Rigel Siria IX
Nedlouho poté, co se s Erqerim rozloučila rozhodla se svěřit Sigela do výchovy Wehr úplně. Litovala že se o něj nemůže strarat osobně ale cítila, že v tomto světe již nemá co pohledávat. Naposled se objala se svým synem než se přemístila do úplně jiného světa. S jiným časem, jinými pravidli a možná i jinými obyvateli.
Stanula na ulici města ale celé to místo bylo zvláštní. Domy byly vysoké a hranaté, podivné vozy stály v řadě za sebou a lemovaly celou ulici. Drápy jí klapaly po dláždění když procházela dál. Najednou se z poza rohu vynořila žena. Jakmile spatřila Dragonii, začala křičet. Dragonia se tomu podivila. V jejím světě byli lidé na draky zvyklí. Najednou se proti ní řítilo alespoň pět těch divných vozů které jely bez koní. Vyděšeně se zastavila a zírala jak jí obkličují. Samozřejmě mohla vzlétnout ale byla i zvědavá. Z vozů začali vysokakovat muži. Mířili na ni takovými podivnými, těžko popsatelnými věcmi a pak jimi začali bez varování střílet. Cítila bolest jako by ji snad po celém těle bodali tisíci noži. Oči se jí zalily slzami z té mučivé bolesti.
,,Dost, prosím....neublížím vám..." Zaskučela a začaly se jí dělat mžitky před očima. Střelba ustala, muži na ní nevěřícně zírali. Dragonia se pomalu položila na zem a bílá dlažba pod ní se začala barvit do ruda. Zavřela oči a dál už vnímala jen tlukot vlastního srdce.
Nedokázala odhadnout kolik času uplynulo než otevřela oči. Světlo bylo nepříjemné. Umělé a silné, takže musela oči zase přivřít. Po chvilce ale už přivykla a pohoršeně si odfrkla když zjistila, že leží na slámě. Jako by byla prachobyčejný dobytek. Mnohem více ji však pobouřilo když zjistila že ji zavřeli do klece. Cítila zpátky svou sílu a i nepříjemné cizích těles které v sobě měla zmizel.
Podívala se na mříže a prošla jimi jakoby ani nebyly. Ohromení lidé v bílích pláštích kteří stáli kolem, ustoupili.
,,Jsem drak!Inteligntní tvor!Ne obyčejné zvíře!" Řekla rozladěně a zvýraznila slovo inteligentní. Lidé na ni zírali s otevřenými ústy. V tichu uslyšela zasyknutí a do boku se jí zabola šipka s uspávadlem. Unuděne se podívala na střelce a vyndala si bez obtíží šipku z těla. Sundala si i obvazy které měla po četných zákrocích aby jí vyndali z těla kulky. Zašeptala pár slov a všechny rány jí zmizely. Lidé jen zírali na její umění. Nemýlila se ve svém úsudku. V tomto světě byla magie ale lidé ji postupem času potlačili. Usmála se a požádala jednoho mladého muže aby k ní přišel blíž. Nezdálo se, že by měl strach, spíše respekt. To se jí líbilo. Dovolila mu aby se jí dotkl. Když ji hladil, něpatrně se pod jeho rukou zachvěla.
,,Jak se jmenuješ?" Osmělil se po chvíli a zeptal se tiše.
,,Dragonia" Odpověděla stejně tiše aby je nikdo neslyšel. Usmála se, ale pohled na její ostré, vroubkované zuby ho spíš vystrašil.
,,Nemusíš se bát." Řekla a prudkým pohybem si ho vyhodila na záda. Zkusmo roztáhla křídla aby zjistila, zda jsou v pořádku. Když vycházela ven, všichni jí dělali místo aby mohla projít. Až venku se zeptala muže který jí stále seděl na zádech, jak se jmenuje.
,,Martin." Odpověděl jí už ve vzduchu. Usmála se ale v jejím pohledu bylo něco, co bez váhání poznal. Smutek.
,,Máš někde rodinu?" Zeptal se znenadání.
