Let
Tráva příjemně lechtala pod tlapkami a ta, která byla kolem nich, v závislosti na směru větru, je zase pěkně hladila celé až po lokte a kolena. Vzduch byl osvěžující, velice snadno a lehce se dýchalo, při čemž ho doprovázela vůně moře zabíhající do pevniny a tím tvořící fjord, velice dlouhý fjord. Můj nejoblíbenější. Zaručoval dlouhý a klikatý let, který nikdy neomrzí, neboť těch způsobů, jak se dá vyhnout všem překážkám, ať už ve formě vyčnívajících skal, nebo malých jeskyněk, teras, můstků, je spousty. Slunce již moc nehřálo, nejspíš už se blíží k horizontu. Ale nejdůležitější pro mě bylo to všechno slyšet, slyšet hukot moře bijící do skal, slyšet jak fjordem proudí vítr a hraje tam půvabnou melodii. Udělal jsem krok dopředu a ucítil okraj země. Tráva trochu zašustila a spadlo trochu hlíny, kterou následovalo pár malinkých kamenů. Následovaly zvuky jejich odrazů od skály a šumění hlíny. To postupně sláblo až nakonec bylo slyšet velice tiché, pro obyčejné ucho asi neslyšitelné, žbluňk. To všechno mi na tváři vytvořilo úsměv a má křídla už věděla, co je čeká. Zkouška obratnosti.
Křídla jsem pomalu se šustěním blan roztáhnul a hned pocítil, jak se do nich opřely, byť už slabé, sluneční paprsky. Kovové blány se během okamžiku zahřály a vlévaly mi příjemné teplo do těla. Mohl bych tak stát pořád, ale tohle nebyl ten hlavní důvod mé návštěvy tohoto místa.
Pomalu jsem křídly mávnul, nepatrně mě nadnesla a zacloumala s trávou kolem mě. Ještě malou chvíli mě unášela krása přírody. Fousky mi vlály volně ve větru a jemně narážely do tlapek, ale pak trochu ztuhly, nyní byly připraveny podávat mi informace o tom, jak blízko jsou ode mě skalní stěny. Pořádný nádech a výdech, potřepání hlavou, zakroucení ocáskem a mou tvář mi na chvíli vyzdobí menší zubatý usměv. „Nic ti nedaruju“, řeknu zvýšeným hlasem doprovázený následným zasmáním. Hned na to jsem vyskočil a máchnul křídly pro zrychlení. Rázem do mě začal narážet vzduch ovívaje mi celé tělo. Bylo to úžasné, všechny ty mé milované věci spojené s létáním mě nyní začali obklopovat. Hned se mi rozbušilo srdce až to se mnou trochu zatřáslo. Chvilkový stav bez tíže dokud už nebyla doba zpomalit svůj pád a letět dopředu. Roztáhnul jsem tedy křídla, ta trochu zbrzdila můj pád a po naklonění hned poslala velkou rychlostí dopředu. Prostor mezi skalami fjordu začal rychle zužovat a pak zase rozšiřovat. Různě vybíhaly výstupky ze skal a já se díky tomu musel různě točit s křídly, abych se vešel do různých mezer a někdy je i úplně složit k sobě, proletět dírou a poté hned roztáhnout, abych neztratil výšku. Po chvíli následovala ostrá pravá a za ní mírná levá zatáčka, při tom jsem musel podletět jakýsi malý mostek, vytvořený z balvanů. Proletěla mi hlavou myšlenka, jestli nespadnul po mém průletu pod ním, ale nebyl slyšet žádný hluk.
