Elizabeth Callidorská
Kapitola prvá
Scéna prvá
Elizabeth se sama prochází po zasněženém parku. Kolem ní projde občas člověk. Najednou se k ní zezadu potichu přiblíží neznámý mladík, zahalený v cestovním hábitu, v obličeji má jizvy od boje. Lampa, která nad ním zářila, oslňovala jeho zbělelou tvář, do které mu spadaly černé vlasy a jeho nebesky modré oči se leskly jako dva drahokamy.
MLADÍK: Slečno, pomozte mi.
Žadonil, když žebral o pomoc.
ELIZABETH: Co se Vám stalo? Jak Vám mohu pomoci?
MLADÍK: Sežeňte pomoc, prosím.
ELIZABETH: Pomohu Vám.
MLADÍK: Na mě nezáleží, záleží na ostatních.
ELIZABETH: Na Vás taky záleží, pokud Vám záleží na ostatních. Ukažte mi cestu.
MLADÍK: Tam, za těmi pahorky.
ELIZABETH: Tak rychle se tam sami nedostaneme. Ale znám cestu, která nás tam dovede a nikdo nás neuvidí.
Mladík přikývl.
ELIZABETH: Ale nejdřív se postarají o Vás. Pojďte.
MLADÍK: Říkal jsem, že na mě nezáleží. Postarám se o sebe sám.
ELIZABETH: Vím, jak by to dopadlo. Věřte mi.
Dodala a pomohla neznámému muži se zvednout. Vyšli potemnělou cestou mezi stromovím. Elizabeth přitom na ulici zahlédla kočár. Zvedla ruku k obloze a rozsvítila prst. Slyšela, jak vozka otočil kočár a zamířil k nim. Mladík nic neříkal. Měl zvláštní pocit, který mu napovídal, že je v dobrých rukách.
VOZKA: Dobrý večer, slečno. Copak si přejete?
Pozdravil vozka, když před nimi zastavil kočár.
ELIZABETH: Můžete nás vzít do severní čtvrti, prosím?
VOZKA: To není problém. Sám tam zrovna jedu.
Poznamenal vozka a vyzval Elizabeth s neznámým mužem.
MLADÍK: Kam to jedeme?
ELIZABETH: Jste zraněný. Jedeme ke mně domů.
MLADÍK: Vy zřejmě nevíte, co se tu děje?
Zasyčel hoch.
ELIZABETH: Možná toho vím víc, než si myslíte. Můžete být rád, že má alespoň někdo o Vás starost, mladý muži.
Odsekla Elizabeth, když právě projížděli kolem jabloňového sadu.
Mladík jen nevrle zavrčel.
ELIZABETH: Můžete jet rychleji?
Zeptala se vozky, který popohnal dva vraníky.
VOZKA: Rychleji už jet nemohu.
ELIZABETH: Napadli Vás, že ano?
Začala se vyptávat mladíka.
MLADÍK: Jak to víte?
ELIZABETH: Určitě víte, že nastávající doba bude zlá. Všechno, co předpovědělo proroctví se stane.
MLADÍK: Proroctví? Kdo vlastně jste?
Zaváhal mladík.
ELIZABETH: Oba moc dobře víme, kdo je ten druhý. Jestliže Vám prozradím své jméno, mohlo by to mít strašlivé následky v naší budoucnosti.
MLADÍK: V naší budoucnosti? Jestli něco důležitého víte, povězte mi,…
ELIZABETH: Nemohu Vám povědět nic víc, než co není opravdu tak důležitého, abyste to musel vědět.
MLADÍK: Zastavte!
Přikázal mladík, když kočár sebou škubl.
ELIZABETH: Jeďte, honem!
Odsekla dívka, přičemž se prozíravě podívala na mladíka, který vypadal zmateně.
MLADÍK: Proč Vám mám věřit?
ELIZABETH: Obávám se, že nemáte na vybranou.
Dodala a z kapsy vytáhla malou obálku.
ELIZABETH: Vezměte si ji. Budete to potřebovat víc než já.
Mladík si od ní obálku vzal.
MLADÍK: Proč mi to dáváte?
ELIZABETH: Myslím, že sám moc dobře víte, proč Vám ji dávám. A vím, že určitě nejste z přítomnosti, ale přišel jste z budoucnosti, abyste změnil něco, co někdo nechce, aby se stalo.
Poznamenala.
Kočár zařinčel. Elizabeth nechtěně spadla mladíkovi na hruď.
ELIZABETH: Omlouvám se.
MLAÍK: Nic se nestalo.
ELIZABETH: Ale proč zastavujeme? Ještě tam nejsme? Tohle se nemělo stát. Honem tu obálku schovejte.
