Horší než démoni - třetí část
Kdysi slavný bojovník a obávaný válečník, později vážený obchodník a teď už jen štvanec na útěku Asegir z Albiony mlčky sledoval divoce vířící Sianinu postavu. Chvíli vydupávala drobnými chodidly do koberce složitý rytmus v kontrapunktu s Myšákovým rachotícím bubínkem a necudně při tom kroužila boky, vzápětí zmizela v bělostné mlze svých rozpuštěných vlasů, když se zatočila s rychlostí sněhové vánice. Byla dokonalá. Vnímal každý její pohyb, nádech i gesto s až fyzickou bolestí – nádherná, vznešená, divoká. Nedotknutelná. Posvátná.
Tiše si povzdechl. Nikdo si už nevzpomínal na ukvapené sliby a vyčpělé sny. Minulost byla mrtvá, zazděná v hrobce z nefritu a perleti – a přesto se k němu neustále vracela. Snad jen sama Bledá paní znala hloubku jeho touhy překročit vlastní stín a vzít si, co mu právem pána náleželo, ale co se také zavázal ochraňovat vlastním životem.
Znovu si neslyšně povzdechl, tehdy ho černooká Lornis starostlivě pohladila štíhlou dlaní po tváři. Nesnažila se tím upoutat pozornost na sebe – všechny obyvatelky vnitřní zahrady věděly, že ho nesmí při Sianině tanci rušit. Jenže právě ten dotyk, byť nevinný a pro ni tak samozřejmý, ho vytrhl z chmurných vzpomínek. Zpátky do přítomnosti, stejně temné a neradostné, do záře táborového ohně a lesní temnoty.
Nemohl se však na Lornis zlobit. Pokud vůbec někdo, byla to právě ona, kdo ho miloval. Ne z poslušnosti otroka, ale jako žena, z vlastní vůle. Bolelo ho dívat se jí do očí, naplněných nevyslovenou touhou a ještě hlubším smutkem. Jenže jak jí – nebo komukoliv jinému – vysvětlit, co cítí k prokleté Sianis, když to ani sám pořádně nevěděl? Od okamžiku, kdy si na pravé zápěstí navlékl náramek s královským smaragdem, se jeho život pohyboval v bludném kruhu skrývání se a útěků. Vše pro mrtvou a zapomenutou…
Musel se usmát, když mu štíhlé tělo po levém boku náhle ztuhlo napětím. Miewa byla nádherná jako letní svítání a něžná jako podzimní mlhy, ale to bylo asi tak všechno, co mohla muži poskytnout. I teď jen stěží potlačila zívnutí, aby před svým svrchovaným pánem zakryla, jak moc se nudí.
Asegir dobře věděl, že ji k tomu nevede strach z jeho hněvu, ale jen výchova. Stejně jako ostatní kienevanské společnice z vnitřních zahrad byla Miewa příliš jednoduchá, než aby byla schopna najít v sobě aspoň stín závisti, svobodné vůle nebo ženské hrdosti. Kdyby zároveň neovládala všechny myslitelné milostné hry, asi by ji už dávno prodal.
Bělovlasá Lornis byla jiná. Vtipná, inteligentní, někdy svéhlavá, jindy roztomilá. Neřídila se jeho, ale svými náladami. Byla mu skutečnou společnicí, ne hračkou jako Miewa. Tak proč se jí nedokázal podívat do očí a necítit se při tom jako zrádce?
Z podobných myšlenek ho náhle vytrhlo tiché vyjeknutí. Prudce zvedl hlavu, dokonce úžasem pootevřel ústa. Sianis klopýtla! Nevěřícně sledoval, jak se jeho láska i prokletí zachvěla uprostřed dalšího z mnoha drobných krůčků – a neskutečně pomalu se hroutí na zlatý koberec. Vzduchem se ještě neslo poslední zahřmění bubnu, pak utichlo i šelestění padajících vlasů, které se rozprostřely kolem nehybného těla jako obrovský vějíř.
Asegir prudce vyskočil z lehátka, až se obě milostnice svalily na zem. Než se však zmohl na jediný krok, na opačném konci tanečního koberce se objevila ona. Mezi nejkrásnějšími z prokletých dcer noci vkročila na koberec nejspanilejší bytost, jakou kdy bohové stvořili.
„Ne!“ zašeptal Asegir zničeně. Nevnímal, že bezmocně klesl na kolena. Neslyšel strašlivé výkřiky svých lidí, když je náhle začala jednoho po druhém polykat noční temnota. Celý jeho vesmír vyplnilo jen drobné bílé tělo, ležící na koberci jako polámaná loutka, a blížící se Bledá paní.
Byla oděna do jezdeckého obleku z kůže a černého hedvábí, na kabátci stříbrně vyšitý květ horské orchideje. Navzdory okolní tmě ji obklopovala téměř neznatelná zlatorudá záře rozpuštěných vlasů, které jí v mnoha bohatých vlnách spadaly po zádech dolů na koberec. Nad zeleným pohledem kočičích zornic se vlnila lehce načrtnutá křivka obočí, hladké čelo svírala tenká koruna z pěti navzájem propletených ocelových proutků. Na dokonalých rtech seděl pohrdavý úšklebek, jemná dlaň byla položená jakoby náhodou na jílci šavle visící u štíhlého pasu.