Na chvíli se pak prostor kolem mě otevřel, nicméně v dáli na mě číhaly různě velké otvory jeskyní. Bylo jich asi pět, ta největší byla uprostřed, avšak to byla slepá ulička. Jeskyně, která mě bezpečně dovede dále je jen pár centimetrů nad ní, o trochu menší, stále však nabízí dost prostoru pro manévrování. Zbylé jeskyně jsou příliš malé a jedna, ta úplně ve spod, je navíc zcela zaplavená řekou. Před vletem do jeskyně trochu zpomalím a připravím se. Jeskyně je asi kilometr dlouhá a udělat chybu by znamenalo nějaké zranění, při nejhorším smrt. Rychlý průlet otvorem a hned jsem se musel vyhnout do strany prvnímu krápníku spojený od stropu se zemí, kterých je tu požehnaně, takže netrvalo dlouho, stejný manévr se musel opakovat, akorát na druhou stranu a pak ještě několikrát po sobě. Malé zúžení jsem musel proletět mezi zdmi blízko u sebe s křídly kolmo k zemi a pak se zase vrátit abych mohl proletět škvírou, kterou svíraly mohutný strop se zemí. Po chvíli jsem vyletěl z tunelu a přede mnou se objevila obrovská hala, byla tak obrovská, že se mi mé ultrazvukové vlny nevracely zpět ze země, pouze od stropu a zdí. Bylo tu chladno, velmi chladno a také velká vlhkost vzduchu. Ze stropu rostlo pár krápníků, ale nic, mezi čím by se nedalo jednoduše prokličkovat. Mezi nimi rostly jakési krystaly, ve stěnách bylo spousta nějakých rud, co přesně, to nevím. Díky tomu, jak je to zde nepřístupné, se zde neodvážili těžit ani lidé, ani trpaslíci, ani elfové, nikdo. Během pár minutek jsem se přiblížil k menší terase a s ní dál pokračovala jeskyně. Následoval průlet do tunelu. Tunel byl různorodě plný zatáček doprovázených klesáním a stoupáním. Někdy bylo třeba dávat pozor na krápníky, ale v tomhle prostoru jich bylo méně než před tím. Bylo čím dál chladněji, ponořoval jsem se hlouběji do jeskyně a bylo to znát. Obrovská zima i na moje poměry spolu s průvanem kolem mě by nejspíše dlouho nikdo nevydržel, ale vzhledem k tomu, jak jsem měl v sobě rozpumpovanou krev a mé husté srsti to bylo jen příjemné ohlazení. Přesto zrychlené dýchání mi nemůže přivést nic dobrého, ale věřím, že si s nemocemi poradím. Tunel na chvíli měl směr tak, že jsem jím letěl střemhlav dolů, tedy aspoň mi to tak připadalo. Po pár sekundách se hned vyrovnal a přinesl ostrou levou zatáčku s prudkým stoupáním, to netrvalo dlouho a musel jsem naklonit křídla opačně, abych vybral pravou zatáčku s menším klesáním. Pak se přede mnou objevila křižovatka dvou chodeb. Věděl jsem, že se po pár desítkách metrů zase spojují, tak jsem si vybral tu pravou a během chvilky ní prosvištěl až na místo, kde se zase spojují. Udělal jsem vývrtku abych se vešel mezi krápníky a pak zase následovalo pár zatáček. Začalo se zase oteplovat a tunely byly uskromněny od prudkých zatáček i stoupání a klesání. Doprovázel mě tichý hukot říčky, jenž tekla v malinkém korýtku v zemi směrem do té obrovské haly. Byla trochu zkroucená, jako nenapnuté lano. Mírná zatáčka doleva a následná pravá mě dostaly do další jeskynní haly, tentokrát ovšem mnohem menší. Na zem tentokrát můj ultrazvuk dosáhnul. Byl tvořen jehlami, stalagmity, jak na zem po dlouhý čas kapal rozpuštěný vápník. Některé se spojovaly s stalaktity a tvořily velké sloupy o průměru bezmála tří metrů. Na konci haly na mě čekaly dva otvory, každý do jiného tunelu. Byly umístěny v jedné svislé ose. Ten spodní byl sice o něco větší, ale po pár metrech směřoval kolmo dolů snad do nekonečna. Můj výběr byl tedy jasný, máchnul jsem s křídly a nasměroval se přímo na ten vrchní otvor. Brzy mi otevřel klikatou chodbičku, která se různě zužovala. Moje zdraví nyní záviselo na přesnost smyslů a preciznosti průletu přes překážky. Trochu jsem zpomalil, ať to není přílišný risk. Pravotočivá chodba, za ní zúžení a pak znova mírně doprava s následným přecházením doleva. Ten tunel byl dlouhý a stáčel se pořád doleva, až mě nakonec vyprovodil z jeskyně zpátky ven do fjordu a když jsem zatočil doprava po směru koryta řeky, špička křídla pročechrala vodní hladinu.