Podotkla Elizabeth, když spatřila muže v kápích, jak obhlíží kočár.
ELIZABETH: Teď musíte být potichu. Dělejte jen to, co Vám řeknu.
MLADÍK: Zřejmě mi nic jiného nezbude.
Pronesl mladík, když za dívkou spatřil muže s magickou holí zakončenou fialovým krystalem.
MLADÍK: Pozor, za Vámi!
Elizabeth se otočila. Z pravé ruky vystřelila paprsek jasného rudého světla a nepřítele odrazila. Ten dopadl k nejbližšímu stromu a praštil se do hlavy. Krystal na jeho magické holi však zazářil.
ELIZABETH: To není dobré. Počkejte tady.
MLADÍK: Nemůžete jít sama ven. Mohlo by se Vám něco stát.
ELIZABETH: Nebojte, o sebe se umím postarat, ale musíte my slíbit, že zůstanete v kočáře.
Dodala a pohlédla na velký kulatý měsíc v úplňku. Pak vyšla ven z kočáru a porozhlédla se kolem, když zaslechla vytí vlčí smečky. Bílí vlci ji uzavřeli do kruhu. Znovu zaslechla vlčí vytí, ovšem tentokrát přišlo směrem od kočáru. Když se tím směrem podívala, spatřila podivné vlčí stvoření, které zevnitř prorazilo kočár.
ELIZABETH: Ach, Charlesi.
Poznamenala. Zalesklo se jí v očích. Všimla si, jak se černokněžník, který dopadl ke stromu, probral. Jako duch se přenesl k Elizabeth, na kterou namířil svoji hůl a vyslal z ní stříbromodrý paprsek. Elizabeth nezaváhala a ze svých dvou sepjatých rukou na mága poslala rudý paprsek. Dívka slábla.
V jednom okamžiku to vypadalo, že bude poražena, když však na mága zaútočil vlkodlak, který srazil čaroděje k zemi. Vysílená Elizabeth si pak svým kouzlem přivolala mágovu černou hůl k sobě. Mezitím však si do pravé ruky vzala kapesníček, aby při doteku k holi nepodlehla černokněžné magii. Jakmile měla hůl v ruce, vlci se soustředili kolem ní.
Dívka znovu zaslechla vlčí vytí, které přimělo vlkodlaka k úprku. Vydal se tam, odkud vytí přicházelo.
ČARODĚJ: Možná jsem tě podcenil, Betty! Není však všem dnům konec!
Zasmál se hlasitě černokněžník a jako stín vyprchal do neznáma. Zakroužil kolem Elizabeth a zamířil k obloze, až úplně zmizel.
Dívka pohlédla na místo, kam zamířil mladík. S rozsvíceným prstem zamířila ke stromu, kde byl poražen černokněžník. Na kůru stromu vyryla neznámými symboly: Zde byl Krampus poražen.
Scéna druhá
Následující den se Elizabeth probouzí časně ráno. Vyjde ze své komnaty a míří do jídelní síně.
KERLING: Dobré ráno, slečno.
ELIZABETH: Dobré, Lee, děkuji za optání.
KERLING: Slyšel jsem, co se Vám včera přihodilo. Kde je vlastně náš Charles teď?
ELIZABETH: To netuším. Jen doufám, že je v pořádku.
KERLING: Charles je silný. Nebojte se, Betty, poradí si.
ELIZABETH: Charles ano. Poslední dobou mám zvláštní pocit, Lee.
KERLING: Vím, láska je mocná čarodějka. Mocnější než kterákoliv jiná magie.
ELIZABETH: Takže je pravda, že dřívější čarodějky se nesměly zamilovat, Lee?
KERLING: Krutá pravda. Byla to zlá doba. Ovšem teď je ta doba ještě horší než před tím. Víš, Betty, možná bych ti měl říct něco, co bych ti vlastně neměl říkat.
ELIZABETH: Týká se to Charlese?
KERLING: Ano. Ovšem nejsem si jist, zda tuhle informaci …
ELIZABETH: Pověz.
Naléhala Elizabeth, když zahlédla v Kerlingových očích nerozhodný výraz.
KERLING: Nejvyšší tribunál vyhlásil po Charlesovi pátrání.
ELIZABETH: Tím spíš ho najdeme, viď?
KERLING: Obávám se, že jakmile jej najde Nejvyšší tribunál, bude pozdě Charlese hledat.
ELIZABETH: Teď ti nerozumím, Lee.
KERLING: Na jeho hlavu je vypsaná odměna.
Dodal sklesle Kerling.
ELIZABETH: Řekni mi, že to není pravda?
KERLING: Bohužel je.
ELIZABETH: Nemůže být.
Podotkla, když jí z očí vyhrkly první slzy. Kerling její trápení vycítil. Objal ji a snažil se ji utišit.