„Sianis!“ vykřikl, když ta bytost pomalu vykročila k ležícímu tělu. Chtěl ji ochránit i za cenu vlastního života, ale strašlivá rána ho srazila zpátky na kolena, jen se pokusil nadzvednout. Jedna ze silaar, ta s orlími pírky ve složitě zaplétaném účesu, ho ostražitě obešla, v ruce ještě stále dýku, jejímž jílcem ho praštila do zátylku.
„Prosím, ne!“ zasténal jen, když Bledá paní došla až k tanečnici. Pak…
… pak prošla přímo skrz rychle blednoucí přízrak. Sianino tělo zmizelo, nezůstal po něm ani otisk v koberci. Asegir zoufale zavyl a navzdory přítomným silaarám vyrazil ke klidně stojící bytosti, aby ji zničil, nebo následoval svou paní.
Nedostal se ani o dva kroky vpřed. Všechny okřídlené služebnice Bledé paní se semkly kolem své velitelky kromě jediné, té s orlími peříčky, která ho znovu tvrdě srazila na koberec. Asegir jen bezmocně zalapal po dechu, skrz pravé rameno přibodnutý k zemi dlouhou šavlí, další rána do hlavy ho málem zbavila vědomí.
Napůl ve snách slyšel nádherný, ale smrtelně chladný hlas, jak přivolává z okolní temnoty prokleté horské démony. Do duše se mu zařízl strašlivý nářek umírajících žen, které vzal s sebou v naději, že je uchrání před pomstou sikitského prince, ale jejichž krví se teď živily nenasytné bestie s kůží v barvě noci a s netopýřími křídly. Marně se pokoušel nadzvednout na loktech, když se ozvalo řinčení zbraní a smrtelné chroptění zabíjených vojáků. Jen se rychleji vysílil a ztratil víc krve. Jen se dříve přiblížil k Propasti.
Nakonec utichlo i nespokojené praskání dohasínajících ohňů. Svět se ponořil do naprosté temnoty, která jen neochotně ustupovala před paprsky vycházejícího Atalearu. Jeho perleťové paprsky, první to předzvěst svítání, postupně zalily ztichlý tábor, nehybná těla v trávě i temné postavy, tyčící se nad padlými bojovníky.
Nová vlna bolesti Asegira probrala ze smrtelných mdlob, když neviditelná síla vytrhla šavli z rány a dva páry štíhlých paží ho opatrně přetočila na záda. Zalapal po dechu, ruce bezmocně rozhozené do stran a oči doširoka otevřené. Spolu s temnou silaarou se nad ním skláněla sama Bledá paní, zvláštní modrozelené oči přimhouřené soustředěním.
„Pro… prosím,“ vydechl prudce.
„Vybrala jsi opravdu dobře, Karlean. Nevěřila jsem, že to přežije,“ objevil se ve tváři Bledé paní zvláštní zamyšlený úsměv.
„Žádný z nich si nezaslouží přežít! Překročili hranice tvého panství a jediným trestem za to je smrt!“ zasyčela tmavá silaara rozzlobeně a zaryla mu prsty do rány, až nahlas vykřikl. Bohové, je snad tohle trest za to, že nedokázal odvrátit Sianinu smrt?
„Má paní, zadrž!“ hlesl mezi dvěma trhavými nádechy.
Vůbec ho nepřekvapilo, že Bledá paní i její silaara hovoří nejčistší sikitštinou – byla vládkyní nad životy všech bytostí a vládla tedy všemi lidskými i zvířecími jazyky, kolik jich jen na Palathee bylo. Chystal se však porušit zákony samotného vesmíru a proto se teď rozhodl promluvit v jazyce zaklínače Mikarna, mnohem starší a vznešenější mluvě, než byla jakákoliv pouhá lidská řeč.
„Kdo jsi, že mě chceš nazývat svou paní?“ přimhouřila vládkyně mrtvých oči.
„Nikdo. Jen pouhý člověk,“ zavrtěl pomalu hlavou.
„Neznám žádného člověka, který by znal tak starý dialekt noarí, a ty navíc rozhodně nevypadáš jako jeden z pouštního národa. Kdo skutečně jsi, Asegire z Albiony?“
Jen se bolestivě usmál. Copak už i sama Bledá paní zapomněla, kým býval, než se vzdal všech titulů, pozemků a rodového jména? Jistě, bylo to tak dávno, že sám ten předešlý život vnímal už jen jako pouhý sen, zastřený kouřem pohřebních ohňů.
„Ten, kdo chce svou věčnou duši vyměnit za život půvabné Sianis, Bledá paní.“
„Proč ti tolik záleží právě na této otrokyni? Ve svém doprovodu máš mnohem krásnější i povolnější ženy,“ přiložila mu dlaň na stále krvácející ránu. Bolest během jejích slov postupně odeznívala, aby ji vystřídalo příjemné teplo, šířící se do celého těla.
„Ona musí přežít. Kvůli pomstě.“
Bledá paní se náhle spokojeně usmála a přešla zpět do sikitštiny:
„Nejsi až tak zkažený, Asegire z Albiony, jak jsem si myslela. Nebojíš se ani mne samotné, před kterou v hrůze prchají stateční válečníci. To se mi líbí,“ pohladila ho něžně po tváři, než se zvedla a zanechala ho ležícího s hlavou v klíně mračící se černé silaary.
Ta, o jejíž život se Asegir nerozpakoval poprosit samotnou vládkyni hor, se probrala už před několika minutami v náruči svého únosce a pečlivě zabalená do jeho pláště přihlížela rozhovoru. Sice nerozuměla jedinému slovu, ale své jméno nemohla přeslechnout. Teď s obavami hleděla na přibližující se Královnu temnot a jen se bezmocně choulila v náruči horského démona se spanilou lidskou tváří a dračími křídly.
