O krok

Komentář autora
Není to sice příliš dračí příběh, ale to není (doufám) příliš důležité. V povídce jde přece o obsah. A jestli už je dračí nebo ne, vždy nám něco poví.

Tento příběh s odhrává na planetě, známé jako Sharen (vyslov: Šáren). Je to jedna z mnoha planet osídlených převážně lidmi, ale také dalšími mýtickými tvory (draky, kupříkladu). Jen několik málo geografických rozdílů - Sharen je od své hvězdy velmi vzdálená, tudíž nemá slunce. Světlo za něj rozdávají rystaly zvané Giva, jež jsou dolovány trpaslíky v hlubinách planety. Sharen má jediný měsíc - Kalm. Ten je nejméně dvacetkrát větší, než náš (co se optiky týče).

Samotná zápletka se odehrává na Ostrově Větru. Thorgen je malá a divoká země, jejíž největší prioritou je skála Sprig, převyšující všechny hory světa. Poblíž města Nerion se v lesích nachází malá strážnice. Leopold Taratorela - vysloužilý velitel gardy hlavního města Thorgen (stejnojmenné jako název země), byl poslán, aby vyřešil záležitosti s bandity. Leopold už celé dlouhé roky nahání svého úhlavního nepřítele, jež rozsévá smrt a zkázu tak dokonale, jako nikdo před ním. Kvůli tomu musel zanechat tréninku Calida - mladého půlelfího hraničáře, jež měl svého velitele upřímně rád - a vydat se prošetřit záhady tohoto místa.

Ačkoliv má dojem, že svou stopu navždy ztratil, brzy se ukáže, že z lovce se dávno stala lovná zvěř...
žánr: Povídka | přidáno: 9.12.2009 (9:37) | oblíbené 1

O KROK


Strážný otevřel zašlé dveře.
„Tady bývaly cely,“ sdělil svému společníkovi a pokynul mu dovnitř, „ale většina mříží je již zničená.“
Leopold neodpověděl. Pomalu vstoupil do místnosti. Očima přejížděl tmavé zdi plné pavučin a prachu. Kolem stěn očividně stávaly mřížované cely, jenže teď byly všechny vyvrácené, poničené nebo dávno roztavené.
„Je tu dost nepořádek,“ ozval se muž ode dveří, „kdysi dávno jim tady prý uprchla nějaká... věc…“ hlas mu postupně zanikal.
„Takže jsme tady kvůli povídačce?“ zeptal se Leopold.
Zvykl si na lhaní. Zvykl si na zatajování. Zvykl si i na nedostatek prostředků. Ale na hloupost si nezvykne nikdy.
„Eh, to netuším, pane. V těchto krajích bylo nebezpečno odjakživa,“ odvětil mladík nejistě.
Ale neřekl proč.
Leopold byl trpělivý člověk. Víc než řečem, dával přednost svému postřehu. Po desítkách let pátrání po vrazích si jej opravdu vytrénoval. Přehodil pochodeň do druhé ruky a posvítil na celý sklep. Zničilo to tady něco obrovského a silného. Na stropě byly škrábance a železné tyče se válely kolem jako hromada polámaných sirek.
Takže podle všeho jim tu utekla opravdu veliká věc.
Opravdu malými dveřmi.
Obrátil se ke vchodu. Vstup do vězení byl jediný nedotčený objekt v celé místnosti. Leopold vrhl na dveře jen letmý pohled. Ten nejbystřejší letmý pohled, jaký dokázal.
Nakrčil nos a nohou strčil do kusu dřeva.
„Kdy se to tady naposledy opravovalo?“
„Tohle místo už dlouho nikdo nespravoval, pane.“
Mám tě, pomyslel si Leopold. Kdybych se na ty dveře zadíval déle, takovou přímou odpověď bych od tebe nedostal.
„Ach tak. Vlastně jste sem vůbec nevkročili, že?“
„Nebyl důvod, mistře Leopolde.“
Klíč byl v zámku, ale ty jsi nemusel odemykat.
„Dobrá. Chci aby tohle zmizelo,“ naznačil směrem k rozervanému prknu.
„Velíte tu vy, pane. Je to ve vašich možnostech.“ Strážný si posunul helmici do čela: „Půjdeme?“
Leopold kývl. Naposled věnoval pohled zatuchlému sklepení a obrátil se k odchodu.
To dřevo byl ohořelý trám říkal si pro sebe, a v téhle věži jsou všechny zastavěné do kamene.
A ve vězení nejsou vůbec.

„To by mělo být vše, pane,“ prohlásil strážný ve vstupních vratech. Odložil torzo pochodně a přehodil si přes záda brašnu.
Leopold se zastavil. Rukou si zamnul bradu a zamyšleně hleděl kolem.
Muž chvíli čekal na odpověď. Po chvíli si položil kopí na rameno a hlesl: „Hodně štěstí, pane. Vám i ostatním,“ dodal a po chvíli váhání zamířil po cestě k Nerionu.
Leopold jej mlčky sledoval, dokud nezmizel mezi stromy.
„Budu ho potřebovat,“ zamumlal. Rukou nahmatal jílec meče a přejel po něm prsty. Usmál se, když ucítil, jak jej kov studí na ruce. Och ano. Tolik to připomíná věrnou službu hlavnímu městu. Službu právu.
Třicet sedm let. Třicet sedm let nosil zbraň u pasu a znak královské gardy. Třicet sedm let tvrdé kázně. Třicet sedm let vyplněných nekonečným pátráním po vrazích a zločincích. Třicet sedm let. Třicet sedm let nastavoval krk.
Před pěti dny to skončilo.
Leopold by vsadil holý život na to, že už mu byl na stopě. Dokázal sledovat jeho pohyb, cítil styl jeho myšlení. Téměř přesně odhadoval jeho další oběti. Ale on byl vždy o krok napřed. On byl zlý. A zlí mají vždy dostatek prostředků k tomu, aby unikli. Je neomezuje právo. Leopolda ano.
Sevřel rukojeť v pěsti. A teď je tady. Bez znaku, bez hodnosti a bez pýchy. Nepotřebovali ho, odhodili na vzdálené místo, k hloupé věži poblíž města Nerion. Jako staré železo. Zbytečnou věc. Odevzdal přilbu i erb, plášť a meč. Co za to dostal? Stará zatuchlá strážnice, opředená tajemstvím. Hodili jej sem, aby ochránil zdejší kraj před nebezpečím, které přichází z hor.
Leopold znal jen jednu věc, kterou tady chce dokázat. Téměř bezmyšlenkovitě natáhl ruku a s hedvábným zvukem vytasil meč. Ocel se zablýskla na odpoledním světle.
Na světě existuje jen jeden tvor, do kterého chce tuhle čepel opravdu vrazit.
Egarol.
„Máš slabou chvilku, Leo?“ ozval se pobavený hlas. Leopold jej téměř nevnímal a otáčel meč v ruce. Příchozí muž, očividně zvyklý na takové chování, se pohodlně usadil na pařezu a zadíval se na zbraň.
„Chceš své jméno vymazat mečem?“ zeptal se znovu. Leopold sklonil čepel a opatrně si ji zasunul do pochvy u pasu. Pomalu povolil stisk prstů na jílci a obrátil se k mluvčímu.
„Možná.“
„Leopolda Taratorelu už konečně omrzel jeho dlouhý život?“
„Občas mám ten pocit,“ řekl Leopold odměřeně, „když tě potkávám.“
„Oh, v tvé společnosti se cítím skvěle, Leo.“ ušklíbla se postava, „děkuji, že tě to zajímá.“
Ticho.
„Tak co ten tvůj uprchlý vrah? Už jsi tomu krvelačnému bastardovi na stopě?“ snažil se muž začít znovu konverzaci.
„Počkám si, až půjde po tobě,“ zavrčel Leopold klidně.
„Ale noták, Leo,“ dotěra se potměšile usmál, „přece bys nepřál smrt přátelům?“
„Můžeš doufat.“ Leopold se odvrátil a zamířil po svahu dolů. Malá postava hbitě seskočila z pařezu a okamžitě se k němu připojila.
„Tak proč máš dnes svou oblíbenou náladu, Leo?“ prohlásil zpěvavě.
„Zkus na to přijít sám.“
„Třeba proto, že se jmenuješ, ehm, Leopold?“
„Třeba. A teď už drž zobák, Semiro.“
Semira si odhrnul vlasy a se sladkým úsměvem se podíval na Leopolda.
„Jsem rád, že tu vždycky budeš, abys mě chránil před tím tajemným Egarolem, Leo.“
Leopold se neptal, kde na to přišel. Semira byl šibal od kosti, ale dost chytrý na to, aby přestal provokovat.
Teď ho však trápila jiná myšlenka.
Vždycky dokázal vévodu Egarola odhadnout. Nikdy se v něm nemýlil, tedy co se týče těch, kteří mu padnou za oběť. Vždy se jeho předtuchy vyplnily. Bohužel.
Teď se ukáže, jak dobře Egarola znal.
Už věděl jméno nešťastníka, jež bude vrahovým novým cílem.
Leopold Taratorela.
„Zanech dilemat, Leo,“ zahlaholil po chvíli Semira, „a ukaž se naší společnosti!“
Společnost?
Jen banda odsouzenců na smrt.
Leopold zvedl hlavu.

Mýtinu dosud zalévalo dohořívající světlo. U stěny věže sedělo v zákrytu několik postav, rozmístěných kolem ohniště. Kroužkové zbroje se jim leskly pod plášti a meče v pochvách opřené o zeď vyprávěly nejednu hrdinskou historku.
I to bude k ničemu, pomyslel si Leopold.
Se Semirou po boku přešli přes travnatý koberec a zastavili se poblíž hloučku. Lidé kolem ohniště zvedli hlavy.
Mladí. Mladí a naivní.
Mladí, naivní a prakticky předem mrtví.
„Můj velký velitel chtěl říct,“ prohlásil Semira do hrobového ticha, když viděl, že Leopold se k slovu nezmůže, „jak je rád, že vás tu všechny vidí a těší se na další spolupráci.“
Po očku sledoval svého velitele a doufal, že se alespoň na chvíli přestane tvářit znechuceně.
„Vyřiďte mu, že děkujeme,“ odpověděla ironicky dívka, jediná z pěti společníků a upřela na Leopolda zelené oči.
Leopoldova tvář mohla soutěžit s ledovcem.
„Ehm,“ odkašlal si spěšně Semira, „takže Leo, rád bych ti představil tady Iren. Dlouho sloužila v lesních družstvech u...“ vrhl na ni tázavý pohled.
„Odstřelovačů,“ dokončila Iren a vzdorovitě se podívala na Leopolda.
Odstřelovači? V lese? To, co máš u sebe, je dlouhý luk. Řekni mi, jak bys s ním chtěla sejmout někoho z korun stromů? Možná máš výcvik polní gardy. Víc těžko.
Počítám, že tady by nestačilo, ani kdyby tě trénovali andělé..
„Dobrá,“ prohlásil Leopold pomalu.
Semira pochopil tři následující věty, které nebyly vyřčeny, a pokračoval.
„Kalander, voják z bitev u jižního pohraničí, Elen, no, je to sice elf ale pořád stojí za to jej mít ve skupině, Train, fajn chlapík... a tady Sir Dalthor,“ pokynul k muži, sedícímu zády k obzoru.
Byl jen o málo mladší než Leopold, v zjizvené tváři měl soustředěný výraz, na klíně držel připravený obouruční meč. Hrudní plát téměř zbrusu nový, spíš matný než naleštěný. Fialový paladinský plášť visel přehozený přes kolena.
V očích měl něco, co Leopold neměl rád, i když věděl, že s ním je to stejné.
Jistotu. Odhodlanost. Zkušenost.
Kdyby tam tak měl budoucnost.
Leopold všem pokynul a obrátil se k Semirovi. Muž s černými vlasy se pousmál.
„Zvykni si, že jsme veselá parta, Leo,“ oznámil bodře.
„A jste ochotni jít i do tvrdé práce?“ zeptal se Leopold poněkud unaveně.
„Och, že se ptáš.“
„Tak rozdělejte oheň. A bavte se, dokud to jde.“ Leopold kývl na Semiru a věnoval jeden mlčenlivý pohled po okolí.
Nikdo se ani nepohnul.
A Leopold sám odešel.
Dívali se za ním, dokud ho neztratili v houstnoucím příšeří, které padlo na celé okolí. Semira zakroutil hlavou a povzdychl si. Po chvíli vytáhl z kapsy části křesadla a poklekl k ohništi.
„Je takový pořád?“ zeptala se Iren, oči upírajíc směrem k lesu, kam se jejich nový velitel vytratil.
„Ha ha ha,“ ušklíbl se Semira, když se mu pod rukama objevil plamínek, „dnes měl dobrou náladu.“
„Proč se tak chová?“ mladík, známý jako Train, si shodil z ramen plášť a přisedl.
„Asi si myslí, že jsme všichni šťastní, když nám věnuje svá líbezná slůvka.“ opáčil kysele Semira a foukl do plamenů. Jiskřičky zaletěly pod hranici a okamžitě se rozhořely na suchém roští.
„Možná mu někdo kdysi dávno ublížil,“ přemítala Iren.
„Neznám nic, co by mohlo komukoliv ublížit tak, aby se choval jako on,“ prohlásil Kalander nahlas.
„Tak jsi toho ještě příliš neviděl.“
V nastalém tichu bylo slyšet jen praskání větviček.
Semira si odhrábl vlasy z čela a odstoupil od rozhořívající se výhně.
„No tak, pánové,“ obrátil se ke společenstvu, „Kalandere, sire Dalthore, je to náš velitel. A my bychom si měli udržet morálku.“
„Na čem ji chceš postavit? Na jeho nevrlých slovech?“ zabručel Kalander.
„Můžeme se o to alespoň pokusit.“
„Možná nám to časem řekne sám, co jej trápí,“ hlesla Iren.
„Ha ha, tak s tím bych nepočítal, děvče,“ zavrtěl Semira hlavou a pohodlně se usadil k ohni.
Chvíli bylo ticho.
Elen, elf postávající u mechem porostlé zdi, se zadíval do tmy směrem k bráně věže. V očích mu zajiskřilo.
„Zajímalo by mě, proč povolal právě nás,“ řekl zastřeně.
„Povolal právě nás? To jsi se trochu zmýlil, čaroději.“ Kalander rozmrzele kopl do blíže neurčeného objektu, „jsme banda hlupáků, která se nechala najmout starým chlapem, který neví, kde si vylít vztek.“
„Mluvíš o tom muži, Leopoldovi? Je rozmrzelý, jenže to ještě neznamená, že je zlý,“ opáčil Elen, „ublížil ti snad, Kalandere?“
„Ne,“ připustil Kalander, „ale čekám, jak na nás bude milý ty tři měsíce, co tu s ním budeme trčet.“
„Nestěžuj si na službu, Kalandere. Chceš se snad vrátit na svoje bojiště?“ ušklíbla se Iren.
„Co? Nikdy jsem, sakra, neřekl, že se chci vrátit do armády. Prostě jen dlouho nestrpím ten milý Leopoldův hlas.“
„Nesuď předem. Třeba bude dobrým velitelem,“ uklidňoval jej Train.
„Jo, to může být. Ale jsem venku z disciplíny, kde jsem byl jeden z tisíců. Tady jsem doufal, že si alespoň trochu ulevím.“
„V životě si neulevíš. A to, chlapče, ani na jednu noc.“
Kalander se nasupeně obrátil za sebe.
„To jste se proti mě všichni spikli? Nejsem chlapec, rytíři, jen říkám, co si myslím. Možná,“ nasadil mírně pohrdavý tón, „jsem neviděl ze světa tolik jako ty, ó sire Dalthore, ale šel jsem do téhle věci, abych zjistil, jaké to je, být trochu důležitý.“
„Tady si toho užiješ,“ prohlásil Semira, který celou dobu seděl u ohně se sepjatýma rukama a čekal na konec hádky, „stejně jako vy všichni. Teď navrhuji, abychom si dali něco na zub.“
„A to pod tou svojí koženou tunikou schováváš maso na večeři, Semiro?“ zeptala se Iren a trochu se pousmála, „nebo by se ti tam nevešlo?“
„Oceňuji tvou horlivost, Iren,“ pravil opatrně Semira, převalujíc její slova v hlavě, „doufám, že jsi nezapomněla své umění, protože jídlo dovezou teprve zítra z Nerionu. Do té doby si musíme sehnat obživu sami.“
„Myslíš že je moudré, abychom chodili po nocích lovit zvěř, když nás sem poslali kvůli skrytému nebezpečí?“ prohlásil zpěvavě elf a prohlížel si prsten na své ruce.
Semira se poněkud unaveně pousmál.
„Tohle je obyčejný les, Elene. Les u města. Co kromě vlků v něm může být?“
„To nevím. Myslel jsem, že mi to povíš ty.“
„Možná jsi zapomněl, ale já jsem tu prvně, stejně jako ty, čaroději.“
„Takže nás sem poslali jen kvůli vlkům?“ Iren zvedla hlavu a podívala se na Elena a zpět k Semirovi, „žádné tajné zlo, o kterém se všude hovoří?“
„Je to strážnice. Naším úkolem je chránit lidi před bandity. To je celé.“
Train chtěl něco říct, ale přerušil jej zvuk dření kovu o kov. Sir Dalthor si shodil plášť z klína a povstal. Plátové brnění problesklo mezi látkou a odráželo svit ohně.
Ostatní vzhlédli. Paladin je přejel zamračeným pohledem. Uchopil pochvu s obouručním mečem a přehodil si ji přes rameno.
„Kam jdeš?“ zeptal se Train.
„Do lesa. Než vaše diskuse skončí, seženu něco k jídlu.“
„Půjdu s tebou. Chtěl bych se tu trochu zorientovat,“ mladík v mžiku sáhl po krátkém meči a připjal si jej k pasu.
„Dobrá,“ svolil Dalthor.
Iren se okamžitě chopila svého luku a přehodila si toulec se šípy přes rameno. Tvrdý rytířův hlas ji zarazil ve stoje.
„Zůstaň tady, děvče. S tím lukem by ses potmě jen motala.“
„Ach, chci vidět jeho, jak se plíží mezi stromy v těžké zbroji a honí srnečky s obouručákem,“ zamumlal Kalander, když postavy zmizely mezi potemnělými stromy.
„Zůstaň tady, děvče, s lukem by ses jen motala,“ procedila nasupeně Iren a mrštila zbraní do trávy, „tak jak chce. Stejně se mi zdá horší, než ten Leopold.“
„Rytíři mají svou pýchu,“ řekl suše Elen.
„Mají nos nahoru, to je celé,“ odsekla dívka a odvrátila se směrem, kam lovci zamířili.
„Hm, možná mají proč.“
„Stejně jako čarodějové, že, elfe?“ nadhodil Kalander.
Elen zmlkl a dál se díval do plamenů. Iren zakroutila hlavou.
Takže to byly jen říkanky. O hrdinech, o kraji v nesnázích, o přátelích na život a na smrt. Kde na to vzali námět? Podívala se na Kalandera, rozmrzele prohlížejícího svůj štít, Elena a Semiru. Ten, jako jediný se zdál docela klidný. V prstech držel malou větvičku a bezmyšlenkovitě s ní točil. Očividně jej netrápila otázka morálky a tak podobně.
Jsme jen tlupa bojovníků, každý sem přišel ze svého vlastního zájmu, ostatní pokládáme spíš za konkurenci. Tomu se má říkat družina?
Vzpomínala na muže, jehož jméno bylo napsáno na dopise, který vyvěsili v její osadě. Hledal osoby, které se nebojí, které jsou spolehlivé a udělají to, co se jim řekne. Přemýšlela, jaký musí být člověk, který tu prosbu psal.
Přemýšlela, i když ohniště už zhasínalo, přemýšlela, když dorazil Train a Dalthor, přemýšlela, když se po chutné večeři z masa divokého prasete ukládali ke spánku.
Přemýšlela, jaký musí být jejich velitel.
Velitel s podivným jménem.
Leopold Taratorela.