Do místnosti se otevřely dveře. V sálu zavládla chladná atmosféra, když Fordor spatřil Elizabeth v objetí Kerlingovu.
FORDOR: Ale, ale. Romantická chvilka? Neruším?
Fordor zahlédl uplakanou Elizabeth. Zejmě mu došlo, co dívka už ví.
FORDOR: Kerlingu, můžete mi laskavě říct, co to má znamenat?
KERLINGU: Obávám se, že nemohu.
FORDOR: Hmm, měl byste si uvědomit, s kým mluvíte, Kerlingu. V tribunálu by nebyli zrovna rádi, kdyby se stalo něco jejich, no jak to říct slušně, jejich otrokovi?
Zasyčel Fordor.
KERLING: Vyhrožujete mi, Fordore?
Znejistěl Kerling. Elizabeth už neplakala, však stihla zahlédnout Fordorův odhodlaný výraz.
ELIZABETH: To by už stačilo.
FORDOR: Žena, která rozhoduje o tom, co mají dělat muži. Jak směšné a ubohé.
Pohodil hlavou, když se přiblížil do její těsné blízkosti. Elizabeth neucouvla.
FORDOR: Zřejmě je ve Vás víc naivity než ve Vaší matce. Škoda sladké Lilly, která musela trpět.
Poznamenal Fordor, když pocítil v očích Elizabeth strach.
ELIZABETH: Já se Vás nebojím, Fordore.
Odsekla Elizabeth, když ji Fordor, chytil bradu.
FORDOR: Ve Vaších očích je stejný strach, jako byl v jejích očích, když trpěla. Pokud se mi dostanete pod ruku, budete trpět stejně, ne-li víc jako ona.
Dodal Fordor.
KERLING: Jak si dovolujete říkat takové strašné věcí, Fordore?! To by…
RING: Stačilo, Fordore. Jděte!
Dodal muž v zeleném plášti, jehož příchod zřejmě odstrašil Fordora.
ELIZABETH: Mockrát Vám děkuji, Ringu.
RING: Nemáte zač děkovat. To by udělal každý, kdo není slepý.
Pousmál se Ring.
Elizabeth se pousmála, sklopila hlavu a zamyslela se.
KERLING: Půjdeme se nasnídat?
RING: Výborný nápad. Po dnešním honu mám hlad, jako vlk.
Dodal Ring s úsměvem.
ELIZABETH: Omluvíte mne?
KERLING: Betty?
ELIZABETH: To bude dobré, Lee.
KERLING: Víš, že když budeš potřebovat, můžeš se na mě spolehnout.
Elizabeth přikývla. Rozloučila se s muži a zmizela ve dveřích sálu, které vedly na chodbu. Elizabeth sešla po velkém mramorovém schodišti a zamířila ke stájím. Tam osedlala svého vraného Jednorožce a vyrazila na projížďku.
Scéna třetí
Elizabeth popohnala černého Jednorožce do klusu. Jeho hříva se v záři slunečních paprsků třpytila jako černý diamant. Elizabeth oděná v jezdeckých šatech, které schovávala černým pláštěm, jela k místu, kde se včera střetla s černokněžníkem. Doufala, že najde něco, co ji přivede na Charlesovu stopu.
´Vím, co hledáš, Betty. Pomohu ti to nalézt.´ uslyšela Elizabeth ve své hlavě hlas jejího Jednorožce.
´Kdybys tak věděl, jak moc mi chybí. Ikdyž pevně doufám, že najdu jeho stopu, stejně se tu nebudu moct zdržet dlouho.´ sklopila hlavu a sledovala měnící se krajinu, když v tom se Jednorožec zastavil.
„Co se děje, Anhu?“zeptala se Betty svého Jednorožce.
„Podívej se.“ Zaržál Jednorožec.
A opravdu. Cosi ve sněhu leželo. Bílá obálka.
„Kde se tu vzala? Charles ji měl mít u sebe.“ Namítla Elizabeth, když seskakovala z jednorožčího hřbetu.
NEZNÁMÝ: Sebral ji někdo, kdo ji vzít nesměl. Někdo, komu záleží na tom, aby se dějiny změnily podle něho.
Elizabeth ucítila mrazivý pot, který ji stékal po zádech. Hlas slyšela za sebou. Otočila. Pak spatřila za Jednorožcem muže.
ELIZABETH: Znamená to tedy, že máš něco, co patří mě?
Zeptala se nejistě.
NEZNÁMÝ: A ty máš zas něco, na čem záleží mě.