Rozevírala se přede mnou široká úžina fjordu a já pomalu plachtil těsně nad hladinou řeky. Uklidnil jsem svůj dech a srdce zpomalilo své bubnování. Svaly se uvolnily a pramínky hřívy klidně tančili na mé hlavě, krku, těle i na ocasu. Vypadaly právě jako plameny ohně, díky svému zbarvení a nyní i vlajícímu pohybu. Měl jsem zavřené oči a plně se kochal příjemným vzduchem s vůní moře, poslouchal jak líně plyne řeka svým korytem k vodopádu a pak ústila do moře. Fjord se trochu zužoval a tam kde byl vodopád tvořil svírající soutěsku, tak akorát pro dva draky mé velikosti. Při tom se zmenšovala výška skalních stěn a s vodopádem tvořily malý skok. U ústí řeky pak zase trochu narostly, ale byly od sebe již vzdálenější, než jsou teď u vodopádu. Vodopád se blížil velmi pomalu. A když byl zlom řeky přímo pode mnou, složil jsem křídla a nechal se unášet střemhlavý pádem, doprovázeným bouřícím zvukem nárazu vody do skal. V polovině vodopádu již přestával téct souvislý proud vody a měnil se v pěnu, s jednotlivými kapkami vody, které mi přistávaly v kožichu a hřívě. Trochu mě ovlažovaly a pak jsem pomalu vyrovnával střemhlavý let na vodorovný. Ale pak mě napadlo se ponořit do jezírka a pak z něj zpátky vzlétnout. Opět jsem nechal křídla složit a nadechl se, po chvilce jsem se s malým šplouchnutím ponořil do vody od čumáku postupně po špičku ocasu. Byl to zvláštní pocit v takové rychlosti, postupně se lehký vítr změnil v chladivou koupel, jako by vás rychle stáhli z kůže. Ale bezbolestně, jenom jste postupně ucítili ten rozdíl dvou prostředí. Vnoření do vody mě zpomalilo, bylo potřeba používat tlapky a ocas. Křídla by mě zpomalovala, jsou příliš velká a síly by mi dlouho nevydržely, kdybych měl pořád překonávat odpor vody. Pomalu jsem zamířil k hladině a pořád zrychloval. Nakonec mě voda s velkým šplíchancem vrátila zpět do vzduchu, rychle jsem mávnul křídly, ať naberu větší rychlost.
Fjord se pomalu rozšiřoval a já letěl dál až za jeho konec, který se pomalu blížil. Již bylo zřetelné šumění moře na pláži a burácení o skály. Můj průlet mezi nepatrnými sloupy ukončující fjord zároveň ukončil můj let. Teplé proudy vzduchu mě nadnášely a zvedaly do větší výše, já toho využil a kroužil na místě abych se vznesl do co největší výšky. Pak moje se sluchové smysly upřely na fjord a nechal jsem si vybavit celý jeho obraz. Byl krásný, klikatý, plný teras, jeskyň, výběžků a v něm ta klidně proudící řeka. Máchnul jsem křídly a letěl zpátky do hor, kde mám svou jeskyni a kde mě čeká pelech, ve kterém se vyspím na další zajímavý den. Při tom přemýšlím, kam se proletět zítra, jestli navštívit bludiště vytvořené ze skal v nedaleké poušti, nebo zmrzlé pláně na severu, či neprodyšné lesy džungle na jihu. Vše naskýtá zajímavou podívanou a novou zkušenost, vše na mě čeká a já jsem nedočkavý a dychtivý po nových zážitcích.
Křídla jsem pomalu se šustěním blan roztáhnul a hned pocítil, jak se do nich opřely, byť už slabé, sluneční paprsky. Kovové blány se během okamžiku zahřály a vlévaly mi příjemné teplo do těla. Mohl bych tak stát pořád, ale tohle nebyl ten hlavní důvod mé návštěvy tohoto místa.
Pomalu jsem křídly mávnul, nepatrně mě nadnesla a zacloumala s trávou kolem mě. Ještě malou chvíli mě unášela krása přírody. Fousky mi vlály volně ve větru a jemně narážely do tlapek, ale pak trochu ztuhly, nyní byly připraveny podávat mi informace o tom, jak blízko jsou ode mě skalní stěny. Pořádný nádech a výdech, potřepání hlavou, zakroucení ocáskem a mou tvář mi na chvíli vyzdobí menší zubatý usměv. „Nic ti nedaruju“, řeknu zvýšeným hlasem doprovázený následným zasmáním. Hned na to jsem vyskočil a máchnul křídly pro zrychlení. Rázem do mě začal narážet vzduch ovívaje mi celé tělo. Bylo to úžasné, všechny ty mé milované věci spojené s létáním mě nyní začali obklopovat. Hned se mi rozbušilo srdce až to se mnou trochu zatřáslo. Chvilkový stav bez tíže dokud už nebyla doba zpomalit svůj pád a letět dopředu. Roztáhnul jsem tedy křídla, ta trochu zbrzdila můj pád a po naklonění hned poslala velkou rychlostí dopředu. Prostor mezi skalami fjordu začal rychle zužovat a pak zase rozšiřovat. Různě vybíhaly výstupky ze skal a já se díky tomu musel různě točit s křídly, abych se vešel do různých mezer a někdy je i úplně složit k sobě, proletět dírou a poté hned roztáhnout, abych neztratil výšku. Po chvíli následovala ostrá pravá a za ní mírná levá zatáčka, při tom jsem musel podletět jakýsi malý mostek, vytvořený z balvanů. Proletěla mi hlavou myšlenka, jestli nespadnul po mém průletu pod ním, ale nebyl slyšet žádný hluk.