Neprobudilo jej zašustění.
Probudilo jej ticho, které následovalo.
Leopold otevřel oči. Do tmy. Ležel na lůžku a hleděl na neviděný strop. Byla mu trochu zima, záda sténala na ubohému dřevěném lehátku, přimáčknutém ke studené zdi. Deka tenká a nepříjemná, malým okýnkem vnikalo jen trochu měsíčního světla.
Pomalu ze sebe shodil přikrývku, která se tichounce sesula k zemi. Posadil se.
Nikdy by se nebyl probudil, kdyby se šmátravý zvuk několikrát opakoval.
Nikdo, kdo nechce být chycen, by se totiž neodvážil ozvat znovu.
Podlaha jej studila do prstů. Natáhl se pro pár kožených bot, pohozených v blízkosti jeho hlavy. Neslyšně si je obul a utáhl. Několikrát zahýbal prsty. Z okraje postele sebral opasek s dýkou. Připjal si jej kolem pasu a nůž natočil k levé ruce. Ze země sebral pochvu s dlouhým mečem. Ani se neunavoval připnout si ji na opasek. K čemu by tam potom byla. Kroužkovou zbroj nechal ležet, vzal si jen hrudní plát a připjal jej kolem těla.
Tak.
Mlčky sestoupal několik schodů. Jeho oči si přivykly na šero, které rušilo jen občasné světlo rozsvícené pochodně. Nechal je tam, kde byly. Nebudou třeba.
Vrata byla zamčená. Leopold rozladěně zaklel. Uhnul do postranní chodby. Tápal po studených zdech a hledal boční východ.
„Oh.“
Potmě pokračoval podél stěny, když jej do obličeje zasáhlo něco kovového. Rychle se sehnul. Cítil štípání na levé tváři, kde ho poranil neviděný hřeb. Přejel si ranku prstem. Jen lehký škrábanec. Prsty osahával místo, až našel to, o co se praštil. Prázdný držák na pochodně.
S náladou pod psa vyrazil rychleji chodbou, občas se otřel o špinavé kameny ve zdi. Po chvíli tápání zahlédl pramínek světla, procházející štěrbinami ve vchodu.
Dveře nebyly ani pořádně zavřené a jemu stačilo se do nich jen opřít. Staré dřevo zavrzalo v pantech a odhalilo tmou zahalenou mýtinu. Leopold za sebou přivřel vrata a rozhlédl se. Přímo proti němu stál les, černý a chmurný, pokrytý mlhou, nad nímž zářil měsíc. Obrovský stříbřitý kotouč vrhal nad stromy pod sebou mrtvolné světlo.
Leopold se na něj zadíval. Visel na obloze, přímo nad srdcem tmavého lesa a jeho paprsky se rozlévaly po trávě.
Pomalu poodešel, až stanul téměř čelem proti vchodu. Na trávě se zatřpytila rosa, osvícená paprsky noční záře. Skrz nespočet zářících bodů vedla tmavá cestička.
Tam tudy někdo prošel.
Leopold pozpátku přecházel mýtinu, sledujíc pěšinku smyté rosy. Jevila se jako černý pruh, táhnoucí se napříč travnatou plochou. Vyšlapaly ji něčí nohy, které byly buďto kladeny blízko k sobě, nebo jejich majitel táhl něco za sebou.
Leopoldova noha sjela po vlhkém kořeni. Včas se otočil, aby zády nevrazil do stromu, který vyčníval jako první stráž před temnou hradbou lesa. Svit měsíce byl zakryt korunami dřevin a pěšinka se ztratila. Předtím mířila do lesa.
Muž uchopil pochvu meče.
Buďto jsi zlý, nebo zlý co mi nechce ublížit.
Budu doufat, že to druhé.
Naposledy se ujistil, že jde přesně po stopách neznámého.
Vešel do lesa. Všudypřítomná temnota jej okamžitě obstoupila jako závoj slepoty. Leopold strčil pouzdro se zbraní za opasek a rukama nahmatal stromy.
Byl zvyklý na stopování ve městě. Na pěšinách.
Tady to bude něco nového.
Snad to není až takový rozdíl.
Položil ruce na zem. Ucítil směsici listí a jehličí, pach hlíny a sem tam nahmatal kámen, nebo kořen stromu. Mokro bylo všude.
Takže rosa tentokrát příliš nepomůže.
Leopold se napjal a hlavu zabořil do nízkých větví jehličnatého stromu. Ihned poznal, že přesně tudy prošel někdo alespoň jeho velikosti. A očividně byl tím, kdo schytal spršku vody z jehlic místo Leopolda.
Tady už ovšem přestávala legrace. Aby osobu vystopoval, musel ohmatávat okolní stromy a zhruba odhadnout směr, kudy šla. Všude vládlo mrtvé ticho a muž slyšel jen údery vlastního srdce a našlapování po lesním podrostu. Cítil se nesvůj. Přes rámus, který dělal, si nemohl všimnout důležitých zvuků, například napínání tětivy nebo vrčení zvěře. Zato ta mohla dost dobře identifikovat jeho. Meč v pochvě strčený za opaskem by mu v situaci příliš nepomohl.
Musí jednat rychle.
Konečně našel, co hledal. Podle kůry tipoval strom na modřín. Jemný, šupinatý povrch kmene byl zbrázděn dlouhým škrábancem. Leopold nemohl dost dobře poznat, o co se jedná. Podle hmatu si byl jist jen jedním – ani zvíře, ani ostrý hrot zbraně. Oděrka byla dlouhá, přímá a široká, prodřela vrchní vrstvu kůry, ale dřevo neohoblovala.
Leopold ohmatal nejbližší stromy. Hned na vedlejším našel podobnou rýhu.
Vypadalo to, jako rýha po brnění.
Postavil se mezi stromy. Bylo mezi nimi místo zhruba na šířku ramen. Šrámy na kmeni sahaly ještě o něco výše, než úroveň jeho lopatek. Tak akorát na ramenní pláty urostlého muže.
Vyrazil do tmy, rukama šmátral po kmenech stromů a hledal škrábance. Někdy je našel, ale většinou volil cestu, která se mu zdála dostatečně široká. Na několika jehličnanech našel zlámané větvičky, ulomené tehdy, když se mezi stromy protahovala nějaká postava.
Blížil se. Věděl to.
Náhle zahlédl záblesk. Nebyl nijak zvlášť jasný, spíše jako nějaký ušmudlaný kov. Přikrčil se.
Asi dvacet metrů před ním se nejasně zaleskl hrudní plát stopované oběti. Leopold se pokusil nedýchat, jen poslouchal.
Osoba stála bez hnutí, jako jemně rytý obrys na černém plátně. Nevydávala jediný slyšitelný zvuk. Leopold vykukoval za kmenem dubu a snažil se na dálku rozpoznat, jestli je ozbrojenec sám.
Několik dlouhých minut vyčkával. V lese stále panovalo hrobové ticho, neozval se jediný šelest listí. Leopoldovi se valila od úst pára.
Tak už se pohni.
Jeho zbožné přání bylo vyslyšeno v okamžiku, když se kdesi zprava ozvalo zavytí. Ztlumené dálkou a hradbou větví znělo přesto nepříjemně silně. Postava na mýtině se zvedla a postoupila za zvukem.
Leopold, stále se krčící za stromem, se proplížil o několik metrů blíže. Rozpoznal muže, s plnou plátovou zbrojí a pláštěm. Bojovník se otáčel po směru, odkud se ozval zvířecí řev. Toho využil jeho pronásledovatel a připlížil se až k úplnému okraji travnaté loučky. Zhluboka dýchal, vystrkoval hlavu z keříků a pokoušel se rozpoznat postavu před ním.
I když prakticky tušil, kdo to je.
Nevzal si pochodeň. Nepřivřel dveře. Nevešel se mezi stromy. Typický příklad člověka, který si je sám sebou moc jist.
A když už nic, tak ten matný hrudní plát.
Zvuk zlomené větve za ním jej posunul blíže k realitě. Prudce se ohlédl. Za ním byla jen tma a tma, nic víc. Šelest náhle upozornil na sledovaný objekt. Pozdě. Leopold stačil jen zahlédnout oplátovaného muže, jak mizí ve stromoví za mýtinou.
Vztekle si odplivl a rychle se sebral ze země. Ozbrojencův tmavý plášť mizel v lese. Leopold okamžitě vyskočil a rozběhl se za ním.
Ztrouchnivělý kmen zaskřípal tentokrát mnohem blíže za ním.
Leopold se prudce obrátil.
V otočce vytrhl z pochvy meč.
Ostrá čepel prolétla vzduchem a nezastavila se ani o chlupaté tělo bestie, která ve stejnou chvíli skočila po Leopoldovi. Obrovské tělo zvířete jej však vyvedlo z rovnováhy a odrazilo několik metrů zpět. Dopadl těžce na záda a za krkem ucítil mokrou trávu. Mýtina.
Rychle se vymrštil na nohy a sevřel v ruce meč.
Zahlédl tmavé fleky krve na trávě, kde zasáhl útočníka. Uchopil meč do obou rukou a s doširoka rozevřenýma očima hledal mezi stromy tvora, jež jej napadl. Naslouchal, srdce mu tepalo a usilovně třeštil pohled mezi houští.
Říká se, že když je člověk opravdu ostražitý, uslyší i špendlík do trávy spadnout.
Nebo kapičku krve.
Pár metrů od něj.
Leopold se vrhl k zemi a překotil se přes rameno. Na místo, kde předtím stál dopadly dvě ohromné pracky. Bestie se však po jeho úskoku až zázračně rychle zorientovala a skočila po uhýbajícím Leopoldovi. Ten se ohnal mečem, avšak zasáhl jen tlapu. Do hrudního plátu se mu zaryly drápy a cítil, jak mu jílec vyklouzl z ruky. Zvíře jej ve skoku strhlo s sebou. Dopadli do porostu kapradin. Leopold tvrdě narazil hlavou do ležícího kmene. Ohromná váha útočníka jej bolestivě přimáčkla k zemi. Hrudní plát zapraskal a povolil. Leopold uslyšel tlumené křupnutí, když mu ohromné dlaně přelomily několik žeber.
Hlava mu duněla bolestí a ve tmě nebyl s to sledovat co se děje. Kolem obličeje se mu prohnala pracka. Rychle zohnul krk a drápy se zasekly do dřeva. V pravé straně hrudníku cítil úpornou bolest. Překulil se na druhou stranu. Tvor se vrhl po něm. Leopold napřáhl ruce. Zabořily se do husté srsti. Před obličejem se mu zjevil obličej útočníka.
Byl jakoby vlčí, ale výraz v něm se rozhodně nepodobal ani té nejrozzuřenější zvěři. Planoucí oči byly zakalené šílenstvím, z tlamy šel úporný pach, od dlouhých zubů mu odkapávaly sliny. Zvíře se snažilo dostat na Leopoldův obličej a vztekle chňapalo po každém jeho pohybu.
Leopold odvrátil hlavu. Natáhl ruce před sebe a nahmatal klíční kost na levé straně vlkodlakova krku. Zapřel se dlaněmi a vší silou zatlačil dolů.
Bylo to, jako kdyby pod rukou přelomil silnou větev.
Tvor zaúpěl, když se mu klíční kost prolomila dolů, a zařval. Leopold bleskově sáhl levou rukou za pas a vytáhl dýku. Zvíře se po něm v návalu vzteku rozehnalo druhou tlapou. Leopold jí hbitě uhnul a bodl před sebe nožem.
Ozval se úpěnlivý jekot. Bestie se prohnula v zádech, z tlamy jí vycházelo bolestivé skučení. Kolem dýky, zaražené až po rukojeť v jeho pravé líci, vytékala tmavá krev.
Tvor uchopil dýku a vytrhl si ji z obličeje. Zbraň zazvonila na kameni, potřísněná tmavou krví. Zvíře se otřáslo a ustoupilo. Z obličeje mu proudem tekla krev. Bezděčně se snažilo opřít se o levou ruku, ale pokaždé, když to zkusilo, zaskučelo bolestí. Leopold zůstal ležet na zemi a sledoval, jak se tvor v agónii snaží dostat co nejdříve pryč. Zmateně se kýval z jedné tlapy na druhou a potácel se mezi stromy. Zůstávaly za ním jen temné kaluže, které zabarvily čerstvou trávu na celé mýtině.
Leopold nevstával. Čekal, dokud se drásavé zvuky a lámání větví dostatečně nevzdálilo.
Kéž by jej mohl zabít. Ale proti vlkodlakům bylo účinné jen stříbro. Snad se ho jen na chvíli zbavil.
Rozhodně na tom nebyl nejlépe. Teplá krev jej hřála na tváři, v hrudním plátu bylo několik děr, zlomená žebra jej neúprosně bodala a díky naražené hlavě měl pocit, že brzy omdlí. Pokud chce něco podniknout, musí se dostat na nohy..
Pomalu se posouval po ležícím kmeni. Při každém pohybu žebra zasténala. Leopold nebyl schopný se ohnout v pase a plazil se po stromě v naději, že se mu podaří s pomocí větví vytáhnout sám sebe do stoje.
Mlčky se soukal po kmeni a nakonec se mu podařilo dostat do vzpřímené polohy. Jedno koleno jej dost bolelo, nejspíš po tom, jak spadl dozadu.
Kulhavě se vrátil na mýtinu, s námahou posbíral své věci a očistil je od krve. Celá pláň páchla vlkodlakem. Leopold si byl jistý, že on také. Ale to teď nebylo důležité.
Rozhodoval se, zdali má pokračovat za mužem, který zmizel ve tmě. I když věděl, kdo to je.
A rozhodl se.
Napadajíc na levé koleno, vydal se opatrně skrz lesní porost. Neunavoval se stopováním a téměř s jistotou volil směr, kudy oplátovaná osoba běžela.
Potom jej zahlédl mezi stromy.
To, u čeho seděl, byla stoprocentně mrtvola. Vypadalo to, že nebyl sám, koho dnes v noci napadli vlkodlaci. Narozdíl od Leopolda měl výhodu rytířského amuletu – který se snadno promění v účinnou zbraň na dorážení všech lykantropů i nemrtvých. Leopold nebyl s to poznat, co přesně dělá.
Tak jako tak, moc na výběr už neměl. Musel to risknout.
„Co tě vyhnalo do lesa, Dalthore?“
Paladin vzhlédl. Ve tmě nemohl Leopolda vidět, ale dokázal s přesností odhadnout směr, odkud zvuk šel.
„Tohle,“ prohlásil po chvíli a položil ruku na chlupatou mrtvolu.
Jistě, prohnalo se Leopoldovi hlavou, ani bláznivý rytíř by se neodvážil jít v noci sám na vlkodlaky. Dobře vědí, jak jsou tito tvorové nebezpeční.
Vlkodlaci lákají hlupáky za sebou, i když o tom možná nevědí.
A pohybují se po velikých skupinách.
Leopold vykulhal ze zákrytu. Sir Dalthor pozvedl hlavu a spatřil svého velitele, potřísněného vlkodlačí krví, s promáčklým hrudním plátem a poraněnou nohou.
„A vás...také.“ prohlásil po chvíli.
„Pochopitelně.“ Leopold se přibelhal k paladinovi a opřel se o padlého tvora. Na sedání nebylo ani pomyšlení.
„Ty bestie jsou čím dál horší,“ prohlásil rytíř a obhlížel mrtvého vlkodlaka.
„Proč jsi tady.“
Nebyla to otázka. Byla to výzva k odpovědi.
Sir Dalthor se pomalu podíval vpřed a hledal v Leopoldově tváři výraz. Jeho tvář byla kamenná, bez barvy, nebo náznaku hrozby. Chtěl prostě odpověď. Rytíř se nadechl. Vstal. Zpod vlkodlaka vytáhl obouruční meč a očistil jej. Setřel tmavou krev o kapradiny a čepel zasunul do pochvy. Tu si dal pod paži.
Leopold ho pozoroval, když se napřímil a podíval se kamsi nad lesy. Za chvíli z něj vypadne nějaká osudová chyba. Už to cítil.
„Víte, pane Leopolde, do věcí Řádu vám nic není,“ pronesl sir Dalthor. Arogance z jeho hlasu doslova čišela. To neměl Leopold rád.
Dobře věděl, že rytíři musí své záležitosti zveřejnit, pokud by mohlo díky nim dojít k ohrožení nevinných životů.
Věděl to, protože se o ně zajímal hodně. Připadali mu nebezpeční.
V tom případě jsi dělal něco, o čem jsem se nechtěl dozvědět.
Leopold kývl. V ústech cítil krev, jako následek poranění žeber. Chutnala odporně a hořce, chtělo se mu z ní skoro zvracet. Zachrčel a vyplivl ji na zem. Zůstala tam jako tmavý flek. Paladin si toho nemohl nevšimnout.
„Napadli vás, že ano.“
„Asi si mysleli, že jsem lehká kořist,“ pronesl Leopold opatrně, když si otíral ústa. Sir Dalthor si narážky všiml.
„Posaďte se. Dám to do pořádku.“
Leopold neprotestoval. Se zlomenými žebry by stejně několik dnů nedokázal cokoliv dělat. Natržené vazy v koleni by jej mohly osudně zpomalit. Možná přehání. Možná ne. Musí být připraven na cokoliv. Pomalu se skládá k zemi, až zůstává hlavou opřený o mrtvolu ležet. Nechává rytíře, aby mu sundal hrudní plát a roztrhl košili. Kůže pod ní je podlitá, nafialovělá a zhmožděná. Naštěstí žádná kost nečouhá ven. Sir Dalthor beze slova poklekl k Leopoldovi. Stáhl si železné rukavice a přiložil mu ruce na hruď.
Leopold znal kouzla. Docela se mu zamlouvala – tedy ta, která někdo nepoužil proti němu. Dalo se jimi ulehčit mnoho věcí. Pravda, stejně tak i na straně nepřátel. Sledoval slabou záři, řinoucí se zpod rytířových dlaní. Procházela mu tkání i kůží, příjemně hřála a neviditelnými vlákny k sobě spojovala polámané kosti. Žebra se pod paladinovým dotekem rovnala do původního stavu, přičemž tvarovala Leopoldovi hrudní koš. Poté sir Dalthor několika doteky prstů smazal otoky z kůže jako vodu ze skla.
Leopold cítil značnou úlevu. Rytíř poté napravil i jeho koleno, ale škrábance už nechal být. Něco musí nechat na přírodě, říkal.
Příroda. Ano, inspirativní, živá příroda. To ona mi řekla kde tě hledat.
Příliš sebevědomý, aby si vzal pochodeň. Příliš líný, aby zavřel dveře. Příliš pošetilý, aby za sebou vlekl plášť přes mokrou trávu. Příliš nevypočítavý, aby si dával pozor, kde se odřel o stromy. Příliš nevšímavý, aby si uvědomil, že jeho hrudní plát je tady v okolí jako zářivé znamení na čele.
A příliš, příliš nedůsledný. To Leopoldovi vyhovovalo, ale zároveň trochu znepokojovalo.
O rytířích toho věděl opravdu hodně. Možná víc než si paladin dokázal připustit.
Mimo jiné věděl, co mají pravé rytířské přívěsky dělat.
A ten jeho při kouzlech ani trochu nezářil.
Vraceli se mlčky podrostem. Leopold měl sira Dalthora stále na očích, a snažil se odhadnout o co mu jde. První jeho poznatek byl, že tento rytíř je velmi inteligentní. Dost na to, aby se za paladina vydával. Kouzla, ta zvládl i průměrný inkvizitor.
Přemýšlel však, jestli si uvědomuje, co všechno o sobě vyzradil.
Leopold doufal, že ne.
A pokud ano, existuje jeden muž, který s určitostí ví, kam udeřit.
Ten muž stojí kousek od tebe, rytíři.
Leopold Taratorela.