Odsekl muž s ďáblovými rohy, s namodralou kůží, zahalený v černém plášti. Sníh pod ním roztával. Na jedné noze měl botu, druhá noha byla zakončená kopytem a za sebou mával hadím šupinatým ocasem. Samo ztělesnění zla. Sám ďábelský Krampus tam stál.
ELIZABETH: Kde je?
Vyzvala Krampuse Elizabeth.
KRAMPUS: Proč bych ti měl vlastně něco říkat? Mám dvě věci, na kterých záleží tobě. A ty máš jen jednu, kterou chci já. Takže ti nic jiného nezbyde.
ELIZABETH: Možná že ano.
KRAMPUS: Nebuď směšná, slečinko. Dej mi tu věc, nebo toho špinavce zabiju a medailon zničím.
ELIZABETH: A pak nebudeš mít nic a já budu mít to, na čem ti tak moc záleží.
Dodala spiklenecky Elizabeth, když pohlédla na zlaté slunce. Lehce přitom kývla na Jednorožce.
KRAMPUS: Můžeme se domluvit. Já ti ukážu toho, na kom ti záleží a ty mi dáš časolet.
Elizabeth se zamyslela.
ELIZABETH: A medailon.
KRAMPUS: Možná. A nebo toho špinavce popravím hned a medailon si nechám. Hehe, to je výborný nápad.
ELIZABETH: Ne. Počkej. Domluvíme se.
KRAMPUS: Konečně madam dostala rozum. Že ti to ale trvalo.
Zašklebil se Krampus, který se nenápadně přiblížil k Elizabeth.
ELIZABETH: Ale mám jednu podmínku.
KRAMPUS: To jsem zvědav.
ELIZABETH: Žádný podraz.
Tehdy uslyšela Elizabeth další zavytí vlka.
´Charles. Jak jsem mohla zapomenout na Charlese z budoucnosti?´ zamyslela se.
KRAMPUS: Tedy, domluveno.
Elizabeth si při jeho slovech vzpomněla na větu, kterou jí řekl Kerling. Že Charles je silný a poradí si. Nyní jde o to, zda má Kerling pravdu.
Dívka na Krampusova slova přikývla.
KRAMPUS: Ovšem varuji tě, jestli porušíš slib, budete pikat oba.
Zasyčel Krampus, když k ní natahoval zhyzděnou ruku. Elizabeth mu ji bez váhání podala. V ten moment se oba přenesli. Letěli nad severní krajinou, přeletěli bažiny a sady. Přeletěli vinice a moře a pak se octli kdesi na starém pohřebišti.
ELIZABETH: Kde to jsme?
KRAMPUS: Zapomnělas?
ELIZABETH: Na co?
KRAMPUS: Pojď.
Krampus ji vedl kolem poškozených hrobů, když se pak octli na rozcestí. Před nimi stal posvátný klášter, tedy trosky tohoto kláštera.
KRAMPUS: Tudy.
Odbočili vpravo. Když se Krampus zastavil, Elizabeth spatřila něco hrozného. Svůj hrob.
ELIZABETH: To nemůže být pravda. Jak?
KRAMPUS: Nedodržela jsi slib. Doufám, že ho podruhé dodržíš.
Zasmál se hlasitě Krampus.
KRAMPUS: A teď pojď za mnou.
Elizabeth se odhodlaně vydala za ztělesněním všeho zla. Krampus ji vedl hlavní uličkou mezi lavicemi v klášteru. Přešli k oltáři. Krampus projel prstem kolem božího nápisu. Země se zachvěla. Ve zdi se otevřel průlez. Krampus do něj vešel. Když se průlez za nimi zavřel, Elizabeth už nemohla zpátky.
ELIZABETH: Kam mne to vedeš?
KRAMPUS: Tam, kam sis přála zavést, nevzpomínáš?
Kráčeli úzkou chodbou, která byla ze stran porostlá mechem. Bylo zde vlhko a těžce se tu dýchalo. Elizabeth zaslechla, jak Krampusovo kopyto zadunělo na schodu. Domyslela si, že se vrací nahoru. Pak spatřila světlo.
Když vylezli tajnou chodbou ven, venku už se příroda chystala ke spánku.
KRAMPUS: Podívej se nad moře.
Vyzval Krampus Elizabeth. Dívka spatřila ostrov, který plul nad mořem, vysoko nad mořem. Kořeny stromů, které splétaly ostrov, dosahovaly pod hladinu moře. Betty spíš vyděsil pohled na černé sídlo.
KRAMPUS: Přenesu nás. Pojď ke mně.
Zachechtal se Krampus, když spatřil její vyjevený obličej. Elizabeth se tedy jen zlehka dotkla jeho ruky. Krampus ji stiskl a přitáhl k sobě.
KRAMPUS: Takhe je to mnohem lepší.
Řekl chladným hlasem a přenesl je do svého černého paláce.