„Sianis.“
Polekaně zamrkala. Očekávala hadí zasyčení, závan chladné smrti nebo výsměšné zakrákání mrchožravého krkavce. Královna temnot však měla vřelý lidský hlas, tak nepodobný předešlému démonickému křiku, s nímž vyslala své strašlivé poddané do útoku.
„Ještě ráno jsem Asegira považovala za nadutého hlupáka, který chce projít přímo skrz srdce mojí země a myslí si, že s dobře vyzbrojeným doprovodem unikne trestu. Chtěla jsem jeho kosti osobně roztahat po celém Divokém lese, aby je nenašly ani všechny služebnice Bledé paní dohromady, a jeho duši poslat do Alhtareilu jako dar nejstrašnějšímu z démonů. Víš, proč to ale nakonec neudělám? Komu bude jednou provždy Asegir z Albiony zavázán životem?“
Královna temnot přistoupila těsně k ní:
„Čím jsi pro něj tolik cenná, Sianis, že pro tebe neváhá obětovat svou nesmrtelnou duši?“
Tanečnice se ještě více schoulila, napůl utopená v hlubinách královnina jiskřícího pohledu. Srdce jí tlouklo jako splašené, až to bolelo. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, a chvěla se v zimnici. Nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku.
Královna temnot od ní ale odpověď snad ani neočekávala. Krátce se usmála a něžně ji konečky prstů pohladila po studeném čele. Pak se odvrátila, když se na okraji tanečního koberce neklidně pohnuly živé stíny. Jeden z nich – obrovský šedočerný drak s korunou dlouhých rohů na hlavě – dokonce vstoupil na tkané květiny. Atalear náhle zmizel v hustých mracích, dokonce se ochladilo. Královna temnot právě vyčerpala veškeré své zásoby milosrdenství.
Sianis si vyčerpaně opřela hlavu o démonovu nahou hruď. Správně by měla být vyděšená k smrti, ale na to už neměla sílu. Navíc se cítila v bezpečí, snad poprvé od matčiny smrti. Schoulená v náruči svého únosce sledovala, jak Královna temnot spřádá z cárů ranní mlhy složité zaklínadlo, zatímco její démonka pomáhá otřesenému Asegirovi na nohy. Sianis nezaráželo, že jednotlivá vlákna divoké magie vidí – během noci byla svědkem příliš mnoha zázraků a hrůz, než aby ještě byla schopna se divit nebo bát.
„Asegire z Albiony,“ pronesla náhle Královna temnot jasným hlasem, „bez dovolení jsi vstoupil do mé říše. Porušil jsi všechny zákazy, platící pro ten tvůj prokletý rod, dokonce sis s sebou přivedl armádu. Taková opovážlivost se trestá jediným způsobem,“ ustoupila královna až ke svému drakovi.
„Pokud se však nechceš vykoupit.“
Obviněný muž se pomalu narovnal. Během jediné noci zestárl o celé roky a zešedivěl, přesto si uchoval hrdost a sílu, tak neobvyklou pro pouhého obchodníka. Krátce pohlédl směrem k hloučku přeživších otrokyní, které se krčily před jeho stanem, na téměř spící Sianis se stěží podíval. Zvedl hlavu:
„Překročil jsem řeku s vědomím, že mohu zaplatit nejvyšší cenu. Ať se tak stane.“
Královně temnot se v očích objevil náznak překvapení. Přesto svého draka pohladila po nozdrách a ustoupila stranou, když se obrovský ještěr s otevřenou tlamou nadechl.
Okamžik ztuhlý v nekonečnu. V temnotě mezi dvěma řadami slonovinově bílých zubů se objevila jiskra, pak malé planoucí slunce. Na okraji tanečního koberce se mihnul bělostný stín, klamně nehmotný jako ranní mlha. Asegir s hrdě zvednutou hlavou se zachvěl, když do něj narazilo štíhlé tělo, překvapené ticho vzápětí porušil dračí řev a hukot plamenů.
Ani silný poryv větru, vyvolaný královninou vůlí, už nedokázal oheň uhasit. Plameny lačně objaly mužské a dívčí tělo, vlákna divoké magie je ovinula a pevně svázala. Kde měla zaklínadla pouze hlídat a chránit, teď se naprosto neočekávaně přetvářela. Mohutněla, až dvojici obklopovala hustá síť ze zářících linek, tvořených stejnou měrou dračím ohněm i divokou magií.
Konečně plamen zmizel. Drak znovu mohutně nasál nozdrami vzduch a hlasitě zařval s hlavou zvrácenou k šednoucímu nebi. Dával tak najevo svůj vztek – Asegir z Albiony stál nezraněný na ožehlém koberci a v náruči držel spálené tělo jedné ze svých milostnic.
Přesto dívka s bílými vlasy ještě žila. Dýchala, podle chvějících se víček dokonce byla částečně při vědomí. Stačilo však jediné královnino gesto, aby svaly ochably a spálené tělo zvláčnělo.
