Tvorba - Texty

Kapitola druhá
Scéna prvá

Octli se ve velké síni. Na zemi byl rozprostřen ušlapaný červený koberec. Na zdech visely dračí rohy a obrazy draků, které sám Krampus v boji porazil.
ELIZABETH: Kde je Charles?
KRAMPUS: Ukáži ti jej, ale vyčkej času. Lingu! Lingu! Kde je, když ho člověk potřebuje!
Zahřměl Krampus.
Do místnosti vcupital malý skřet.
KRAMPUS: Lingu, zavedeš ji do podzemí. Ukážeš jí žalář.
LING: Době, pane.
ELIZABETH: Ale takhle jsme se nedo.
KRAMPUS: Buď běž, nebo nech být.
Odsekl ďábelský Krampus.
LING: Tedy, pojďte.
Vyzval ji skřet.
LING: Zatracená práce! Tahat lidi po žalářích.
Zahřměl skřet, když jeho noha vkročila na ostatky těch,, kteří tu zemřeli vyhladověním.
ELIZABETH: To jsou lidské kosti?
LING: Některé z nich jsou. Budete se mě ještě na něco vyptávat nebo můžeme jít dál?
Zasyčel skřet, když se obrátil čelem k Elizabeth a pozvedl louči, aby viděl do jejího obličeje. Pak se otočil a vyrazil kupředu. Elizabeth neřekla už ani slovíčko. Když došli k žaláři, kde měl být Charles, Elizabeth spatřila jen svalenou hromádku neštěstí zabalenou v jeho hnědém plášti.
ELIZABETH: Ach, Charlesi.
Její tvář zbělela.
Mezitím je Krampus sledoval z druhé strany chodby. Potichu se k ní a skřetovi přiblížil.
ELIZABETH: Jak jsi mohl?
KRAMPUS: Je to Vlkodlak. Sám nezná slitování.
ELIZABETH: Je to především člověk. Nemůže za to, že je Vlkodlak!
Bránila Elizabeth svého milovaného Charlese.
KRAMPUS: A teď půjdeme zpátky nahoru.
ELIZABETH: Ne, ještě ne.
KRAMPUS: Dohodli jsme se, že ho jen uvidíš. Vidělas.
ELIZABETH: Jak si mohu být jista, že je to skutečně Charles?
Hromádka schovaná pod pláštěm se pohnula.
KRAMPUS: No tak dobře. Lingu, otevři celu. Ať mám místo jedné oběti dvě!
Poručil Krampus chechtavým hlasem.
Ling neodporoval. Poslechl pána. Z kapsy vytáhl svazek klíčů. Starým zrezivělým klíčem pak celu otevřel.
ELIZABETH: Charlesi.
Dívka vtrhla dovnitř cely. Krampus pak za ní mříže zavřel. Ling je pak stihl zamknout.
KRAMPUS: Jak hloupá je lidská láska.
Dodal.
ELIZABETH: Láska je mocnější než jakákoliv magie.
Odsekla.
KRAMPUS: Až tady vyhladovíš, je ti láska k ničemu. Tvé ostatky zde budou hnít navždy, dokud nebudou vyneseny na sluneční světlo. Tam se rozpadnou.
ELIZABETH: Charlesi, jsem tu.
Pošeptala Elizabeth, když z Charlesova obličeje odkryla kápi, spatřila v jeho obličeji jeho špinavou tvář, jež byla zanesena prachem a blátem. Když však kápi odtáhla a rozsvítila prst, aby na něj lépe viděla, všimla si, že tohle není Charles, ale jakýsi starší muž s jednou páskou přes oko.
ELIZABETH: Neboj se, dostanu tě odsud, Charlesi.
´Moc dobře víš, že nejsem tvůj Charles.´ poznamenal jeho hlas v její hlavě.
ELIZABETH: Vím, dostanu nás odsud.
Zašeptala.
KRAMPUS: To asi těžko. Callevarnia znovu podlehne silám chaosu a zla. Mým silám.
ELIZABETH: O tom nepochybuji. Ale ještě neodcházej. Nebyls to ty, kdo porušil slib?
Elizabeth vytáhla z kapsy medailon na řetízku. Pak jej potichu otevřela. Slabě zacvakaly. Dvakrát pootočila krystalovou kuličkou, která hodiny posunovala dopředu nebo dozadu. Ještě předtím stihla starce obmotat zlatým řetízkem od hodinek.
MUDRC: Víte, že cestování v čase je nebezpečné, slečno?
ELIZABETH: Vím, ale není jiná možnost, jak se odsud dostat.
Kolem Elizabeth a mudrce se začala tvořit průhledná až průsvitná bílá mlha. Prach se začal slabě vířit. Záře, která vycházela z ciferníku tajuplného stroje času, zesilovala.
KRAMPUS: To není možné. Lingu, dělej něco!
Ling se protáhl mřížemi cely. Ovšem to už byla záře kolem Elizabeth a mudrce tak silná, že skřeta odrazila. Pak Elizabeth vyřkla kouzlo, které je přeneslo pryč. V cele se rozlilo tolik bílého světla, že téměř na pár okamžiků Krampusovy oči oslepila.