Scéna prvá
Elizabeth se sama prochází po zasněženém parku. Kolem ní projde občas člověk. Najednou se k ní zezadu potichu přiblíží neznámý mladík, zahalený v cestovním hábitu, v obličeji má jizvy od boje. Lampa, která nad ním zářila, oslňovala jeho zbělelou tvář, do které mu spadaly černé vlasy a jeho nebesky modré oči se leskly jako dva drahokamy.
MLADÍK: Slečno, pomozte mi.
Žadonil, když žebral o pomoc.
ELIZABETH: Co se Vám stalo? Jak Vám mohu pomoci?
MLADÍK: Sežeňte pomoc, prosím.
ELIZABETH: Pomohu Vám.
MLADÍK: Na mě nezáleží, záleží na ostatních.
ELIZABETH: Na Vás taky záleží, pokud Vám záleží na ostatních. Ukažte mi cestu.
MLADÍK: Tam, za těmi pahorky.
ELIZABETH: Tak rychle se tam sami nedostaneme. Ale znám cestu, která nás tam dovede a nikdo nás neuvidí.
Mladík přikývl.
ELIZABETH: Ale nejdřív se postarají o Vás. Pojďte.
MLADÍK: Říkal jsem, že na mě nezáleží. Postarám se o sebe sám.
ELIZABETH: Vím, jak by to dopadlo. Věřte mi.
Dodala a pomohla neznámému muži se zvednout. Vyšli potemnělou cestou mezi stromovím. Elizabeth přitom na ulici zahlédla kočár. Zvedla ruku k obloze a rozsvítila prst. Slyšela, jak vozka otočil kočár a zamířil k nim. Mladík nic neříkal. Měl zvláštní pocit, který mu napovídal, že je v dobrých rukách.
VOZKA: Dobrý večer, slečno. Copak si přejete?
Pozdravil vozka, když před nimi zastavil kočár.
ELIZABETH: Můžete nás vzít do severní čtvrti, prosím?
VOZKA: To není problém. Sám tam zrovna jedu.
Poznamenal vozka a vyzval Elizabeth s neznámým mužem.
MLADÍK: Kam to jedeme?
ELIZABETH: Jste zraněný. Jedeme ke mně domů.
MLADÍK: Vy zřejmě nevíte, co se tu děje?
Zasyčel hoch.
ELIZABETH: Možná toho vím víc, než si myslíte. Můžete být rád, že má alespoň někdo o Vás starost, mladý muži.
Odsekla Elizabeth, když právě projížděli kolem jabloňového sadu.
Mladík jen nevrle zavrčel.
ELIZABETH: Můžete jet rychleji?
Zeptala se vozky, který popohnal dva vraníky.
VOZKA: Rychleji už jet nemohu.
ELIZABETH: Napadli Vás, že ano?
Začala se vyptávat mladíka.
MLADÍK: Jak to víte?
ELIZABETH: Určitě víte, že nastávající doba bude zlá. Všechno, co předpovědělo proroctví se stane.
MLADÍK: Proroctví? Kdo vlastně jste?
Zaváhal mladík.
ELIZABETH: Oba moc dobře víme, kdo je ten druhý. Jestliže Vám prozradím své jméno, mohlo by to mít strašlivé následky v naší budoucnosti.
MLADÍK: V naší budoucnosti? Jestli něco důležitého víte, povězte mi,…
ELIZABETH: Nemohu Vám povědět nic víc, než co není opravdu tak důležitého, abyste to musel vědět.
MLADÍK: Zastavte!
Přikázal mladík, když kočár sebou škubl.
ELIZABETH: Jeďte, honem!
Odsekla dívka, přičemž se prozíravě podívala na mladíka, který vypadal zmateně.
MLADÍK: Proč Vám mám věřit?
ELIZABETH: Obávám se, že nemáte na vybranou.
Dodala a z kapsy vytáhla malou obálku.
ELIZABETH: Vezměte si ji. Budete to potřebovat víc než já.
Mladík si od ní obálku vzal.
MLADÍK: Proč mi to dáváte?
ELIZABETH: Myslím, že sám moc dobře víte, proč Vám ji dávám. A vím, že určitě nejste z přítomnosti, ale přišel jste z budoucnosti, abyste změnil něco, co někdo nechce, aby se stalo.
Poznamenala.
Kočár zařinčel. Elizabeth nechtěně spadla mladíkovi na hruď.
ELIZABETH: Omlouvám se.
MLAÍK: Nic se nestalo.
ELIZABETH: Ale proč zastavujeme? Ještě tam nejsme? Tohle se nemělo stát. Honem tu obálku schovejte.
Podotkla Elizabeth, když spatřila muže v kápích, jak obhlíží kočár.