„Odteď to takhle bude už napořád,“ pronesla vládkyně démonů potichu, když došla k otřesenému Asegirovi. „Příliš tě milovala, než aby se dokázala jenom dívat na tvou smrt. Nemohla tušit, jak moc vám oběma ublíží, ale možná je to tak lepší. Do konce života budeš cítit totéž, co ona – a jenom na tobě bude záviset, jestli se uzdraví, nebo zůstane poznamenaná.“
Usmála se, ale v hlase jí zůstávala trpkost:
„Starej se o ni dobře, Asegire z Albiony. Žádné zaklínadlo by tě neohlídalo tak dokonale, jako její bolest.“
Na okraji koberce se objevili další dva draci, měděný a o něco větší tyrkysový, zároveň se vedle Asegira objevila vysoká démonka s černočernými vlasy svázanými do dvou mohutných copů. Krátce na něj upřela jasně modré oči, hlubší než oceán a stejně tajemné, než mu pokynula směrem k měděnému ještěrovi.
„A ona?“ ohlédl se za Sianis. Její strážce ji něžně choval v náruči jako malé dítě – spala, či snad omdlela.
„Zůstane tady, stejně jako ostatní ženy. Nemusíš se obávat o její život, Asegire. Ani zdaleka nejsem tou strašlivou vládkyní alhtareilských bestií, jak se říká. Věř, že lidé často bývají mnohem horší než démoni, z nichž se mí poddaní podle vašich pověr zrodili.“
Asegir rezignovaně sklonil hlavu. Zklamal. Zavázal se ochraňovat Sianin život a místo toho ji přivedl samotné Královně temnot. Nebýt statečné Lornis, která bolestí platila za jeho chybu, na místě by vládkyni démonů znovu požádal o rychlou smrt.
„První člověk, co se tváří v tvář Vašemu Veličenstvu víc bojí o pouhou otrokyni, než o svou nesmrtelnou duši,“ pronesla potichu Sgrehen, jakmile její sestra odvedla obchodníka k čekajícím drakům, aby ho doprovodila na jeho panství v Ellendinku, které mu odteď mělo být i vězením.
„Možná by tohle leccos vysvětlilo. Sklouzl mu z ruky, když chytal svou milenku,“ nechala na královninu nastavenou dlaň sklouznout masivní náramek s několika smaragdy.
„Nečekala jsem, že horské vědmy vyrazí na lov té samé kořisti jako já. Máte svého zaklínače?“ přimhouřila vládkyně zamyšleně oči.
„Statečně vzdoroval,“ zasmála se válečnice krátce. „Děkujeme vám za trpělivost.“
„A ten druhý?“
„Vložily jsme na něj zaklínadlo, jak jste si přála, a nechaly ho jít. Do soumraku bude za řekou a zítra předá váš vzkaz přímo sikitskému králi.“
Královna temnot se usmála, v pohledu se jí však zle zablesklo.
„Výborně. Heilerda to sice od útoku na hory nezastaví, ale aspoň to zmírní nadšení jeho armády. Lidé mají příliš krátkou paměť a čas od času se jim musí připomenout, koho by radši neměli dráždit.“
Rychle se rozednívalo, nad stromy se už objevily první sluneční paprsky. Draci a jejich jezdci postupně vzlétali, aby za sebou nechali jen zpustošený tábor a těla zmasakrovaných žoldnéřů. Zmizely i Asegirovy otrokyně, palácoví gardisté si je vzali k sobě na dračí hřbety. Jen královniny dvorní dámy ještě zůstávaly na zemi, trpělivě čekající u svých ještěrů, ony a tři horské vědmy kolem válečníka, který držel spící tanečnici.
„Tedy chcete i ji?“ zarazila se královna.
„Indris ji prozatím ubytuje v Březovém háji,“ přikývla Sgrehen mírně.
„Příliš vyděšená?“
„Sestra tvrdí, že to je jenom výšková horečka.“
Královna se na srozuměnou pouze usmála:
„Abychom ještě nebyly všechny překvapené, Sgrehen. Máte ji tedy mít. Dokud nezatoužím po jejím tanečním umění, nebo po odpovědích, smí zůstat u Indris,“ rozhodla a netrpělivým gestem vědmu propustila. Bylo zbytečné déle zůstávat na místě, které se brzy stane hodovní síní vlků a lišek, o mračnech hmyzu nemluvě.
Devět draků se rychle vzneslo a zamířilo na severozápad, ostatní ještěři, dosud klidně kroužící na nebi, se k nim rychle přidali. Vědmy chvíli mlčky pozorovaly vzdalující se letku, než se Sgrehen nahlas zasmála:
„Grainla nás mohla varovat, že posloužíme Jejímu Veličenstvu.“
„Myslím, že ani naše nejstarší sestra nedokáže odhadnout, co královna Karallin zamýšlí,“ potřásla Ymgen od Zvonící skály hlavou.
„Večer se zastavím na Tančící hoře,“ urovnala si Indris na rameni popruh mošny, v níž nosila většinu nezbytných drobností k ošetření ran. „Sice jsem tomu vlčeti zavřela všechny rány, ale až mu s Rhade budete brát magii, znovu by se mohly otevřít.“
„Až se sestra vrátí z Ellendinku,“ souhlasila Sgrehen. „Stejně mi není jasné, proč nechala Její Veličenstvo toho obchodníka jít. Dokonce ho dopraví na jeho vlastní panství!“
„To nebudou vědět ani místní mágové, dokud v Asegirově blízkosti překvapivě nepřijdou o veškerou svou moc,“ povytáhla Ymgen levé obočí a její dvojče Aenwa se tichounce zasmála.
„Pojďme, sestry. Je čas,“ přivolala Indris gestem svého draka, ukrytého na okraji lesa. Válečník s bezvládnou tanečnicí ji mlčky následoval, zbavený vůle i smyslů jednoduchým kouzlem – horské vědmy nepotřebovaly svědky svých rozhovorů.