Ďábel viděl kolem sebe jen tmu. Jakmile Krampus otevřel oči, spatřil prázdnou celu.
KRAMPUS: To není možné!
Zařval ďábel, pod jehož kopytem popraskala zem. Rozčilený a bez vězňů odkráčel chodbou, kterou sem přišel.

Scéna druhá

Elizabeth se se starcem octli na opuštěném místě. Byli v poušti. V poušti vzdálené snad několik kilometrů od civilizace. Proč je stroj času zanesl právě sem? Co zde měli nalézt? Jsou stále v přítomnosti nebo je čas zanesl do daleké budoucnosti, kde písek pohřbil jejich vesnici.
MUDRC: Kam jste nás přenesla, slečno?
ELIZABETH: Jmenuji se Elizabeth. Obávám se, že na tomhle místě nemáme co dělat.
MUDRC: Toho jsem se bál také. Víte přece, co je tohle za místo?
ELIZABETH: Podívejte.
Ukázala Elizabeth na slunce. Vedle zlatavého kotouče kraloval bílý měsíc.
MUDRC: Co chcete dělat?
ELIZABETH: Tohle se mi nelíbí. Tohle se mi vůbec nelíbí.
Dodala, když se otočila směrem za slunce, odkud přicházela písečná bouře.
MUDRC: Utečte, Elizabeth. Tohle je práce pro mudrce. Zkrotiti přírodní živel, je hračka.
ELIZABETH: Jenomže tohle není přírodní živel. Tohle je černá magie. Podívejte.
Podotkla, když v písečné bouři spatřila dvě zlověstné oči. Pak zahlédla celé tělo tvora, který se kroutil v písečné bouři. Písečný drak.
Bouře se k nim blížila čím dál rychleji.
MUDRC: Utečte!
ELIZABETH: Nenechám Vás tady.
Mudrc vytáhl z pod pláště zlatou hůl s červeným průhledným čirým krystalem, který se rozzářil.
MUDRC: Běžte! Po čtvrté už Vás napomínat nebudu!
Mudrc ze sebe shodil hnědý plášť. Elizabeth poprvé spatřila odhodlaného starce, za kterým vlál plášť spletený se slunečních paprsků.
Elizabeth mezitím popošla za mudrce.Pozorovala, jak se nebezpečná bouře blíží k mudrci. Pak udělala něco nečekaného.

Už to vypadalo, že živelná pohroma spolkne ubohého stařečka, ovšem Elizabeth jej v letu, jako proměněná stříbrná dračice chytila čtyřma nohama a vzletěla nad písečnou bouři jako hvězda, která se chystá vzlétnout na oblohu. Rozsvítila svůj stříbrný roh, její modré oči zazářily jako dva drahokamy. Letěli vstříc zapadajícímu slunci na místo, o kterém Elizabeth předpokládala, že by mohla nalézt pomoc.





Scéna třetí

Jakmile přeletěli nejvyšší vrcholky Dračích hor, slunce zapadlo.
MUDRC: Takže to všechno je pravda, Elizabeth?
Zeptal se mudrc, když zdvihl hlavu, přičemž viděl bílé perleťové dračí břišní pláty.
´Nemohu s tebou hovořit lidským jazykem. Tak by nás mohli vycítit zdejší draci. ´ ozvalo se v mudrcově hlavě.
MUDRC: Ovšem. Já jsem umění telepatie zapomněl už dávno. Našinci nám říkávali, že učit se řeči beze slov nemá žádný význam. Že je to posvátná řeč Draků.
´Telepatii se naučí ten, kdož v ní věří. Všechna magie je pouze o tom, věřit v magii.´ dodala Elizabeth.
MUDRC: Jak dlouho poletíme?
´Celou noc letět nemůžeme. Přeletíme jezero a na jeho druhém břehu přečkáme noc.´ dodala.
Letěli nad obdělávanými políčky, nad lesy a řekami, nad vískami a městy. Jakmile přeletěli stříbrné jezero, Elizabeth začala mírně klesat. Třikrát obletěla jezero, aby snížila výšku. Opatrně přistála na pláži.