ELIZABETH: Teď musíte být potichu. Dělejte jen to, co Vám řeknu.
MLADÍK: Zřejmě mi nic jiného nezbude.
Pronesl mladík, když za dívkou spatřil muže s magickou holí zakončenou fialovým krystalem.
MLADÍK: Pozor, za Vámi!
Elizabeth se otočila. Z pravé ruky vystřelila paprsek jasného rudého světla a nepřítele odrazila. Ten dopadl k nejbližšímu stromu a praštil se do hlavy. Krystal na jeho magické holi však zazářil.
ELIZABETH: To není dobré. Počkejte tady.
MLADÍK: Nemůžete jít sama ven. Mohlo by se Vám něco stát.
ELIZABETH: Nebojte, o sebe se umím postarat, ale musíte my slíbit, že zůstanete v kočáře.
Dodala a pohlédla na velký kulatý měsíc v úplňku. Pak vyšla ven z kočáru a porozhlédla se kolem, když zaslechla vytí vlčí smečky. Bílí vlci ji uzavřeli do kruhu. Znovu zaslechla vlčí vytí, ovšem tentokrát přišlo směrem od kočáru. Když se tím směrem podívala, spatřila podivné vlčí stvoření, které zevnitř prorazilo kočár.
ELIZABETH: Ach, Charlesi.
Poznamenala. Zalesklo se jí v očích. Všimla si, jak se černokněžník, který dopadl ke stromu, probral. Jako duch se přenesl k Elizabeth, na kterou namířil svoji hůl a vyslal z ní stříbromodrý paprsek. Elizabeth nezaváhala a ze svých dvou sepjatých rukou na mága poslala rudý paprsek. Dívka slábla.
V jednom okamžiku to vypadalo, že bude poražena, když však na mága zaútočil vlkodlak, který srazil čaroděje k zemi. Vysílená Elizabeth si pak svým kouzlem přivolala mágovu černou hůl k sobě. Mezitím však si do pravé ruky vzala kapesníček, aby při doteku k holi nepodlehla černokněžné magii. Jakmile měla hůl v ruce, vlci se soustředili kolem ní.
Dívka znovu zaslechla vlčí vytí, které přimělo vlkodlaka k úprku. Vydal se tam, odkud vytí přicházelo.
ČARODĚJ: Možná jsem tě podcenil, Betty! Není však všem dnům konec!
Zasmál se hlasitě černokněžník a jako stín vyprchal do neznáma. Zakroužil kolem Elizabeth a zamířil k obloze, až úplně zmizel.
Dívka pohlédla na místo, kam zamířil mladík. S rozsvíceným prstem zamířila ke stromu, kde byl poražen černokněžník. Na kůru stromu vyryla neznámými symboly: Zde byl Krampus poražen.
Scéna druhá
Následující den se Elizabeth probouzí časně ráno. Vyjde ze své komnaty a míří do jídelní síně.
KERLING: Dobré ráno, slečno.
ELIZABETH: Dobré, Lee, děkuji za optání.
KERLING: Slyšel jsem, co se Vám včera přihodilo. Kde je vlastně náš Charles teď?
ELIZABETH: To netuším. Jen doufám, že je v pořádku.
KERLING: Charles je silný. Nebojte se, Betty, poradí si.
ELIZABETH: Charles ano. Poslední dobou mám zvláštní pocit, Lee.
KERLING: Vím, láska je mocná čarodějka. Mocnější než kterákoliv jiná magie.
ELIZABETH: Takže je pravda, že dřívější čarodějky se nesměly zamilovat, Lee?
KERLING: Krutá pravda. Byla to zlá doba. Ovšem teď je ta doba ještě horší než před tím. Víš, Betty, možná bych ti měl říct něco, co bych ti vlastně neměl říkat.
ELIZABETH: Týká se to Charlese?
KERLING: Ano. Ovšem nejsem si jist, zda tuhle informaci …
ELIZABETH: Pověz.
Naléhala Elizabeth, když zahlédla v Kerlingových očích nerozhodný výraz.
KERLING: Nejvyšší tribunál vyhlásil po Charlesovi pátrání.
ELIZABETH: Tím spíš ho najdeme, viď?
KERLING: Obávám se, že jakmile jej najde Nejvyšší tribunál, bude pozdě Charlese hledat.
ELIZABETH: Teď ti nerozumím, Lee.
KERLING: Na jeho hlavu je vypsaná odměna.
Dodal sklesle Kerling.
ELIZABETH: Řekni mi, že to není pravda?
KERLING: Bohužel je.
ELIZABETH: Nemůže být.
Podotkla, když jí z očí vyhrkly první slzy. Kerling její trápení vycítil. Objal ji a snažil se ji utišit.