Na chvíli se pak prostor kolem mě otevřel, nicméně v dáli na mě číhaly různě velké otvory jeskyní. Bylo jich asi pět, ta největší byla uprostřed, avšak to byla slepá ulička. Jeskyně, která mě bezpečně dovede dále je jen pár centimetrů nad ní, o trochu menší, stále však nabízí dost prostoru pro manévrování. Zbylé jeskyně jsou příliš malé a jedna, ta úplně ve spod, je navíc zcela zaplavená řekou. Před vletem do jeskyně trochu zpomalím a připravím se. Jeskyně je asi kilometr dlouhá a udělat chybu by znamenalo nějaké zranění, při nejhorším smrt. Rychlý průlet otvorem a hned jsem se musel vyhnout do strany prvnímu krápníku spojený od stropu se zemí, kterých je tu požehnaně, takže netrvalo dlouho, stejný manévr se musel opakovat, akorát na druhou stranu a pak ještě několikrát po sobě. Malé zúžení jsem musel proletět mezi zdmi blízko u sebe s křídly kolmo k zemi a pak se zase vrátit abych mohl proletět škvírou, kterou svíraly mohutný strop se zemí. Po chvíli jsem vyletěl z tunelu a přede mnou se objevila obrovská hala, byla tak obrovská, že se mi mé ultrazvukové vlny nevracely zpět ze země, pouze od stropu a zdí. Bylo tu chladno, velmi chladno a také velká vlhkost vzduchu. Ze stropu rostlo pár krápníků, ale nic, mezi čím by se nedalo jednoduše prokličkovat. Mezi nimi rostly jakési krystaly, ve stěnách bylo spousta nějakých rud, co přesně, to nevím. Díky tomu, jak je to zde nepřístupné, se zde neodvážili těžit ani lidé, ani trpaslíci, ani elfové, nikdo. Během pár minutek jsem se přiblížil k menší terase a s ní dál pokračovala jeskyně. Následoval průlet do tunelu. Tunel byl různorodě plný zatáček doprovázených klesáním a stoupáním. Někdy bylo třeba dávat pozor na krápníky, ale v tomhle prostoru jich bylo méně než před tím. Bylo čím dál chladněji, ponořoval jsem se hlouběji do jeskyně a bylo to znát. Obrovská zima i na moje poměry spolu s průvanem kolem mě by nejspíše dlouho nikdo nevydržel, ale vzhledem k tomu, jak jsem měl v sobě rozpumpovanou krev a mé husté srsti to bylo jen příjemné ohlazení. Přesto zrychlené dýchání mi nemůže přivést nic dobrého, ale věřím, že si s nemocemi poradím. Tunel na chvíli měl směr tak, že jsem jím letěl střemhlav dolů, tedy aspoň mi to tak připadalo. Po pár sekundách se hned vyrovnal a přinesl ostrou levou zatáčku s prudkým stoupáním, to netrvalo dlouho a musel jsem naklonit křídla opačně, abych vybral pravou zatáčku s menším klesáním. Pak se přede mnou objevila křižovatka dvou chodeb. Věděl jsem, že se po pár desítkách metrů zase spojují, tak jsem si vybral tu pravou a během chvilky ní prosvištěl až na místo, kde se zase spojují. Udělal jsem vývrtku abych se vešel mezi krápníky a pak zase následovalo pár zatáček. Začalo se zase oteplovat a tunely byly uskromněny od prudkých zatáček i stoupání a klesání. Doprovázel mě tichý hukot říčky, jenž tekla v malinkém korýtku v zemi směrem do té obrovské haly. Byla trochu zkroucená, jako nenapnuté lano. Mírná zatáčka doleva a následná pravá mě dostaly do další jeskynní haly, tentokrát ovšem mnohem menší. Na zem tentokrát můj ultrazvuk dosáhnul. Byl tvořen jehlami, stalagmity, jak na zem po dlouhý čas kapal rozpuštěný vápník. Některé se spojovaly s stalaktity a tvořily velké sloupy o průměru bezmála tří metrů. Na konci haly na mě čekaly dva otvory, každý do jiného tunelu. Byly umístěny v jedné svislé ose. Ten spodní byl sice o něco větší, ale po pár metrech směřoval kolmo dolů snad do nekonečna. Můj výběr byl tedy jasný, máchnul jsem s křídly a nasměroval se přímo na ten vrchní otvor. Brzy mi otevřel klikatou chodbičku, která se různě zužovala. Moje zdraví nyní záviselo na přesnost smyslů a preciznosti průletu přes překážky. Trochu jsem zpomalil, ať to není přílišný risk. Pravotočivá chodba, za ní zúžení a pak znova mírně doprava s následným přecházením doleva. Ten tunel byl dlouhý a stáčel se pořád doleva, až mě nakonec vyprovodil z jeskyně zpátky ven do fjordu a když jsem zatočil doprava po směru koryta řeky, špička křídla pročechrala vodní hladinu.