Slunce se ještě dotýkalo obzoru, když první liška našla chutné sousto. Do setmění se zpráva o nečekané hostině roznesla po celém lese a brzy nezůstalo z tábora nic než cáry plachet, roztahané po širokém okolí.
Tiše si povzdechl. Nikdo si už nevzpomínal na ukvapené sliby a vyčpělé sny. Minulost byla mrtvá, zazděná v hrobce z nefritu a perleti – a přesto se k němu neustále vracela. Snad jen sama Bledá paní znala hloubku jeho touhy překročit vlastní stín a vzít si, co mu právem pána náleželo, ale co se také zavázal ochraňovat vlastním životem.
Znovu si neslyšně povzdechl, tehdy ho černooká Lornis starostlivě pohladila štíhlou dlaní po tváři. Nesnažila se tím upoutat pozornost na sebe – všechny obyvatelky vnitřní zahrady věděly, že ho nesmí při Sianině tanci rušit. Jenže právě ten dotyk, byť nevinný a pro ni tak samozřejmý, ho vytrhl z chmurných vzpomínek. Zpátky do přítomnosti, stejně temné a neradostné, do záře táborového ohně a lesní temnoty.
Nemohl se však na Lornis zlobit. Pokud vůbec někdo, byla to právě ona, kdo ho miloval. Ne z poslušnosti otroka, ale jako žena, z vlastní vůle. Bolelo ho dívat se jí do očí, naplněných nevyslovenou touhou a ještě hlubším smutkem. Jenže jak jí – nebo komukoliv jinému – vysvětlit, co cítí k prokleté Sianis, když to ani sám pořádně nevěděl? Od okamžiku, kdy si na pravé zápěstí navlékl náramek s královským smaragdem, se jeho život pohyboval v bludném kruhu skrývání se a útěků. Vše pro mrtvou a zapomenutou…
Musel se usmát, když mu štíhlé tělo po levém boku náhle ztuhlo napětím. Miewa byla nádherná jako letní svítání a něžná jako podzimní mlhy, ale to bylo asi tak všechno, co mohla muži poskytnout. I teď jen stěží potlačila zívnutí, aby před svým svrchovaným pánem zakryla, jak moc se nudí.
Asegir dobře věděl, že ji k tomu nevede strach z jeho hněvu, ale jen výchova. Stejně jako ostatní kienevanské společnice z vnitřních zahrad byla Miewa příliš jednoduchá, než aby byla schopna najít v sobě aspoň stín závisti, svobodné vůle nebo ženské hrdosti. Kdyby zároveň neovládala všechny myslitelné milostné hry, asi by ji už dávno prodal.
Bělovlasá Lornis byla jiná. Vtipná, inteligentní, někdy svéhlavá, jindy roztomilá. Neřídila se jeho, ale svými náladami. Byla mu skutečnou společnicí, ne hračkou jako Miewa. Tak proč se jí nedokázal podívat do očí a necítit se při tom jako zrádce?
Z podobných myšlenek ho náhle vytrhlo tiché vyjeknutí. Prudce zvedl hlavu, dokonce úžasem pootevřel ústa. Sianis klopýtla! Nevěřícně sledoval, jak se jeho láska i prokletí zachvěla uprostřed dalšího z mnoha drobných krůčků – a neskutečně pomalu se hroutí na zlatý koberec. Vzduchem se ještě neslo poslední zahřmění bubnu, pak utichlo i šelestění padajících vlasů, které se rozprostřely kolem nehybného těla jako obrovský vějíř.
Asegir prudce vyskočil z lehátka, až se obě milostnice svalily na zem. Než se však zmohl na jediný krok, na opačném konci tanečního koberce se objevila ona. Mezi nejkrásnějšími z prokletých dcer noci vkročila na koberec nejspanilejší bytost, jakou kdy bohové stvořili.
„Ne!“ zašeptal Asegir zničeně. Nevnímal, že bezmocně klesl na kolena. Neslyšel strašlivé výkřiky svých lidí, když je náhle začala jednoho po druhém polykat noční temnota. Celý jeho vesmír vyplnilo jen drobné bílé tělo, ležící na koberci jako polámaná loutka, a blížící se Bledá paní.
Byla oděna do jezdeckého obleku z kůže a černého hedvábí, na kabátci stříbrně vyšitý květ horské orchideje. Navzdory okolní tmě ji obklopovala téměř neznatelná zlatorudá záře rozpuštěných vlasů, které jí v mnoha bohatých vlnách spadaly po zádech dolů na koberec. Nad zeleným pohledem kočičích zornic se vlnila lehce načrtnutá křivka obočí, hladké čelo svírala tenká koruna z pěti navzájem propletených ocelových proutků. Na dokonalých rtech seděl pohrdavý úšklebek, jemná dlaň byla položená jakoby náhodou na jílci šavle visící u štíhlého pasu.
„Sianis!“ vykřikl, když ta bytost pomalu vykročila k ležícímu tělu. Chtěl ji ochránit i za cenu vlastního života, ale strašlivá rána ho srazila zpátky na kolena, jen se pokusil nadzvednout. Jedna ze silaar, ta s orlími pírky ve složitě zaplétaném účesu, ho ostražitě obešla, v ruce ještě stále dýku, jejímž jílcem ho praštila do zátylku.