,,Dá se to tak říci," Připustila "mám syna ale vychovává ho má známá." Martin přikývl a odvážil se ještě na jednu otázku.
,,Neměla by jsi být u něj?"
,,Měla...ale nemohu..." Zašeptala a dala jasně najevo svým tonem že toto téma považuje za ukončené. Samozřejmě že by s ním mohla být ale přiznat to by příliš ukazovalo na její chybu. Byla to pouze výmluva. Martin věděl, že by ho mohla zabít, kdykoliv si usmyslí a tak už raději neriskoval.
Přistála na zemi a nechala ho seskočit.
,,Musím se vrátit." Řekla Dragonia.
,,Uvidím tě ještě někdy?" Zeptal se Martin. Dragonia přikývla a zmizela mu před očima.
Rozhlédla se po lese, který důvěrně znala. Přesto se tu za tu chvíli něco změnilo. Snažila se přijít na to, co by to mohlo být, když ji ze zadu napadl velký černý drak. Pevně ji držel u země než se rozhodl jí dovolit aby se otočila. Byl krásný. Podlouhá štíhlá hlava s černýma, hlubokým očima které obracely vzhůr nohala celou její mysl aby nalezly jakoukoliv známku nebezpečí. Ušlechtilý klenutý krk jehož horní část, tam, kde byla páteř, pokrývaly pevné, zláté šupiny, které se táhly až ke konci ocasu. Svaly se mu rýsovaly pod černou kůží která se ve slunci leskla jako by byla mokrá. Velká černá křídla, opeřená, jako měla ona ale lišila se, konec každého jeho pera byl rudý. V té chvíly ho poznala.
,,Sigeli.." Zašeptala a nemohla uvěřit svým očím. Když svého syna opouštěla před nějakými dvaceti hodinami, byl ještě dráče ale teď byl alespoň po fyzické stránce dospělý.
Sigel na ní zíral jako na Zjevení než si uvědomil kdo to je. Nebylo divu. On jí neviděl přes sto let.
,,Matko?"Zeptal se šokovaně po chvíly. Dragonia jen přikývla a objala ho.
,,Myslel jsem, že tě už neuvidím.."Zašeptal, očividně štěstím bez sebe že ji zase vidí.
Stanula na ulici města ale celé to místo bylo zvláštní. Domy byly vysoké a hranaté, podivné vozy stály v řadě za sebou a lemovaly celou ulici. Drápy jí klapaly po dláždění když procházela dál. Najednou se z poza rohu vynořila žena. Jakmile spatřila Dragonii, začala křičet. Dragonia se tomu podivila. V jejím světě byli lidé na draky zvyklí. Najednou se proti ní řítilo alespoň pět těch divných vozů které jely bez koní. Vyděšeně se zastavila a zírala jak jí obkličují. Samozřejmě mohla vzlétnout ale byla i zvědavá. Z vozů začali vysokakovat muži. Mířili na ni takovými podivnými, těžko popsatelnými věcmi a pak jimi začali bez varování střílet. Cítila bolest jako by ji snad po celém těle bodali tisíci noži. Oči se jí zalily slzami z té mučivé bolesti.
,,Dost, prosím....neublížím vám..." Zaskučela a začaly se jí dělat mžitky před očima. Střelba ustala, muži na ní nevěřícně zírali. Dragonia se pomalu položila na zem a bílá dlažba pod ní se začala barvit do ruda. Zavřela oči a dál už vnímala jen tlukot vlastního srdce.
Nedokázala odhadnout kolik času uplynulo než otevřela oči. Světlo bylo nepříjemné. Umělé a silné, takže musela oči zase přivřít. Po chvilce ale už přivykla a pohoršeně si odfrkla když zjistila, že leží na slámě. Jako by byla prachobyčejný dobytek. Mnohem více ji však pobouřilo když zjistila že ji zavřeli do klece. Cítila zpátky svou sílu a i nepříjemné cizích těles které v sobě měla zmizel.
Podívala se na mříže a prošla jimi jakoby ani nebyly. Ohromení lidé v bílích pláštích kteří stáli kolem, ustoupili.