Rozevírala se přede mnou široká úžina fjordu a já pomalu plachtil těsně nad hladinou řeky. Uklidnil jsem svůj dech a srdce zpomalilo své bubnování. Svaly se uvolnily a pramínky hřívy klidně tančili na mé hlavě, krku, těle i na ocasu. Vypadaly právě jako plameny ohně, díky svému zbarvení a nyní i vlajícímu pohybu. Měl jsem zavřené oči a plně se kochal příjemným vzduchem s vůní moře, poslouchal jak líně plyne řeka svým korytem k vodopádu a pak ústila do moře. Fjord se trochu zužoval a tam kde byl vodopád tvořil svírající soutěsku, tak akorát pro dva draky mé velikosti. Při tom se zmenšovala výška skalních stěn a s vodopádem tvořily malý skok. U ústí řeky pak zase trochu narostly, ale byly od sebe již vzdálenější, než jsou teď u vodopádu. Vodopád se blížil velmi pomalu. A když byl zlom řeky přímo pode mnou, složil jsem křídla a nechal se unášet střemhlavý pádem, doprovázeným bouřícím zvukem nárazu vody do skal. V polovině vodopádu již přestával téct souvislý proud vody a měnil se v pěnu, s jednotlivými kapkami vody, které mi přistávaly v kožichu a hřívě. Trochu mě ovlažovaly a pak jsem pomalu vyrovnával střemhlavý let na vodorovný. Ale pak mě napadlo se ponořit do jezírka a pak z něj zpátky vzlétnout. Opět jsem nechal křídla složit a nadechl se, po chvilce jsem se s malým šplouchnutím ponořil do vody od čumáku postupně po špičku ocasu. Byl to zvláštní pocit v takové rychlosti, postupně se lehký vítr změnil v chladivou koupel, jako by vás rychle stáhli z kůže. Ale bezbolestně, jenom jste postupně ucítili ten rozdíl dvou prostředí. Vnoření do vody mě zpomalilo, bylo potřeba používat tlapky a ocas. Křídla by mě zpomalovala, jsou příliš velká a síly by mi dlouho nevydržely, kdybych měl pořád překonávat odpor vody. Pomalu jsem zamířil k hladině a pořád zrychloval. Nakonec mě voda s velkým šplíchancem vrátila zpět do vzduchu, rychle jsem mávnul křídly, ať naberu větší rychlost.
Fjord se pomalu rozšiřoval a já letěl dál až za jeho konec, který se pomalu blížil. Již bylo zřetelné šumění moře na pláži a burácení o skály. Můj průlet mezi nepatrnými sloupy ukončující fjord zároveň ukončil můj let. Teplé proudy vzduchu mě nadnášely a zvedaly do větší výše, já toho využil a kroužil na místě abych se vznesl do co největší výšky. Pak moje se sluchové smysly upřely na fjord a nechal jsem si vybavit celý jeho obraz. Byl krásný, klikatý, plný teras, jeskyň, výběžků a v něm ta klidně proudící řeka. Máchnul jsem křídly a letěl zpátky do hor, kde mám svou jeskyni a kde mě čeká pelech, ve kterém se vyspím na další zajímavý den. Při tom přemýšlím, kam se proletět zítra, jestli navštívit bludiště vytvořené ze skal v nedaleké poušti, nebo zmrzlé pláně na severu, či neprodyšné lesy džungle na jihu. Vše naskýtá zajímavou podívanou a novou zkušenost, vše na mě čeká a já jsem nedočkavý a dychtivý po nových zážitcích.