„Prosím, ne!“ zasténal jen, když Bledá paní došla až k tanečnici. Pak…
… pak prošla přímo skrz rychle blednoucí přízrak. Sianino tělo zmizelo, nezůstal po něm ani otisk v koberci. Asegir zoufale zavyl a navzdory přítomným silaarám vyrazil ke klidně stojící bytosti, aby ji zničil, nebo následoval svou paní.
Nedostal se ani o dva kroky vpřed. Všechny okřídlené služebnice Bledé paní se semkly kolem své velitelky kromě jediné, té s orlími peříčky, která ho znovu tvrdě srazila na koberec. Asegir jen bezmocně zalapal po dechu, skrz pravé rameno přibodnutý k zemi dlouhou šavlí, další rána do hlavy ho málem zbavila vědomí.
Napůl ve snách slyšel nádherný, ale smrtelně chladný hlas, jak přivolává z okolní temnoty prokleté horské démony. Do duše se mu zařízl strašlivý nářek umírajících žen, které vzal s sebou v naději, že je uchrání před pomstou sikitského prince, ale jejichž krví se teď živily nenasytné bestie s kůží v barvě noci a s netopýřími křídly. Marně se pokoušel nadzvednout na loktech, když se ozvalo řinčení zbraní a smrtelné chroptění zabíjených vojáků. Jen se rychleji vysílil a ztratil víc krve. Jen se dříve přiblížil k Propasti.
Nakonec utichlo i nespokojené praskání dohasínajících ohňů. Svět se ponořil do naprosté temnoty, která jen neochotně ustupovala před paprsky vycházejícího Atalearu. Jeho perleťové paprsky, první to předzvěst svítání, postupně zalily ztichlý tábor, nehybná těla v trávě i temné postavy, tyčící se nad padlými bojovníky.
Nová vlna bolesti Asegira probrala ze smrtelných mdlob, když neviditelná síla vytrhla šavli z rány a dva páry štíhlých paží ho opatrně přetočila na záda. Zalapal po dechu, ruce bezmocně rozhozené do stran a oči doširoka otevřené. Spolu s temnou silaarou se nad ním skláněla sama Bledá paní, zvláštní modrozelené oči přimhouřené soustředěním.
„Pro… prosím,“ vydechl prudce.
„Vybrala jsi opravdu dobře, Karlean. Nevěřila jsem, že to přežije,“ objevil se ve tváři Bledé paní zvláštní zamyšlený úsměv.
„Žádný z nich si nezaslouží přežít! Překročili hranice tvého panství a jediným trestem za to je smrt!“ zasyčela tmavá silaara rozzlobeně a zaryla mu prsty do rány, až nahlas vykřikl. Bohové, je snad tohle trest za to, že nedokázal odvrátit Sianinu smrt?
„Má paní, zadrž!“ hlesl mezi dvěma trhavými nádechy.
Vůbec ho nepřekvapilo, že Bledá paní i její silaara hovoří nejčistší sikitštinou – byla vládkyní nad životy všech bytostí a vládla tedy všemi lidskými i zvířecími jazyky, kolik jich jen na Palathee bylo. Chystal se však porušit zákony samotného vesmíru a proto se teď rozhodl promluvit v jazyce zaklínače Mikarna, mnohem starší a vznešenější mluvě, než byla jakákoliv pouhá lidská řeč.
„Kdo jsi, že mě chceš nazývat svou paní?“ přimhouřila vládkyně mrtvých oči.
„Nikdo. Jen pouhý člověk,“ zavrtěl pomalu hlavou.
„Neznám žádného člověka, který by znal tak starý dialekt noarí, a ty navíc rozhodně nevypadáš jako jeden z pouštního národa. Kdo skutečně jsi, Asegire z Albiony?“
Jen se bolestivě usmál. Copak už i sama Bledá paní zapomněla, kým býval, než se vzdal všech titulů, pozemků a rodového jména? Jistě, bylo to tak dávno, že sám ten předešlý život vnímal už jen jako pouhý sen, zastřený kouřem pohřebních ohňů.
„Ten, kdo chce svou věčnou duši vyměnit za život půvabné Sianis, Bledá paní.“
„Proč ti tolik záleží právě na této otrokyni? Ve svém doprovodu máš mnohem krásnější i povolnější ženy,“ přiložila mu dlaň na stále krvácející ránu. Bolest během jejích slov postupně odeznívala, aby ji vystřídalo příjemné teplo, šířící se do celého těla.
„Ona musí přežít. Kvůli pomstě.“
Bledá paní se náhle spokojeně usmála a přešla zpět do sikitštiny:
„Nejsi až tak zkažený, Asegire z Albiony, jak jsem si myslela. Nebojíš se ani mne samotné, před kterou v hrůze prchají stateční válečníci. To se mi líbí,“ pohladila ho něžně po tváři, než se zvedla a zanechala ho ležícího s hlavou v klíně mračící se černé silaary.
Ta, o jejíž život se Asegir nerozpakoval poprosit samotnou vládkyni hor, se probrala už před několika minutami v náruči svého únosce a pečlivě zabalená do jeho pláště přihlížela rozhovoru. Sice nerozuměla jedinému slovu, ale své jméno nemohla přeslechnout. Teď s obavami hleděla na přibližující se Královnu temnot a jen se bezmocně choulila v náruči horského démona se spanilou lidskou tváří a dračími křídly.
„Sianis.“
Polekaně zamrkala. Očekávala hadí zasyčení, závan chladné smrti nebo výsměšné zakrákání mrchožravého krkavce. Královna temnot však měla vřelý lidský hlas, tak nepodobný předešlému démonickému křiku, s nímž vyslala své strašlivé poddané do útoku.