Scéna čtvrtá

MUDRC: Jste v pořádku, slečno?
Vyzval ji mudrc, když se Elizabeth přeměnila do lidské podoby.
ELIZABETH: Jen jsem vysílená. Nic víc, nic míň.
Dodala s úsměvem, zalapala po dechu a sledovala překrásnou krajinu, v níž se právě nacházeli.
MUDRC: Utáboříme se tady nebo až v lese?
ELIZABETH: Pokud se utáboříme na pláži, budou plameny našeho ohně vidět už zdaleka. Pokud se utáboříme v lese, mohou nás přepadnout zbojníci.
Jakmile dořekla tuhle větu, cosi v křovinách zašustilo.
MUDRC: Slyšela jste?
Elizabeth se otočila ke křovinám. Přikývla. Její černé lesklé zvlněné vlasy se leskly v měsíční záři jako samet.
ELIZABETH: Ano. Teď Vám povím, co uděláme.
Když Elizabeth vylíčila starci svůj plán, mudrc nestačil zírat.
MUDRC: Jak je možné, že dokážete takové věci?
ELIZABETH: V mé krvi koluje Dračí krev. Můj otec byl potomek starého rodu Drakodlaků. Když se seznámil s mou matkou, vílou, neodolal jí a vzali se.
MUDRC: Znala jste svého otce?
Zajímal se mudrc.
ELIZABETH: Moc dobře ne. Věčně byl na výpravných bitvách. Proč Vám na tom tak záleží?
MUDRC: Jen mě to zajímá. Nic víc, nic míň.
´Elizabeth je překrásná. Je ještě krásnější, než byla její matka. Kdyby zjistila, že jsem její otec, mohlo by jí to zlomit srdce.´ zamyslel se mudrc.
ELIZABETH: Vy jste ho znal, mého otce, viďte? Vidím Vám to na očích.
MUDRC: Znal. Ale je to už hodně dávno.
ELIZABETH: Povězte mi o něm.
MUDRC: Byl to statečný muž. Odhodlaně bojoval za ty, které miloval.
Dodal sklesle mudrc, jako by pohřbíval svoji existenci.
ELIZABETH: Jenomže on věčně neměl čas na ty, které miloval. Co se s ním stalo? Víte, kde je?
MUDRC: Zemřel. Mrzí mě to.
Podotkl, když uviděl vzlykající dívku.
´Chudinka. Hledá ztraceného přítele a teď se dozvídá, že ztratila svého otce.´ zamyslel se.
ELIZABETH: Jestli se mu něco stane, jestli …
MUDRC: Jen klid, všechno bude pořádku, věřte mi.
Seděli tam na pláži v objetí. Elizabeth si mohla pro svého otce a Charlese oči vyplakat. Nikdy by nedopustila, aby se někomu z nich něco stalo. A teď, když přišla o svého otce, si poprvé uvědomila, jakou měl pro ni velkou cenu.