„Jak to šlo?“
„V pořádku, nic jsem neviděl,“ zívl Train. Držel hlídku už od dvou hodin ráno a cítil se unavený, „budeš už vzhůru?“
„Myslím, že ano. Běž si odpočinout.“
„Díky.“ Train se vděčně zvedl z ochozu, na kterém seděl, a zmizel ve věži.
Elen založil ruce a opřel se ramenem o stěnu. Svítá.
Ve věži mu nebylo příliš dobře. Jako elf miloval i on lesy a otevřenou krajinu, ale narozdíl od svých krajanů se neděsil vyhlídky tmavých kobek. Neměl rád temné, uzavřené prostory. Věž byla stará, tajemná a zaprášená, jako vzpomínky, které je lepší nechat pod zámkem. Tady, na vrcholu jedné z dílčích výběžků kamenné studnice vzpomínek, se cítil o trochu lépe. Měl rád čerstvý vítr. Proudí kolem něj, hraje si s jeho vlasy, nese s sebou vůni lesa, květin, ovoce a... krev?
Elf nakrčil nos. Jeho bystré smysly podráždil ohavný, štiplavý závan několik hodin staré krve. Přicházel s větrem. Od lesa.
Znepokojilo jej to. Pach smrti a nebezpečí přicházel s větrem jako dusivý oblak. Elen se odstrčil od zdi a naklonil se k lesu.
Krev. Smrt. Vražda.
Skoro se mu zvedl žaludek. Tam dole, v lese se něco stalo. Něco strašlivého. Boj, rvačka, končící rozsekanými těly. Těly zlých tvorů, kteří po nocích čekají jen na chvíli, až se budou moct vrhnout na oběť a rozpárat jí hrdlo.
Elf se zděsil. Cítil hrozbu, hlubokou a temnou jako nitro vesmíru. Rychle odstupoval pryč, ve snaze skrýt se před prorockým větrem, ale nedokázal to. Lehký vánek s sebou nesl čas, to co přijde, varování před nebezpečím, jaké si nikdo z nich nedokázal představit.
Říkal, našeptával, uchvacoval Elena, když vyprávěl o temných událostech.
Poteče krev, zvěstoval.
A bude to jejich krev.
Elen zavrtěl hlavou a snažil se vyhnat zlé myšlenky z hlavy. Ale ty ho držely, zmocňovaly se jej a ovládaly jeho vůli. Hluboko v duši se mu vzdouval strach z nebezpečí, ze smrti, z neznáma, takový, že mu blokoval se pohnout.
„Ne!“ zařval.
Něco obrovského jej odrazilo zpátky ke zdi. Na ochoz dopadl obrovský černý vlkodlak, oči mu plály hněvem a zběsilostí. Elen odletěl vzad jako hadrová panenka a dopadl na záda. V pádu vyděšeně zaječel. Krvelačný tvor seskočil ze zídky. Ohromné drápy dusaly po kameni, když se přibližoval k téměř bezduchému elfovi.
Elenovi bušilo srdce na poplach, plazil se z dosahu vlkodlačích sil. Usilovně se snažil soustředit. Vyvolat kouzlo, zahnat tvora, zachránit se.
Vlkodlak se nad něj nahnul a ze stínu vystoupil jeho obličej.
Elf ztuhl hrůzou. Tvor byl nad ním, sliny mu kapaly od dlouhých tesáků a celý hořel žárem vzteku a divokosti.
Byl celý od krve.
Elf zaječel zoufalým strachem. Prorocká vidina! Varování! Varování před tím, co se stane. Krev! Smrt! Nebezpečí! Konec! Vražda! Odporný hořký zápach smrti na něj udeřil jako beranidlo. Vyrazil mu dech z plic, rozum se mu zakalil děsem. Náhle chtěl jen utíkat. Dostat se pryč, pryč od toho všeho, co nejdále, tam, kde by nebyla žádná krev, žádná hrozba, jen klid, věčný klid.
Pohled mu zahlcovaly slzy zoufalství. Vlkodlak postupoval za ním, pomalu, aby mu dal okusit strachu, aby jej vůně krve zcela pohltila. Elen už necítil sám sebe, snažil se dostat z jeho dosahu. Posouval se po zemi jako raněné zvíře, ale vlkodlak šel za ním, pomalu, trpělivě.
Elf ucítil za sebou chladný dotek kamenné stěny. Už nebylo kam jít.
„Ne...“ zašeptal. Oči se mu pokrývaly temnotou, vlkodlakova tvář byla stále blíž.
To je konec.
Elen ztratil vědomí.

„Elene! Elene, proboha, prober se!“
Někdo s ním cloumal.
Elf otevřel oči. Třeštila mu hlava. Vzpomínky byly promísené a nejasné, nedokázal si vybavit, co se vlastně stalo. Jako kdyby mu strach vymazal mozek, všechny vzpomínky nahradilo jedno veliké okno. Čaroděj ležel bez moci, sotva se dokázal rozhlédnout kolem sebe. Před zamlženým zrakem se mu zformoval kulatý obličej.
„Je živý!“ zakřičela Iren a opatrně mu nadzvedla hlavu. Elen uslyšel dusot nohou, když k němu přispěchal Kalander s Trainem.
„Co...co se...“ zamumlal unaveně, ale poté klesl zpátky na zem. Měl pocit, že se mu hlava brzo rozskočí. Snažil se nevnímat úpornou bolest a vzpomenout si na ráno. Nedokázal si vybavit vůbec nic. V mysli mu bodalo tisíce nožů, do očí mu vhrkly slzy bolesti. Čím více se snažil vzpomenout si, tím bylo utrpení větší.
„Co je ti, Elene? Co se stalo?“ naléhala Iren a brala jeho hlavu znovu do dlaní.
„Já...nevím...“ prohlásil tiše.
Síla ho opustila. Nebyl schopný se pohnout. Přes agónii, která mu vybuchovala v mysli, se nedokázal soustředit ani na odpovědi.
„Měl by si raději odpočinout.“ prohlásil moudře Kalander. Iren přikývla a opatrně jej položila zpět na zem.
Jen Train vypadal, jako když má slzy na krajíčku.
„Neměl jsem ho tam nechávat,“ vzlykal.
„Ale no tak. Bude v pořádku,“ utěšil jej Kalander. Poklekl na jednu nohu, aby mohl uchopit elfovo křehké tělo do náruče.
Train nevypadal, že jej Kalanderova slova uklidnila. Iren si toho všimla. Posunula se po studené kamenné podlaze k Trainovi a vzala ho za ramena.
„Není to tvoje vina. Bude to dobré.“
Mladík neodpověděl, v očích se mu leskly slzy.
Iren ho pohladila po vlasech. Potom vstala. Kalander mezitím zvedl vyčerpaného Elena. Iren přispěchala, aby mu pomohla uložit čaroděje do křesla. Opatrně jej položili a překryli dekou. Elfova tvář byla bledá a bezbarvá, na čele mu vystupoval pot. Pod víčky mu neustále těkaly oči, dech měl rychlý a zběsilý. Kalander si povzdychl. Rozhlédl se po místnosti. Napadlo jej přisunout křeslo blíž ke krbu.
„Běž pro sira Dalthora,“ oslovil nepřímo Iren za svými zády.
„Dobře.“
Kalander přitáhl Elenovi přikrývku a přešel místnost. Zastavil se. Train pořád klečel uprostřed, pohled upíral do země. Kalander k němu přišel a postavil ho na nohy.
„Jak ti je?“
„Hrozně,“ přiznal se Train. Vypadal na to. Kalander si povzdychl a poplácal jej po zádech.
„Zapomeň na to. Pojď mi pomoct jej přisunout ke krbu.“
Train chvíli váhal, ale potom přikývl. Dali se do díla.
Mezitím Iren seběhla schodiště. Rukou se přidržovala zdí a usilovně přemýšlela, kde by mohla Dalthora najít nejrychleji.
„Co se děje?“
Hlas ji zastavil v polovině haly. Obrátila se za zvukem. Kus od ní stála zády Leopoldova postava. Iren se podezřívavě zadívala na svého velitele. Popošla k němu. Nehýbal se. Zadívala se do země a poté promluvila.
„Elenovi se na hlídce něco stalo,“ snažila se, aby její hlas zněl co nejstarostlivěji.
„Vzal to někdo za něj?“
Iren ta otázka zarazila. Jak se, proboha, může takhle ptát?
„Semira,“ řekla chladně, „ale Elen…“
„Podívám se na něj. Najdi Dalthora a pošli jej hlídkovat,“ Leopoldův hlas zněl ostře a jakoby zdálky, „Jestli ho najdeš,“ dodal.
Iren se zamračila.
„Jsi hrubý, Leopolde.“
Otočil se. Pomalu. Z tmavých očí mu čišel klid, ale tvář měl sevřenou ve sveřepém výrazu. Iren se téměř polekala, jak unaveně vyhlížel. Nemohla přehlédnout několik šrámů na jeho tváři.
„Co se...?“
„V noci jsem nemohl spát. Potulují se tu lapkové.“
Řekl to proto, aby viděl v její arogantní tváři překvapení. Řekl to proto, aby jí došlo, proč jej dnes v noci nenašla v pokoji.
Věděl, že tam byla.
Iren váhala. Byla od přírody drzá a rozhodná, jenže nikdy se nesetkala s mužem, jehož pohled umí mrzačit. Přemýšlela, zdali má tomu divnému muži věřit. Jeho pohled, jeho chování bylo... nebezpečné. Rozhodla se raději zůstat naživu.
„Elen je nahoře. Jsou u něj Train s Kalanderem,“ řekla rozvážně a pozpátku poodešla z dosahu Leopoldova pohledu .
Leopold se odvrátil. Brzy jim začne jeho chování vadit. Brzy se budou vzpírat.
Šel za Elenem. Čaroděj na tom byl o něco lépe. Train s Kalanderem se o něj postarali dobře, přestože to byl prakticky cizí muž. Ale Leopold mu viděl v očích něco zvířecího, něco jako když kůzle prchá před vlkem. Nevěděl, jestli je to šok z věcí, které se neměl dozvědět... nebo z jeho zranění.
Nakázal Elena ošetřit a sám se vydal na toulky věží. Den byl zamračený, tu a tam spadl z mraků závoj lehkého deště. Zšedlá oblaka se valila oblohu bez konce.
Leopold přemýšlel.
Má co do činění se smečkou vlkodlaků. A ti si nepřišli jen pro jejich autogramy.
Má co do činění s rytířem. Jestli jím vůbec je.
Má co do činění s vrahem. Vrahem, který si svůj název zaslouží více než kdokoli jiný.
A má co do činění s vlkodlakem v jeho vlastní posádce.
Rovnice, na jejíž pravé straně je lebka se zkříženými hnáty.
Počet řešení: 1