„Ještě ráno jsem Asegira považovala za nadutého hlupáka, který chce projít přímo skrz srdce mojí země a myslí si, že s dobře vyzbrojeným doprovodem unikne trestu. Chtěla jsem jeho kosti osobně roztahat po celém Divokém lese, aby je nenašly ani všechny služebnice Bledé paní dohromady, a jeho duši poslat do Alhtareilu jako dar nejstrašnějšímu z démonů. Víš, proč to ale nakonec neudělám? Komu bude jednou provždy Asegir z Albiony zavázán životem?“
Královna temnot přistoupila těsně k ní:
„Čím jsi pro něj tolik cenná, Sianis, že pro tebe neváhá obětovat svou nesmrtelnou duši?“
Tanečnice se ještě více schoulila, napůl utopená v hlubinách královnina jiskřícího pohledu. Srdce jí tlouklo jako splašené, až to bolelo. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, a chvěla se v zimnici. Nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku.
Královna temnot od ní ale odpověď snad ani neočekávala. Krátce se usmála a něžně ji konečky prstů pohladila po studeném čele. Pak se odvrátila, když se na okraji tanečního koberce neklidně pohnuly živé stíny. Jeden z nich – obrovský šedočerný drak s korunou dlouhých rohů na hlavě – dokonce vstoupil na tkané květiny. Atalear náhle zmizel v hustých mracích, dokonce se ochladilo. Královna temnot právě vyčerpala veškeré své zásoby milosrdenství.
Sianis si vyčerpaně opřela hlavu o démonovu nahou hruď. Správně by měla být vyděšená k smrti, ale na to už neměla sílu. Navíc se cítila v bezpečí, snad poprvé od matčiny smrti. Schoulená v náruči svého únosce sledovala, jak Královna temnot spřádá z cárů ranní mlhy složité zaklínadlo, zatímco její démonka pomáhá otřesenému Asegirovi na nohy. Sianis nezaráželo, že jednotlivá vlákna divoké magie vidí – během noci byla svědkem příliš mnoha zázraků a hrůz, než aby ještě byla schopna se divit nebo bát.
„Asegire z Albiony,“ pronesla náhle Královna temnot jasným hlasem, „bez dovolení jsi vstoupil do mé říše. Porušil jsi všechny zákazy, platící pro ten tvůj prokletý rod, dokonce sis s sebou přivedl armádu. Taková opovážlivost se trestá jediným způsobem,“ ustoupila královna až ke svému drakovi.
„Pokud se však nechceš vykoupit.“
Obviněný muž se pomalu narovnal. Během jediné noci zestárl o celé roky a zešedivěl, přesto si uchoval hrdost a sílu, tak neobvyklou pro pouhého obchodníka. Krátce pohlédl směrem k hloučku přeživších otrokyní, které se krčily před jeho stanem, na téměř spící Sianis se stěží podíval. Zvedl hlavu:
„Překročil jsem řeku s vědomím, že mohu zaplatit nejvyšší cenu. Ať se tak stane.“
Královně temnot se v očích objevil náznak překvapení. Přesto svého draka pohladila po nozdrách a ustoupila stranou, když se obrovský ještěr s otevřenou tlamou nadechl.
Okamžik ztuhlý v nekonečnu. V temnotě mezi dvěma řadami slonovinově bílých zubů se objevila jiskra, pak malé planoucí slunce. Na okraji tanečního koberce se mihnul bělostný stín, klamně nehmotný jako ranní mlha. Asegir s hrdě zvednutou hlavou se zachvěl, když do něj narazilo štíhlé tělo, překvapené ticho vzápětí porušil dračí řev a hukot plamenů.
Ani silný poryv větru, vyvolaný královninou vůlí, už nedokázal oheň uhasit. Plameny lačně objaly mužské a dívčí tělo, vlákna divoké magie je ovinula a pevně svázala. Kde měla zaklínadla pouze hlídat a chránit, teď se naprosto neočekávaně přetvářela. Mohutněla, až dvojici obklopovala hustá síť ze zářících linek, tvořených stejnou měrou dračím ohněm i divokou magií.
Konečně plamen zmizel. Drak znovu mohutně nasál nozdrami vzduch a hlasitě zařval s hlavou zvrácenou k šednoucímu nebi. Dával tak najevo svůj vztek – Asegir z Albiony stál nezraněný na ožehlém koberci a v náruči držel spálené tělo jedné ze svých milostnic.
Přesto dívka s bílými vlasy ještě žila. Dýchala, podle chvějících se víček dokonce byla částečně při vědomí. Stačilo však jediné královnino gesto, aby svaly ochably a spálené tělo zvláčnělo.
„Odteď to takhle bude už napořád,“ pronesla vládkyně démonů potichu, když došla k otřesenému Asegirovi. „Příliš tě milovala, než aby se dokázala jenom dívat na tvou smrt. Nemohla tušit, jak moc vám oběma ublíží, ale možná je to tak lepší. Do konce života budeš cítit totéž, co ona – a jenom na tobě bude záviset, jestli se uzdraví, nebo zůstane poznamenaná.“
Usmála se, ale v hlase jí zůstávala trpkost:
„Starej se o ni dobře, Asegire z Albiony. Žádné zaklínadlo by tě neohlídalo tak dokonale, jako její bolest.“
Na okraji koberce se objevili další dva draci, měděný a o něco větší tyrkysový, zároveň se vedle Asegira objevila vysoká démonka s černočernými vlasy svázanými do dvou mohutných copů. Krátce na něj upřela jasně modré oči, hlubší než oceán a stejně tajemné, než mu pokynula směrem k měděnému ještěrovi.