Do místnosti se otevřely dveře. V sálu zavládla chladná atmosféra, když Fordor spatřil Elizabeth v objetí Kerlingovu.
FORDOR: Ale, ale. Romantická chvilka? Neruším?
Fordor zahlédl uplakanou Elizabeth. Zejmě mu došlo, co dívka už ví.
FORDOR: Kerlingu, můžete mi laskavě říct, co to má znamenat?
KERLINGU: Obávám se, že nemohu.
FORDOR: Hmm, měl byste si uvědomit, s kým mluvíte, Kerlingu. V tribunálu by nebyli zrovna rádi, kdyby se stalo něco jejich, no jak to říct slušně, jejich otrokovi?
Zasyčel Fordor.
KERLING: Vyhrožujete mi, Fordore?
Znejistěl Kerling. Elizabeth už neplakala, však stihla zahlédnout Fordorův odhodlaný výraz.
ELIZABETH: To by už stačilo.
FORDOR: Žena, která rozhoduje o tom, co mají dělat muži. Jak směšné a ubohé.
Pohodil hlavou, když se přiblížil do její těsné blízkosti. Elizabeth neucouvla.
FORDOR: Zřejmě je ve Vás víc naivity než ve Vaší matce. Škoda sladké Lilly, která musela trpět.
Poznamenal Fordor, když pocítil v očích Elizabeth strach.
ELIZABETH: Já se Vás nebojím, Fordore.
Odsekla Elizabeth, když ji Fordor, chytil bradu.
FORDOR: Ve Vaších očích je stejný strach, jako byl v jejích očích, když trpěla. Pokud se mi dostanete pod ruku, budete trpět stejně, ne-li víc jako ona.
Dodal Fordor.
KERLING: Jak si dovolujete říkat takové strašné věcí, Fordore?! To by…
RING: Stačilo, Fordore. Jděte!
Dodal muž v zeleném plášti, jehož příchod zřejmě odstrašil Fordora.
ELIZABETH: Mockrát Vám děkuji, Ringu.
RING: Nemáte zač děkovat. To by udělal každý, kdo není slepý.
Pousmál se Ring.
Elizabeth se pousmála, sklopila hlavu a zamyslela se.
KERLING: Půjdeme se nasnídat?
RING: Výborný nápad. Po dnešním honu mám hlad, jako vlk.
Dodal Ring s úsměvem.
ELIZABETH: Omluvíte mne?
KERLING: Betty?
ELIZABETH: To bude dobré, Lee.
KERLING: Víš, že když budeš potřebovat, můžeš se na mě spolehnout.
Elizabeth přikývla. Rozloučila se s muži a zmizela ve dveřích sálu, které vedly na chodbu. Elizabeth sešla po velkém mramorovém schodišti a zamířila ke stájím. Tam osedlala svého vraného Jednorožce a vyrazila na projížďku.
Scéna třetí
Elizabeth popohnala černého Jednorožce do klusu. Jeho hříva se v záři slunečních paprsků třpytila jako černý diamant. Elizabeth oděná v jezdeckých šatech, které schovávala černým pláštěm, jela k místu, kde se včera střetla s černokněžníkem. Doufala, že najde něco, co ji přivede na Charlesovu stopu.
´Vím, co hledáš, Betty. Pomohu ti to nalézt.´ uslyšela Elizabeth ve své hlavě hlas jejího Jednorožce.
´Kdybys tak věděl, jak moc mi chybí. Ikdyž pevně doufám, že najdu jeho stopu, stejně se tu nebudu moct zdržet dlouho.´ sklopila hlavu a sledovala měnící se krajinu, když v tom se Jednorožec zastavil.
„Co se děje, Anhu?“zeptala se Betty svého Jednorožce.
„Podívej se.“ Zaržál Jednorožec.
A opravdu. Cosi ve sněhu leželo. Bílá obálka.
„Kde se tu vzala? Charles ji měl mít u sebe.“ Namítla Elizabeth, když seskakovala z jednorožčího hřbetu.
NEZNÁMÝ: Sebral ji někdo, kdo ji vzít nesměl. Někdo, komu záleží na tom, aby se dějiny změnily podle něho.
Elizabeth ucítila mrazivý pot, který ji stékal po zádech. Hlas slyšela za sebou. Otočila. Pak spatřila za Jednorožcem muže.
ELIZABETH: Znamená to tedy, že máš něco, co patří mě?
Zeptala se nejistě.
NEZNÁMÝ: A ty máš zas něco, na čem záleží mě.
Odsekl muž s ďáblovými rohy, s namodralou kůží, zahalený v černém plášti. Sníh pod ním roztával. Na jedné noze měl botu, druhá noha byla zakončená kopytem a za sebou mával hadím šupinatým ocasem. Samo ztělesnění zla. Sám ďábelský Krampus tam stál.