Kalander si přetáhl plášť přes hlavu. Ze schodiště vypadala scéna venku dost nepříjemně. Jakmile vyšel ven, do natažené látky zabubnovaly kapky deště jako kulky. Z lemů začala okamžitě proudem valit voda.
Přes liják málem neslyšel vlastního slova.
„Tak co?“ zařval do deště.
Semira, od hlavy až k patě mokrý jako nutrie, se na něj přes závoj vody podíval.
„Naprosto skvělé, příteli,“ odpověděl ironicky.
Kalander si jej změřil pohledem.
„Chápu. Kde je Dalthor?“
„Očividně považoval za důležité v tomhle počasí poctivě hlídkovat,“ Semira nakrčil nos a přimhouřenýma očima přejel okolí, „co Elen?“
Kalander si vyměnil ruce, kterými držel promokávající plášť, a odpověděl: „Je mu líp. Proč, proboha, celou dobu stojíš na tom dešti?“
„Víš, ještě před pár minutami jsem stál na terase a byl pěkný, trošku zamračený den. O pár vteřin později jsem se snažil schovat, ale po chvíli to,“ podíval se na sebe, „jaksi ztratilo smysl.“
„Aha,“ pochopil Kalander. Na tomhle světadíle jsou lijáky časté a nečekané. Semira zmokl prakticky okamžitě.
Déšť jako na povel začal řídnout. Oba dva s nadějí pohlédli vzhůru. Kapky padaly čím dál méně a nakonec po nich nezbylo nic než voda, sahající o něco výše než jejich podrážky. Kalander vytřásl z pláště několik litrů vody a jako se nechumelilo si jej hodil na záda.
„Oh, očividně se nad námi někdo slitoval,“ usmál se Semira do nebe, poté i na své promáčené boty.
„To doufej.“
Sir Dalthor se objevil stejně jako déšť – nečekaně a bez varování. Kalander mu za to rozhodně nebyl vděčný. Potěšilo ho, že i rytíř se očividně nevyhnul bouři. Mít mokro pod brněním – to není příjemné. Semira mírně protočil oči v sloup a obrátil se na příchozího.
„Kolik smrtelných nebezpečí jsi odhalil tentokrát?“ zeptal se s nadsázkou. Sir Dalthor na něj vrhl podmračený pohled.
„Pokud tě zajímá smrtelné nebezpečí, chlapče, vběhni na pár minut do lesa a vyřvávej na celé kolo. Pokud máš zájem slyšet i drobnější věci, zmírni tón.“
„To bys měl spíš ty, rytíři,“ zavrčel Kalander. Jeho arogance mu i po několika hodinách, co se znali, lezla na nervy. Dalthor se přestal opírat o zeď a tvrdě se na něj zahleděl.
„Nevíš, proč vlastně přicházím, nevíš, jestli je to důležité. Může ti to zachránit život.“
„Oh, bože...“ Semira propadl zoufalství. Tohle skončí špatně.
Kalander rytíře a jim podobné znal. Mnoho jich viděl umírat. A všichni byli před smrtí stejně nadutí.
„Vím, že jsi zase dělal na vlastní pěst, Dalthore. Chyběl jsi na hlídce. Něco na nás zaútočilo.“
„Hlídej si svou kůži. Nevíš, kdy se tě ostatní rozhodnou podrazit.“
„A to máš ze své vlastní zkušenosti?“ pozvedl obočí, „Podrážet dokážeš stejně jako kdokoliv jiný.“
„Pozor na svá slova, pse,“ zavrčel rytíř. Náhle stáli proti sobě jako dva boxeři v ringu, připraveni se pobít; „Mé jméno je sir Dalthor, a více než oprávněně.“
Kalander se dostával do ráže: „Je mi naprosto jedno, jak ti říkají doma! Vy paladinové se chvástáte, jediné, o co se snažíte, je vybudovat si respekt,“ při posledním slově se zapitvořil, „ale jediné, cos získal u mě, je zhnusení, Dalthore, zhnusení!“
„Je mi jedno, co si o mě myslíš. Uvidíme, kdo má větší cenu.“
Kalander naplněný vztekem mu věnoval jeden, dva sprosté názvy. Rytíř si jej odmítal déle všímat a obrátilo se na Semiru.
„Ano?“ tázal se Semira nevinně. V průběhu hádky zavedl řeč s přilétnuvším drozdem a vyzpovídal se mu z toho, jací jsou ti dva pitomci.
„Kdy měli přijet se zásobami?“
Ta otázka nebyla triviální, říkal si Semira. Opravdu, kde se zdrželi? Už bylo téměř poledne. Poprvé si také uvědomil, jaký má hlad.
Sir Dalthor si všiml jeho váhání.
„Měli bychom se tam jít podívat.“
„Teď těžko. Elen na tom je špatně a my...jsem úplně mokří,“ prohlásil Kalander. V hlase mu znělo, že pomalu chladne. Rytíř vzdorovitě zamlkl, ale poté pokývl.
„Půjdeme tam. Nemusíme jít všichni.“
Kalander zavrtěl hlavou.
„Můj názor? Je to sebevražda. Neviděl jsem bandity, kteří by přepadali vůz s jídlem. Lapkové hlad rozhodně nemají.“
„Ať už to bylo cokoliv,“ přerušil je Semira, „musíme se poradit s Leopoldem. Je přece jen náš velitel a...“
Následovalo ticho, které by se dalo vyjádřit slovy:
Ach ano, Leopold...
„Ehm, tím chci říct, abychom šli dolů a počkali si, co na to řekne.“
„Dobrá.“
„Hm, tak jo.“
Semira se usmál. Hodní kluci. Snad se mu nepoperou na schodišti.
Kalander otevřel dveře a sešel dolů. Dalthor se ještě naposledy rozhlédl a zabouchl za sebou. Se Semirou uprostřed vyrazili dolů.
Rytíř přemítal, jestli tohle patří do rozvrhu. Netušil, že by to mělo začít přepadením. Co ho v tuto chvíli znepokojovalo nejvíce, bylo, kolik toho ví ten zatracený Leopold.
Odpověď na něj čekala dole pod schody.
Iren. Nevypadala nadšeně.
„Copak?“ zeptal se Semira. Iren si je zběžně prohlédla, poté zavřela oči a jakoby proti své vůli prohlásila“
„Na usušení máte půl hodiny. Sejdeme se ve vstupní hale. Ozbrojení.“

Vypadá lépe. Leopold si změřil pohledem přicházejícího Elena a podíval se za sebe; Snad to stihneme.
Přeletěl očima přešlapující mužstvo. Banda válečníků, posbíraná kde se dalo, nedůvěryhodná, všichni bojují za své vlastní názory. Tak uvidíme.
Chyběl jen jeden. A na toho se Leopold opravdu těšil.
„Kam vlastně jdeme, Leopolde?“
Poznal ten vyzývavý arogantní hlas. Zajímavé, že se ptá. Vždyť to ví.
„Já bych to také ráda věděla,“ přidala se k Dalthorovi Iren.
Leopold jim kývl.
„Jdeme si pro zásoby,“ řekl suše.
„A proč nám je nepřivezli?“ pokračovala, za každou cenu se snažíc vymanit z velitele odpověď.
Leopold se neměl k odpovědi.
„Když nepřijdou zásoby k nám, musíme si my jít pro ně,“ odlehčil to poněkud váhavě Semira. Iren se na něj podívala.
„A ty jsi jeho papoušek?“ hodila hlavou k Leopoldovi.
„Já? Oh,...“
„V pořádku, Elene?“ ozval se z ničehož nic Leopold. Všichni k němu obrátili hlavy. Elf se zatvářil mírně překvapeně. Poté ze sebe dostal:
„Já...ano, je mi lépe,“ poté tiše dodal, „jsem rád, že se ptáte.“
„Dobrá. Jdeme.“
Málokdo si stačil uvědomit, co se vlastně událo. Místo toho vyrazili.
Mraky se za celý den nestáhly. Leopold odhadoval, že může být tak kolem poledne. Divné. Bandité jsou lenoši. Za celý Leopoldův život neviděl lapky, kteří by útočili ráno.
Pokud by to neměli naplánované.
Vzpomínal si dobře na ujištění, že se jejich příchod chystají oznámit o několik dní později. Možná proto, aby si nevšimli, že zmizeli beze stopy.
Buďto přehání, nebo si zaplatili lístek v té nejpromyšlenější akci světa.
Ostatní po cestě většinou mlčeli. Občas někdo s někým prohodil slovo, ale jinak prakticky neměli proč spolu mluvit. Beze slova pokračovali po prašné silnici, s nedůvěrou si prohlíželi okolní lesy. Tu a tam je vyrušil nepříjemný skřek zvěře, ale Leopold šel klidně dál. Následovali jej ve slabé víře, že ví, co dělá.
Leopold byl ostražitější než jindy. Zpěv ptáků nebo šumění větru v korunách stromů míjel. Všímal si zvuků blížícího se nebezpečí. Připomněl si je předešlé noci.
Vytasil meč dříve, než zavytí doznělo.
Kalander již také třímal zbraň v ruce. Iren sebrala luk a rozhlížela se.
Elen ztuhl.
„Vlkodlaci,“ zašeptal Train a rozhlížel se kolem.
Leopold naslouchal. Tentokrát zavytí přišlo z veliké dálky. Pokud by chtělo zaútočit, odhadoval to Leopold na minutu, možná dvě. To není vlkodlačí styl, zavýt, přiběhnout a skočit. Nejdřív skočí... a potom ty zbytečnější věci.
Vykročil. Pohyboval se pomaleji, než normálně, ale dostatečně rychle, aby příliš nezpomalil původní tempo.
Semira vypadal, jako kdyby mu zatřásli světem. Tiše polkl a přidal do kroku, aby dostihl Leopolda.
„To byli...“
Ticho.
„Jdou po nás?“
„Ne. Alespoň tamten ne.“
„Ach...“
Slova mu vyschla v ústech.
Leopold ušel sotva několik metrů. Zastavil se.
Slyšel za sebou několik vyděšených výkřiků. Nevšímal si jich, jeho uši se automaticky natáhly, aby zachytily slabý zvuk, jdoucí z úst elfa, který se zastavil, jako když do něj uhodí. Oči se mu rozšířily.
Bylo tu něco zlého.
Polorozpadlý vůz byl zřícený na jednu stranu a kusy dřeva se povalovaly všude kolem. Něco na něj skočilo a doslova roztrhalo na kusy. Třísky visely z roztrhané konstrukce, železem pobitá kola byla utržená jako třešně, pohozená kolem. Látka, jídlo, voda, vše se z žebřiňáku vysypalo na zem, kde byly podupány a rozdrásány v návalu vzteku. Po koních ani lidech nebylo ani stopy.
Leopold sklonil zbraň.
Začínáme.
Pomalu vykročil. Překračoval rozškubané třísky a potraviny. Občas převracel nějaký sud, nějaký koš. Ostatní se pomalu rozptýlili kolem. Kalander se prohrabával zbožím na voze. Train se pomalu plížil kolem a tvářil se znepokojeně. Iren stála poblíž, třímala luk v rukách. Leopold zvedl z převržené nůše jablko pokryté pískem. Otřel je a zakousl se do něj. Bylo sice trochu otlučené, ale jinak šťavnaté. Byl zvyklý na dobu bez jídla, ale přesto byl vděčný, že se konečně mohl do něčeho zakousnout.
„Je to.. .jedlé?“ ohrnul nos Semira. V Leopoldově zamračené tváři vyčetl odpověď. Přiblížil se k nůši, jako by to byl jedovatý pavouk, a sebral jedno jablko. Opatrně jej ochutnal. Train jej s nadějí sledoval a čekal, co to s ním udělá.
Semira sousto požvýkal. Poté se usmál.
„No ne, i po rozkradení si zanechalo svou chuť.“
Train se usmál a šel si také vzít.
Kalander zahodil chomáč látky z vozu a posunul si helmu do čela.
„Všechno tu zůstalo. Ale lidi a koně...“
„Ani kapka krve,“ prohlásil Dalthor a ohledával vůz, „to je divné.“
„Jsem spokojený,“ prohlásil Semira s plnými ústy jablka.
„No, tak to musím také vyzkoušet,“ maličko se usmála Iren a vylovila z nůše jeden pěkný kousek.
„Bylo tu...něco...zlého,“ pravil roztřeseně Elen. Otočili se na něj.
„Jistě...Elene? Děje se s tebou něco?“ Kalander se přestal hrabat v krabicích a podíval se blíže na elfovu tvář.
Vypadal vyděšeně. A víc než to. V očích mu plála hlubina téměř nekonečného děsu. Kalander se zatvářil znepokojeně a podíval se na Semiru. Tomu vázlo jídlo v ústech, znepokojeně zíral na Elena. Iren zahodila jablko.
„Co tím myslíš?“ zeptala se pomalu.
Elf neodpovídal. Dech se mu zrychloval. Prudce se rozhlížel kolem, jako kdyby na obloze hledal supy, kteří se k nim stahují. Ustavičně vrtěl hlavou, díval se do země, na vůz, všude kolem sebe. Ruku držel na srdci.
I Leopold se napřímil.
Tohle už viděl. Elfové jsou citliví na změny, co se týče nebezpečí. Potulovalo se tu několik vlkodlaků. To by jej mohlo vyvést z míry. V Elenově tváři však viděl šok. Jeho mysl byla naprosto přehlcena temnými myšlenkami. To by s ním nedokázalo udělat ani mračno vlkodlaků nebo nemrtvých.
Poprvé si uvědomil, že to, proti čemu stojí, bude mnohem horší.
Bleskem se rozhlédl. Poznával to. Poznával ten obraz. Přesně takové neštěstí, roztrhané domy, nikde ani kapka krve. Vše bylo na svém místě. A když ohledávali okolí, byla vždy poblíž.
Bože, ať se mýlím.
Iren chytila elfa za ramena a zatřásla s ním.
„Elene? Elene, slyšíš mě?“
Nevnímal ji. Tedy zpočátku. Uhýbal před jejím pohledem do země.
„Notak!“ zatřásla s ním o něco silněji.
Elfovo tělo se zakymácelo. Elen sebou prudce trhl a upřel pohled do její tváře.
Uskočila leknutím. Jeho oči byly zakalené, šedá a modrá barva se v nich míhala. Elenova tvář se křivila ve strašlivém zděšeném úšklebku. Vypadalo to, jako když chce zakřičet, ale z úst mu nevyšel jediný zvuk.
Poté beze slova a bez varování padl vpřed.
Všichni vylekaně přikročili k němu. Iren se okamžitě vrhla na kolena a zvedla jej. Převrátila ho tváří vzhůru. Vypadal už zase normálně. Byl bílý jako stěna, dýchal rychle a přerývaně, oči do široka otevřené v úleku.
Iren si jej položila na klín. Vůbec netušila, co má dělat. Elf vypadal jako v bezvědomí. Civěl skelně do nebes a nevypadal, že slyší, když Semira volal jeho jméno.
Náhle zavřel oči.
„Je...blízko...“ zašeptal.
„Elene, jsi v pořádku?“ Iren jej uchopila za spánky a zvedla k sobě.
Elf zavřel oči v bolestné grimase a párkrát se nadechl.
„Myslím, že ano.“
Leopold se díval, když jej zvedali. Byl v životě tvrdý tolikrát. Nyní však nenacházel slova k tomu, co chtěl říct. Snad to bylo tím, co zahlédl v Elenových očích. Nedokázal ten pocit popsat.
Jen věděl, že jej již několikrát zažil.
Vždy, když jej od smrti dělil jen jeden chybný krok.
„Musíme jít.“
Sir Dalthor na něj obrátil pohled.
„Teď jsem přišli a už se budeme vracet?“ Pozvedl obočí.
Leopold neodpověděl. Pokývl, ať pomohou Elenovi. Naposledy se rozhlédl po vrakovišti.
Snad to stihneme.
Train si hodil na rameno toulec se šipkami a u toho se zakousl do jablka. Na jazyku ucítil sousto, pokryté něčím lepkavým. Chutnalo to odporně.
„Fuj,“ vyplivl kus jablka a otřel si ústa.
Na prstech mu zůstala krev.
Strnul. Ze ztuhlé dlaně mu vypadlo nakousané ovoce. Skutálelo se do dolíku, kde se na ně okamžitě nalepil písek.
Leopold se nestačil ani postavit. Všechno se to událo ve zlomku vteřiny.
Kalander okamžitě přiskočil k nůši a kopl do ní. Jablka se rozkutálela všude kolem a zanechala na písčité pěšině krvavé šmouhy. Iren vykřikla. Dalthor se bleskově otočil na Traina, který prskal kolem sebe, snažící se dostat krev z úst. Semira jen vyděšeně hleděl.
Leopold zíral na zkrvavené ovoce.
Vrátily se mu ty nejhorší vzpomínky.
„Jdeme pryč!“ zavelel hlasitě.
Bylo to moc rychle.
Okamžitě popadl Traina a táhl ho s sebou cestou nazpátek.
„Co to má....“ začal překvapeně mladík.
„Rychle!“
Semira se rychle otočil a spěchal za velitelem. Ten myslel jen na jednu věc.
Bože, jen ať nenajdou ten kůl.
„Támhle...co to tam je?“
Zpoza stromů trčelo něco, co vypadalo jako špice dřevěného kůlu. Iren se podívala po Dalthorovi, který se za tím již také otáčel. Kalander se obrátil v půlce kroku.
Leopold se otočil s bolestným výrazem ve tváři.
Vítr lehce zavanul od lesa. Prolétl se kolem nich, rozvířil písek kolem nohou Iren a Dalthora, když se opatrně plížili dál po cestě, směrem k trčícímu sloupu. Závan vzduchu se prohnal kolem rozkutálených jablek a zakryl je pískem. Klouzal se po suché zemi, přes dolíky, povalené věci, až nalezl tělo elfa, který stále ležel v prachu bez hnutí.
Pomalu mu obalil celé tělo, Vnikl mu do chřípí. Přinášel s sebou zprávy o místech, kterými prolétl. O velice zlých místech.
„Ne...Ne...Ne!“ zaječel Elen a prudce sebou škubl.
Zamlženýma očima viděl dvě postavy mířící tím směrem...Tím, který neměl být nikdy následován.
Okamžitě se zvedl a potácel se za nimi. Train se vysmekl z Leopoldova sevření a běžel elfa podepřít. Semira ze zatvářil váhavě a obrátil se na Leopolda.
Ten už tam nestál.
Semira se rozběhl za ostatními. Opatrná chůze se pomalu změnila v chvátavý spěch, jak se snažil udržet Leopoldovi v patách.
Zaslechl vrčení.
Signál pro ústup.