Scéna pátá

Následující den se probudili opět časně ráno. Tehdy začala výprava za dobrodružstvím.
MUDRC: Kam máme namířeno?
ELIZABETH: Máme?
MUDRC: Sama cestu nezvládnete. Budete potřebovat pomoc.
ELIZABETH: No tak dobrá.
Kráčeli zasněženým lesem. Pak si Elizabeth vzpomněla na svého Jednorožce.
Mudrc mezitím kráčel dál. Až do chvíle než si všiml, že Eizabeth stojí mezi dvěma stromy, jejichž koruny vytvořily ze spletitých větví nad její hlavou bránu a to vše díky jejímu kouzlu na přivolání Jednorožce. Země se zachvěla. Mudrc spatřil, jak se mění krajina, která je za bránou ze stromů. V té krajině bylo šero. Venku svítily hvězdy. Mudrc zahlédl, jak zpoza Elizabeth vybíhá mlhavý šedavý stín směrem k němu. Tehdy vytasil svoji magickou hůl, když ním onen stín proběhl a spletité větve obou stromů se rozpletly. Pak se stín prohnal lesem do neznáma.
MUDRC: Co to bylo?
Zalapal po dechu mudrc, když mu Elizabeth přišla pomoct se zvednout.
ELIZABETH: Anh Massio!
Dodala, když vyřkla zaklínadlo. Stín se přiřítil jako ničivá vlna k nim. Z nehmotné mlhy se stvořilo zvíře, jenž vyklusalo z tajemné mlhy v podobě černého Jednorožce. Ten přeběhl kolem Elizabeth a zastavil se. Dívka ho popleskala po krku.
MUDRC: Černý Jednorožec? Ti jsou vzácní, že?
ELIZABETH: Ano, jsou. Ale my alespoň budeme rychlejší, než nepřítel. Snad ho najdeme včas.
Dodala Elizabeth, když se rukou dotkla krku zvířete a vzala otěž do své ruky.
ELIZABETH: To není možné?
MUDRC: Co se stalo?
ELIZABETH: Stroj času. Nemám…
MUDRC: Nemáte ho?
ELIZABETH: Netuším, jak je to možné.
MUDRC: Neztratila jste ho při cestě sem?
ELIZABETH: To se nemělo stát. Teď je všechno ztraceno.
Zavzlykala. Přešla k mudrci. Ten ji objal a utišil.
MUDRC: Všechno není ztraceno. K čemu si myslíte, že mají mudrci pásku přes jedno oko a magickou hůl?
Pousmál se Mudrc.
ELIZABETH: Jak?
MUDRC: Počkáme, až bude tma. Jedině tehdy mohu vidět to, co druzí nevidí.
Poznamenal mudrc.
ELIZABETH: Proč čekat až bude tma?
MUDRC: Jak říkám, jedině tehdy uvidím to, co ostatní nevidí. Věřte mi. K Vašemu stroji Času Vás dovedu včas.
Dodal.
´A pak ji slíbil, že ji dovede včas ke stroji času, aby mohla zachránit svého milovaného.´ vzpomněla si Elizabeth na otcova slova.
ELIZABETH: Mám takový dojem, že tuhle větu jsem už někdy slyšela.
MUDRC: Opravdu?
Elizabeth přikývla. Jednorožce znovu popleskala po pleci. Ten spokojeně zafrkal.
ELIZABETH: Měli bychom vyrazit, ať jsme do stmívání na místě.
MUDRC: Dobrá.

Scéna šestá

Elizabeth hnala svého černého Jednorožce úzkou lesní stezkou, která vedla nad skalisky, pod nimiž šuměla rozbouřená řeka. Mudrc se jí pevně držel, aby nespadl z koňského hřbetu, přičemž napjatě sledoval cestu.
MUDRC: Kam vlastně máme namířeno, slečno?
ELIZABETH: Je to staré svaté místo, kde za úplňku uslyšíte Dračí zpěv.
MUDRC: Draci zpívají pouze za úplňku, nemýlím-li se.
ELIZABETH: Zpívají i tehdy, pokud je o to požádáte.
Dodala.
Jednorožec udýchaně cválal po zvedající se stezce. Tady nahoře už byla stezka namrzlá a zvíře bylo cestou znavené.
ELIZABETH: Tady si odpočineme.
Navrhla.
Mudrc přikývl.
MUDRC: Jak je to ještě daleko?
ELIZABETH: Obávám se, že budete muset počkat tady. Draci mezi sebe přijmou jen Draky nebo Drakodlaky.
MUDRC: V tom případě by mě měli přijmout také.
Elizabeth vypadala zmateně. Jak by mohli Draci přijmout poloslepého mudrce, který si myslí, že je Drakodlak?
ELIZABETH: Nerozumím Vám.
MUDRC: Vzpomínáte si, jak jsem Vám řekl, že jsem znal Vašeho otce?
Dívka přikývla.
Seděli na kamení, které utvářelo celkem pohodlnou lávku. Vyčerpaný Jednorožec začal olizovat navlhlá skaliska.
MUDRC: Lhal jsem.
Sklopil hlavu.
ELIZABETH: Kdo tedy doopravdy jste?
MUDRC: Já jsem tvůj otec, Betty.
Elizabeth nevěřila svým uším. Otřepala se a zvedla se.
MUDRC: Vím, že tahle informace.
ELIZABETH: Můj otec zemřel už dávno.
Odsekla.
MUDRC: Leda by se nevrátil v čase.
Zadíval se na ni prozíravým pohledem.
ELIZABETH: Pokud jsi můj otec, musel jsi znát.
MUDRC: Starý Dračí jazyk, který se předává z generace na generaci. Z otce na syna, z matky na dceru. Každý, kdo patří do našeho rodokmenu, byl podroben obřadu, díky kterému …
ELIZABETH: Takže to je pravda? Otče. Otče, odpusť mi, že jsem ti nevěřila.
MUDRC: Neomlouvej se, dcerunko.
Elizabeth jej objala.
Dívka nic neříkala.
MUDRC: Už je pozdě. Měli bychom jít.
Dodal její otec, když Betty spatřila neznámého muže, jak stojí za dědovými zády.
ELIZABETH: Kdo jsi?
NEZNÁMÝ MUŽ: Možná někdo, koho miluješ.
ELIZABETH: Charlesi?
Zaváhala Elizabeth, která pak spatřila za Charlesovou postavou postavu Krampuse.
Mudrc si stoupl před Elizabeth, aby ji ochránil.
KRAMPUS: Dej mi, co chci a já ti dám, co chceš ty.
ELIZABETH: Charlesi.
Zašeptala tiše Betty, když viděla v jeho modrých zkrvavených očích slzy utrpení. Krampus ho držel v kleku, pod krkem mu držel zlatou dýku zdobenou démanty.
CHARLES: Elizabeth.
Zamumlal Charles.
ELIZABETH: Dobrá, Krampusi. Dostaneš, co chceš. Starče, prosím.
Mudrc přikývl. Z oka, přes které měl omotanou pásku, sundal ji. Z jeho oka se rozlinula bílá záře, která všechny oslnila. V tom okamžiku, kdy nikdo nic neviděl, Elizabeth přemístila sebe, Charlese a mudrce na místo, kde zpívají Draci.
ELIZABETH: Charlesi, ani nevíš, jak …
CHARLES: Betty…
Pak se dlouze políbili.
Mudrc se podíval na místo, odkud přicházela záře. Na oko si nasadil černou pásku. Pak se před nimi objevily lesklé krápníky, nad kterými poletovali Draci, kteří usedali na krápníky. A kdesi v dálce zářil bílý klášter.
Jakmile všichni Draci usedli na svoje krápníky, nad vodou se objevila bílá mlha. V tom se stařec zaposlouchal do překrásné melodie Dračího zpěvu.