ELIZABETH: Kde je?
Vyzvala Krampuse Elizabeth.
KRAMPUS: Proč bych ti měl vlastně něco říkat? Mám dvě věci, na kterých záleží tobě. A ty máš jen jednu, kterou chci já. Takže ti nic jiného nezbyde.
ELIZABETH: Možná že ano.
KRAMPUS: Nebuď směšná, slečinko. Dej mi tu věc, nebo toho špinavce zabiju a medailon zničím.
ELIZABETH: A pak nebudeš mít nic a já budu mít to, na čem ti tak moc záleží.
Dodala spiklenecky Elizabeth, když pohlédla na zlaté slunce. Lehce přitom kývla na Jednorožce.
KRAMPUS: Můžeme se domluvit. Já ti ukážu toho, na kom ti záleží a ty mi dáš časolet.
Elizabeth se zamyslela.
ELIZABETH: A medailon.
KRAMPUS: Možná. A nebo toho špinavce popravím hned a medailon si nechám. Hehe, to je výborný nápad.
ELIZABETH: Ne. Počkej. Domluvíme se.
KRAMPUS: Konečně madam dostala rozum. Že ti to ale trvalo.
Zašklebil se Krampus, který se nenápadně přiblížil k Elizabeth.
ELIZABETH: Ale mám jednu podmínku.
KRAMPUS: To jsem zvědav.
ELIZABETH: Žádný podraz.
Tehdy uslyšela Elizabeth další zavytí vlka.
´Charles. Jak jsem mohla zapomenout na Charlese z budoucnosti?´ zamyslela se.
KRAMPUS: Tedy, domluveno.
Elizabeth si při jeho slovech vzpomněla na větu, kterou jí řekl Kerling. Že Charles je silný a poradí si. Nyní jde o to, zda má Kerling pravdu.
Dívka na Krampusova slova přikývla.
KRAMPUS: Ovšem varuji tě, jestli porušíš slib, budete pikat oba.
Zasyčel Krampus, když k ní natahoval zhyzděnou ruku. Elizabeth mu ji bez váhání podala. V ten moment se oba přenesli. Letěli nad severní krajinou, přeletěli bažiny a sady. Přeletěli vinice a moře a pak se octli kdesi na starém pohřebišti.
ELIZABETH: Kde to jsme?
KRAMPUS: Zapomnělas?
ELIZABETH: Na co?
KRAMPUS: Pojď.
Krampus ji vedl kolem poškozených hrobů, když se pak octli na rozcestí. Před nimi stal posvátný klášter, tedy trosky tohoto kláštera.
KRAMPUS: Tudy.
Odbočili vpravo. Když se Krampus zastavil, Elizabeth spatřila něco hrozného. Svůj hrob.
ELIZABETH: To nemůže být pravda. Jak?
KRAMPUS: Nedodržela jsi slib. Doufám, že ho podruhé dodržíš.
Zasmál se hlasitě Krampus.
KRAMPUS: A teď pojď za mnou.
Elizabeth se odhodlaně vydala za ztělesněním všeho zla. Krampus ji vedl hlavní uličkou mezi lavicemi v klášteru. Přešli k oltáři. Krampus projel prstem kolem božího nápisu. Země se zachvěla. Ve zdi se otevřel průlez. Krampus do něj vešel. Když se průlez za nimi zavřel, Elizabeth už nemohla zpátky.
ELIZABETH: Kam mne to vedeš?
KRAMPUS: Tam, kam sis přála zavést, nevzpomínáš?
Kráčeli úzkou chodbou, která byla ze stran porostlá mechem. Bylo zde vlhko a těžce se tu dýchalo. Elizabeth zaslechla, jak Krampusovo kopyto zadunělo na schodu. Domyslela si, že se vrací nahoru. Pak spatřila světlo.
Když vylezli tajnou chodbou ven, venku už se příroda chystala ke spánku.
KRAMPUS: Podívej se nad moře.
Vyzval Krampus Elizabeth. Dívka spatřila ostrov, který plul nad mořem, vysoko nad mořem. Kořeny stromů, které splétaly ostrov, dosahovaly pod hladinu moře. Betty spíš vyděsil pohled na černé sídlo.
KRAMPUS: Přenesu nás. Pojď ke mně.
Zachechtal se Krampus, když spatřil její vyjevený obličej. Elizabeth se tedy jen zlehka dotkla jeho ruky. Krampus ji stiskl a přitáhl k sobě.
KRAMPUS: Takhe je to mnohem lepší.
Řekl chladným hlasem a přenesl je do svého černého paláce.