Leopold se prodíral lesem. Věděl však, že je pozdě. Teď už není cesty zpátky. Právě když obrovským skokem překonával padlý strom, Iren vykřikla. Leopold dopadl měkce do houští, ale po pár krocích se zastavil.
Tohle nikdy nechtěl vidět znovu.
Na planině se tyčil obrovský dřevěný kůl, o něco vyšší než všechny stromy. Všude na něm a po jeho obvodu byli přibiti...lidé. Krev stékala po stěnách dřevěného hrobu, těla byla naházena přes sebe a přiražena železnými kůly jako vydělaná kůže. Mnohé z mrtvol byly znetvořené, měly rozdrcené, polámané kosti, některá z těl byla rozervána na kusy stejně lehce jako sušenka.
Tmavě rudá krev vytékala z otevřených ran do malého jezírka, jež se vytvořilo u paty kůlu. Další a další pramínky se vinuly kolem jejich nohou a tekly po svahu mezi stromy. Celé okolí bylo nasáklé pachem smrti.
Iren si zacpala ústa zděšením. Sir Dalthor také ztratil řeč a v hrůze zíral na pohřebiště, meč mu vypadl z ruky do zkrvavené trávy. Kalander stál jako zařezaný, Train se snažil odvrátit pohled od úděsného obrazu.
„Pro všechno na světě...“ zašeptal Dalthor.
Elen nechtěl otevírat oči. Věděl, co jej čeká. Bránil se tomu. Cítil kolem sebe strach, bolest a zděšení, úlek, nejistotu, hrůzu. Myslel, že se mu z těch pocitů brzo rozskočí hlava. Ne...Nesmí otevřít oči! Ne! Cítil krev!
„Kdo může udělat něco takového...“ Kalander vrtěl hlavou, neschopný odtrhnout oči od strašlivé podívané.
Elen zavrtěl hlavou. Vítr znovu zavál. Přesně.
Krev! Smrt! Nebezpečí! Konec! Vražda!
Elf náhle padl na kolena. Z úst se mu vydral strašlivý zmučený řev. Prořízl napjatou mysl ostatních, kteří sebou v šoku trhli a okamžitě se obrátili k elfovi. Elen se svíjel v trávě, chytal si hlavu do dlaní a v agónii vydával úděsné skřeky.
„Ne! Ne! NE!“ bylo mu rozumět.
Leopold nevnímal, když se k němu seběhli. Jako u vytržení zkoumal kůl. Poznával to. Přišlo to moc rychle. Tak to být nemělo. Tohle neočekával.
Oh ne.
ON přece věděl, že jsem to nečekal!
Okamžitě si uvědomil, jak krásně mu vběhl do pasti. Ovšem příliš pozdě.
On byl vždycky o krok napřed.
„Ach, Leopold...“
„PRYČ!“ zařval Leopold ještě dříve, než mu hlas dozněl v mysli. Bez meškání vytrhl z pochvy meč.
Sir Dalthor zahodil pochvu od zbraně a s obnaženou čepelí vyskočil na nohy.
„On nemůže!“ křičela Iren do hluku mobilizujících se válečníků a klečela na zemi u kroutícího se Elena.
„Nech ho tam!“ štěkl po ní Leopold.
„Ale on...“
„Jemu nepomůžeš! Zachraň svou kůži!“
Iren se snažila zaprotestovat, ale to už Leopold s Trainem po boku prchali z kopce mezi stromy. Kalander popadl Iren a rychle utíkal za ostatními.
Prodírali se houštím. Kalander se pořád ohlížel za sebe, až krvavý oltář nadobro ztratil z očí. Hodil Iren před sebe a sám se přehoupl přes jámu a spěchal tam, kde nechali cestu.
Kromě Leopolda a Traina tam nikdo nebyl.
„Proč jste ho tam nechali?!“ začala Iren, jakmile se ocitla mezi nimi. Leopold se na ni ani neotočil.
„Pokud jej nezabije proměna, vezmou jej mezi sebe. Potom ho musíme zabít my.“
„Co to plácáš?“
„Je to vlkodlak,“ odpověděl za Leopolda sir Dalthor. Iren se na něj obrátila.
„Jak jsi na to...“
„Hlídka,“ vydechl Train a zatvářil se nešťastně. Kalander přejížděl očima z jednoho na druhého.
„A proč utíkáme?“ dostal ze sebe.
Mlčeli.
Na odpověď mu přišlo vytí. Z místa, které před chvílí opustili.
Zdrželi se příliš dlouho.
Rozběhli se. Train zadýchaně vyrazil za ostatními.
„Počkat,“ vyrazil ze sebe namáhavě, „Semira...kde je?“
„Zapomeň na něj,“ odpálkoval jej Leopold, „teď se starejte o své vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme.“
Běželi. Utíkali. Spěchali. Chvátali. Klopýtali. Letěli.
Bohužel ne dost rychle.
Kalander v průhledu viděl, že vedle něj běží něco obrovského. To samé zpozoroval na druhé straně sir Dalthor.
„Jsou všude!“ zakřičel.
Leopold jen čekal na útok.
Stín za stromy náhle zmizel. A za chvíli už z houští vyrazil vlkodlak. Byl obrovský. Letěl vzduchem jako řízená střela, jeho drápy mířily přímo na skupinku prchajících lidí.
Iren vykřikla a padla stranou. Vlkodlak skočil přímo na Traina, zaryl mu své dlouhé drápy do hrudi jako nůž do másla. Mladík se nezmohl ani na výkřik, když jej zvíře strhlo s sebou. Oba dopadli v oblaku prachu. Train cítil na hrudi bolest, jak se mu ostré drápy nořily hlouběji do těla, trhaly plíce a srdce. Tvor mu dopadem rozdrtil obě nohy. Bolest byla strašlivá, mladík ze sebe nedostal ani hlásek. Ve strašlivém utrpení chrčel díky krvi, která mu zaplavovala plíce. Vlkodlakův obličej se mu před zamlženýma očima vzdálil.
Rána padla do spánku.
Iren zděšeně vyjekla, když se hladová vlkodlačí tlama zakousla do šíje hned vedle vytrhnutých krčních obratlů. Kolem jeho zubů vytryskla proudem Trainova krev a smáčela tvář celého tvora.
Leopold se rychle vzpamatoval, jednou rukou vyšvihl Iren na nohy a zahulákal: „Do lesa!“
Dalthor prorazil hustým houštím a všichni vběhli mezi stromy. Iren zadýchaně chvátala Kalanderovi v patách a snažila se nemyslet na pohled, kterého byla o několik chvil zpátky svědkem.
Všude kolem nich se ozývalo horečnaté funění a praskání větviček, které je vybízelo k většímu spěchu. Sir Dalthor vykřikl, když přímo před ním přeskočila chlupatá bestie a vyběhla podél nich v zákrytu stromů.
Běží s námi. došlo Leopoldovi. Úmyslně malinko zpomalil. Zběsilý úprk se trochu zvolnil, takže ostatní stačili vnímat i to, co se kolem děje.
„Až řeknu, všichni rychle k zemi!“ zavelel Leopold tak rychle, jak to jen šlo. Spoléhal na to, že vlkodlaci se pečlivě soustředí na každý tichý zvuk, tím pádem se nestihli zorientovat, aby pochytili jeho slova.
Byli všude. Kalanderovi se zdálo, že les je čím dál tmavší nakupenými vlkodlačími těly.
„Proč zrovna vlkodlaci...“ zasténal potichu.
Zvířata zrychlila. Leopold se snažil odhadnout, kam je vlastně nahánějí.
V jeho mysli se odehrávalo zhruba toto: Ví moc dobře, že zjistím, kam nás nahání. Půjdu tam, protože si budu myslet, že on si myslí, že přesně vím, že čeká někde na boku, aby mě chytil.
Poslední bestie v té nekonečné frontě těl se na okamžik ztratila mezi stromy.
Leopold se jako na povel okamžitě složil k zemi. Následovalo několik dalších žuchnutí, když se všichni beze slova svalili po jeho boku. Chvíli zůstali ležet. Jediné, co slyšeli, byl jejich vlastní dech a sténání větví někde daleko před nimi. Leželi, přitisknutí k mokré půdě a přemýšleli o dalších osudech.
Dlouho jim ten klam nevydrží.
Leopold se zázračně rychle vyšvihl na nohy.
„K městu!“ zahulákal.
Iren se neochotně vyškrábala nahoru, ale to už Kalander s Dalthorem mizeli v lese.
„Sakra tak počkejte!“ zařvala na ně z posledních sil a vyběhla. Nebyla zvyklá na dlouhé honičky, a už vůbec ne o život. Snažila se co nejvíce zrychlit, ale nacházela cestu jenom díky tomu, že občas mezi stromy probleskly Dalthorovy kovové pláty na zádech.
Spěchala, ale pořád je nebyla schopná dohnat. Bylo jí to divné. Běželi děsivě rychle, odlesky byly čím dál vzdálenější. Musí být přece taky unavení. K městu nedorazí tímhle tempem...
Zastavila se, jako když do ní střelí.
Vzpomněla si, že sir Dalthor nosí na zádech plášť.
A tedy žádné záblesky.
V té chvíli si konečně uvědomila, že úplně opustila cestu.
V té chvíli si uvědomila, že nejspíš nadobro ztratila své druhy.
V té chvíli si uvědomila, že ten vlkodlak zírá přímo na ni.
Rozběhla se pryč, pořád se ohlížejíc, jestli za ní bestie neběží. Ta na ni chvíli překvapeně zírala, ale poté se několika skoky přiblížila téměř na dosah. Její dech popoháněl kořist před ním až do posledního svalového vypětí. Iren to věděla. Udělala několik posledních kroků a potom bez varování skočila za strom.
Těsně za ní prolétla bestie a dopadla na zem. Dlouhými drápy vyryla v měkké půdě několik rýh, poté se prudce obrátila. Z tesáků jí kapaly sliny. Iren se sevřelo srdce při pomyšlení na Traina.
Vlkodlak skočil.
A nedoletěl.
Z boku na něj vyrazila nějaká postava se sekyrou v ruce. Zastihla vlkodlaka ve vzduchu a vší silou mu zarazila zbraň do zad. Bestie zařvala, odletěla bokem ke stromu a přerazila jej v půli. Mohutný dub se zakymácel. Vlkodlak se vyškrábal na nohy a snažil se dostat pryč. Ohromný kmen se nakláněl a poté padal. Šílenou rychlostí letěl směrem k tvorovi. Zvíře otevřelo tlamu s hrůzostrašnými zuby a naposledy zavylo vztekem.
Poté strom dopadl.
Iren se na jeho smrt nemohla dívat. Zavřela oči a snažila se ignorovat lámavý zvuk, s jakým mohutný kmen rozdrtil vlkodlakovy kosti. Chvíli zůstala schovaná za stromem, ale potom zvědavě vykoukla. Postava stála čelem k ní. Nemohla věřit vlastním očím
„Semiro? Ty žiješ?“
Byl to opravdu on. V potrhané kožené zbroji, plášť ztratil. Šrámy na tváři byly důkazem neúprosného boje o holý život. Právě zvedal sekeru ze země.
„Ano. Nějak jsem se probil.“
„Neviděl jsi ostatní?“
Semira chtěl zavrtět hlavou, ale poté zděšeně upřel zrak kdesi nad její hlavu.
„U ďasa,“ zaklel.
Iren se otočila a spatřila kohortu lykantropů, prodírajících se v dálce za nimi. Semira nakrčil čelo a zatvářil se zmateně.
„Je jich moc. Tudy!“ vyzval ji s křikem a rozběhl se. Iren byla zadýchaná a unavená, přesto se vyburcovala do běhu.
„Takhle jim neutečeme, Semiro! Jsou moc rychlí!“ křičela.
„Rozdělíme se,“ Semira zabrzdil a ukázal volnou rukou k lesu, „Tam je strážnice! Běž!“
„A co ty?“
„Já jsem už předem mrtvý,“ ušklíbl se Semira, „zabil jsem jim vůdce smečky.“
Než stačila odpovědět, vyrazil pryč a zůstalo po něm jen rozvlněné kapradí. Iren se za ním ohlédla. Zaslechla vytí. Nesmí váhat. Obrátila kroky a vydala se směrem, který jí Semira ukázal.
Les očividně řídl. I zvuky boje se vzdalovaly společně s jejími spěšnými kroky, prchajícími podrostem. Její orientační smysl poukazoval na to, že se určitě blíží ke strážnici. Vyhýbala se stromům a trčícím větvím, ale brzy zpomalila. Neslyšela za sebou nic, než tiché šumění větru v listoví. Není proč utíkat.
Mezi stromy probleskovalo světlo otevřené krajiny. Iren přidala do kroku a brzy se ocitla na travnaté mýtině. Odhrnula několik trsů kapradin a vykročila na netknutou trávu. Strážnice se tyčila proti nebi, nedotčená boji a zlem, černá jako předtím. Iren si oddychla. S mnohem větší nadějí pokračovala přes louku, bedlivě se rozhlížejíc kolem. Neviděla ani neslyšela nic nebezpečného. Ještě že tak.
Procházela se kolem tmavých zdí věže, prsty přejížděla po kamenech a přemýšlela. Co teď? Možná by měla jít dovnitř. Ale ne. Počká raději na Leopolda. Jak jen se ten chlapík asi má?
Leopold se měl věru velmi špatně. Děkujeme za optání.
Nejenže mu došlo, že i přes všechno úsilí jsou stále naháněni směrem, který se mu ani trochu nezamlouval. On si také uvědomil, co bude následovat. Běželi teď s Kalanderem a sirem Dalthorem po boku. Docházel jim dech, ale ani jeden z mužů na sobě nedal znát jedinou známku únavy. Však ono to přijde.
Byli všude kolem nich. Smáli se. Šklebili se. A nadháněli. Už snad poněkolikáté vyletěla z křoví chlupatá bestie. Kalander rychle skočil k zemi a udělal kotoul přes rameno. Vlkodlak mu proletěl nad hlavou a zmizel v houští. Muž se hbitě vyšvihl na nohy právě ve chvíli, když Dalthor změnil směr.
Leopoldovi do obličeje vrazila převislá větev. Zapotácel se, ale udržel tempo. Je to jasné. Ty zvířata se je snaží někam nahnat. Ani zdaleka nemají v úmyslu je zabít. Ale když se zastaví, vlkodlaci si s radostí pochutnají. Nebo tak nějak to určitě měli nařízeno.
Leopold se rázem ocitl na konci skupinky. Otřel si tvář od krve a běžel dál. Dalthor vepředu prorážel cestu křovím, Kalander se mu držel v patách, co jen síly stačily. Leopold v duchu klel, ale poznal, že již nemá jinou volbu. Bude muset hrát jejich hru. I když věděl, co může přijít.
A že to dozajista přijde.
„Tudy, rychle!“ zakřičel rytíř krátce, když se kolem nich prohnala další obrovská šmouha. Oba muži se pustili v jeho stopách, ačkoliv ten poslední se značnou neochotou. Proč jen toho zatraceného Dalthora nevyřídil dřív? Vede nás přímo do pasti, stejně jako vlkodlaci.
Spěchali, potáceli se a hnali mezi stromy, doslova jako štvaná zvěř. Leopold s přivřeným okem se držel v závěsu, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. Tedy přesněji velmi napřed.
Bylo to tak vždycky. Nejspíš také už bude. Dlouhý lov, vystrašení obětí, které je nakonec nažene do pekla, přímo do doupěte hrůz, které se člověku stanou osudné. Věděl to. Věděl to, protože znal Egarola jako své boty. Sir Dalthor je vede přímo na smrt. Přímo k tomu prokletému místu, kde to všechno začne a skončí.
Přímo ke strážnici.
Kalander nevnímal příliš čas a místo, kterými probíhali. Ale najednou přeskočil keř a uháněl za rytířovými zády po mýtině. Na levé straně se přibližoval černý obrys věže. Leopold je dohnal a běžel teď po boku Dalthora. Neohlížel se. Docela barvitě si představoval tvora, který se za nimi řítil obrovskými skoky.
Před sebou spatřil nízkou, pobořenou zídku. Za ní stála malá postava a upřeně na ně hleděla.
„Sem! Sem!“ řvala Iren.
Jen to ne, zazoufal si Leopold.
Teď se musí držet napravo.
Dalthor, který byl ještě o kus před ním, udělal několik dlouhých kroků a skokem se přemístil za zídku. Leopold dopadl zády ke kamenům. Vedle nich se na zem složil Kalander a zběsile lapal po dechu. Iren se k nim okamžitě vrhla.
„Jste v pořádku?“ zeptala se.
„Ne!“ odsekl zprudka sir Dalthor a zvedl oči vzhůru. Funění a vrčení zvířete bylo blízko. Všichni tři se ani nehnuli a modlili se, ať si jich zvíře nevšimne.
Leopold počítal.
Počítal, za jak dlouho sem dorazí vlkodlak a jak se na ně dostane. Předtím běžel opravdu rychle, takže se dá předpokládat, že nejdříve přeletí zeď a teprve potom se na ně vrhne.
Tak mu ten dopad trochu osladíme.
Drápy, bořící se do hlíny už byly blízko.
Stejně jako byl Leopold blízko místa, kam odhadl dopad vlkodlakova skoku. Byl tam s taseným mečem.
Zvíře se vynořilo za zídkou a letělo asi jen o metr mimo klidně stojícího Leopolda. Ten na nic nečekal, napřáhl meč.
A pustil jej.
Rukama okamžitě ucukl pryč. Vlkodlakovi se ostří zabořilo hluboko do hrudi, oči se mu rozšířily. Drápy zaškrabaly po dláždění, když tělo zvířete nedopadlo podle plánu. Vlkodlak jel po zemi a převalil se na druhé straně o násep. Hrot meče mu trčel ze zad.
Leopold nakrčil nos. Zvedl hlavu.
„Jsou tu další!“ křičel Kalander.
Zase to někdo musí pokazit, myslel si Leopold zničeně. Přesně takhle doufal, že to vypadat nebude.
„Dovnitř, honem!“ Zavelela Iren a vrazila do vrat strážnice, které se otřásly v panech. Kalander přiskočil a vší silou trhl za kruhy. Obrovská dřevěná křídla vchodu do pevnosti se pootevřela. Iren se rychle protáhla otvorem, aby zatlačila zevnitř, a tak utvořila průchod.
Leopold si to uvědomil příliš pozdě. Dalthor stál tam, kde ho rozhodně mít nechtěl.
Vpravo.
Kalander, napůl skrytý ve stínu věže se ohlédl. Vlkodlaci se vyřítili na mýtinu jako běsnící stádo nenažraných psů. Také nic jiného nebyli. Muž se ohlédl a spatřil svého velitele, jak se snaží dostat dál od dveří. V té chvíli jej nenapadlo, že k tomu asi má nějaký důvod.
„Pojď rychle, Leopolde!“ zakřičel a chytil jej za rameno. Leopold se zastavil a na okamžik ztratil rovnováhu.
A tohle bylo to nejhorší, co se mohlo stát.
„Ne!“ zakřičel proti všem svým zvyklostem. Tohle je ztracené.
Dalthor se do něj okamžitě prudce opřel ramenem. Leopold zavrávoral a pozpátku proletěl otvorem ve vratech a srazil Kalandera na zem.
Rytířova tvář se na okamžik objevila ve škvíře,“ jen jako rozmazaná šmouha.
Muž se usmál.
A mile zabouchl.
Padla tma.
S tmou padla Leopoldova naděje. K tomuhle dojít nemělo. Proč, u všech všudy, není schopen těmhle chybám zabránit? Znovu zalitoval své přílišné zlehčování situace. Mohlo to být jinak. Ale není. A nikdy už nebude.
Pokud uspěje, má šanci.
Pokud ne...