,,Jsem drak!Inteligntní tvor!Ne obyčejné zvíře!" Řekla rozladěně a zvýraznila slovo inteligentní. Lidé na ni zírali s otevřenými ústy. V tichu uslyšela zasyknutí a do boku se jí zabola šipka s uspávadlem. Unuděne se podívala na střelce a vyndala si bez obtíží šipku z těla. Sundala si i obvazy které měla po četných zákrocích aby jí vyndali z těla kulky. Zašeptala pár slov a všechny rány jí zmizely. Lidé jen zírali na její umění. Nemýlila se ve svém úsudku. V tomto světě byla magie ale lidé ji postupem času potlačili. Usmála se a požádala jednoho mladého muže aby k ní přišel blíž. Nezdálo se, že by měl strach, spíše respekt. To se jí líbilo. Dovolila mu aby se jí dotkl. Když ji hladil, něpatrně se pod jeho rukou zachvěla.
,,Jak se jmenuješ?" Osmělil se po chvíli a zeptal se tiše.
,,Dragonia" Odpověděla stejně tiše aby je nikdo neslyšel. Usmála se, ale pohled na její ostré, vroubkované zuby ho spíš vystrašil.
,,Nemusíš se bát." Řekla a prudkým pohybem si ho vyhodila na záda. Zkusmo roztáhla křídla aby zjistila, zda jsou v pořádku. Když vycházela ven, všichni jí dělali místo aby mohla projít. Až venku se zeptala muže který jí stále seděl na zádech, jak se jmenuje.
,,Martin." Odpověděl jí už ve vzduchu. Usmála se ale v jejím pohledu bylo něco, co bez váhání poznal. Smutek.
,,Máš někde rodinu?" Zeptal se znenadání.
,,Dá se to tak říci," Připustila "mám syna ale vychovává ho má známá." Martin přikývl a odvážil se ještě na jednu otázku.
,,Neměla by jsi být u něj?"
,,Měla...ale nemohu..." Zašeptala a dala jasně najevo svým tonem že toto téma považuje za ukončené. Samozřejmě že by s ním mohla být ale přiznat to by příliš ukazovalo na její chybu. Byla to pouze výmluva. Martin věděl, že by ho mohla zabít, kdykoliv si usmyslí a tak už raději neriskoval.
Přistála na zemi a nechala ho seskočit.
,,Musím se vrátit." Řekla Dragonia.
,,Uvidím tě ještě někdy?" Zeptal se Martin. Dragonia přikývla a zmizela mu před očima.
Rozhlédla se po lese, který důvěrně znala. Přesto se tu za tu chvíli něco změnilo. Snažila se přijít na to, co by to mohlo být, když ji ze zadu napadl velký černý drak. Pevně ji držel u země než se rozhodl jí dovolit aby se otočila. Byl krásný. Podlouhá štíhlá hlava s černýma, hlubokým očima které obracely vzhůr nohala celou její mysl aby nalezly jakoukoliv známku nebezpečí. Ušlechtilý klenutý krk jehož horní část, tam, kde byla páteř, pokrývaly pevné, zláté šupiny, které se táhly až ke konci ocasu. Svaly se mu rýsovaly pod černou kůží která se ve slunci leskla jako by byla mokrá. Velká černá křídla, opeřená, jako měla ona ale lišila se, konec každého jeho pera byl rudý. V té chvíly ho poznala.
,,Sigeli.." Zašeptala a nemohla uvěřit svým očím. Když svého syna opouštěla před nějakými dvaceti hodinami, byl ještě dráče ale teď byl alespoň po fyzické stránce dospělý.
Sigel na ní zíral jako na Zjevení než si uvědomil kdo to je. Nebylo divu. On jí neviděl přes sto let.
,,Matko?"Zeptal se šokovaně po chvíly. Dragonia jen přikývla a objala ho.
,,Myslel jsem, že tě už neuvidím.."Zašeptal, očividně štěstím bez sebe že ji zase vidí.