Mezi Draky vystoupila průsvitná bílá záře.
MUDRC: Betty.
Elizabeth se otočila od Charlese a zpozorovala bílou středně vysokou postavu, za kterou vlála mlha jako závoj jejich šatů.
ELIZABETH: Otče?
Zaváhala a pohlédla na svého otce.
Postava se k nim přiblížila.
Elizabeth poprvé spatřila její překrásnou tvář, jen v ní byla celá bílá. Elfí (vílí) uši jí mírně odstávaly, zakryté černými vlasy, jenž se v její záři leskly jako měsíční třpyt.
ELFKA: Vím, kdo jsi.
Zašeptala. Čekala na reakci Elizabeth. Prohlížela si jejich zmatené obličeje.
ELIZABETH: Potřebujeme pomoci.
Elfka přikývla. Pak si všimla Charlesova zranění, které zakrýval potrhanou košilí. Přistoupila k němu blíž, natáhla k němu hlavu
ELFKA: Jste zraněný.
Charles se na Elfku tázavě podíval.
ELFKA: Sherim helingio.
Dodala a přiložila svou drobnou ručku k Charlesově košili.
Z Charlesových zranění se rozlily slabé zlaté paprsky. Chlapec pevně stiskl rty.
Tehdy, když záhadná Elfka uzdravovala Charlese, Betty si všimla, že má na krku medailon. Jakmile Elfka Charlese uzdravila, chlapec se zachvěl a zavrávoral sebou.
CHARLES: Děkuji.
ELFKA: Neměli jste sem chodit. Ještě není ten správný čas, měnit budoucnost. Čas je velmi nebezpečný pro toho, kdo si s ním zahrává.
ELIZABETH: Můžete si být jista.
ELFKA: Všechny kterým jsem svěřila čas do jejich rukou, jsem znala moc dobře na to, abych jim dala možnost změnit jejich budoucnost. Zřejmě netušíte, co se tu dnes stalo.
ELIZABETH: Nerozumím Vám.
ELFKA: Pokud si stojíte za tím, že takhle chcete změnit Vaši budoucnost, měla byste se vydat do přítomnosti a zachránit toho, na kom Vám záleží.
Dodala Elfka.
ELIZABETH: Netuším…
ELFKA: Musíte si pospíšit! Tato změna budoucnosti by měla v budoucnu děsivé následky. Katastrofální. Proto Vás pošlu zpět do přítomnosti.
Řekla, pohlédla na Elizabeth, když se kolem ní rozlilo stříbrné světlo.
Pak Elizabeth spatřila jen tmu.