„Parchant!“ zařval Kalander a okamžitě se vydrápal na nohy. Kolem vládla neprostupná černota. Ač se snažil, nedokázal očima rozeznat ani Leopolda, který stál vedle něj.
Už zase stál.
V jeho tváři nebylo vidět výraz, jež se mu rozlil po obličeji, ve chvíli když poslední paprsek světla mizel za zavřenými dveřmi. Hlavu měl sklopenou k zemi. Přemýšlel.
Vedle nich se něco rozsvítilo. Z tlumeného svitu se vyrýsoval úzký obličej Iren. V dlani jí zářil úlomek světelného kamene, krystalu Giva, zářil mihotajícím jasem a oslňoval Kalanderovy oči.
Iren posvítila na dveře. Záře odhalila obrovská zdobená vrata. Byla odlišná než jaké znali u vchodu do strážnice – odshora dolů pobitá železem a silně kovaná, ve spáře mezi křídly se odlupovaly nánosy prachu. Jako kdyby tudy nikdo již po staletí neprošel. Iren několikrát do dveří udeřila. Tlumený zvuk se rychle ztrácel v husté tmě.
„Co má tohle znamenat?“
„Ten... rytíř,“ cedil Kalander mezi zuby a mnul si klouby, „byl celou dobu s nimi!“
Iren se zamračila. Kolem byl cítit prach.
„Nelíbil se mi od začátku. Co budeme dělat dál?“
Kalander neodpovídal. V hlavě mu pulsoval hněv, hněv na falešného rytíře, na všechny intriky i na tohle zpropadené místo. Kolik toho ještě musí přijít, aby se dozvěděl, co se tady děje?
„Ví někdo, kde jsem?“ zařval vztekle na celé kolo a jeho hlas se odrážel od stěn, „nebo co se tady vlastně děje?“
„Neřvi ty blázne!“ okřikla ho Iren a vrhla vyděšený pohled kolem. Zvuky jejich rozrušených hlasů se nesly kolem těžce a rychle se rozplývaly do okolí. Bylo to k zešílení.
„A co by nás tady asi slyšelo?“ zeptal se Kalander. Po chvíli se přistihl, že se sám zdráhá na tuhle otázku odpovědět.
„Ehm, to je pravda... co to všechno znamená?“ zeptala se Iren.
„Leopolde?“
„Musíme se dostat do sklepa,“ odpověděl Leopold stručně.
„Do sklepa?“
„A kde ten sklep asi podle tebe najdeme? Tohle není strážnice.“ Kalander přejel rukama vlhkou stěnu. To je divné. Je to tu cítit prachem... ale zároveň jsou kameny zdiva orosené krůpějemi vody.
„Ne, není. Ale přesně vím, jak se mám dostat do sklepa.“
„O čem to mluvíš?“ Iren si na něj posvítila.
„Buďto tady shnij, nebo pojď se mnou,“ odsekl Leopold prudce.
Sám nevěděl, proč jim to vlastně neřekl. Ne, teď na tohle opravdu není čas.
V průběhu celé diskuse Leopold vzpomínal. Bádal a hloubal v hluboko vštěpených poznatcích, které si za léta čestné služby vysloužil. Obzvláště pak ty nejhorší vzpomínky – na Egarola.
Začal mít pochybnosti hned, jakmile poprvé spatřil to rozbité vězení. Byla to značka. Insignie. Vstupenka.
Bůh ví kam je ta vstupenka zavede.
Hlavně pryč odsud.
Egarol obdivoval rychlé a bystré jednání. Leopoldovi už mnoho času nezbývalo.
Potom by bylo obdivuhodné jen to, s jakou rychlostí padnou.
„Co o tomhle víš?“ dloubla do něj Iren zprudka.
„Něco, a to ti musí stačit.“
„Proč pořád utíkáme? Před čím?“
Leopold se rozhlédl a vyrazil na cestu. Kalander se poslušně pustil za ním, ale Iren tenhle trik tentokrát neoklamal.
„Stůj! Vysvětli mi to!“
„Raději pojď, Iren!“ křičel Kalander, který Leopoldovi věřil. Byl vojákem v armádě, zvyklý na poslušnost a loajalitu. Setkal se s množstvím generálů, časem již dokázal instinktivně poznat, jaké jsou jejich schopnosti.
V Leopoldovi se nevyznal.
Ale věřil mu.
Iren na něj vrhla ošklivý pohled a přistoupila k nim. Rýpla zezadu do Leopolda.
„Vlkodlaci? Kouzla? Strašlivé nebezpečí? Trochu moc na jednu obyčejnou věž, nemyslíš?“
„Teď není čas.“
„Ale je! Něco tajíš! Řekni to teď!“
„Iren!“
„Ne, Kalandre! Může to být také jen zrádce! Co když nás všechny zabije?“
Leopold ztratil trpělivost.
Což se na jeho výrazu nijak neprojevilo.
„Tak mě to bude mrzet,“ odpověděl upřímně. Dlouhou rukou chytil Iren za oděv a vlekl ji s sebou. Dívka se chvíli bránila, ale po chvíli byla nucena udržovat krok, aby ji nevláčeli po podlaze. Kalander je následoval do tmy. Postupovali rychle, ale nespěchali tak zběsile jako před tím.
Ono už to stejně nemělo cenu.
Chabé světlo ozařovalo vlhké stěny kamenné chodby, která se táhla do nekonečna. Leopold nakrčil nos. Cítil odporný puch. Něco jako kdyby byla před vámi bažina plná zkažených vajec.
Tedy, před vámi...
Kalander se šplouchnutím šlápl na měkkou půdu a noha se mu až po kotníky zabořila do bahnité hladiny.
„Co to... fuj,“ zacpal si rychle nos, když se kolem rozvinul ohavný zkažený puch. Iren si také stiskla chřípí a vrhla naštvaný pohled na Leopolda. Ten si několikrát před obličejem zamával rukou.
I velký muž se musí často brodit stokou, aby získal to, co chce.
To byla Leopoldova oblíbená hláška.
Tudíž Egarolova stoprocentně také.
„Jdeme,“ přikázal Leopold a vykročil. Odporná mazlavá tekutina mu zaplavila nohy až po kolena a smáčela jeho kožené kalhoty, smrad mu vnikal do nosu. Za sebou chvíli slyšel váhavé ticho, ale poté se i ostatní vnořili do bažinatého jezírka. Bahno už sahalo po pás, Leopold cítil, jak jej obklopuje nesnesitelný zápach, svíral si nos, pokašlával, ale nevzdal se. Iren si tiskla před obličejem kus látky a kašlala v jednom kuse. Kalander se držel statečně, bez většího znechucení se prodíral vpřed. Kolem nich šplouchal močál, voda kapala z vlhkého stropu, ale nic jiného se neozývalo. Leopold odhadoval, že zatím jsou úspěšní.
Zatím.
Brodění se zapáchajícím jezerem bahna a splašků bylo nesnesitelné. Leopold cítil, že mu hladina sahá opět jen po kolena a nakonec se z ní vynořil celý. Z šatů mu stékala nechutná břečka a odkapávala na studenou zem. Ostatní se beze slova vydrápali na břeh. Iren byla zelená v obličeji a ani otrlému Kalanderovi nebylo dvakrát do skoku. Leopold si otřel nos a rozhlédl se. Zase chodba.
Nuže, dobrá.
Vykročil dříve, než se stačila Iren vzpamatovat. Té nezbývalo nic jiného, než bez otálení následovat svého velitele. Pokračovala dál, při každém kroku se jí třásly nohy, neustále si přidržovala látku před tváří a kuckala, co se dalo. Leopold to vepředu slyšel.
Bude se o ni snažit postarat. Ale Egarol nemá rád slabé nátury.
On ženy vůbec nějak nemusí.
Stejně jako Leopold.
Světlo kamene odhalilo na cestě další překážku. Tentokrát to byly dřevěné dveře, vklíněné mezi zdi s velikou železnou klikou. Neměly klíčovou dírku.
Zastavili se.
Kalander obezřetně vykročil vpřed, jeho kroky se roznesly ozvěnou. Přikrčil se a položil ucho na dřevěnou desku. Naslouchal bedlivě, neb nedokázal zaslechnou nic zvláštního. Rušil jej neklidný dech jeho společníků.
„Nejspíš tam nikdo není,“ prohlásil ve snaze, aby jeho hlas zněl co nejjistěji. Iren si hleděla svého šátku. Leopold hleděl na dveře.
Neměl dveře rád.
Dveře jsou vrtkavá dáma. Ukrývají věci, které by neměly být patrné na první pohled. Potkáš – li dveře, určitě je tam někdo dal z dobrých důvodů.
Kdyby jim nešlo o život, byl by se Leopold bavil. Nikdy v Egarolově Cestě smrti nebyl, ale moc dobře věděl, jak funguje.
Kalander se natahoval ke klice. Leopold klidně přikročil a jeho ruku srazil stranou. Muž otevřel ústa na znamení protestu, ale to už jeho velitel hledal rukama nad dveřmi úchyt. Nahmatal úzkou římsu, zaťal prsty a nohu položil na kořen kliky. Byla opravdu veliká, takže se na ní bez problémů vyzdvihl. Hlavou se nepraštil o strop. Ani neviděl před sebou stěnu.
To znamená, že našel průchod.
Pomohl ostatním nahoru. Iren se do tváře vrátila barva a poslušně jej následovala. I Kalander mlčel, trochu zaraženě, trochu nedůvěřivě se vyškrábal vzhůru a rozhlédl se. Byl to jen další tunel, vlhký a studený, vedoucí někam hluboko do tmy. Leopold tápal rukama před sebou, aby se ujistil, že je průchozí.
„Kde... kde to vlastně jsme?“ ozval se konečně Kalander. Nikdo se až doteď neodvážil promluvit. Leopold byl docela rád, že může odpovídat jemu, ne té zabedněné holce.
„Řekl bych, že nějaká iluze. Myslím, že za to může Egarol, muž, se kterým jsem měl už mnoho co do činění.“
„To on za tohle může?“
„Nejspíš.“
„A proč zrovna my? Co chce?“
Leopold byl pohoršen tak stupidní otázkou. Samozřejmě že všichni umírají kvůli němu, Leopoldovi! Egarol jde po ubohém Taratorelovi! Cítil, jak mu nálada klesá na bod mrazu. Nikdy se nezdráhal vykonat, co je třeba. Poprvé mu v duši zahlodalo svědomí, že poslal bandu mladých lidí na smrt.
Ale na sentimentalitu teď vážně není čas.
„Nevím,“ odpověděl diplomaticky a rozhovor ukončil tím, že opět vykročil na cestu.
Byl už velice unavený. Stejně jako ostatní celý den nejedl, jen prchal a prchal. Vodu si někde našel, za pasem se mu pohupovala poloprázdná láhev, ale ani ta nemohla zvlažit vysychající hrdlo. Po celém těle mu stékal pot, mísil se ze zápachem bahna, které jej tížilo na nohách. Na tohle byl sice zvyklý, ale dlužno dodat, že už není nejmladší.
Začal mít vážné pochybnosti o tom, že přežije.
Že vůbec někdo přežije.
Tak šli dál. Iren to připadalo nekonečné. S přibývajícím tichem znovu rostlo její podezření vůči Leopoldovi. Co má ten chlápek vlastně v úmyslu? Sledovala jeho záda, která mizela opět se vynořovala v mihotavém světle kamene. Přemýšlela, že kdyby do něj vrazila meč, možná by se vše vyřešilo. Ale nebyla si jistá.
Možná jim chce vážně pomoct.
Možná ne.
Možná že došli do nebe.
Na konci pochmurného tunelu náhle zablesklo světlo. Leopold zaostřoval oči, nezvyklé na tolik záře, a v průhledu spatřil oheň v obrovském krbu, který zahaloval celou, nejspíš rozlehlou, místnost. Připadala mu povědomá.
Kalander se o něj zastavil a zamračeně pozoroval průhled do místnosti před sebou.
„Tohle znám,“ zašeptal a vykročil vpřed. Leopold jej tentokrát nezastavil, ale obezřetně šel za ním. Plápolavé světlo z krbu se přibližovalo a rozjasňovalo. Poznávali onu místnost, kde se snažili vyléčit Elena.
Leopold čekal, co tam bude.
Kalander obezřetně dospěl ke konci tunelu a nahlédl dovnitř. Byl to přesně ten dobře známý pokoj, s několika křesly a obrovským ohništěm. Po stěnách mihotala světýlka ohně, který hořel obzvlášť divoce a naplňoval okolí téměř až dusivým teplem.
Na jednom z křesel ležel elf. Byl až po krk zabalený v dece, na čele mu vystoupaly kapky potu. Vypadal, jako kdyby spal, ale každou chvíli sebou neklidně trhl, zmítajíc se v nějaké noční můře.
„Elen!“ vykřikl Kalander a skočil dovnitř. Leopold jej okamžitě následoval. Zesláblý elf ležel v sedadle zhroucený, nevnímal, když k němu Kalander přiběhl. Muž s elfem několikrát zatřásl. Elenovo tělo se zakymácelo. Otevřel oči.
„Co... co je...“ zašeptal. Hlava mu klesala zpátky na prsa. Kalander mu ji zvedl a podíval se mu do tváře.
„Co tohle znamená?!“ zeptal se ho prudce. Elfovi se zakmitala oční víčka, několikrát se zběsile nadechl a klesl do křesla. Kalander mu přiložil ruku na čelo. Byl v bezvědomí.
„Neřvi na něj, u všech bohů!“ okřikla Kalandera Iren. Ten zvedl hlavu a sledoval, jak k němu několika skoky přispěchala a položila elfovi ruce na hruď. Dýchal. Sice jen mělce, ale dýchal. Iren mu dlaněmi přejela po obličeji, aby tím setřela krev a pot, kterým byl potřísněn.
Náhle Elen znovu otevřel oči, vytřeštil je upřeně nad sebe a chabým hlasem zaječel.
„N-ne! Ne! Běžte pryč!“
„Elene, Elene! To jsem já, Iren!“ dívka jemně třepala s elfovými rameny a snažila se mu strčit svůj obličej před oči, „Poslouchej mě! Dostaneme tě odsud!“
„Ne! Ne! Běžte pryč!“
„Poslechněte ho.“
Kalander i Iren se otočili k Leopoldovi. Bylo to zvláštní. Vždy, když promluvil, ozval se do úplného ticha a jeho hlas zněl jako drtivý dopad kladiva.
V hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky, jak najít odpověď na tuhle situaci. Najednou ji našel, ukrytou v nedávné minulosti.
„Je to vlkodlak,“ odpověděl za Leopolda sir Dalthor. Iren se něj na něj obrátila.
„Jak jsi na to...“
„Hlídka,“ vydechl Train a zatvářil se nešťastně. Kalander přejížděl očima z jednoho na druhého.
„A proč utíkáme?“ dostal ze sebe.
Mlčeli.
Na odpověď mu přišlo vytí. Z místa, které před chvílí opustili.
Zdrželi se příliš dlouho.
Rozběhli se. Train zadýchaně vyrazil za ostatními.
„Počkat,“ vyrazil ze sebe namáhavě, „Semira...kde je?“
„Zapomeň na něj,.“ odpálkoval jej Leopold, „teď se starejte o své vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme.“
Teď se starejte o vlastní životy. Nikomu už nepomůžeme.
A jak se zdá, tak nepomůžeme ani sobě.
Leopold sebou trhl, když uslyšel hedvábný zvuk taseného meče. Iren stála před ním, ve tváři odhodlaný výraz a mířila obnaženou čepelí na jeho hruď. Kalander chtěl vykročit, ale v půlce pohybu se zarazil. Dívka promluvila a její hlas zněl chladně a nenávistně.
„Tak dost,“ zasyčela, hrotem meče míříc na Leopolda, „už tě mám plné zuby. Celou dobu nám něco tajíš! Vedeš nás tady tímhle peklem, jen abys nás všechny zabil! Vím to! Jak jsi mě zrazoval, abychom pomohli Elenovi a Semirovi! Tos byl ty! A Dalthor je možná čestnější než ty! Zradil jsi nás všechny, Leopolde! A já nepřipustím, aby tohle pokračovalo.“
„Iren, nechej toho. Musíme se odsud dostat pryč!“
„Bez něj, Kalandere! Zabije nás!“
Leopold neupíral oči na čepel před ním, nýbrž kus za Irenina záda. Dívka si toho všimla a přistrčila mu meč pod nos.
„Mě tentokrát neoblafneš.“
„Ani nemusím,“ Leopold to ani nedořekl, uhnul zbrani a přitiskl Iren ke zdi. Meč zazvonil o zeď a dopadl vedle ní. Kalander se nestačil vzpamatovat, když Leopold ustupoval od křesla, ve kterém ještě před malou chvílí ležel vyhublý elf.
Teď tam leželo něco zcela odlišného.
Místnost naplnilo vytí a dávení. Po celém elfově těle vyrašily dlouhé černé chlupy, svaly mu rostly, záda se protahovala. Obličej se mu křivil bolestí, oči se rozpínaly a zabarvovaly dožluta, z nehtů vyrazily dlouhé zahnuté drápy. Otevřel ústa, ale vyšlo mu z nich jen hluboké vrčení, když se jeho tesáky prodlužovaly jako rostoucí dýky.
Jako kdyby z okolí opadla nějaká iluze, místnost se rozplynula, jediné, co po ní zůstalo, byl obrovský krb. Stáli teď ve vlhké, zatuchlé kobce. Po podlaze byly rozházené kusy dřeva a kamene. Rozbité klece byly všude kolem.
Vězení.
Leopold se přitiskl zády ke dveřím. Zkusil je.
Bylo zamčeno. Čekal to.
Před jejich očima se Elen změnil ve vlkodlaka. Iren vyděšeně zírala, jak obrovská černá bestie cení zuby. Zvíře se přestalo proměňovat. Chvíli zůstalo stát, jako obrovská hora chlupů a svalů. Poté několikrát pohnulo hlavou a prkenně padlo na zem. Vytí ustalo a bylo slyšet jen praskání krbu.