„A ona?“ ohlédl se za Sianis. Její strážce ji něžně choval v náruči jako malé dítě – spala, či snad omdlela.
„Zůstane tady, stejně jako ostatní ženy. Nemusíš se obávat o její život, Asegire. Ani zdaleka nejsem tou strašlivou vládkyní alhtareilských bestií, jak se říká. Věř, že lidé často bývají mnohem horší než démoni, z nichž se mí poddaní podle vašich pověr zrodili.“
Asegir rezignovaně sklonil hlavu. Zklamal. Zavázal se ochraňovat Sianin život a místo toho ji přivedl samotné Královně temnot. Nebýt statečné Lornis, která bolestí platila za jeho chybu, na místě by vládkyni démonů znovu požádal o rychlou smrt.
„První člověk, co se tváří v tvář Vašemu Veličenstvu víc bojí o pouhou otrokyni, než o svou nesmrtelnou duši,“ pronesla potichu Sgrehen, jakmile její sestra odvedla obchodníka k čekajícím drakům, aby ho doprovodila na jeho panství v Ellendinku, které mu odteď mělo být i vězením.
„Možná by tohle leccos vysvětlilo. Sklouzl mu z ruky, když chytal svou milenku,“ nechala na královninu nastavenou dlaň sklouznout masivní náramek s několika smaragdy.
„Nečekala jsem, že horské vědmy vyrazí na lov té samé kořisti jako já. Máte svého zaklínače?“ přimhouřila vládkyně zamyšleně oči.
„Statečně vzdoroval,“ zasmála se válečnice krátce. „Děkujeme vám za trpělivost.“
„A ten druhý?“
„Vložily jsme na něj zaklínadlo, jak jste si přála, a nechaly ho jít. Do soumraku bude za řekou a zítra předá váš vzkaz přímo sikitskému králi.“
Královna temnot se usmála, v pohledu se jí však zle zablesklo.
„Výborně. Heilerda to sice od útoku na hory nezastaví, ale aspoň to zmírní nadšení jeho armády. Lidé mají příliš krátkou paměť a čas od času se jim musí připomenout, koho by radši neměli dráždit.“
Rychle se rozednívalo, nad stromy se už objevily první sluneční paprsky. Draci a jejich jezdci postupně vzlétali, aby za sebou nechali jen zpustošený tábor a těla zmasakrovaných žoldnéřů. Zmizely i Asegirovy otrokyně, palácoví gardisté si je vzali k sobě na dračí hřbety. Jen královniny dvorní dámy ještě zůstávaly na zemi, trpělivě čekající u svých ještěrů, ony a tři horské vědmy kolem válečníka, který držel spící tanečnici.
„Tedy chcete i ji?“ zarazila se královna.
„Indris ji prozatím ubytuje v Březovém háji,“ přikývla Sgrehen mírně.
„Příliš vyděšená?“
„Sestra tvrdí, že to je jenom výšková horečka.“
Královna se na srozuměnou pouze usmála:
„Abychom ještě nebyly všechny překvapené, Sgrehen. Máte ji tedy mít. Dokud nezatoužím po jejím tanečním umění, nebo po odpovědích, smí zůstat u Indris,“ rozhodla a netrpělivým gestem vědmu propustila. Bylo zbytečné déle zůstávat na místě, které se brzy stane hodovní síní vlků a lišek, o mračnech hmyzu nemluvě.
Devět draků se rychle vzneslo a zamířilo na severozápad, ostatní ještěři, dosud klidně kroužící na nebi, se k nim rychle přidali. Vědmy chvíli mlčky pozorovaly vzdalující se letku, než se Sgrehen nahlas zasmála:
„Grainla nás mohla varovat, že posloužíme Jejímu Veličenstvu.“
„Myslím, že ani naše nejstarší sestra nedokáže odhadnout, co královna Karallin zamýšlí,“ potřásla Ymgen od Zvonící skály hlavou.
„Večer se zastavím na Tančící hoře,“ urovnala si Indris na rameni popruh mošny, v níž nosila většinu nezbytných drobností k ošetření ran. „Sice jsem tomu vlčeti zavřela všechny rány, ale až mu s Rhade budete brát magii, znovu by se mohly otevřít.“
„Až se sestra vrátí z Ellendinku,“ souhlasila Sgrehen. „Stejně mi není jasné, proč nechala Její Veličenstvo toho obchodníka jít. Dokonce ho dopraví na jeho vlastní panství!“
„To nebudou vědět ani místní mágové, dokud v Asegirově blízkosti překvapivě nepřijdou o veškerou svou moc,“ povytáhla Ymgen levé obočí a její dvojče Aenwa se tichounce zasmála.
„Pojďme, sestry. Je čas,“ přivolala Indris gestem svého draka, ukrytého na okraji lesa. Válečník s bezvládnou tanečnicí ji mlčky následoval, zbavený vůle i smyslů jednoduchým kouzlem – horské vědmy nepotřebovaly svědky svých rozhovorů.
Slunce se ještě dotýkalo obzoru, když první liška našla chutné sousto. Do setmění se zpráva o nečekané hostině roznesla po celém lese a brzy nezůstalo z tábora nic než cáry plachet, roztahané po širokém okolí.