„Co se děje?“ zašeptal Kalander a pozoroval padlého tvora. Vlkodlak sebou několikrát trhl, ale teď už se ani nehnul. Nejspíš omdlel.
„Šok z proměny. Musíme jít.“ Leopold se otočil a kopl do dveří. Nepohnuly se.
Takže bude muset najít jiný východ.
Rozhlédl se. Oči mu padly na krb. Oheň v něm byl jako zběsilý, prskal na všechny strany a plál zběsilou radostí, až z něj šel strach.
Jediná správná cesta vede skrz oheň.
Tohle nebyla nějaká dávná moudrost nebo hláška. To byla dedukce.
Egarol není člověk. Je to démon.
Pekelník.
Leopold rychle přiskočil co nejblíže ke krbu. Oheň z něj sálal výhřevně a daleko, takže se zatím neodvažoval přiblížit.
„Musíme jít tudy,“ naznačil směr. Kalander se na něj nedůvěřivě podíval a poté se zahleděl na plameny, olizující rám krbu. Ohně se nebál, ale z tohohle šel doslova mráz po zádech.
„A to myslíš vážně?“ Iren se tentokrát opravdu rozzlobila. Jednou rukou zahmatala po meči.
„Musíš jít!“ křikl Leopold a natáhl se pro ni. Modlil se, ať není tak hloupá.
Meč zasvištěl vzduchem. Leopold rychle ucukl a ucítil ostrou čepel, která mu prořízla kůži i maso na ruce. Chytil se za ránu na předloktí a ustoupil. Iren mu mávala zbraní před obličejem a zaháněla ho zpátky.
„Táhni ode mě!“
„Iren!“
„Ty taky Kalandere! Pomáháš mu!“
„Ano! Vždyť se nás snaží zachránit, Iren, mysli!“
„Nevěřím ti! Nevěřím vám!“
Leopold zavřel oči zoufalstvím.
Váhavost se nikdy nevyplácela.
Kalander vykřikl. Leopold uslyšel cinkot meče a vytí, Irenino zaskučení. Cítil, jak kolem prolétlo něco obrovského, slyšel drápy, které se boří do masa. Takhle by dopadli, kdyby jen na chvíli zaváhali. Otevřel oči. Zahlédl jen na okamžik celou místnost. Vlkodlak se krčil u stěny na místě, kde ještě před chvílí stála Iren. Kalander ucukl, když se na ni bestie vrhla. Nemohl nic dělat.
Leopoldovy oči sklouzly na podlahu. Dřevo. Všude bylo dřevo.
A dřevo přece dobře hoří.
Jiskry a ohýnky vybuchly do ohromných rojů. Leopold chytil Kalandera za ruku a pozpátku vletěl přímo do krbu. Plameny mu ožehly navlhlé oblečení i kůži, cítil, že se mu škvaří vlasy. Kouř byl všude. Snažil se nedýchat.
Propadli krbem jako nějakým portálem. Vzduch se kolem rozčeřil. Dopadli na zem. Bylo slyšet jen tiché syčení, jak se jim horkost probíhala po tělech. Kalander chytil od ohně mnohem víc než Leopold a z kůže mu stoupal kouř. Leopold ležel na zemi a ztěžka dýchal. Cítil vlastní seškvařené maso a spálené hadry.
Leželi na trávě.
To nečekal.
Zvedl se ze země. V místě, kudy sem přiletěli, byl veliký krb, ale nehořelo v něm nic. Jen zlověstná černá díra, ušmouraná od sazí a prachu. Takže tohle je ta lepší strana.
Za jeho zády leží ta horší.
Stejně už mnoho nezbývalo.
Otočil se.
Tolik vlkodlaků ještě v životě neviděl. Všichni nahnutě stáli na okrajích malé roklinky, byli na skalách a vršcích, shlíželi na ně jako supi, kteří se chtějí najíst. Přímo před Leopoldem stály dvě postavy. Poznal Dalthora v matné zbroji, jak se na ně dívá s kamenným výrazem. Toho druhého tady nečekal.
Mohl si to myslet.
Ten zmetek byl vždycky o krok napřed.
„Zdravím, Leopolde.“
Leopold neodpověděl. Podíval se na Kalandera. Ležel vedle něj, oči doširoka vytřeštěné, ve tváři známky ukrutné bolesti, zatínal pěsti a hleděl na dvě postavy před nimi.
Semira, nebo alespoň ten, co se za Semiru vydával se podíval na trpícího Kalandera. Oči se mu zaleskly.
„Jste dobří,“ pokývl na Dalthora, „odveď ho pryč. Je volný.“
Rytíř přikývl a vykročil. Když míjel Leopolda, nevěnoval mu jediný pohled. Stejně jako Leopold nevnímal jeho. Dalthor přiklekl ke Kalanderovi a přehodil si přes ruce plášť. Nabral do něj třesoucí se tělo popáleného muže a odešel s ním pryč.
Leopold se podíval zpátky na mluvčího. Jak chytrý a úskočný je Egarol. Nenáviděl ho. Nenáviděl všechno.
„Ano?“ odpověděl na jeho pozdrav. Semira se usmál.
„Ne, tohle se mi nelíbí. Buď stejný jako předtím – starý dobrý Leopold.“
„Tak co po mě chceš.“
„To se ještě ptáš?“
„Ušetři mě toho.“
Semira se usmál. Nebylo to jeho běžné lehkomyslné šklebení, nýbrž opravdový, nebezpečný a vychytralý úsměv. Takový, jaký Leopold neměl rád. A Semira si toho byl moc dobře vědom. Nicméně se uvolil pokračovat.
„Po pravdě řečeno, Leopolde, udělal jsi mi pěknou čáru přes rozpočet.“ Semira přešel po trávě a poté si před svého bývalého velitele sedl na bobek. Leopold na něj upíral pohled plný nevole.
„Víš,“ začal muž a pohrával si s travinami, „já mám také svou práci a svůj harmonogram. Netoulám se po téhle planetě nadarmo, to dobře víš. Tady je to odporné,“ vyškubl trávu a zahodil ji, „už abych to měl rychle za sebou a vrátil se do Pekla.“
Upřel na Leopolda své tmavé vemlouvavé oči. Jeho pohled byl až nezvykle tvrdý. Leopold stál klidně, mračil se na celý svět a vpíjel pohledem do postavy sedící před ním. Semira se nenamáhal jej nabádat k uvolnění a dále si držel svůj monolog.
„Ale nejde mi to tak rychle, jak jsem čekal. Pán Jámy káže: Zabij toho a zabij toho. Tím prokážeš službu Mephistovi. No co asi podřadný, tuctový démon jako já může dělat? Snad mi nebudeš zazlívat že jsem se u toho chtěl trochu,“ kývl ke krbu, „pobavit.“
Nic.
„Šlo mi to skvěle. Padli ti, kdož padnout měli. Málem jsem dostal i Angela. Ale toho si prý vyžádal Mephisto osobně.“
Mephisto. Znovu řekl jeho prokleté jméno. Arciďábel. Nejmocnější bytost pekel.
Leopoldovi se při znění jména Angelo vynořily četné vzpomínky. Angelo byl paladin, stejně jako Dalthor následoval Rytíře. Jenže nebyl zaslepený. Jeho zrak viděl dobro tam, kde jej rytíři odmítali uznávat. Třeba v bytostech, jako jsou ty okolo. Lykantropové. Vlkodlaci. Angelo se stal velmi mocným. Nenáviděl a likvidoval démony, jednoho po druhém. Leopold se s ním nikdy nesetkal, ale tolik o něm slyšel. Ale teď by jej nezachránila ani celá armáda těchto bijců. Semira se usmíval, když viděl, že nad jeho slovy dumá.
„No, jenže potom ses objevil ty, Leopolde. Byl jsi mi pořád v patách. Pamatuješ, jak jsi varoval toho elfího mága? Stejně jsem ho dostal. Ale přišel jsem o své poslední vojáky z pekla, protože byl připravený. Od té doby sbírám, co se dá.“ pokynul hlavou na skály, kde kolem dokola stáli bez hnutí zástupy vlkodlaků.
„Jednu dobu jsem obdivoval tvoji prozíravost. Těch let,co ses za mnou honil. Na smrtelníka je to obdivuhodné. Ovšem, hlídal jsem si tě, abys mi neudělal větší škodu než tehdy. Ale vážně ses mi zamlouval. Dokonce jsem uvažoval, že tě vezmu do Jámy a uděláme si z tebe prvního člověka ve službách Pekla.“
Leopold tohle tušil. To byl také důvod, proč se on sám nesnažil příliš dráždit samotného Egarola, nýbrž vždy bojoval oklikou.
Tedy až do dnes.
V Semirově příběhu musí být nějaké ale.
„Ale,“ Semira se usmál, „Přišly nové příkazy. Naléhavější. Naši velcí spojenci zahajují útok. Neměl jsem svou práci ještě úplně hotovou a potřeboval jsem zrychlit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak mi zavazíš. Nemohl jsem udělat větší pokrok, protože kdybych svou práci urychlil, budeš mě zase vzadu tahat za ocas a ztěžovat moje počínání. Jsi tady, protože oba nemáme na vybranou. Ale ty, narozdíl ode mě, máš částečně svou vůli. Proč jsi sem tedy šel, když jsi věděl, že tě chci dostat?“
Otázka dozněla v okolí jako gong. Leopold se neměl k odpovědi. Přemýšlel, proč to vlastně udělal. Semira má pravdu. Nemusel tu práci vzít, mohl mu jeho plány opět překazit. Mohl zpomalit jeho, celé peklo a následně i ty nejstrašlivější nepřátele lidí, chystající strašlivou genocidu. Ta válka. Ta válka, o které mluvili se strachem, přišla. A Leopold stojí bezradný, přestože mohl proti ní bojovat.
„Už to nezáleží jen na mě,“ prohlásil. Semira nad jeho slovy chvíli uvažoval.
„Ne, nemyslím si, že je to ten pravý důvod. Mluvíš o válce, že? Nezdáš se mi zrovna jako typ, který se hrdinně obětuje pro dobro jiných, ačkoliv není zajištěné. Mluv.“
Leopold zavrtěl hlavou. To bylo vše, co chtěl říct. Semira chvíli vyčkával. Potom si povzdychl. Takže to bychom měli.
„Dobrá tedy,“ vstal. Rozhlédl se kolem.
„Ach, vidím, že už jsi zpátky, Dalthore. V pořádku. Nyní jej můžeš dorazit.“
Leopold pomalu obrátil hlavu. Přicházel rytíř, s velikým mečem přes rameno. Tvář měl kamennou jako vždy, zdálo se, že téměř ignoruje nařízení, které před chvílí dostal. Zastavil se těsně mezi Leopoldem a Semirou. Pohled upíral na svého bývalého velitele. Semira se ušklíbl sám pro sebe.
„A tvoje další slabost, Leo. Rytíři. Mnoho zla kvůli nim padlo, ale přesto si nejsi jistý, zda jim věřit. Mají mnoho pravomocí. A také svou čest. Tedy kdysi měli. Ať už bude další věk jakýkoliv, věz, že rytíři jsou banda nachmelených zrádců, kterým velí muž ženoucí je naschvál do záhuby. Nevěř jim,“ podíval se odměřeně na Dalthora a jeho hlas byl téměř syčivý, „ani jednomu.“
Dalthor se podíval na Leopolda. Jejich pohledy se setkaly. Rytířovy oči na něj hleděly hrdě a ve skrytu v nich hořely plameny vzteku. Leopold se v nich snažil rozpoznat záměr. Začínala se mu vracet naděje.
Dalthor uchopil do svých obrněných rukavic meč a pozvedl jej. Ocel se zaleskla. Leopold stál rovně jako pravítko. Nehnul se.
Čekal.
Rytíři jsou možná zrádci.
Ale těžko odhadnout, koho vlastně zradí.
Dalthor se rozmáchl. Těžká čepel prořízla vzduch. Rytíř hněvivě vykřikl a udeřil vší silou na svého zaměstnavatele. Semira se bez hlásku skácel, když mu obrovský meč zpřelámal kosti. Leopold sebou trhl. Dalthorovy oči plály hněvem. Semirovo tělo padlo do trávy a zůstalo ležet. Pár vteřin bylo ticho.
Jako na povel se kvanta vlkodlaků vrhla vpřed. Dalthor si z krku strhl řetěz a prudce se obrátil. V dlani svíral rytířský přívěsek, archandělský symbol, který zářil jasným, bílým světlem. Vlkodlaci se obrovskými skoky blížili jako lavina. Mířili přímo na rytíře ve snaze jej rozsekat na kusy. Dalthorova tvář hořela odhodláním. Zařval několik slov a amulet vybuchl v záplavě obrovské energie, která se jako divoké tornádo prohnala řadami vlkodlaků, odrážela je zpět a omračovala. Dalthor křivil tvář v kruté grimase, jak uvolňoval veškerou svou sílu proti zběsilým zvířatům. Leopold nebyl schopen zareagovat. Popáleniny jej bodaly a zpomalovaly jeho úsudek. Zíral jen na spoušť, kterou způsobil přívěsek v řadách těch ohavných zvířat.
Záře pohasla. Zanechala za sebou nepředstavitelný nepořádek. Dalthor stál vzpřímeně a těžce oddychoval díky námaze, kterou ze sebe vydal. Zabodl meč do trávy a zavřel oči. Amulet se mu pohupoval v ruce, zavěšený na přervaném zlatém řetězu. Leopold zvedl hlavu.
„Skvěle, sire Dalthore.“
Rytíř se otočil. Leopold byl rudý od spálenin, šaty na něm v sežehlých cárech visely, za pasem se kývala prázdná pochva od meče.
Několik vteřin na sebe hleděli.
„Není zač, veliteli.“
Leopold kývl. Netušil, proč se stále cítí tak hrozně. Na vlastní oči viděl, jak Semirou projela Dalthorova čepel. Měl by být mrtev, stejně jako Egarol, který se v něm maskoval. Proč necítí zadostiučinění?
To ne.
Dalthor si hodil meč na rameno. Rozhlédl se. Všude kolem se váleli vlkodlaci, buďto pobití nebo omráčení. Rytířovi se třásla kolena, síly jej rychle opouštěly. Věnoval jediný pohled na zhroucené Semirovo tělo, ležící na trávě v kaluži krve. Povzdechl si. Obrátil se.
Leopold stál jako socha, oči měl vytřeštěné. Dalthor se téměř lekl. Jeho velitel byl na napnutých nohách a zcepeněle zíral do černé díry, kudy sem přišli. Rytířovi se v duši rozhostil nepokoj. Uchopil do rukou meč a potichu zašeptal.
„Leopolde...co se děje?“
Leopold zhluboka a nahlas dýchal. Ticho se dalo krájet.
„Mám dojem, že jsem na něco zapomněl.“
Rytíř neporozuměl.
Zato odpověď přišla téměř sama.
Ne. Nezapomněl. Vlastně jsi to celou dobu věděl.
„Já budu vždycky o krok napřed.“
„Pozor!“ Dalthor skočil vpřed. Meč mu táhl ruce k zemi. Viděl jej snad ještě dřív, než se tam objevil. Démon. Těžký soupeř, který musí být poražen.
Ohnivá koule, veliká jako on sám, zasáhla rytíře v letu. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, když jej střela srazila do země. A vybuchla.
Leopold odvrátil oči. A před sebou spatřil Egarola.
Tentokrát ho poznal. Byl to on.
Nikdo, kromě démonů a draků není tak velký.
Cítil, že se jeho těla zmocňuje jakási lehkost, když byl zvednut neznámou silou a vržen do trávy. Dopadl na záda a zaskučel. Těsně vedle páteře se mu zabodl kovový hrot, jeden z výběžků na plátovém brnění rytíře. Ležel vedle Leopolda, jeho kůže byla spálená dočerna, ale hruď se mu zdvíhala. Ještě žil.
Leopold syčel bolestí, když mu teplá krev smáčela ruce, zkroucené pod zády. Čím víc se vrtěl, kov mu pronikal dál do těla a tím víc to bolelo. Oči ho pálily, zrak se mu mlžil utrpením. Neviděl příliš zřetelně, jen rozeznal ohromnou postavu, která se skláněla nad ním.
Egarolova obrovská tvář se téměř dotýkala Leopoldova obličeje. Z démona sálal strašivý žár. Leopold se snažil uhnout, ale přesto cítil, jak se mu už tak popálená kůže znovu škvaří. Egarolův dech byl horký jako uhlíky a sálal z něj plamen nenávisti.
„Sbohem, smrtleníče. Peklo tě nespasí.“
Mýtina vybuchla v ohni. Leopoldovi po kůži stékal pot díky žáru, který se k nim neúprosně stahoval. Stromy, tráva, všechno bylo ztraceno v plamenech. Z těla mu odcházely síly, společně s jeho krví, která se v plamenech škvařila a syčela jako na rozpálené plotně.
„Byla... čest...“ zasípal Dalthor. Jeho tělo bylo zčernalé ohněm, umíral. Leopoldovi oči se plnily slzami. Kouř stoupal výš a začal jej štípat v hrdle. Plameny plály všude kolem. Leopold už nedokázal nic. Neměl sílu se zvednout. Nebyl schopen se nadechnout.
Hlava mu padla vzad. Slzy stékaly po lících, ale on je necítil. Oheň je obstupoval, ale on jej nevnímal. Vyháněl z nich život a spaloval jejich těla, ležící strašlivému živlu v cestě.
Tohle byl konec. Obklíčeni, odsouzeni, bezmocní.
Leopold Taratorela umíral. Cítil chlad, přestože jej ohně pálily po celém těle. Smrt se neúprosně blížila.
A on po ní ve své poslední chvíli bolesti zatoužil.
Pak přišla. Bylo to jako ukolébání k spánku. Leopoldovo srdce se zastavilo. Už necítil nohy, tělo, myšlenky se mu ve svém toku zastavovaly. Zavřel oči a už nemyslel na nic.
Tak skončil Leopold Taratorela.
Tak skončil i náš příběh.
Tak Egarol nakonec dostal, co chtěl.


Tak teď se někdo opravdu naštval.

Komentáře


reagovat Catherine - 2010-02-08 22:32:48
Opožděně děkuju všem, kdo měli trpělivost tu sáhodlouhost vůbec číst


reagovat Nay - 2009-12-11 18:57:31
No, wow. Už dlouho jem nečetla něco napsané takovýmhle stylem, a jak vidno skoro jsem až zapoměla jak to může být působivé. Dokážeš nádherně vytvořit napětí pár krátkými slovy i popsat situaci přesně tak, aby si sní představivost mohla živě pohrát.
Povídka má ke konci hodně divoký spád, a to se mi nadmíru líbí.
Všechny postavy tu mají uvěřitelný charakter, který se do příběhu zapojuje zvlášť na konci, a pak, ten konec je opravdu chuťovka. Za tento příběh máš můj obdiv


reagovat Padrak - 2009-12-09 20:54:49
Doporučuji
Vlkodlaci nejsou zrovna mí nejoblíbenější hrdinové, ale tohle je napsané působivě. Trochu mě překvapilo, že při stopování přes mýtinu couvá, protože pokud sledoval pěšinu, kde je setřená rosa, sám ji stíral také. Ale dejme tomu, že šel vedle a jen tak dopadalo světlo pod správným úhlem... Divoký, až překotný děj, živé dialogy, na konci jsem chvilku nevěděl, kdo vedle koho dopadl a zranil se, ale pak se to dalo pochopit. Díky zabrání se do děje jsem narazil na jediný překlep, což je vzhledem k délce povídky obdivuhodné. Na konci je těch zvratů dost, ten rytířský, dává naději, ale pak ten apokalyptický závěr sis vychutnala. Určitě to patří k nejdějovějším a lepším věcem zde na infu.
Zpráva byla upravena: 2009-12-11 19:20:56



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven