LOV pro Yeyru
/UPOZORNĚNÍ/
Tato povídka je motivovaná příběhem filmu Avatar. Odehrává se rok po Pandorské válce na planetě Zemi. Mnichov, Berlín, Falkensee, Stanfordská univerzita a zmíněné země či pohoří jsou skutečná existující místa. Jaderný reaktor, výzkumná stanice, názvy ulic, podniků a další jsou fiktivní. Charaktery jsou pochopitelně fiktivní rovněž. Dialogy v německém jazyce nezaručují stoprocentní správnost, jelikož autor ve svou německou gramotnost příliš nevěří. Ani slovník není neomylný. Všechny vynálezy, odborné termíny a mechanismy se zakládají na pravdě, avšak z velké části jsou pouze domyšlené. V rozhovorech psaných kurzívou jsou mezery mezi styly záměrné. Autor viděl Avatara pouze třikrát. Omluvte, prosím, případné nesrovnalosti s dějem tohoto filmu.
/Ústav sociologie, oddělení parasociálních a kosmosociálních vztahů/
/Mnichov, září 2155/
„Jaká je tedy vaše hmm... hypotéza, doktore Demagogu?“
„Podle mého úsudku by socializace mohla proběhnout zcela bez problémů – přesně, jak bylo předpokládáno. Nemám pravdu, doktore Zweisteine?“
„Ja, das stimmt.“
„Bez problémů? Copak jste neslyšel o Pandorské válce?“
„Mein Gott! Das war sehr böse!“
„Samozřejmě že slyšel, pane Poku. Nezapomínejte však, že to byl projekt, kde mělo finálně dojít k těžbě unoktaria. Studium se týkalo rostlin a geologie, nikoli sociálních struktur lidu Na´vi. Páně Selfridge udělal osudovou chybu, že chtěl zničit jejich domov, což se přesně podle našich výzkumů, nemělo stát. Proto jsme také veškeré pokusy soužití lidí a Na´vi na základně beta prozatím pozastavili. To však ovlivňuje i výzkum na stanici alfa.“
„A myslíte si, že převézt je sem, daleko od jejich lesa a bohyně, bez možnosti žít svým vlastním životem, je to nejlepší řešení? Chcete tu snad mít druhou Pandoru?“
„Oh, už mluvíte jako doktorka Augustinová. Pane Poku, my provádíme výzkum. Víte, co to znamená? To znamená, že my na základě jistých teorií vyzkoušíme, zdali je socializace s lidmi u Na´vi možná. Podle programu, který jsme nachystali, by měla za pár dní vyplynout konečná zpráva o na´vijských socializačních schopnostech a návycích.“
„Aber morgens sagen Sie etwas anderes, Herr Demagogue...“
„Copak těch důkazů už nebylo až až?“ ohradil se Clark. „Jakákoliv snaha přesvědčit Na´vi o „výhodách“ civilizace skončila katastrofou! Oni se svého domova nevzdají!“
„Naše testovací objekty se přihlásily zcela dobrovolně, pane Poku. A kromě toho – přesvědčovací nástroje sociologa nejsou rakety a samopaly. Naší hlavní zbraní je dokonalá znalost systému těch tvorů. Bohužel, vzhledem k tomu, že smrt doktorky Augustinové a obsazení jedné ze základen vedlo k tomu, že téměř veškeré prameny dat jsou nenávratně ztraceny...“
„In letzem Bericht Frau Augustin sagt, dass sie nicht mehr mit uns zusammenarbeiten will...“
„Děkuji, pane Zweisteine“ zavrčel Demagogue, „zkrátka museli jsme pozastavit i práci sociologů na alfě, abychom uklidnili sílící nepokoje. Nyní bude náš projekt pokračovat tady.“
„A co hodláte získat?“
„Stále to nechápete, pane Poku? Myslel jsem, že fakulta sociologie sem posílá někoho zasvěceného... Cílem je najít společnou řeč mezi lidmi a Na´vi. Spojit tyto dva rozdílné národy tím, co spolu sdílí. Pan Sully nám dokázal, že i člověk se může insociovat do společnosti Na´vi. Avšak on sám přitom ztratil pojem o lidskosti. Stal se jedním z Na´vi. A byl to také jeho čin, který nás přivedl na tuto myšlenku.“
„Co hodláte s těmi Na´vi udělat? Převézt je na cvičnou stanici a vypustit do ohrady? Poslat je do ulic Berlína, aby se „nějak sžili“?
„Řečeno velice lajcky, pane Poku... ale ano, tak nějak. Pokud se člověk může stát Na´vi, pak se i Na´vi může stát člověkem.“
„Ihre Kraft geht aus seiner Götin und Erde. Ohne ihr sind sie schwach...“
„A co uděláte potom?“
„Pokud se tato teorie potvrdí, pak využijeme svých dřívějších poznatků k tomu, abychom znovu navázali kontakt s Na´vi na Pandoře a dokázali jednat společně...“
„Zweifellos...“
„...a případně se dohodli o těžbě unoctaria.“
„Zwei... moment mal! Sie haben es nur für die wissenschaftliche Zwelle machen!“
„A vědecké poznatky se nejlépe uplatňují v praxi,“ zakončil to doktor Demagogue s úsměvem.
„Ale...“
„Aber...“
„Dost řečí. Za několik hodin dorazí loď a já musím převzít testovací objekty. Omluvte mě, prosím, pane Poku. Doktore Zweisteine?“
„Ich bin uzufrieden.“
„Správná poznámka. Půjdeme.“
Clark s povzdechem sledoval, jak záda obou profesorů mizí v hydraulických dveřích naproti. Poté sklopil oči a pohlédl na skripta, která držel v náručí. Byl na nich seznam pokynů, které bude muset přednést Na´vijským návštěvníkům.
Jen litoval, že se místo na´vijštiny nenaučil německy.
Bylo to tu... jiné...
Otevřela oči. Na okamžik si myslela, že se ocitla na Bílých pláních Tomaakyia. Namodralé světlo bylo tak nepříjemné, že si musela rukou zaclonit tvář. Prsty zavadila o nevzhlednou dýchací masku.
Ty hlasy. Ty zvuky. Ty vůně.
Když se podívala dolů, spatřila spoustu a spoustu malých postaviček. Nebešťané? Možná. Ale to nebyli ti, které znala. Tihle byli jinačí. Bylo jich mnoho. Mnoho.
A přesto se cítila tak… sama.
„Daio?“
Šeptavý hlas, který jí zazněl vedle ucha, na okamžik utlumil zmatek, který pociťovala uvnitř.
„Orkyane?“
„Už jsme tady?“
„Asi ano.“
„Tohle... je Země?“
„Nejspíš jen nějaká z budov, jak nám říkali na té stanici.“
„Je tu.. tak pusto...“ šeptala Daia. Mumlavé hlasy okolních lidí k ní doléhaly jako z veliké dálky, „neslyším les, Orkyane. Neslyším jej.“
„Není tady les, Daio.“
„Ale co Eywa...“
„Všechno bude v pořádku.“
Daia zavřela oči. Snažila se zhluboka nadechnout, najít ten úžasný pocit bezpečí a klidu, jakým byl prodchnutý její rodný hvozd. Necítila však nic. Vůbec nic. Jako kdyby bylo tohle místo... mrtvé.
„Zřím tě.“
Slova v jejím rodném jazyce nepronesl Orkyan. Daia sklonila hlavu a spatřila před sebou zrzavého mladíka, který se tvářil notně nervózně.
„Zřím tě, Nebešťane,“ odpověděla váhavě. Človíček si v rukách mnul lem laboratorního pláště. V tu chvíli si Orkyan i Daia uvědomili, že je v sále naprosté ticho.
„Ehm, vítejte na Zemi, příslušníci Lidu. Cítíte se... dobře?“
„Cítím...“
„Je nám vcelku dobře,“ odpověděl pohotově Orkyan. Daia na něj upřela své žluté oči, ale nepromluvila.
„To je... to je skvělé, ano, skvělé. M... Mohli byste mě, prosím, následovat?“
Človíčkova malá ruka ukazovala směrem k veliké kovové stěně.
„Orkyane, Daio, mohli byste mě prosím následovat?“ zopakoval, poněvadž si nebyl jistý, jestli správně používá podmiňovací způsob. Na´vijština měla zcela jiné vazby než všechny ostatní jazyky.
„Znáš naše jména?“ podivila se Daia.
„Ehm... ano, řekli mi je,“ odvětil muž nejistě. Daia se nad něj naklonila, aby si jej mohla prohlédnout zblízka.
„A jak říkají tobě?“ zeptal se Orkyan.
„Clark Poke,“ vykoktal muž, „Clark stačí.“
„Zřím tě, Clarku,“ odpověděl zdvořile Orkyan.
„Á, tady jste, pane Poku. Jak to šlo?“
„Dobře, profesore. Angličtinu i němčinu zvládají pomocí elektromagnetických stimulátorů bdělosti dobře.“
„Vidím, vidím...“ Demagogue se sehnul, aby do elektronického zápisníku načmáral několik poznámek, „a jak uvítali nabídku naučit se našemu jazyku?“
„S potěšením, pane. Tedy, Daia byla poněkud plachá, ale Orkyan ji přijal velice ochotně. Byli však nadmíru překvapeni, že lidé používají více jazyků...“
Doktor neodpověděl, jen dál čmáral poznámky.
„...a že v něm nemají výrazy pro „Tsahaylu...“
„Co jste jim odpověděl?“
„Že jim to časem vysvětlím.“
Demagogue udělal posledních pár črtů a odložil zapisovací desku.
„Naše práce zatím postupuje podle plánu.“
„Jak chcete naplánovat reakce neznámých tvorů, pane?“
„Existují jen dvě reálné možnosti. Úspěch – neúspěch. Podle nich se také odvíjí program. A krom toho – nejsou tak docela neznámí, pane Poku.“
„Tajíte mi snad něco?“
“To je otázka! Samozřejmě že tajím! Kdybych netajil, seděl byste nyní na mém místě! A teď do práce! Je tu ještě mnoho věcí, které musíme udělat. Zítra odjíždíte na cvičnou stanici do Berlína.“
Clark Poke si povzdychl. Doufal, že tahle stáž mu přinese něco zajímavého. Zatím mu bylo dovoleno jej hledět přes plexisklo na spící Na´vi a mlčet, když se projednávalo něco důležitého.
Neochotně sbalil svoje spisy a zanechal profesora Demagogua o samotě.
Daia se štíhlými prsty dotkla skla. Bylo studené. Pomalu jimi přejížděla nahoru dolů, sledovala, jak se na hladké ploše objevují mlžné stopy a v zápětí zase mizí. Poté se ohlédla se za sebe a spatřila Orkyana, který seděl na protější posteli. V rukách třímal nějaký hranatý předmět a polohlasně si něco šeptal. Daia zachytila několik anglických slov, i když stále nechápala Orkyanovo počínání.
„Orkyane?“
Na´vi zvedl hlavu.
„Copak se děje, Daio?“
„Nechybí ti?“
„Kdo? Les?“
Daia nakrčila čelo.
„Ne,“ opáčila, „Eywa.“
„Eywa...“ Orkyan to slovo převaloval na jazyku bez většího zájmu. „Samozřejmě, že mi schází. Schází mi stín a klid našeho lesa...“
„Schází mi její duše...“ dokončila Daia.
„Její duše? Jsme potomci Eywy. Její duše je pořád s námi.“
„Její duše je přítomna v našem domově, Orkyane. Ale to není zde...“
Orkyan uchopil předmět, který měl v náručí, a otevřel jej Daie před očima. Daia zašilhala na podivné znaky, jimiž se tenké zažloutlé stránky jen hemžily, aniž by jim jakkoliv rozuměla.
„Četl jsem tohle. Píší zde o Zemi a o jejím bohatství. Tenhle svět je plný zázraků stejně jako ten náš. A my jsme první z Lidu, který je může nalézt...“
„Co že jsi dělal?“ Daia nad prapodivnými šmouhami zavrtěla hlavou.
„Čtu, Daio. Nebešťané – tedy lidé – si své myšlenky a vzpomínky zapisují zvláštními znaky do takovýchto listů... stran... knih, tak aby se k nim mohli kdykoliv vrátit. Abys to mohla udělat, potřebuješ se naučit rozluštit jejich písmo. Clark mě to naučil. Nyní se mohu dozvědět vše, co lidé učinili.“
„Oni přechovávají paměti svých předků na těchhle... knihách?“
„Ano. Jsou jich... tisíce. Statisíce. Tisíce statisíců. Tolik pamětí... tolik událostí... téměř jako zná Eywa.“
„Říkáš, že duch Eywy Zemské je i v těchto knihách?“
„Část určitě. Jak jinak by dokázali něco takového uchovat, co myslíš?“
Daia se natáhla a vzala si knihu z Orkyanovy ruky. Převrátila ji v dlaních. Nepřipadalo jí na ní nic zvláštního. Hnědá hrubá vazba, opotřebované stránky pokryté hustým záhadným písmem. Je tohle opravdu paměť zdejšího Lidu?
Sáhla si na zátylek a uchopila do rukou uhlově černý cop. Jestli je pravda, co se říká, pak by možná mohla...
„Ne. To nefunguje,“ zavrtěl hlavou Orkyan. Daia se na něj na okamžik nechápavě podívala a poté pustila vlasy zpět na záda.
„Zvláštní...“ podala knihu Orkyanovi nazpět a schoulila se ke stěně. Znovu upřela pohled na plexisklo. Viděla skrze něj do dalších a dalších spletitých chodeb... a přesto se cítila jako v kleci.
Přitiskla si nohy k hrudi, zavřela oči a pokoušela se najít jedinou známku po Eywě, či jiné duši.
Poté upadla do neklidného spánku.
„Alsoo... Ja! Fertig!“
Orkyan si opatrně sáhl na hrdlo.
„Co se to stalo?“ zeptal se zmateně.
„Máš v krku takový malý přístroj, který ti umožní na Zemi dýchat,“ vysvětlil Clark směsicí Na´vijšiny a angličtiny, protože Na´vi zkrátka nepoužívali vhodné výrazy pro lidské technické vynálezy.
Orkyan se znovu zaujatě věnoval svému hrdlu.
„Nezničím to, když budu jíst?“
„Ne. Je to vyrobené z odolného materiálu. A je to navíc malé.“
Orkyan naprázdno polkl. Necítil v hltanu žádnou změnu. Potom se nadzvedl v loktech a rozhlédl se kolem.
„A co bude dál?“
„Ich muss jetzt ins Leitwarte gehen. Bitte, vorbereiten sich. Sie sollen im zehn minuten nach drauβen gehen.“
Clark doktora Zweisteina ignoroval. Měl svoje rozkazy a podle nich se bude řídit.
Stejně mu nerozumí ani slovo.
„Tak tedy...“ začal nejistě, „půjdu zkontrolovat Daiu, ano?“
„A potom?“ naléhal Na´vi.
„A potom... vám ukážu Zemi.“
Viděl, jak se v žlutých očích mihl záblesk nadšení.
Clark Poke se však nemohl zbavit pocitu, že horlivost Pandorské návštěvníky brzy opustí. A to dost brutálním způsobem.
Chrr... Chrrr... Pane Clarku?
Mladík si ledabyle přimáčkl tlačítko na klopě laboratorního pláště.
„Ano, pane?“
Za deset... chrr... minut se připravte k výstupu... chrr... doktor Demagogue s vámi chce mluvit... chrrr...
„Ještě jsem nedokončil kontrolu, zdali vše funguje, jak má, pane,“ odsekl Clark o něco prudčeji, než měl v úmysl. Netroufal si odhadnout, jestli chrčivý zvuk, který vycházel z vysílačky, byla jen deformace radiových vln nebo ten někdo na druhé straně nespokojeně zavrčel.
Chrrr... za dvě minuty v konferenčním sále, pane Clarku... chrrr...
„Ahh... rozkaz, pane.“
Clark se unaveně otočil na Orkyana a pokrčil rameny.
„Obávám se, že tě tady musím nechat chvíli samotného.“¨
„A Daia?“
„Je hned ve vedlejším sále. Stačí, když zvedneš... ty...“ Clark urychleně hledal nějakou náhradu za slovo „žaluzie“, „když zatáhneš za ten provázek v rohu. Musím jít.“
„Díky.“
Clark jen cosi nesmlouvavě zabručel a zmizel za kouřovými skly.
Orkyan si ještě jednou důkladně prohmatal krk. Jedl už ledacos... ale představa, že má tam uvnitř nějakou bzučící věcičku s vrtulkou jej moc nepotěšila.
Vzpomněl si na Clarkova slova a rozhlédl se. Orlíma očima okamžitě zahlédl kontrastní bílý provázek na pozadí bílé stěny. Nahnul se k němu, uchopil jej mezi prsty a zatáhl.
Ozval se hlasitý lomoz, jak několik řad žaluzií prudce vystřelilo nahoru. Orkyan sebou leknutím trhl. Provázek mu zůstal bezvládně viset v ruce.
„Zvláštní technika...“ pomyslel si.
Když zvedl hlavu, spatřil překvapený obličej Daii, která na něj upřeně zírala skrz dvojité plexisklo. Orkyan upustil torzo špagátu a otočil se k ní.
„Orkyane?“ zkusila promluvit Daia. Orkyan na druhé straně však jen zavrtěl hlavou. Skrz dvojité sklo nebylo vůbec nic slyšet.
Daia chvíli přemýšlela, jak by mohla s Orkyanem navázat kontakt. Položila dlaň na studené sklo. Doufala, že její druh pochopí, o co se pokouší. Orkyan ale znovu zavrtěl hlavou.
Jsou tam dvě gestikuloval a náznakem ukazoval na sklo. Daia jen nechápavě zírala, rukou stále přejížděla po hladké ploše a snažila se najít nějakou štěrbinu či slabé místo.
Orkyan si mezitím ukázal na hrdlo. Daia to zpozorovala a přikývla. Zatvářila se při tom tak znechuceně, jak jen nejlépe dovedla. Orkyan přikývl.
„Pojďte.“
Při zvuku toho hlasu se Daia otočila. Ve dveřích stál nějaký muž v bílém. Vypadal stejně jako všichni ostatní muži v bílém, kteří tu chodili kolem,. Přesto si Daia byla jistá, že jej nezná.
„Kde je Clark?“ zeptala se lámanou angličtinou. Muž ji pohybem ruky umlčel a naznačoval, ať jde za nimi.
„Kde je Clark Poke?“ opakovala Daia. Avšak postava jen zarputile kroutila hlavou. Mladá Na´vi na okamžik znejistěla. Že by snad přišla o hlas?
„Tak pojď už, sakra,“ vyzval ji muž. Slovo „sakra“ Daia postřehla a vybavila si, že tohle používali ti bílí muži často, zvláště ve chvíli, kdy jí vkládali do krku onen podivný přístrojek. Domyslela si, že to je nejspíše nějaká výzva k tomu, aby se postoupilo do dalšího stádia činnosti.
Opatrně vstala z lůžka a sklonila se. Ačkoli tu byli očekáváni, dveře do její místnosti byly zatraceně malé. Daia se jimi téměř proplazila. Na chodbě již čekal Orkyan a rozpustile se zubil.
„Prý už brzy uvidíme Zemi!“ hlásil rozjařeně.
„Copak jsme ji dosud neviděli?“ zapochybovala Daia.
„Jen zevnitř. Z budovy. Teď ale budeme přímo kráčet po ní!“
„Jak to víš? To ti řekl Clark?“
„Ne tak úplně. Včera večer jsem si nechal dát další kurz angličtiny.“
„Aha... a co znamená slovo „sakra“?“
„Hmm... to nevím... možná nějaké zvíře?“
„Tak pojďte přece!“ rozkázal muž v bílém už o poznání nevraživěji.
„Co říká?“
„Máme jít s ním. Tak do toho!“
Daia pokrčila rameny. Od chvíle, co sem přijeli, to bylo jediné gesto, kterým si byla naprosto jistá.
Nechali se malým človíčkem vést změtí stále stejných umělohmotných chodeb. Sem tam problikávala nějaká světýlka, sem tam bylo možno oknem nahlédnout do některého ze sálů. Orkyan to vše hltavě sledoval, aby mu neunikl jediný detail, zatímco Daia upírala pohled výhradně na strop. Bála se totiž, že do něj každou chvíli narazí.
Muž v bílém je dovedl do prostorné haly bez oken a dveří, jejímž jediným východem byla velikánská posuvná vrata. Daia zaklonila hlavu. Byla překvapena, že i tak malí lidé staví takové veliké věci. Ještě k tomu pro sebe.
Obrovitánská místnost byla až na osamělého muže sedícího ve velikém terénním autě prázdná.
„Pojďte sem, Orkyane a Daio!“ zazněl známý Clarkův hlas. Hrdelní tóny Na´vijské řeči se prapodivně rozléhaly.
„Clarku? To jsi ty?“ zeptala se Daia obezřetně. Osoba v autě se otočila.
„Ano, to jsem já. Nebojte se. Vlezte si dozadu do auta.“
Oba opatrně přikročili k zadní nápravě vozu. Auto mělo čtyři gigantická kola, dvě malá sedadla vepředu a dvě veliká vzadu. Daia se tázavě podívala na Orkyana. Ten na nic nečekal a vyhoupl se nahoru. Usadil se do kožené podložky a dlouhé nohy vystrčil z vozu.
„Posaď se, Daio,“ vyzval ji Clark, „A oba si zapněte pásy.“
Daia se nedůvěřivě rozhlížela sem a tam. Něco jí na téhle velké místnosti nehrálo.
„Kde jsou všichni ti lidé? Proč tu nejsou s námi? Copak nás nechtěli vidět?“
„Neboj se, vidí nás. Všechny ty modře poblikávající věci u stropu jsou kamery. A těmi nás sledují.
Daia okamžitě zbystřila a rozhlédla se. S hrůzou si uvědomila, že ta modrá světýlka jsou skoro všude. Škubala hlavou sem a tam, jako kdyby nevěděla, do kterého se má dívat dřív. Z úst se jí vydralo varovné zasyčení.
„Vidí nás pořád, i když se na ně nedíváš, Daio. Vůbec z nich nemusíš mít strach. Nastup si.“
„Daio, pojď. Neublíží ti,“ dodal Orkyan a natáhl k ní ruku. Daia si povzdychla. Cítila se tak... zranitelná. Neměla u sebe ani luk, ani lovecký nůž. Kdyby ji cokoliv přepadlo, neměla by se jak bránit.
Orkyanova paže ji pevně uchopila za zápěstí a vytáhla nahoru.
„Daio, no tak. Nebudeme dělat potíže.“
Na´vi neodpověděla. Nedůvěřivě zkoumala dva široké pásy po stranách sedadla. Když však ucítila Orkyanův upřený pohled, zacvakla je do sebe a sklopila hlavu.
„Můžeme vyrazit?“ ujišťoval se Clark.
„Ano!“ opáčil Orkyan bleskurychle. Nastala krátká odmlka.
„Daio?“ oslovil ji Clark. Daia se otřásla.
„A... ano.“
Motor auta hlasitě zabzučel a sedadla se pod nimi rozechvěla.
„Tak dobrá. Připravte se. Planeta Země vás očekává v celé své kráse.“
Čtyři mohutná kola se dala do pohybu. V tu chvíli se ohromná vrata začala odsouvat a dovnitř pronikl pruh mdlého šedého světla. Daia i Orkyan zatajili dech, ale to už je nákladní auto vyvezlo z hangáru na čerstvý vzduch.
/Výzkumná stanice Králík/
/Berlín - Falkensee, září 2155/
Obrazovka zablikala a potemněla. Clark si povzdychl. V přítomnosti Daii a Orkyana co chvíli vypadával proud.
Sehnul se pod stolek a našel spínač náhradního zdroje. Ozvalo se krátké zabzučení a na černém monitoru před ním se objevil přívětivý obličej profesora Demagogua.
„No konečně,“ zavrčel reproduktor, „co vám pořád tak trvá?“
„Vypadává proud, pane.“
„Tak řekněte Zweisteinovi, ať vás napojí na radiantovou síť. A teď podejte hlášení.“
Clark si povzdychl.
„Operace Králík, den sedmý. Všechno se pohybuje stále ve stejných kolejích. Daia a Orkyan...“
„U všech čipů, Clarku, tohle má být vědecké sympozium?“ přerušil jej nevrlý hlas profesora Demagogua.
„Omlouvám se pane. Ehm, ehm,“ Clark si divadelně odkašlala a začal znovu. „Operace Králík, den sedmý. Celkový stav situace je neměnný vůči předchozímu dni. Sledované objekty zatím v socializaci příliš nepokročily. Objekt číslo jedna, mužského pohlaví, vykazuje známky větší ochoty a snahy o srozumění s okolními obyvateli. Úkol číslo jedna byl splněn bez výhrady. Úkol číslo dvě rovněž. Úkol číslo tři nedokončen kvůli závadě na vozidle. Úkol číslo čtyři rovněž splněn.“
„Dobrá, dobrá. A ta druhá?“ vrtěl hlavou Demagogue netrpělivě.
„Objekt číslo dvě; Úkol číslo jedna byl splněn bez obtíží. Úkol číslo dvě nedokončen.“
„Stále? Jak to?“
„Objekt číslo dvě...“
„Tohle už budu kategorizovat já. Vy mi vysvětlete svými slovy, proč to ještě není hotové.“
„Lidským činnostem pro obstarání života se naučila, pane, ale nerozumí penězům. Stále nedokázala pochopit, že hlavním cílem je nakoupit potraviny v obchodě, nikoliv je vypěstovat. A pořád...“ Clark se odmlčel.
„Pořád?“
„No... zkrátka odmítá jíst cokoliv koupeného.“
Demagogue jen cosi nespokojeně zamumlal.
„Zkuste to tedy znovu. V případě postupujícího neúspěchu přejdeme k úkolu tři. Co se objektu jedna týče, můžeme přejít k úloze pět.“
„A ta zní?“
„Pošlu vám její přesnou formulaci za několik minut. Vyčkejte.“
S těmito slovy se obraz opět vytratil.
Clark se opřel do měkkého křesla a ruce složil za hlavu.
Udělal dobře, že mu to nakonec neřekl? Mladý pan Poke si nebyl docela jistý. Přece jen, pro výzkum jsou důležité jakékoliv detaily, ale...
„Clarku?“
„Ano, Daio?“
Vysoká Na´vi se k němu po špičkách přikradla. Ruce měla sepjaté u břicha a nervózně si je sukovala do sebe. Záda měla ohnutá a shrbená, ramena jí sklesle visela v lopatkách jako špinavé prádlo. Už od pohledu na ní bylo vidět, že se trápí.
„Slyšela jsem, že jsi mluvil s tím mužem...“
„Ano, mluvil.“ Clark se odstrčil od stolu a popojel na kolečkové židli k Daie.
„Ty úkoly... to bylo?“
„To bylo to, co jsem vás tady naučil. Za prvé – používat zařízení v domě nutné k životu. Za druhé – naučit se používat peníze a pohybovat se ve městě. Za třetí – naučit se používat dopravní prostředky. Za čtvrté – seznámit se s lidmi. A za páté... to ještě nevím.“
„Aha...“ Daia sklesle sklopila hlavu. Clark ucítil v hrudi osten lítosti. Přesto se pokusil navázat na předešlé téma.
„Podívej, Daio, já vím, že město nevypadá lákavě, ale určitě poznáš, že lidé jsou nesmírně zajímaví. Stejně jako jejich styl života.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Daia, „to město je špatné...“
„Není špatné. Je tam plno dobrých lidí.“
„Ne, není. Není tam nic. Já...“ Daia se téměř roztřásla hrůzou, „je tak ubíjející, tak dusivé, tak mrtvé... Lidé, kteří v sobě mají jiskru, kousek duše... Vstoupí do toho města... a najednou je pryč. Zmizí... Utopí se...“
„Klid, Daio, klid.“ Clark jí sevřel hlavu v dlaních. Zřetelně cítil, jak se třese, „to se ti jen zdá.“
„Nechci být jednou z nich, Clarku... nechci se utopit...“
„Neutopíš se. Podívej se na Orkyana.“
Daia sklopila hlavu.
„Orkyan...“ zašeptala. Po tváři jí skanula slza.
„Orkyan je... stalo se s ním snad něco?“
Daie se sevřelo hrdlo. Zarputile zavrtěla hlavou a přiškrceně vzlykla.
„Notak, Daio. Klid. Uklidni se.“
„Tak... sama...“ pravila roztřeseným hlasem.
„Daio, stačí jen...“
Přerušilo jej pronikavé zapípání. Clark zvedl hlavu. Na obrazovce se objevila jeho w-mailová schránka. S jednou novou zprávou.
„Úkol číslo pět...“ hlesl Clark. Podíval se na Daiu, která zkroušeně klečela před ním. Nejdříve musí zjistit, oč jde… a případně zmírnit její obavy.
Přitáhl se zpět ke skleněnému stolku. Odsunul stranou několik lejster a zmáčkl kruhové tlačítko na klávesnici. W-mail zablikal a zpráva se rozbalila.
Clark přejížděl očima po obrazovce a ty poslední zbytky radosti z něj naprosto vyprchaly. Stačilo jen pár řádků neonového písma aby pochopil, že pokud Daia nezvládla číslo dva, tenhle bude pro ni naprosto nemožný.
Daia zpozorovala, jak Clark před počítačem zbledl. Zapomněla na strach, který jí otřásal celým tělem a naklonila se k němu.
„Co se děje Clarku? Co je úkol číslo pět?“
Clark naprázdno polkl.
„Úkol číslo pět je...“
„...strávit noc a den ve městě?“ zopakoval Orkyan nevěřícně, „to... to je úžasné!“
Clark se nad jeho nadšením pousmál. Jak obrovský rozdíl je mezi Daiou a Orkyanem!
„Nebude to nic lehkého, Orkyane. Musíš si sám zařídit nocleh, stravu a taky se něčím zabavit...“
„Neměj strach, Clarku,“ mávl rukou Na´vi, „ve městě se již vyznám velmi dobře. Dokonce jsem objevil místo, které by se mohlo líbit i Daie. Lidé se tam často chodí koupat a je to výtečné. Co říkáš, Daio?“
Daia neřekla nic. Jen strnule zírala do skleněné stěny haly.
„Daio,“ oslovil ji Clark, „vím že na tebe pořád naléhám, ale... nemůžu do nekonečna lhát profesoru Demagoguovi, že jsi byla ve městě. Přijde čas, kdy to budeš muset taky zkusit… a sama. Proč nechceš jít raději s Orkyanem už teď?“
Na´vi zvedla hlavu a pohlédla Clarkovi přímo do očí. Clarka z toho výrazu zamrazilo. Daie se v očích zrcadlila bolest a strach, ještě hlubší než jaký viděl včera večer.
„Orkyan se o tebe postará.“ řekl nakonec. Vysoký Na´vi hrdě přisvědčil.
Daia nespouštěla oči z Clarkovy tváře. Jako kdyby chtěla, aby viděl všechen ten strach a zahanbení.
„Já chci odsud pryč!“ zavyla tiše.
Sekundy….
Minuty…
Hodiny…
Clark se pohupoval na židli vedle virtsercheru a roztržitě žmoulal v ruce projekční pero. Očima neustále těkal po virtuální mapě města, která vypadala jako tisíce poletujících lampiónků na hologramickém obraze. Virtsercher pracoval na plné obrátky a zaznamenával sebemenší pohyby kdekoliv ve městě. Clark visel očima na dvou bodech, které si označil svým projekčním perem – byli to Orkyan a Daia.
Zdálo se mu, že se už nejméně půl hodiny zdržují na stejném místě. Bohužel, při citlivosti, s jakou virtsercher nyní pracoval, bylo obtížné odhadovat, jestli jsou uvnitř budovy nebo ne.
Nervózně poklepal prsty na uhlově černé mluvítko. Už několik minut nedostal žádnou zprávu od pozorovatelů v terénu. Nejspíš se Orkyan s Daiou už uložili ke spánku…
Zmáčkl kovové pero v ruce. Proč jen je tak rozrušený?
Kód 2735#1.9BU4VCH! Poplach! Poplach!
Projekční pero s třísknutím spadlo na zem. Clark vyskočil ze židle, zatímco reproduktor na jeho stole slabě opakoval sdělení.
Kód 2735#1.9BU4VCH! Objekt jedna! Poplach! Poplach!
Muž střelil očima na hologram. Poblíž bodů označených jako Daia a Orkyan blikalo pronikavé červené světlo. U4VCH! Nepohyblivý pozorovatel sektoru 4 Venton Chambreline. Souřadnice sedí na…. na… Dortschadenovu ulici!
Clark odkopl židli stranou a vyběhl z pracovny. Cestou ze stolu shrábl klíče a svůj mobilní w-mail. Poplach znamenal hotovou katastrofu. Pokud se návštěvníkům z Pandory něco stane, bude to mít nedozírné následky.
Vrazil zadními dveřmi do garáže a odemkl auto. Bleskurychle vklouzl na sedadlo řidiče a přimáčkl čip na obrazovku. Motor okamžitě naskočil. Clark se neobtěžoval spustit bezpečnostní popruhy a dupl na plyn. Malý Phoenix GT s vrčením vystřelil otevřenými vraty garáže do ulic.
Holografický záznam v Clarkově pracovně neustále blikal červeným světlem.
„Kód 2735#1.9BU4VCH! Clarku, prosím, nevíme, co si máme počít! Dlouho to nevydrží! Pomoc!“
/Sektor #/
/Berlín, září 2155/
Davy lidí se sbíhaly k Mögeln Baru na rohu Dortschadenovy ulice. Kolem se ozýval halasný křik a houkání bezpečnostních vozidel.
„Uhněte! Odejděte! Geht weg! Všichni!“ burácel mohutný muž v ochranném obleku a rozháněl okounějící zástupy. Další dva muži, podobně oblečení, proběhli vymlácenými skleněnými dveřmi dovnitř podniku. Lidé natahovali krky a snažili se zjistit, oč tu běží.
V tu chvíli se zpoza Dunkelstraβe vyřítil stříbrný Phoenix GT a plavně zabrzdil přímo před vchodem do baru. Ti, co stáli nejblíže, zděšeně uskakovali stranou a tlačili ty za sebou do silnice.
„Poku!“ řval vysoký muž, když Clark vyskočil z auta, „dělej!“ mával pažemi sem a tam a rozháněl ječící davy do stran, „jsou uvnitř!“
Clark popadl brašnu a vskočil do místnosti.
Kolem dokola stálo asi sedm mužů v černých oblecích. V rukách měli setrvačníkové samopaly a mířili na vysokou modrou postavu, která se syčením kroužila kolem dokola.
„Daio!“ křikl Clark a v hlase mu zazněla stopa hysterie. Proběhl mezi ozbrojenci a postavil se vysoké Na´vi do cesty, „Daio, proboha co to…“
Hlas se mu vytratil.
V troskách servírovacích stolků ležel Orkyan. Jeho štíhlé tělo sebou škubalo jako při zásahu proudem, dlouhé paže křečovitě svíraly hrdlo a žluté oči se valily z důlků.
„Clarku!“ vyštěkla Daia plačtivě. Stála rozkročená nad zhrouceným tělem svého druha a v očích se jí odráželo naprosté zoufalství.
Clark ani netušil, jak se ocitl na zemi mezi poházenými židlemi. Orkyanovy cukající se paže obepínaly jeho krk jako smyčka a z úst mu vycházelo jen bublavé chrčení.
„Clarku! Pomoz mu! Prosím!“
„Orkyane! Orkyane, slyšíš mě?“ Clark surově zatřásl s ohromnou modrou hlavou. Na´viho chrčení čím dál sílilo a oči se mu protáčely v sloup. Clark třesoucíma rukama otevřel tašku a vytáhl vystřelovací injekci s anestetikem.
Jeden ze členů patroly se pokusil obejít Daiu zezadu. Na´vi zlostně zasyčela a mrštila po něm barovou sedačku.
„Ne, Daio, stůj!“ volal Clark, avšak v nastalém rachotu jej nebylo slyšet. Přiložil ampuli s lékem k mohutné modré paži a stiskl tlačítko. Kovová jehla prudce pronikla Na´viho pevnou kůží. V tu chvíli sebou Orkyan trhl a Clark jen bezděčně sledoval, jak anestetikum vystříklo na podlahu, zatímco odlomená jehla zůstala v Na´viho ruce.
Orkyan chrčel stále tišeji, až se to změnilo jen v rozechvělé sípání.
Dusil se. A umíral.
„Clarku!“
Clark Poke horečnatě přemýšlel. Jediná místnost s podmínkami Pandorské atmosféry se nacházela stovky kilometrů jižně v Mnichovském ústavu, kde jim instalovali dýchací přístrojky. Takovou dálku by Orkyan neměl šanci přežít…
Další židle proletěla skleněným oknem. Od nerezového baru se odrazilo několik kulek.
„Pandorská atmosféra je tvořena především tetra-kryptonem… krypton… krypton se používá…“
Orkyanovo tělo pomalu ochabovalo.
„….do zářivek, neonů, hologramů…“
Clark si nahlas opakoval veškerá využití vzácného plynu, jaká znal, a marně se snažil v brašně najít w-mailový mobil.
„…dříve vedlejší produkt výroby uranu…“
V tu chvíli si vzpomněl, že má w-mail v kapse. Těsně vedle něj dopadlo na zem Daino chodidlo.
„Orkyane!“ vzlykala Daia.
„Zářivky, hologramy, uran…. Chambreline!“ zařval Clark do mikrofonu, „Chambreline!“
„Jsem tady venku!“ dopověděl w-mail.
„Vezmi zásahovou a okamžitě toho Na´vi odvezte do Wustermarkského zbrojního jaderného reaktoru! Rychle!“
Slyšel, jak Venton vydal několik příkazů.
„Proč tam, Clarku?“ otázal se po chvíli.
„Dejte mu nadýchat kryptonu! A pořádně!“ Clark vrhl úzkostný pohled na zhrouceného Orkyana. Paže mu ochable klesly na hruď a v očích zářilo bělmo.
„Rozumím!“
Ozval se ostrý výkřik, hrubé zasyčení a střely znovu zařinčely o stěnu. Kolem Clarka zadupaly modré nohy.
„Daio! Nech je být! Musejí ho odnést!“
Daia se ohnala po několika mužích, kteří se pokusili dostat k ležícímu Orkyanovi. Eskorta o krok ustoupila a pozvedla zbraně.
„Ne! Nesmíte jí ublížit!“ zaječel Clark a vyskočil na nohy. V zápětí ucítil palčivou bolest v pravé paži a upustil mobilní w-mail.
Letící kulka se odrazila od pancíře jednoho z mužů a zasáhla Clarkovo rameno. Rozžhavený kov mu proletěl lopatkou a ošklivě zbrázdil deltový sval. Clark poklesl na jedno koleno a se zaúpěním si stiskl ruku.
„Nestřílet! Nestřílet!“ řval veliký muž, který se mezitím přihnal dovnitř, „Sommere, použijte na ni rezonanci! Vy ostatní, naložte toho modrýho do auta! Hned!“
Clarkovi se zatočil svět před očima. Zhluboka se nadechl a nevnímal tichounké temné vibrování, které vycházelo ze speciálních zvukových přístrojů. Z pravého ramene mu do těla vystřelovala nesnesitelná bolest. Rozmazaně zahlédl, jak Daia ustupuje před oním zvukem ke stěně. Potom mu hlava ztěžkla a on padl tváří na zem do prachu pod sebou.
„Clarku!“
Clark Poke zasténal a chtěl se posadit. Něčí ruka v tlusté rukavici jej zadržela.
„Chvíli lež,“ prohlásil ramenatý muž. Byl to ten samý, který nejprve rozháněl dav před dveřmi a poté přiběhl zorganizovat odvoz. „Je to pěkný koryto, co máš na té ruce.“
Clark zaklonil hlavu a vnímal, jak se mu v mozku šíří urputná bolest.
Potom si vzpomněl.
Prudce se napřímil a rozhlížel se kolem sebe.
„Ventone! Kde je?“ oči měl uslzené a zanícené prachem, takže stěží rozeznal Chambrelinův obličej. Byl velice uvolněný a klidný.
„Uklidni se. Odvezli ho, tak jak jsi chtěl.“
„Kde to jsem?“
„V Mögeln Baru. Pořád.“
Do uší mu pomalu protékaly zvuky houkaček a spěšných kroků, drásaly mu nervy a bušily už do tak dost bolavé hlavy. Chtěl si protřít oči, ale zjistil, že není schopen pohnout pravou paží.
„Co… co se stalo?“
„Škrtla tě kulka. Docela nepříjemně. Omdlel jsi,“ Ventonův hlas byl až přehnaně klidný. „Ošetříme tě na stanici. Ale teď si hezky pojedeš odpočinout.“
„Ne… ještě ne...“ Clark odstrčil jeho pomocnou ruku a pokoušel se vstát. „Orkyan… žije?“
„Ten Na´vi? Podle všeho ano. Není třeba se obávat,“ Chamberline se přátelsky usmál.
„A… Daia? Ta druhá?“
„Ta divoška? Inu, zvuková rezonance ji odzbrojila, zadrželi jsme ji a…“
Ventona přerušil naléhavý hlas jednoho z ozbrojenců, který nečekaně vstoupil mezi ně. Mluvil německy a mluvil rychle, takže Clarkova zmatená mysl nebyla schopna určit téma rozhovoru.
Potom se však Venton hněvivě rozeřval.
„Findet sie auf! Fangt sie! Sofort!“
Clark sledoval, jak voják spěšně kývá a odbíhá pryč. Když se k němu Venton znovu obrátil, klid z jeho tváře naprosto vymizel.
„Sakra práce!“ odplivl si.
„Co se stalo?“ mumlal Clark omámeně. Chamberline mávl rukou.
„Neschopní Němci! Člověk by řekl, že dávají větší pozor!“
Clark pohnul levou rukou a nahmatal svůj w-mailový portál. Sevřel ho v dlani a napřímil se.
„Kde je Daia?“
„Nevím! Utekla jim!“ odsekl Venton podrážděně a rozhodil rukama, „nemůžu jim svěřit ani spícího křečka aby… počkej, Clarku, kam jdeš?“
Clark Poke klopýtal s brašnou přes rameno směrem ke svému autu, které bylo odstavené na kraji ulice.
„Clarku!“ volal za ním Chamberline, „Nikam nechoď! Najdeme ji! Tvoje zranění je vážné!“
Clark ignoroval rozzlobený hlas, který se rychle přibližoval a nasedl do auta. Levou rukou nastartoval motor a připjal si pásy. Do pohmožděné ruky se mu zabodla ostrá bolest.
„Clarku! Ty idiote!“
Phoenix s bzučením vycouval do ulice a v mžiku už se řítil zčernalým městem pryč. Clark s námahou vmáčkl mobilní w-mail do adaptéru. Bez většího odporu zapadl na místo.
„Kortscher,“ hlesl Clark. Na obrazovce se objevil obličej postaršího plešatícího muže, laboratorního asistenta z Berlínské základny Králík. Vypadal poněkud překvapeně.
„Pane Poku…. Co se vám proboha stalo?“
Clark se snažil udržet zavírající se oči na silnici. Jeho hlas byl ztěžklý a zastřený.
„Kortschere…. Prosím, běžte do mojí pracovny… podívejte se na mapu…“
„Pane Poku!“ Clark zřetelně slyšel, jak se Kortscher zvedá ze židle ve své laboratoři a uhání chodbami pryč, „jste v pořádku?“
„Naprosto…“ Clark měl co dělat, aby neomdlel, „běžte tam…“
„Jsem tady, pane!“
„Podívejte se… Na hologram… zadejte do virtsercheru kód 1.1DN2…“
Clark vzal odbočku vpravo a jel nyní po vyprázdněné hlavní cestě. Pouliční světla mu svým pobleskováním způsobovala jistou nevolnost.
„Mám to pane!“
„Podívejte se na mapu? Kde svítí žluté světlo?“
„Já… nikde, pane…“ zakoktal Kortscher.
„Jak to? Zadal jste správný kód?“
„Ano! Objekt není na mapě!“
Clark potlačil náhlou touhu usnout a zhluboka se nadechl. Paže mu hořela.
„Vypněte aktualizaci a… dejte… zpáteční chod… pusťte záznam pozpátku…“
„Ano pane!“
„Tak, už ji vidíte? Kam jela?“
„Nic tu… Mám ji, pane! Opustila mapu směrem na sever, asi deset metrů vedle ulice Hinkengasse! Pošlu vám souřadnice!“
Clark upřel zrak na autodisplay. Měl dojem, že vidí dvakrát.
„Směr Hinkengasse!“ poručil a aktivoval tak navigační systém Galileo 2.
„Jeďte dvacet metrů rovně a potom zabočte vlevo…“ odpověděl automat.
„Pane Poku…“
„Dejte mi vědět, jestli se něco změní, Kortschere. Konec!“
W-mail poslušně zhasl.
Clark prokličkoval městem a konečně zabočil do aleje Hinkengasse, která byla lemována schlíplými mrtvými vrbami. Bolest v hlavě byla poněkud mírnější, ale Clark se stále cítil jako po base Heinekena. Pomalu mu docházelo, že tohle nebyl nejlepší nápad.
Na w-mailu mu zablikalo spojení s Ventonem Chamberlinem.
„Zakázat…“ dostal ze sebe Clark a přístroj opět utichl.
Phoenix GT tiše vrčel ztemnělou alejí a Clark si povšiml, že nad obzorem už převládá světle modrý odstín. Svítá.
Vyklonil hlavu a snažil se mezi stromy zahlédnout nějaký náznak přítomnosti Daii. Její lokalizační čip zůstal někde pod troskami v Mögeln Baru. Těžko říct, jestli jej zahodila sama, nebo jí odpadl.
Clark unaveně pokýval hlavou. Tohle musíš vydržet, Clarku. Musíš ji najít.
Levá ruka mu sjela do klína a Clark Poke ztratil vědomí.
A náhle se mu do cesty postavila statná smuteční vrba.
Někde jinde
pravděpodobně Berlín, září 2155
„Clarku!“
Už zase ho někdo volá.
Clark se v duchu zasmál. Ta Na´vijština už mu leze na mozek. Oslovuje v ní i sám sebe.
Přemýšlel, co se vlastně stalo. Nepamatoval si nic víc, než jen útržkovité záblesky. Byl v Berlíně. V baru, pokud se pamatuje. A potom… byl někde v lesích. Letěl mezi stromy, větve ho šlehaly do tváře a vítr pořád opakoval jeho jméno…
„Clarku!“
Jo, přesně tak. A potom ten dotyk. Něco ho hladilo po hlavě. Ruka? Ne, na ruku to bylo moc velké. Na zádech cítil nějaký drsný, tvrdý povrch. Možná že ho unesli mimozemšťani! Znovu se zasmál sám sobě. Splnil by se jeho dětský sen.
V jádru věci měl pravdu.
Pomalu otevřel oči. Slunce už bylo vysoko na obloze a on před sebou spatřil nehybnou hradbu stromů, jejichž listí halasně šumělo ve větru. Kde to sakra je? Zvedl pravou ruku a přejel po drsné kůře vzrostlé dřeviny, o níž byl opřený. V paži ucítil nepříjemné štípnutí. Pohlédl na rameno, které čouhalo zpod utrženého rukávu laboratorního pláště. Po bledé kůži se mu táhla obrovská rudá jizva.
A na tu už si vzpomněl.
„Panebože!“ vyjekl. Chtěl se postavit, ale zjistil, že naproti němu klečí neuvěřitelně vysoká a ještě neuvěřitelněji modrá osoba.
„Da….Daio?“ zkusil. Na´vi se usmála.
„Vítej zpátky, Clarku.“
„Co… co…kde to jsem?“
„Jsi doma, Clarku.“
„Doma…?“
Na´vi přikývla a naznačila štíhlou paží kolem dokola.
„Doma,“ přitakala.
Clark se rozhlížel kolem dokola. Ležel na maličké mýtině, zastíněné rozložitými javory a habry. Musel uznat, že tohle místo je docela pěkné. Jen málokde se ještě zachovala vzrostlá flora tohoto typu. Většinou ji nahradily továrny na kyslík, které zabíraly mnohem méně místa.
Pod nohama mu zašustilo listí. Bezděčně prohrábl hlubokou podestýlku a všiml si zvláštního vykrajovaného tvaru u každého listu. Dub.
„Proč jsi mě sem vzala?“ zeptal se nejistě. Všiml si, že Na´vi doslova září štěstím.
„Byl jsi velice zraněný, Clarku. Požádala jsem ji, aby tě vyléčila.“
„Koho?“
„Tvou matku.“
„Mou…matku?“ Clark si v duchu představil onu otylou nevrlou dámu, která by podle všeho měla teď někde v Yorku popíjet anglický čaj s trojitou dávkou cukru. „Jak to myslíš?“
Na´vi přejela dlouhými prsty po kůře stromu.
„Řekla mi všechno, Clarku. Řekla mi, co jste jí udělali. Co jí lidé udělali.“
„Kdo?“ nechápal Clark a snažil se nemyslet na váženou paní Pokeovou.
„Ona.“ Daia naznačila bradou směrem ke krabaté kůře dubu.
„Tenhle… strom je moje matka?“ nadzvedl Clark obočí. Na´vi se zachichotala.
„Nejen ten strom. Ale všechno. Každý strom, každý trs trávy, každý živý tvor… to všechno existuje jen díky ní! Ona je život!“
Tenhle příběh už Clark někde slyšel.
„Mluvíš o… Eywě?“ začal opatrně.
„Ne, Clarku. Eywa je naší patronkou a mojí matkou. Tvou matkou je Země. Prý jí říkali Gaia.“
„Gaia…“
„Poslouchej, Clarku!“ Na´vi položila čelo na kůru stromu, „je přímo tady! Proudí uvnitř tohoto stromu jako řeka, která roznáší život!“
Clark ji nechápavě sledoval.
„Je to jen strom…“ namítal chabě.
„A tobě zachránila život, vidíš?“ Daia mu přejela prsty po zjizvené ruce, „spravila tvé zlomené kosti a zahojila rány. Protože věřila, že ty ji nezklameš!“
„Já…“ muž zkusmo dloubl nehty do tvrdé kůry. Kromě ševelení korun stromů neslyšel a necítil zhola nic.
„Cítíš ji?“
„Ne,“ přiznal.
Na´vi mu vzala dlaně do svých.
„Soustřeď se, Clarku. Uvolni svou mysl a zapomeň na všechno ostatní. Představ si, že jsi součástí tohohle stromu. Že sem neodmyslitelně patříš. Představ si, že toto je tvůj domov.“
„Ale já…“
„Darovala ti život. Dvakrát. Dlužíš jí to.“
Clark si povzdechl. Uznával svou porážku. Ještě štěstí, že se jako vědecký pracovník učil perfektnímu soustředění… takže mu to nedalo příliš velkou práci.
Nicméně, výsledek se nedostavoval.
„Nic necí…“ měl už na jazyku, když tu mu Daia přiložila ruce ke kmeni stromu.
Clark měl náhle dojem, že se na místě proměnil v kámen. Cítil, jak mu do těla proniká něco nového a neznámého, ale nebyl s to se pohnout či odtrhnout. Záhadná síla ho naplňovala klidem a zaplavovala prokřehlé údy návaly tepla. Clarkovo srdce se zpomalilo a on najednou cítil… že je doma.
A potom to přišlo.
Viděl les. Nádherný les plný vzrostlých listnáčů, jejichž koruny se košatily do široka daleka a tvořily mohutnou klenbu z ševelícího listí. Zatajil se mu dech. Bylo to nádherné. Kdesi v dáli zněl zpěv ptáků a bublání tekoucí vody, vítr si pohrával s větvemi a ohýbal stébla trav na okolních loukách. Clarkovo nitro přetékalo hrdostí a štěstím. Tohle je jeho dílo.
Náhle na obzoru vzplál oheň. Cítil jej jako zlověstný tah někde uvnitř srdce, avšak stále byl unášen kouzelným klidem tohoto místa. Potom však plameny dospěly až k němu.
V zápětí ucítil bolest, strašlivou mučivou bolest, jako kdyby se mu srdce rozskočilo vejpůl. Chtěl křičet, chtěl prosit, ať přestanou, chtěl chránit ty lesy a louky, ale nikdo jej neslyšel. Do očí mu vyhrkly slzy a tekly a tekly, zatímco požár nenasytně pohlcoval místo, které si zamiloval a měnil ho v doutnající spáleniště. Žal, bolest a bezmoc kroutily Clarkovy útroby naruby.
Potom, z nenadání, ten strašlivý pocit pomalu odezněl. Když Clark otevřel oči, na místě, kde se dříve rozkládaly přenádherné lesy, vyrostl nový les. Tvořily jej vysoké šedé budovy a mezi nimi se to hemžilo auty a lidmi jako v mraveništi. Clark se chtěl k onomu městu přiblížit, ale nedokázal to. Cítil se slabý. A sám.
Mohl jen strnule sledovat, jak lidé spěchají sem a tam, šlapou jeden druhému po snech a snaží se zajistit si co nejlepší přežití. Viděl, jak ti slabší, ohleduplnější a mírnější zvedají hlavy k nebi a volají ho. On však nemohl přijít. Nemohl se k tomu místu přiblížit. Byl slabý. Tak moc slabý.
Náhle uviděl záblesk naděje. Byla to malá holčička, nemohly jí být více než čtyři roky. Cítil, že ona o něj stojí a zná jej. Usmál se na ni a najednou viděl, jak holčičce zrůžověly tváře. V té šedi a stereotypu vypadala jako kvetoucí orchidej.
A potom, bez varování, mu před očima vyrostla. Stala se z ní půvabná žena s havraními vlasy a pronikavýma očima. Clark se usmál. Byla díky jeho daru překrásná a naprosto výjimečná, až se po ní kdekdo ohlížel.
Avšak ona nezvedla hlavu. Nevolala jeho jméno a nedožadovala se jeho přítomnosti. Pohodila úžasnými vlasy do větru a zamířila pryč.
Bolest se ozvala znovu. Tentokrát byla tlumená, avšak o to více cítil zklamání a stud. Jeho srdce zbrázděné hlubokými jizvami krvácelo znovu. Jeho síla vycházela z víry a lásky jeho dětí. Avšak ty, jichž si vážil nejvíce, jej zavrhly, popřely a zapomněly na něj. Ničí všechno jeho dílo, všechny dary, které jim věnoval, aby měly šťastnější život. Ale musí vydržet. Musí! Pokud by padl, veškerý život na téhle zemi by padl s ním…
Oheň na obzoru se objevil znovu. Tentokrát však nepálil z touhy po prostoru. Pálil z čiré radosti a nenávisti. Pálil domy, stromy, zvířata i lidi, dusil jejich křik a volání o pomoc. Lidé se vrhali proti lidem, drásali svá těla, rvali své duše a brali své životy. Clark plakal hořkými slzami, jeho volání a prosby však zůstaly nevyslyšeny. Znovu a znovu se musel dívat, jak jeho nejmilovanější umírají, jak jeho láska a péče vychází vniveč a svět pohlcuje nenávist a strach…
„Ne… už ne…“ zachroptěl.
Na´vi pustila jeho ruce a Clark se svezl na zem. Oči měl zarudlé a opuchlé, po lících proudem stékaly slzy a hlas se mu zlomil.
„Už nechci…“
Daia ho konejšivě pohladila po vlasech.
„To je ona, Clarku. Je tady. Ale lidé ji zničili, téměř zabili. Brzy už z ní nezbude vůbec nic a tenhle svět se stane mrtvým,“ zašeptala, „prosí tě, abys jí pomohl, protože ona sama to už nezvládne.“
„Já… já nevím jak…“ viděl, jak se mu chvějí údy, ale nedokázal s tím nic dělat.
„Dej jí naději, Clarku. Ona ji potřebuje. Když v ní budeš věřit, zjistíš, že ona ti bude pomáhat kam jen vkročíš…“
„Věřit…“
„Zachraň ji, Clarku. Pomoz jí. Nedovol, aby svět zahynul.“
Clark zavřel oči a opřel se zády o kmen stromu, aby se uklidnil. Cítil, jak ho kůra příjemně tlačí do rozbolavělých zad. Uvědomil si, že se mu tady dýchá mnohem lépe, než ve městech zamořených syntetickým kyslíkem. Že stín vrhaný větvemi je příjemnější, než rozpálené kamenné ulice. A že lůžko z listí je pohodlnější než jakákoliv vodní matrace.
Podle návrhu nového územního plánu by se příroda měla zachovávat pouze na místech, která jsou hospodářsky či průmyslově nevyužitá. Sám byl před rokem svědkem, jak kvůli ložiskům zlata srovnali se zemí celý Bavorský les a kus sousední Šumavy. Lidé, kteří protestovali byli velice rychle umlčeni.
A tak to chodí pořád.
„Nevím, co si počít,“ vydechl popravdě. Daia se nad něj naklonila. Její žluté oči byly doslova uhrančivé.
„Clarku,“ oslovila jej tiše, „stačí jen…“
„Ich see etwas dort! Da! Da!“
Z lesa se ozývaly četné výkřiky a desítky dupajících nohou. Clarkovi stydla krev v žilách. Našli je.
„Uteč!“ zasípal na Daiu, „běž!“
Na´vi na něj vrhla zoufalý pohled. Stejně jako on věděla, že nemá šanci uprchnout.
„No tak!“
Modrý ocas zametl listí na zemi a Daia zmizela mezi stromy. Clark se svezl o něco níž, složil ruce podél těla a zavřel oči. Bude lepší, když jej najdou v bezvědomí.
Svou poslední myšlenku před tím, než jej popadlo půltuctu paží, věnoval nádherné mýtině a prastarému dubu, který jí vévodil.
/Výzkumná stanice Králík/
/Berlín - Falkensee, září 2155/
„Herr Demagogue, ich finde deinen Vorschlag sehr grausam. Sie sollen für eine Weile ausruhen…“
„Nesmysl, pane Zweisteine. Jsou na tom dobře. Bylo to jen malé nedorozumění… pane Kortschere, kde je pan Poke?“
„M-měl by přijít co nevidět, pane,“ vykoktal Kortscher a nervózně si utíral brýle hadříkem. Profesor Demagogue se znechuceně ušklíbl. Potom se opět obrátil k přihrblé postavě doktora Zweisteina.
„Zítra spustíme druhé kolo, co vy na to,“ oznámil.
„Ich billige miss, Herr Demagogue…“
„Myslel jsem si to. Beru to jako ano.“
„Aber…“
„Pane Kortschere, kde je u všech čertů Clark?“ obořil se Demagogua asistenta, aniž by nechal Zweisteina domluvit.
„Nejspíš ještě odpočívá pane, v poslední době totiž…“
„…málo spal. Dobrý večer, profesore.“
Profesor Demagogue upřel tmavé oči na příchozího. Clark měl na sobě zbrusu nový bílý plášť a jeho pravá paže byla pod ním zřetelně nafouklá vrstvami obvazů. Na tváři měl několik mizících škrábanců, které mu způsobilo tříštící se sklo při nárazu do stromu. Na levou nohu mírně pokulhával, spíše vyčerpáním, než bolestí. Celkově vzato, byl na něj žalostný pohled. Něco v jeho očích však vyvolalo v Demagogovi vyvolalo záchvěv nejistoty.
„Pane Poku…“ vyhrkl poněkud překvapeně, „už je vám lépe?“
„Bylo hůř, pane profesore. Jaká byla cesta z Mnichova?“
„Z Mnichova… člověče, Poku, do amalgánu s vašimi dotazy. Chci slyšet hlášení.“
Clarkovy oči byly chladné a neprostupné.
„Obávám se, že jsem vše důležité prospal, pane.“
„Vážně? Ach, to je nemilé,“ ucedil profesor Demagogue ledově, „pak dovolte, abych vám oživil paměť.“
Clark nadzvedl jedno obočí.
„Prosím.“
„Objekt číslo dva, Na´vijského původu…“
„Jmenuje se Orkyan,“ namítl Clark ledabyle.
„Samozřejmě že to vím, Poku, nepřerušujte mě!“ vyštěkl profesor, „...byl naštěstí zachráněn. Poslali nám zprávu do Mnichova, takže jsme připravili stimulátor atmosféry a převezli Orkyana na stanici…“
„Kernenergie! Das war sehr schnell und klug von dich, Herr Poke. Glänzende Arbeit!“
„Ano, ano, děkuji doktore. V laboratoři jsme přišli na to, že se poškodil filtr v jeho dýchacích cestách. Naštěstí měl Zweistein s sebou potřebné nástroje, takže jej okamžitě upravil…“
„Počkat, počkat,“ přerušil jej Clark, „co se s tím strojkem stalo? Proč přestal fungovat?“
„Přestanete mi už konečně skákat do řeči, pane Poku? Děkuji. Ano, strojek byl poškozen. Způsobila to přemíra alkoholu smíchaného se slabou organickou kyselinou. Zlatá tequilla a citron, pokud vím. Kryptonidové generátory přestaly štěpit kyslík a místo toho tvořily ethanolátové estery… Ale to už je nyní v pořádku.“
„V pořádku?“
„Doktor Zweistein vyměnil odrazové plošky a přidal několik izolantů, takže vznikla inertní soustava…“
„Aber trotzdem ist Alkohol ganz gefährlich…“
„…tím pádem už mohou Na´vi konzumovat lihoviny bez problémů.“
„Skvělé,“ odpověděl Clark naprosto bez nadšení, „co se stalo s Daiou?“
Profesor Demagogue jej změřil přísným pohledem.
„Po vašem hrdinském odjezdu a následné haváriií se vás podle všeho snažila zachránit. Našli jsme ji asi kilometr od cesty, kde se vás snažila zahrabat do bukového listí…“
Clark měl sto chutí vyštěknout: „Dubového!“, ale pochopil, že to by jej jen prozradilo. Zaryl nehty do dlaní a mlčel.
„Byla už v bezpečí převezena na stanici, ošetřena a…“
„Ošetřena? Co se jí stalo?“
„Ve snaze uniknout pronásledovatelům došlo k několika šarvátkám. Není to nic vážného…“
„Nicht ernst? Sie ist halb blind!“
„…a oba dva jsou již připraveni pokračovat ve výzkumu.“
„Připraveni… pokračovat?!“ Clarkův hlas při posledním slově vyskočil o oktávu výš. Profesor Demagogue se zamračil.
„Ano, pokračovat, pane Poku. Výzkum se nezastaví kvůli takovému nedorozumění.“
„Nedorozumění!“
Tentokrát už Clark zařval. Cítil, jak mu krev stoupá do tváří. „Copak to nevidíte? Oni tady trpí! Jsou jako zvířata zavřená v kleci! Nemůžete je tam znova poslat!“
Profesor Demagogue si založil ruce na hrudi a jeho hlas zněl mimořádně ostře. „Můžeme, pane Poku a uděláme to. Ovšem, vy si s tím nemusíte dělat starosti.“
„Nemusím si dělat starosti? Já jsem tu byl ten týden, pane Demagogu, já vím, jak se cítí!“
„Nerozumíte mi. Z americké Stanford University k nám míří nová asistentka. Vy jste na své praxi nasbíral již dostatek zkušeností.“
„…cože…?“ Clark se zarazil v půli svého vzteklého výlevu. Tohle byla pořádně studená sprcha.
„Vaše stáž končí, pane Poku. Děkujeme vám za spolupráci. Posudek o vás pošlu vašemu lektorovi do čtrnácti dnů.“
„Ale… ale…“
„Vaše věci z Mnichova jsou již sbaleny. Vaše přístupové kódy byly promazány. Na vrátnici vraťte služební přístroje a klíče.“
„To přece…“
„Na shledanou, pane Poku.“
Clark zůstal stát s pusou do kořán. Zíral na Demagogua, když profesor bez zachvění opouštěl místnost. V patách mu šel doktor Zweistein a omluvně se po strnulém Clarkovi ohlížel.
Děkujeme, nashledanou. A tak končí jeho stáž.
Svěsil ramena a upřel pohled na naleštěnou podlahu konferenční místnosti.
„Clarku…“ oslovil jej tiše Kortscher.
„Ne,“ zavrtěl Clark hlavou, „nemůžu je nechat, aby v tom výzkumu pokračovali!“
„Clarku, oni je tam chtějí poslat už zítra!“
„Zítra…“ převaloval to slovo na jazyku, jako kdyby mu nedocházela jeho naléhavost.
„Profesor Demagogue nám zablokoval přístup do místností, kde jsou ubytováni. Nemáme šanci je varovat.“
Clark pozvedl hlavu. V srdci se mu hromadilo potlačované zoufalství.
„Na shledanou, pane Kortschere. Děkuji za vaši pomoc.“
„Ale Clarku…“ začal Kortscher. Když viděl výraz ve tváři jeho bývalého nadřízeného, zmlkl. „Na-na shledanou.“
Clark odešel z místnosti a snažil se potlačit slzy.
Orkyan si už po několikáté nervózně osahal krk.
Poprvé, co ta věcička přestala fungovat, to byla ta nejhorší věc, kterou zažil. Myslel si, že je s ním konec. Ale nebyl. V poslední chvíli se všechno spravilo. Dozvěděl se, že ho zachránil Clark, ten malý přívětivý mužík, který s nimi hovoříval. Orkyan se rozhodl, že mu za to musí poděkovat.
„Kde je Daia?“ oslovil muže, který stál v koutě místnosti, a snažil se klást důraz na každé slovo. Ale jako už poněkolikáté, odpovědi se nedočkal.
Řekli mu, že Daia je v pořádku, ale nemůže se s ní vidět. Že ji uvidí až na cestě zpátky.
Zpátky! Při vzpomínce na hrůzy, které v posledních několika hodinách prožil, pocítil Orkyan náhlou touhu po domově. Tak dlouho už neviděl rodný les!
Ozval se známý zvuk, který upozorňoval na otevření dveří. Orkyan se neubránil vzrušenému vydechnutí. Už brzy bude doma!
Do místnosti vstoupili muži odění do stříbrných kombinéz a v jejich čele šla malá světlovlasá dívka v laboratorním plášti. Orkyan se na ni podíval se zaujetím. Takového člověka ještě neviděl.
„Zřím tě, Orkyane,“ oslovila jej s úsměvem, „já jsem Agnez.“
„Zřím tě, Agnez,“ odpověděl Orkyan automaticky, „kde je Clark?“
„Mám se s vámi za něj rozloučit. Od nynějška se o vás starám já.“
„Aha,“ Na´vi se snažil zakrýt zklamání ve tváři, „tak jej pozdravujte.“
„Budu,“ dívka mu s úsměvem pokynula ven ze dveří, „můžeš mě následovat?“
Orkyan více než ochotně vyskočil na nohy.
„Samozřejmě.“
Procházeli společně speciálně upravenými chodbami, kudy mohl i vysoký Orkyan procházet bez námahy. Po předchozích zkušenostech už věděl, že míří do garáže. V hrudi se mu hromadilo vzrušení, když pomyslel, že bude znovu brázdit nebe na zádech svého Ikrana.
Vstoupili do prostorné haly. Kolem dokola stála početná patrola mužů v ochranných oblecích. Orkyanovi pranic nevadili. Všiml si, že u vchodu je nachystáno jejich auto.
Intuitivně se ohlédl za sebe. Všiml si, že horní část stěny garáže je prosklená. A za tím sklem stál…
„Clarku!“ zvolal Orkyan nadšeně, „Clarku!“
Muži pozvedli zbraně, ale Agnez je mávnutím ruky zastavila. Otočila se a s pozdviženým obočím sledovala, jak Na´vi mává na svého přítele.
Clark za sklem upíral smutný pohled do rozjařené Orkyanovy tváře. Slyšel každé slovo, ačkoliv Orkyan jeho slyšet nemohl.
„Clarku! Pojedeme domů! Domů!“
Až téměř poskakoval, jak se snažil upoutat jeho pozornost. Clark jen pokýval hlavou. V hrdle mu vězel obrovský knedlík, který zabraňoval odpovědět.
„Zachránil jsi mi život! Děkuji ti! Děkuji!“
„Pojď Orkyane,“ vybídla jej Agnez a otevřela dveře zadní nápravy auta. Orkyan na ni poslušně vyskočil, ale nepřestával se ohlížet za Clarkem.
V tu chvíli se otevřely druhé dveře a vstoupila celá rota ozbrojenců. V jejich středu kráčela Daia. Clark se přitiskl ke sklu, aby ji mohl lépe vidět, zatímco Orkyan nadšeně volal přes celou místnost.
„Daio, podívej! Clark je tam a přišel se s námi rozloučit.“
Na´vi se ohlédla směrem, kam Orkyan ukazoval.
Clarkovo srdce se zastavilo.
Dain krásný obličej hyzdila tenká jizva, táhnoucí se po čele přes levé oko. To již nebylo žluté, nýbrž mléčně bílé a zakalené.
Přišla o zrak.
Pohnula štíhlým krkem jen tak rychle, aby Clarkovi naznačila, že se o ni nemá starat. V zápětí už ji někdo dlouhým bidlem postrčil dopředu. Agnez se zamračila.
„Pojď, Daio, sedni si.“
Na´vi stála bez pohnutí. Jako vždycky.
„Daio, notak! Jedeme domů! Chtěla jsi přece domů, ne?“ přesvědčoval ji Orkyan.
Jeden z mužů ji důrazně dloubl do lýtka.
Clark bezděčně pozoroval, jak auto mizí ve slunečním světle. Po lících mu stékaly proudy horkých slz a tvořily na jeho černé bundě dvě podlouhlé tmavé skvrny.
Bylo po všem. Už nemohl nic dělat. Byl jen obyčejný, bezmocný Clark Poke ze sociologické fakulty.
Utřel si tváře hřbetem ruky. Nezahnal tak pocit hořkosti v ústech, ani žal, která mu svíral hruď. Viděl dva tvory, krásné a divoké, viděl, jak je svět lidí postupně dusí a obmotává řetězy. Viděl a nic s tím neudělal.
Dusal prázdnými chodbami, aniž by sledoval, kam vlastně jde. Bylo mu to jedno. Všechno mu to bylo jedno.
Na´vi jsou ztracení. Domů se nevrátí. Nebo ne tak, jak by chtěli.
Před očima mu vyplul obraz Orkyana, jež žil v naivní představě, že se může vrátit na Pandoru. Znovu mu vyhrkly slzy.
Mrštil svojí brašnou na zem a posadil se do měkkého křesla. Už to není jeho křeslo. V koutě stálo objemné zavazadlo, které si sem přivezla nová praktikantka z Ameriky. Teď je to ona, kdo velí.
„Pane Poku,“ oslovil jej někdo. Clark ani nezvedl hlavu. „Slečna Augustinová vám tohle posílá.“
Byl poněkud zaskočen, když zaslechl jméno zesnulé doktorky Augustinové. Potom si uvědomil – Agnez Augustinová ze Stanfordské univerzity je přece její nejmladší sestra. Převzal si kousek papíru, aniž by pohlédl příchozímu do tváře a upřel na něj zrak.
Byl to útržek z nějaké staré knihy. Někdo na něj klikatým rukopisem napsal jedno jediné slovo.
Clarkovo srdce zaúpělo. Ten rukopis znal. Tolikrát ji učil psát dvojité vé a ona jej vždycky pokazila…
Uměl německy velmi špatně, málem hůř, než ona, avšak tohle slovo bezpečně poznal.
WOLLEN.
Chtít.
/Někde jinde/
září 2155
Venton si rozepnul kombinézu a její svrchní díl nechal volně viset kolem boků. Bylo mu v ní horko. Prodíral se lesním podrostem, sem tam ho nějaká větev švihla do obličeje nebo do ramen. Párkrát zaklel, ale přesto nepolevoval a šlapal dál.
Měl velmi silné tušení, že ho tam najde.
Zůstal stát se několik kroků před mýtinou a vyhlédl zpoza nízkého šípkového keře. Uprostřed prostranství se tyčil mohutný dub s širokou korunou. A u jeho paty seděla zády opřená nějaká postava.
Venton se pousmál. Věděl to už od začátku.
Vystoupil z houští a potichu přecházel po travnaté ploše pokryté spadaným listím. Každý jeho krok vydal tlumené zašustění, avšak postava u stromu nezareagovala.
Venton se po chvíli zastavil a vzdychl.
„Ale jdi, Clarku.“
Clark zíral kolmo vzhůru do koruny dubu a neodpověděl. Chambreline došel až k němu a poklekl vedle pletence masivních kořenů.
„Podívej se na mě.“
Clark neochotně sklopil oči. Měl je zarudlé – bezpochyby od pláče – a prázdné.
„Jak jsi mě našel?“ zeptal se chraplavě. Venton jeho otázku málem přeslechl, jak byla slabá.
„Předvádět bezvědomého teda moc neumíš, Clarku. Bylo jasný jak facka, že když jsme tě našli, už jsi byl delší dobu vzhůru.“
Mladý muž znovu upřel zrak k nebi.
„Co se toho druhého týče – něco mi říkalo, že budeš tady.“
„Možná tě sem dovedla schválně,“ zašeptal Clark do větru.
„Cože?“
„Nic.“
Clark sklopil hlavu a bezmyšlenkovitě se hrabal v nánosu listí, aniž by o příchozího projevil nějaký zájem. Venton si pohladil holé temeno a pravil: „Poslyš, Clarku – Demagogue je svině. Jak si něco zamane, je to v háji. Ale co jsem slyšel, tak Augustinová je celkem fajn. Postará se o ně.“
Clark nevnímal.
„No, a když ne, dám ti na ně pozor já. Co říkáš?“
„Myslíš, že ještě někdy uvidíme Slunce?“ opáčil Clark. Venton nechápavě zamrkal.
„Slunce?“ opakoval a podíval se na oblohu, „No… vidíš, to mi ani nepřišlo. Přes ty mraky už člověk nevidí vůbec nic. Ale proč se sakra ptáš na takový věci?“
„Proč ne? Připadá ti to jako naprostá pitomost?“
„No, ovšem že… ne… ale v týhle situaci…“
„V jaké situaci?“
„Já… nemyslím… hele, Clarku, podívej, poslal mě Kortscher, že máš furt na sobě identifikační čip a měl bys ho vrátit. Proto jsem tady.“
„Fajn,“ Clark zasunul ruku do týla a strhl si malou šedou náplast. „Tady. Můžeš jít.“
Venton sevřel předmět v dlani a zamračil se. Clark odvrátil tvář a zíral na dva veliké javory poblíž borůvkového houští.
„No, abych řek pravdu – dneska je moc hezky. Už dlouho jsem takový počasí neviděl. Člověku je hned… líp.“
Clark souhlasně zamručel.
„Prý že ještě před několika lety bylo takové počasí běžné.“
„Tak to muselo být fajn,“ pokrčil rameny Venton, „ale kam tím míříš?“
„Proč jsi ještě neodešel?“
Clarkovy otázky se Ventonovi zdály čím dál podivnější.
„Protože se mi nelíbí, co se s tebou stalo, Poku. A taky…“ posadil se vedle Clarka a překvapilo ho, jak na něj dolehla únava předchozích dní, „no… je tu fakt dost hezky.“
„Vážně?“
„Jo.“
Společně se opřeli o kmen statného dubu a zaklonili hlavy. Skrz husté listoví prosvítaly cáry modré oblohy a slunce je svými paprsky hřálo na tvářích.
„A ti potomci místo toho staví kyslíkový generátory.“
„Hmm…“ přisvědčil Venton, „ale ne všechny projdou. Zrovna nedávno jsem slyšel, že Finové poslali do háje konstruktéry z ElmBreeze. Žádná továrna, říkali, my chceme radši stromy.“
„Opravdu?“ Clark vrhl zvědavý pohled na Chambrelina. Ten se však v tu chvíli zaobíral něčím nad jejich hlavami a pohled mu neoplatil.
„Fakticky. Divný že?“
„No… jo.“
„To by člověk neřek. Myslíme si, že bez kyslíkovejch generátorů už nemůžeme být a najednou se ukáže, že nejenom, že bez nich vydržíme, ale je to mnohem jednodušší. Nemusíš být génius, abys na tohle přišel, stačí jen…“
„…chtít,“ dokončil Clark. Venton na něj úkosem pohlédl.
„No… to asi jo, no.“
A dál společně zírali do nebes.
Tato povídka je motivovaná příběhem filmu Avatar. Odehrává se rok po Pandorské válce na planetě Zemi. Mnichov, Berlín, Falkensee, Stanfordská univerzita a zmíněné země či pohoří jsou skutečná existující místa. Jaderný reaktor, výzkumná stanice, názvy ulic, podniků a další jsou fiktivní. Charaktery jsou pochopitelně fiktivní rovněž. Dialogy v německém jazyce nezaručují stoprocentní správnost, jelikož autor ve svou německou gramotnost příliš nevěří. Ani slovník není neomylný. Všechny vynálezy, odborné termíny a mechanismy se zakládají na pravdě, avšak z velké části jsou pouze domyšlené. V rozhovorech psaných kurzívou jsou mezery mezi styly záměrné. Autor viděl Avatara pouze třikrát. Omluvte, prosím, případné nesrovnalosti s dějem tohoto filmu.
/Ústav sociologie, oddělení parasociálních a kosmosociálních vztahů/
/Mnichov, září 2155/
„Jaká je tedy vaše hmm... hypotéza, doktore Demagogu?“
„Podle mého úsudku by socializace mohla proběhnout zcela bez problémů – přesně, jak bylo předpokládáno. Nemám pravdu, doktore Zweisteine?“
„Ja, das stimmt.“
„Bez problémů? Copak jste neslyšel o Pandorské válce?“
„Mein Gott! Das war sehr böse!“
„Samozřejmě že slyšel, pane Poku. Nezapomínejte však, že to byl projekt, kde mělo finálně dojít k těžbě unoktaria. Studium se týkalo rostlin a geologie, nikoli sociálních struktur lidu Na´vi. Páně Selfridge udělal osudovou chybu, že chtěl zničit jejich domov, což se přesně podle našich výzkumů, nemělo stát. Proto jsme také veškeré pokusy soužití lidí a Na´vi na základně beta prozatím pozastavili. To však ovlivňuje i výzkum na stanici alfa.“
„A myslíte si, že převézt je sem, daleko od jejich lesa a bohyně, bez možnosti žít svým vlastním životem, je to nejlepší řešení? Chcete tu snad mít druhou Pandoru?“
„Oh, už mluvíte jako doktorka Augustinová. Pane Poku, my provádíme výzkum. Víte, co to znamená? To znamená, že my na základě jistých teorií vyzkoušíme, zdali je socializace s lidmi u Na´vi možná. Podle programu, který jsme nachystali, by měla za pár dní vyplynout konečná zpráva o na´vijských socializačních schopnostech a návycích.“
„Aber morgens sagen Sie etwas anderes, Herr Demagogue...“
„Copak těch důkazů už nebylo až až?“ ohradil se Clark. „Jakákoliv snaha přesvědčit Na´vi o „výhodách“ civilizace skončila katastrofou! Oni se svého domova nevzdají!“
„Naše testovací objekty se přihlásily zcela dobrovolně, pane Poku. A kromě toho – přesvědčovací nástroje sociologa nejsou rakety a samopaly. Naší hlavní zbraní je dokonalá znalost systému těch tvorů. Bohužel, vzhledem k tomu, že smrt doktorky Augustinové a obsazení jedné ze základen vedlo k tomu, že téměř veškeré prameny dat jsou nenávratně ztraceny...“
„In letzem Bericht Frau Augustin sagt, dass sie nicht mehr mit uns zusammenarbeiten will...“
„Děkuji, pane Zweisteine“ zavrčel Demagogue, „zkrátka museli jsme pozastavit i práci sociologů na alfě, abychom uklidnili sílící nepokoje. Nyní bude náš projekt pokračovat tady.“
„A co hodláte získat?“
„Stále to nechápete, pane Poku? Myslel jsem, že fakulta sociologie sem posílá někoho zasvěceného... Cílem je najít společnou řeč mezi lidmi a Na´vi. Spojit tyto dva rozdílné národy tím, co spolu sdílí. Pan Sully nám dokázal, že i člověk se může insociovat do společnosti Na´vi. Avšak on sám přitom ztratil pojem o lidskosti. Stal se jedním z Na´vi. A byl to také jeho čin, který nás přivedl na tuto myšlenku.“
„Co hodláte s těmi Na´vi udělat? Převézt je na cvičnou stanici a vypustit do ohrady? Poslat je do ulic Berlína, aby se „nějak sžili“?
„Řečeno velice lajcky, pane Poku... ale ano, tak nějak. Pokud se člověk může stát Na´vi, pak se i Na´vi může stát člověkem.“
„Ihre Kraft geht aus seiner Götin und Erde. Ohne ihr sind sie schwach...“
„A co uděláte potom?“
„Pokud se tato teorie potvrdí, pak využijeme svých dřívějších poznatků k tomu, abychom znovu navázali kontakt s Na´vi na Pandoře a dokázali jednat společně...“
„Zweifellos...“
„...a případně se dohodli o těžbě unoctaria.“
„Zwei... moment mal! Sie haben es nur für die wissenschaftliche Zwelle machen!“
„A vědecké poznatky se nejlépe uplatňují v praxi,“ zakončil to doktor Demagogue s úsměvem.
„Ale...“
„Aber...“
„Dost řečí. Za několik hodin dorazí loď a já musím převzít testovací objekty. Omluvte mě, prosím, pane Poku. Doktore Zweisteine?“
„Ich bin uzufrieden.“
„Správná poznámka. Půjdeme.“
Clark s povzdechem sledoval, jak záda obou profesorů mizí v hydraulických dveřích naproti. Poté sklopil oči a pohlédl na skripta, která držel v náručí. Byl na nich seznam pokynů, které bude muset přednést Na´vijským návštěvníkům.
Jen litoval, že se místo na´vijštiny nenaučil německy.
Bylo to tu... jiné...
Otevřela oči. Na okamžik si myslela, že se ocitla na Bílých pláních Tomaakyia. Namodralé světlo bylo tak nepříjemné, že si musela rukou zaclonit tvář. Prsty zavadila o nevzhlednou dýchací masku.
Ty hlasy. Ty zvuky. Ty vůně.
Když se podívala dolů, spatřila spoustu a spoustu malých postaviček. Nebešťané? Možná. Ale to nebyli ti, které znala. Tihle byli jinačí. Bylo jich mnoho. Mnoho.
A přesto se cítila tak… sama.
„Daio?“
Šeptavý hlas, který jí zazněl vedle ucha, na okamžik utlumil zmatek, který pociťovala uvnitř.
„Orkyane?“
„Už jsme tady?“
„Asi ano.“
„Tohle... je Země?“
„Nejspíš jen nějaká z budov, jak nám říkali na té stanici.“
„Je tu.. tak pusto...“ šeptala Daia. Mumlavé hlasy okolních lidí k ní doléhaly jako z veliké dálky, „neslyším les, Orkyane. Neslyším jej.“
„Není tady les, Daio.“
„Ale co Eywa...“
„Všechno bude v pořádku.“
Daia zavřela oči. Snažila se zhluboka nadechnout, najít ten úžasný pocit bezpečí a klidu, jakým byl prodchnutý její rodný hvozd. Necítila však nic. Vůbec nic. Jako kdyby bylo tohle místo... mrtvé.
„Zřím tě.“
Slova v jejím rodném jazyce nepronesl Orkyan. Daia sklonila hlavu a spatřila před sebou zrzavého mladíka, který se tvářil notně nervózně.
„Zřím tě, Nebešťane,“ odpověděla váhavě. Človíček si v rukách mnul lem laboratorního pláště. V tu chvíli si Orkyan i Daia uvědomili, že je v sále naprosté ticho.
„Ehm, vítejte na Zemi, příslušníci Lidu. Cítíte se... dobře?“
„Cítím...“
„Je nám vcelku dobře,“ odpověděl pohotově Orkyan. Daia na něj upřela své žluté oči, ale nepromluvila.
„To je... to je skvělé, ano, skvělé. M... Mohli byste mě, prosím, následovat?“
Človíčkova malá ruka ukazovala směrem k veliké kovové stěně.
„Orkyane, Daio, mohli byste mě prosím následovat?“ zopakoval, poněvadž si nebyl jistý, jestli správně používá podmiňovací způsob. Na´vijština měla zcela jiné vazby než všechny ostatní jazyky.
„Znáš naše jména?“ podivila se Daia.
„Ehm... ano, řekli mi je,“ odvětil muž nejistě. Daia se nad něj naklonila, aby si jej mohla prohlédnout zblízka.
„A jak říkají tobě?“ zeptal se Orkyan.
„Clark Poke,“ vykoktal muž, „Clark stačí.“
„Zřím tě, Clarku,“ odpověděl zdvořile Orkyan.
„Á, tady jste, pane Poku. Jak to šlo?“
„Dobře, profesore. Angličtinu i němčinu zvládají pomocí elektromagnetických stimulátorů bdělosti dobře.“
„Vidím, vidím...“ Demagogue se sehnul, aby do elektronického zápisníku načmáral několik poznámek, „a jak uvítali nabídku naučit se našemu jazyku?“
„S potěšením, pane. Tedy, Daia byla poněkud plachá, ale Orkyan ji přijal velice ochotně. Byli však nadmíru překvapeni, že lidé používají více jazyků...“
Doktor neodpověděl, jen dál čmáral poznámky.
„...a že v něm nemají výrazy pro „Tsahaylu...“
„Co jste jim odpověděl?“
„Že jim to časem vysvětlím.“
Demagogue udělal posledních pár črtů a odložil zapisovací desku.
„Naše práce zatím postupuje podle plánu.“
„Jak chcete naplánovat reakce neznámých tvorů, pane?“
„Existují jen dvě reálné možnosti. Úspěch – neúspěch. Podle nich se také odvíjí program. A krom toho – nejsou tak docela neznámí, pane Poku.“
„Tajíte mi snad něco?“
“To je otázka! Samozřejmě že tajím! Kdybych netajil, seděl byste nyní na mém místě! A teď do práce! Je tu ještě mnoho věcí, které musíme udělat. Zítra odjíždíte na cvičnou stanici do Berlína.“
Clark Poke si povzdychl. Doufal, že tahle stáž mu přinese něco zajímavého. Zatím mu bylo dovoleno jej hledět přes plexisklo na spící Na´vi a mlčet, když se projednávalo něco důležitého.
Neochotně sbalil svoje spisy a zanechal profesora Demagogua o samotě.
Daia se štíhlými prsty dotkla skla. Bylo studené. Pomalu jimi přejížděla nahoru dolů, sledovala, jak se na hladké ploše objevují mlžné stopy a v zápětí zase mizí. Poté se ohlédla se za sebe a spatřila Orkyana, který seděl na protější posteli. V rukách třímal nějaký hranatý předmět a polohlasně si něco šeptal. Daia zachytila několik anglických slov, i když stále nechápala Orkyanovo počínání.
„Orkyane?“
Na´vi zvedl hlavu.
„Copak se děje, Daio?“
„Nechybí ti?“
„Kdo? Les?“
Daia nakrčila čelo.
„Ne,“ opáčila, „Eywa.“
„Eywa...“ Orkyan to slovo převaloval na jazyku bez většího zájmu. „Samozřejmě, že mi schází. Schází mi stín a klid našeho lesa...“
„Schází mi její duše...“ dokončila Daia.
„Její duše? Jsme potomci Eywy. Její duše je pořád s námi.“
„Její duše je přítomna v našem domově, Orkyane. Ale to není zde...“
Orkyan uchopil předmět, který měl v náručí, a otevřel jej Daie před očima. Daia zašilhala na podivné znaky, jimiž se tenké zažloutlé stránky jen hemžily, aniž by jim jakkoliv rozuměla.
„Četl jsem tohle. Píší zde o Zemi a o jejím bohatství. Tenhle svět je plný zázraků stejně jako ten náš. A my jsme první z Lidu, který je může nalézt...“
„Co že jsi dělal?“ Daia nad prapodivnými šmouhami zavrtěla hlavou.
„Čtu, Daio. Nebešťané – tedy lidé – si své myšlenky a vzpomínky zapisují zvláštními znaky do takovýchto listů... stran... knih, tak aby se k nim mohli kdykoliv vrátit. Abys to mohla udělat, potřebuješ se naučit rozluštit jejich písmo. Clark mě to naučil. Nyní se mohu dozvědět vše, co lidé učinili.“
„Oni přechovávají paměti svých předků na těchhle... knihách?“
„Ano. Jsou jich... tisíce. Statisíce. Tisíce statisíců. Tolik pamětí... tolik událostí... téměř jako zná Eywa.“
„Říkáš, že duch Eywy Zemské je i v těchto knihách?“
„Část určitě. Jak jinak by dokázali něco takového uchovat, co myslíš?“
Daia se natáhla a vzala si knihu z Orkyanovy ruky. Převrátila ji v dlaních. Nepřipadalo jí na ní nic zvláštního. Hnědá hrubá vazba, opotřebované stránky pokryté hustým záhadným písmem. Je tohle opravdu paměť zdejšího Lidu?
Sáhla si na zátylek a uchopila do rukou uhlově černý cop. Jestli je pravda, co se říká, pak by možná mohla...
„Ne. To nefunguje,“ zavrtěl hlavou Orkyan. Daia se na něj na okamžik nechápavě podívala a poté pustila vlasy zpět na záda.
„Zvláštní...“ podala knihu Orkyanovi nazpět a schoulila se ke stěně. Znovu upřela pohled na plexisklo. Viděla skrze něj do dalších a dalších spletitých chodeb... a přesto se cítila jako v kleci.
Přitiskla si nohy k hrudi, zavřela oči a pokoušela se najít jedinou známku po Eywě, či jiné duši.
Poté upadla do neklidného spánku.
„Alsoo... Ja! Fertig!“
Orkyan si opatrně sáhl na hrdlo.
„Co se to stalo?“ zeptal se zmateně.
„Máš v krku takový malý přístroj, který ti umožní na Zemi dýchat,“ vysvětlil Clark směsicí Na´vijšiny a angličtiny, protože Na´vi zkrátka nepoužívali vhodné výrazy pro lidské technické vynálezy.
Orkyan se znovu zaujatě věnoval svému hrdlu.
„Nezničím to, když budu jíst?“
„Ne. Je to vyrobené z odolného materiálu. A je to navíc malé.“
Orkyan naprázdno polkl. Necítil v hltanu žádnou změnu. Potom se nadzvedl v loktech a rozhlédl se kolem.
„A co bude dál?“
„Ich muss jetzt ins Leitwarte gehen. Bitte, vorbereiten sich. Sie sollen im zehn minuten nach drauβen gehen.“
Clark doktora Zweisteina ignoroval. Měl svoje rozkazy a podle nich se bude řídit.
Stejně mu nerozumí ani slovo.
„Tak tedy...“ začal nejistě, „půjdu zkontrolovat Daiu, ano?“
„A potom?“ naléhal Na´vi.
„A potom... vám ukážu Zemi.“
Viděl, jak se v žlutých očích mihl záblesk nadšení.
Clark Poke se však nemohl zbavit pocitu, že horlivost Pandorské návštěvníky brzy opustí. A to dost brutálním způsobem.
Chrr... Chrrr... Pane Clarku?
Mladík si ledabyle přimáčkl tlačítko na klopě laboratorního pláště.
„Ano, pane?“
Za deset... chrr... minut se připravte k výstupu... chrr... doktor Demagogue s vámi chce mluvit... chrrr...
„Ještě jsem nedokončil kontrolu, zdali vše funguje, jak má, pane,“ odsekl Clark o něco prudčeji, než měl v úmysl. Netroufal si odhadnout, jestli chrčivý zvuk, který vycházel z vysílačky, byla jen deformace radiových vln nebo ten někdo na druhé straně nespokojeně zavrčel.
Chrrr... za dvě minuty v konferenčním sále, pane Clarku... chrrr...
„Ahh... rozkaz, pane.“
Clark se unaveně otočil na Orkyana a pokrčil rameny.
„Obávám se, že tě tady musím nechat chvíli samotného.“¨
„A Daia?“
„Je hned ve vedlejším sále. Stačí, když zvedneš... ty...“ Clark urychleně hledal nějakou náhradu za slovo „žaluzie“, „když zatáhneš za ten provázek v rohu. Musím jít.“
„Díky.“
Clark jen cosi nesmlouvavě zabručel a zmizel za kouřovými skly.
Orkyan si ještě jednou důkladně prohmatal krk. Jedl už ledacos... ale představa, že má tam uvnitř nějakou bzučící věcičku s vrtulkou jej moc nepotěšila.
Vzpomněl si na Clarkova slova a rozhlédl se. Orlíma očima okamžitě zahlédl kontrastní bílý provázek na pozadí bílé stěny. Nahnul se k němu, uchopil jej mezi prsty a zatáhl.
Ozval se hlasitý lomoz, jak několik řad žaluzií prudce vystřelilo nahoru. Orkyan sebou leknutím trhl. Provázek mu zůstal bezvládně viset v ruce.
„Zvláštní technika...“ pomyslel si.
Když zvedl hlavu, spatřil překvapený obličej Daii, která na něj upřeně zírala skrz dvojité plexisklo. Orkyan upustil torzo špagátu a otočil se k ní.
„Orkyane?“ zkusila promluvit Daia. Orkyan na druhé straně však jen zavrtěl hlavou. Skrz dvojité sklo nebylo vůbec nic slyšet.
Daia chvíli přemýšlela, jak by mohla s Orkyanem navázat kontakt. Položila dlaň na studené sklo. Doufala, že její druh pochopí, o co se pokouší. Orkyan ale znovu zavrtěl hlavou.
Jsou tam dvě gestikuloval a náznakem ukazoval na sklo. Daia jen nechápavě zírala, rukou stále přejížděla po hladké ploše a snažila se najít nějakou štěrbinu či slabé místo.
Orkyan si mezitím ukázal na hrdlo. Daia to zpozorovala a přikývla. Zatvářila se při tom tak znechuceně, jak jen nejlépe dovedla. Orkyan přikývl.
„Pojďte.“
Při zvuku toho hlasu se Daia otočila. Ve dveřích stál nějaký muž v bílém. Vypadal stejně jako všichni ostatní muži v bílém, kteří tu chodili kolem,. Přesto si Daia byla jistá, že jej nezná.
„Kde je Clark?“ zeptala se lámanou angličtinou. Muž ji pohybem ruky umlčel a naznačoval, ať jde za nimi.
„Kde je Clark Poke?“ opakovala Daia. Avšak postava jen zarputile kroutila hlavou. Mladá Na´vi na okamžik znejistěla. Že by snad přišla o hlas?
„Tak pojď už, sakra,“ vyzval ji muž. Slovo „sakra“ Daia postřehla a vybavila si, že tohle používali ti bílí muži často, zvláště ve chvíli, kdy jí vkládali do krku onen podivný přístrojek. Domyslela si, že to je nejspíše nějaká výzva k tomu, aby se postoupilo do dalšího stádia činnosti.
Opatrně vstala z lůžka a sklonila se. Ačkoli tu byli očekáváni, dveře do její místnosti byly zatraceně malé. Daia se jimi téměř proplazila. Na chodbě již čekal Orkyan a rozpustile se zubil.
„Prý už brzy uvidíme Zemi!“ hlásil rozjařeně.
„Copak jsme ji dosud neviděli?“ zapochybovala Daia.
„Jen zevnitř. Z budovy. Teď ale budeme přímo kráčet po ní!“
„Jak to víš? To ti řekl Clark?“
„Ne tak úplně. Včera večer jsem si nechal dát další kurz angličtiny.“
„Aha... a co znamená slovo „sakra“?“
„Hmm... to nevím... možná nějaké zvíře?“
„Tak pojďte přece!“ rozkázal muž v bílém už o poznání nevraživěji.
„Co říká?“
„Máme jít s ním. Tak do toho!“
Daia pokrčila rameny. Od chvíle, co sem přijeli, to bylo jediné gesto, kterým si byla naprosto jistá.
Nechali se malým človíčkem vést změtí stále stejných umělohmotných chodeb. Sem tam problikávala nějaká světýlka, sem tam bylo možno oknem nahlédnout do některého ze sálů. Orkyan to vše hltavě sledoval, aby mu neunikl jediný detail, zatímco Daia upírala pohled výhradně na strop. Bála se totiž, že do něj každou chvíli narazí.
Muž v bílém je dovedl do prostorné haly bez oken a dveří, jejímž jediným východem byla velikánská posuvná vrata. Daia zaklonila hlavu. Byla překvapena, že i tak malí lidé staví takové veliké věci. Ještě k tomu pro sebe.
Obrovitánská místnost byla až na osamělého muže sedícího ve velikém terénním autě prázdná.
„Pojďte sem, Orkyane a Daio!“ zazněl známý Clarkův hlas. Hrdelní tóny Na´vijské řeči se prapodivně rozléhaly.
„Clarku? To jsi ty?“ zeptala se Daia obezřetně. Osoba v autě se otočila.
„Ano, to jsem já. Nebojte se. Vlezte si dozadu do auta.“
Oba opatrně přikročili k zadní nápravě vozu. Auto mělo čtyři gigantická kola, dvě malá sedadla vepředu a dvě veliká vzadu. Daia se tázavě podívala na Orkyana. Ten na nic nečekal a vyhoupl se nahoru. Usadil se do kožené podložky a dlouhé nohy vystrčil z vozu.
„Posaď se, Daio,“ vyzval ji Clark, „A oba si zapněte pásy.“
Daia se nedůvěřivě rozhlížela sem a tam. Něco jí na téhle velké místnosti nehrálo.
„Kde jsou všichni ti lidé? Proč tu nejsou s námi? Copak nás nechtěli vidět?“
„Neboj se, vidí nás. Všechny ty modře poblikávající věci u stropu jsou kamery. A těmi nás sledují.
Daia okamžitě zbystřila a rozhlédla se. S hrůzou si uvědomila, že ta modrá světýlka jsou skoro všude. Škubala hlavou sem a tam, jako kdyby nevěděla, do kterého se má dívat dřív. Z úst se jí vydralo varovné zasyčení.
„Vidí nás pořád, i když se na ně nedíváš, Daio. Vůbec z nich nemusíš mít strach. Nastup si.“
„Daio, pojď. Neublíží ti,“ dodal Orkyan a natáhl k ní ruku. Daia si povzdychla. Cítila se tak... zranitelná. Neměla u sebe ani luk, ani lovecký nůž. Kdyby ji cokoliv přepadlo, neměla by se jak bránit.
Orkyanova paže ji pevně uchopila za zápěstí a vytáhla nahoru.
„Daio, no tak. Nebudeme dělat potíže.“
Na´vi neodpověděla. Nedůvěřivě zkoumala dva široké pásy po stranách sedadla. Když však ucítila Orkyanův upřený pohled, zacvakla je do sebe a sklopila hlavu.
„Můžeme vyrazit?“ ujišťoval se Clark.
„Ano!“ opáčil Orkyan bleskurychle. Nastala krátká odmlka.
„Daio?“ oslovil ji Clark. Daia se otřásla.
„A... ano.“
Motor auta hlasitě zabzučel a sedadla se pod nimi rozechvěla.
„Tak dobrá. Připravte se. Planeta Země vás očekává v celé své kráse.“
Čtyři mohutná kola se dala do pohybu. V tu chvíli se ohromná vrata začala odsouvat a dovnitř pronikl pruh mdlého šedého světla. Daia i Orkyan zatajili dech, ale to už je nákladní auto vyvezlo z hangáru na čerstvý vzduch.
/Výzkumná stanice Králík/
/Berlín - Falkensee, září 2155/
Obrazovka zablikala a potemněla. Clark si povzdychl. V přítomnosti Daii a Orkyana co chvíli vypadával proud.
Sehnul se pod stolek a našel spínač náhradního zdroje. Ozvalo se krátké zabzučení a na černém monitoru před ním se objevil přívětivý obličej profesora Demagogua.
„No konečně,“ zavrčel reproduktor, „co vám pořád tak trvá?“
„Vypadává proud, pane.“
„Tak řekněte Zweisteinovi, ať vás napojí na radiantovou síť. A teď podejte hlášení.“
Clark si povzdychl.
„Operace Králík, den sedmý. Všechno se pohybuje stále ve stejných kolejích. Daia a Orkyan...“
„U všech čipů, Clarku, tohle má být vědecké sympozium?“ přerušil jej nevrlý hlas profesora Demagogua.
„Omlouvám se pane. Ehm, ehm,“ Clark si divadelně odkašlala a začal znovu. „Operace Králík, den sedmý. Celkový stav situace je neměnný vůči předchozímu dni. Sledované objekty zatím v socializaci příliš nepokročily. Objekt číslo jedna, mužského pohlaví, vykazuje známky větší ochoty a snahy o srozumění s okolními obyvateli. Úkol číslo jedna byl splněn bez výhrady. Úkol číslo dvě rovněž. Úkol číslo tři nedokončen kvůli závadě na vozidle. Úkol číslo čtyři rovněž splněn.“
„Dobrá, dobrá. A ta druhá?“ vrtěl hlavou Demagogue netrpělivě.
„Objekt číslo dvě; Úkol číslo jedna byl splněn bez obtíží. Úkol číslo dvě nedokončen.“
„Stále? Jak to?“
„Objekt číslo dvě...“
„Tohle už budu kategorizovat já. Vy mi vysvětlete svými slovy, proč to ještě není hotové.“
„Lidským činnostem pro obstarání života se naučila, pane, ale nerozumí penězům. Stále nedokázala pochopit, že hlavním cílem je nakoupit potraviny v obchodě, nikoliv je vypěstovat. A pořád...“ Clark se odmlčel.
„Pořád?“
„No... zkrátka odmítá jíst cokoliv koupeného.“
Demagogue jen cosi nespokojeně zamumlal.
„Zkuste to tedy znovu. V případě postupujícího neúspěchu přejdeme k úkolu tři. Co se objektu jedna týče, můžeme přejít k úloze pět.“
„A ta zní?“
„Pošlu vám její přesnou formulaci za několik minut. Vyčkejte.“
S těmito slovy se obraz opět vytratil.
Clark se opřel do měkkého křesla a ruce složil za hlavu.
Udělal dobře, že mu to nakonec neřekl? Mladý pan Poke si nebyl docela jistý. Přece jen, pro výzkum jsou důležité jakékoliv detaily, ale...
„Clarku?“
„Ano, Daio?“
Vysoká Na´vi se k němu po špičkách přikradla. Ruce měla sepjaté u břicha a nervózně si je sukovala do sebe. Záda měla ohnutá a shrbená, ramena jí sklesle visela v lopatkách jako špinavé prádlo. Už od pohledu na ní bylo vidět, že se trápí.
„Slyšela jsem, že jsi mluvil s tím mužem...“
„Ano, mluvil.“ Clark se odstrčil od stolu a popojel na kolečkové židli k Daie.
„Ty úkoly... to bylo?“
„To bylo to, co jsem vás tady naučil. Za prvé – používat zařízení v domě nutné k životu. Za druhé – naučit se používat peníze a pohybovat se ve městě. Za třetí – naučit se používat dopravní prostředky. Za čtvrté – seznámit se s lidmi. A za páté... to ještě nevím.“
„Aha...“ Daia sklesle sklopila hlavu. Clark ucítil v hrudi osten lítosti. Přesto se pokusil navázat na předešlé téma.
„Podívej, Daio, já vím, že město nevypadá lákavě, ale určitě poznáš, že lidé jsou nesmírně zajímaví. Stejně jako jejich styl života.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Daia, „to město je špatné...“
„Není špatné. Je tam plno dobrých lidí.“
„Ne, není. Není tam nic. Já...“ Daia se téměř roztřásla hrůzou, „je tak ubíjející, tak dusivé, tak mrtvé... Lidé, kteří v sobě mají jiskru, kousek duše... Vstoupí do toho města... a najednou je pryč. Zmizí... Utopí se...“
„Klid, Daio, klid.“ Clark jí sevřel hlavu v dlaních. Zřetelně cítil, jak se třese, „to se ti jen zdá.“
„Nechci být jednou z nich, Clarku... nechci se utopit...“
„Neutopíš se. Podívej se na Orkyana.“
Daia sklopila hlavu.
„Orkyan...“ zašeptala. Po tváři jí skanula slza.
„Orkyan je... stalo se s ním snad něco?“
Daie se sevřelo hrdlo. Zarputile zavrtěla hlavou a přiškrceně vzlykla.
„Notak, Daio. Klid. Uklidni se.“
„Tak... sama...“ pravila roztřeseným hlasem.
„Daio, stačí jen...“
Přerušilo jej pronikavé zapípání. Clark zvedl hlavu. Na obrazovce se objevila jeho w-mailová schránka. S jednou novou zprávou.
„Úkol číslo pět...“ hlesl Clark. Podíval se na Daiu, která zkroušeně klečela před ním. Nejdříve musí zjistit, oč jde… a případně zmírnit její obavy.
Přitáhl se zpět ke skleněnému stolku. Odsunul stranou několik lejster a zmáčkl kruhové tlačítko na klávesnici. W-mail zablikal a zpráva se rozbalila.
Clark přejížděl očima po obrazovce a ty poslední zbytky radosti z něj naprosto vyprchaly. Stačilo jen pár řádků neonového písma aby pochopil, že pokud Daia nezvládla číslo dva, tenhle bude pro ni naprosto nemožný.
Daia zpozorovala, jak Clark před počítačem zbledl. Zapomněla na strach, který jí otřásal celým tělem a naklonila se k němu.
„Co se děje Clarku? Co je úkol číslo pět?“
Clark naprázdno polkl.
„Úkol číslo pět je...“
„...strávit noc a den ve městě?“ zopakoval Orkyan nevěřícně, „to... to je úžasné!“
Clark se nad jeho nadšením pousmál. Jak obrovský rozdíl je mezi Daiou a Orkyanem!
„Nebude to nic lehkého, Orkyane. Musíš si sám zařídit nocleh, stravu a taky se něčím zabavit...“
„Neměj strach, Clarku,“ mávl rukou Na´vi, „ve městě se již vyznám velmi dobře. Dokonce jsem objevil místo, které by se mohlo líbit i Daie. Lidé se tam často chodí koupat a je to výtečné. Co říkáš, Daio?“
Daia neřekla nic. Jen strnule zírala do skleněné stěny haly.
„Daio,“ oslovil ji Clark, „vím že na tebe pořád naléhám, ale... nemůžu do nekonečna lhát profesoru Demagoguovi, že jsi byla ve městě. Přijde čas, kdy to budeš muset taky zkusit… a sama. Proč nechceš jít raději s Orkyanem už teď?“
Na´vi zvedla hlavu a pohlédla Clarkovi přímo do očí. Clarka z toho výrazu zamrazilo. Daie se v očích zrcadlila bolest a strach, ještě hlubší než jaký viděl včera večer.
„Orkyan se o tebe postará.“ řekl nakonec. Vysoký Na´vi hrdě přisvědčil.
Daia nespouštěla oči z Clarkovy tváře. Jako kdyby chtěla, aby viděl všechen ten strach a zahanbení.
„Já chci odsud pryč!“ zavyla tiše.
Sekundy….
Minuty…
Hodiny…
Clark se pohupoval na židli vedle virtsercheru a roztržitě žmoulal v ruce projekční pero. Očima neustále těkal po virtuální mapě města, která vypadala jako tisíce poletujících lampiónků na hologramickém obraze. Virtsercher pracoval na plné obrátky a zaznamenával sebemenší pohyby kdekoliv ve městě. Clark visel očima na dvou bodech, které si označil svým projekčním perem – byli to Orkyan a Daia.
Zdálo se mu, že se už nejméně půl hodiny zdržují na stejném místě. Bohužel, při citlivosti, s jakou virtsercher nyní pracoval, bylo obtížné odhadovat, jestli jsou uvnitř budovy nebo ne.
Nervózně poklepal prsty na uhlově černé mluvítko. Už několik minut nedostal žádnou zprávu od pozorovatelů v terénu. Nejspíš se Orkyan s Daiou už uložili ke spánku…
Zmáčkl kovové pero v ruce. Proč jen je tak rozrušený?
Kód 2735#1.9BU4VCH! Poplach! Poplach!
Projekční pero s třísknutím spadlo na zem. Clark vyskočil ze židle, zatímco reproduktor na jeho stole slabě opakoval sdělení.
Kód 2735#1.9BU4VCH! Objekt jedna! Poplach! Poplach!
Muž střelil očima na hologram. Poblíž bodů označených jako Daia a Orkyan blikalo pronikavé červené světlo. U4VCH! Nepohyblivý pozorovatel sektoru 4 Venton Chambreline. Souřadnice sedí na…. na… Dortschadenovu ulici!
Clark odkopl židli stranou a vyběhl z pracovny. Cestou ze stolu shrábl klíče a svůj mobilní w-mail. Poplach znamenal hotovou katastrofu. Pokud se návštěvníkům z Pandory něco stane, bude to mít nedozírné následky.
Vrazil zadními dveřmi do garáže a odemkl auto. Bleskurychle vklouzl na sedadlo řidiče a přimáčkl čip na obrazovku. Motor okamžitě naskočil. Clark se neobtěžoval spustit bezpečnostní popruhy a dupl na plyn. Malý Phoenix GT s vrčením vystřelil otevřenými vraty garáže do ulic.
Holografický záznam v Clarkově pracovně neustále blikal červeným světlem.
„Kód 2735#1.9BU4VCH! Clarku, prosím, nevíme, co si máme počít! Dlouho to nevydrží! Pomoc!“
/Sektor #/
/Berlín, září 2155/
Davy lidí se sbíhaly k Mögeln Baru na rohu Dortschadenovy ulice. Kolem se ozýval halasný křik a houkání bezpečnostních vozidel.
„Uhněte! Odejděte! Geht weg! Všichni!“ burácel mohutný muž v ochranném obleku a rozháněl okounějící zástupy. Další dva muži, podobně oblečení, proběhli vymlácenými skleněnými dveřmi dovnitř podniku. Lidé natahovali krky a snažili se zjistit, oč tu běží.
V tu chvíli se zpoza Dunkelstraβe vyřítil stříbrný Phoenix GT a plavně zabrzdil přímo před vchodem do baru. Ti, co stáli nejblíže, zděšeně uskakovali stranou a tlačili ty za sebou do silnice.
„Poku!“ řval vysoký muž, když Clark vyskočil z auta, „dělej!“ mával pažemi sem a tam a rozháněl ječící davy do stran, „jsou uvnitř!“
Clark popadl brašnu a vskočil do místnosti.
Kolem dokola stálo asi sedm mužů v černých oblecích. V rukách měli setrvačníkové samopaly a mířili na vysokou modrou postavu, která se syčením kroužila kolem dokola.
„Daio!“ křikl Clark a v hlase mu zazněla stopa hysterie. Proběhl mezi ozbrojenci a postavil se vysoké Na´vi do cesty, „Daio, proboha co to…“
Hlas se mu vytratil.
V troskách servírovacích stolků ležel Orkyan. Jeho štíhlé tělo sebou škubalo jako při zásahu proudem, dlouhé paže křečovitě svíraly hrdlo a žluté oči se valily z důlků.
„Clarku!“ vyštěkla Daia plačtivě. Stála rozkročená nad zhrouceným tělem svého druha a v očích se jí odráželo naprosté zoufalství.
Clark ani netušil, jak se ocitl na zemi mezi poházenými židlemi. Orkyanovy cukající se paže obepínaly jeho krk jako smyčka a z úst mu vycházelo jen bublavé chrčení.
„Clarku! Pomoz mu! Prosím!“
„Orkyane! Orkyane, slyšíš mě?“ Clark surově zatřásl s ohromnou modrou hlavou. Na´viho chrčení čím dál sílilo a oči se mu protáčely v sloup. Clark třesoucíma rukama otevřel tašku a vytáhl vystřelovací injekci s anestetikem.
Jeden ze členů patroly se pokusil obejít Daiu zezadu. Na´vi zlostně zasyčela a mrštila po něm barovou sedačku.
„Ne, Daio, stůj!“ volal Clark, avšak v nastalém rachotu jej nebylo slyšet. Přiložil ampuli s lékem k mohutné modré paži a stiskl tlačítko. Kovová jehla prudce pronikla Na´viho pevnou kůží. V tu chvíli sebou Orkyan trhl a Clark jen bezděčně sledoval, jak anestetikum vystříklo na podlahu, zatímco odlomená jehla zůstala v Na´viho ruce.
Orkyan chrčel stále tišeji, až se to změnilo jen v rozechvělé sípání.
Dusil se. A umíral.
„Clarku!“
Clark Poke horečnatě přemýšlel. Jediná místnost s podmínkami Pandorské atmosféry se nacházela stovky kilometrů jižně v Mnichovském ústavu, kde jim instalovali dýchací přístrojky. Takovou dálku by Orkyan neměl šanci přežít…
Další židle proletěla skleněným oknem. Od nerezového baru se odrazilo několik kulek.
„Pandorská atmosféra je tvořena především tetra-kryptonem… krypton… krypton se používá…“
Orkyanovo tělo pomalu ochabovalo.
„….do zářivek, neonů, hologramů…“
Clark si nahlas opakoval veškerá využití vzácného plynu, jaká znal, a marně se snažil v brašně najít w-mailový mobil.
„…dříve vedlejší produkt výroby uranu…“
V tu chvíli si vzpomněl, že má w-mail v kapse. Těsně vedle něj dopadlo na zem Daino chodidlo.
„Orkyane!“ vzlykala Daia.
„Zářivky, hologramy, uran…. Chambreline!“ zařval Clark do mikrofonu, „Chambreline!“
„Jsem tady venku!“ dopověděl w-mail.
„Vezmi zásahovou a okamžitě toho Na´vi odvezte do Wustermarkského zbrojního jaderného reaktoru! Rychle!“
Slyšel, jak Venton vydal několik příkazů.
„Proč tam, Clarku?“ otázal se po chvíli.
„Dejte mu nadýchat kryptonu! A pořádně!“ Clark vrhl úzkostný pohled na zhrouceného Orkyana. Paže mu ochable klesly na hruď a v očích zářilo bělmo.
„Rozumím!“
Ozval se ostrý výkřik, hrubé zasyčení a střely znovu zařinčely o stěnu. Kolem Clarka zadupaly modré nohy.
„Daio! Nech je být! Musejí ho odnést!“
Daia se ohnala po několika mužích, kteří se pokusili dostat k ležícímu Orkyanovi. Eskorta o krok ustoupila a pozvedla zbraně.
„Ne! Nesmíte jí ublížit!“ zaječel Clark a vyskočil na nohy. V zápětí ucítil palčivou bolest v pravé paži a upustil mobilní w-mail.
Letící kulka se odrazila od pancíře jednoho z mužů a zasáhla Clarkovo rameno. Rozžhavený kov mu proletěl lopatkou a ošklivě zbrázdil deltový sval. Clark poklesl na jedno koleno a se zaúpěním si stiskl ruku.
„Nestřílet! Nestřílet!“ řval veliký muž, který se mezitím přihnal dovnitř, „Sommere, použijte na ni rezonanci! Vy ostatní, naložte toho modrýho do auta! Hned!“
Clarkovi se zatočil svět před očima. Zhluboka se nadechl a nevnímal tichounké temné vibrování, které vycházelo ze speciálních zvukových přístrojů. Z pravého ramene mu do těla vystřelovala nesnesitelná bolest. Rozmazaně zahlédl, jak Daia ustupuje před oním zvukem ke stěně. Potom mu hlava ztěžkla a on padl tváří na zem do prachu pod sebou.
„Clarku!“
Clark Poke zasténal a chtěl se posadit. Něčí ruka v tlusté rukavici jej zadržela.
„Chvíli lež,“ prohlásil ramenatý muž. Byl to ten samý, který nejprve rozháněl dav před dveřmi a poté přiběhl zorganizovat odvoz. „Je to pěkný koryto, co máš na té ruce.“
Clark zaklonil hlavu a vnímal, jak se mu v mozku šíří urputná bolest.
Potom si vzpomněl.
Prudce se napřímil a rozhlížel se kolem sebe.
„Ventone! Kde je?“ oči měl uslzené a zanícené prachem, takže stěží rozeznal Chambrelinův obličej. Byl velice uvolněný a klidný.
„Uklidni se. Odvezli ho, tak jak jsi chtěl.“
„Kde to jsem?“
„V Mögeln Baru. Pořád.“
Do uší mu pomalu protékaly zvuky houkaček a spěšných kroků, drásaly mu nervy a bušily už do tak dost bolavé hlavy. Chtěl si protřít oči, ale zjistil, že není schopen pohnout pravou paží.
„Co… co se stalo?“
„Škrtla tě kulka. Docela nepříjemně. Omdlel jsi,“ Ventonův hlas byl až přehnaně klidný. „Ošetříme tě na stanici. Ale teď si hezky pojedeš odpočinout.“
„Ne… ještě ne...“ Clark odstrčil jeho pomocnou ruku a pokoušel se vstát. „Orkyan… žije?“
„Ten Na´vi? Podle všeho ano. Není třeba se obávat,“ Chamberline se přátelsky usmál.
„A… Daia? Ta druhá?“
„Ta divoška? Inu, zvuková rezonance ji odzbrojila, zadrželi jsme ji a…“
Ventona přerušil naléhavý hlas jednoho z ozbrojenců, který nečekaně vstoupil mezi ně. Mluvil německy a mluvil rychle, takže Clarkova zmatená mysl nebyla schopna určit téma rozhovoru.
Potom se však Venton hněvivě rozeřval.
„Findet sie auf! Fangt sie! Sofort!“
Clark sledoval, jak voják spěšně kývá a odbíhá pryč. Když se k němu Venton znovu obrátil, klid z jeho tváře naprosto vymizel.
„Sakra práce!“ odplivl si.
„Co se stalo?“ mumlal Clark omámeně. Chamberline mávl rukou.
„Neschopní Němci! Člověk by řekl, že dávají větší pozor!“
Clark pohnul levou rukou a nahmatal svůj w-mailový portál. Sevřel ho v dlani a napřímil se.
„Kde je Daia?“
„Nevím! Utekla jim!“ odsekl Venton podrážděně a rozhodil rukama, „nemůžu jim svěřit ani spícího křečka aby… počkej, Clarku, kam jdeš?“
Clark Poke klopýtal s brašnou přes rameno směrem ke svému autu, které bylo odstavené na kraji ulice.
„Clarku!“ volal za ním Chamberline, „Nikam nechoď! Najdeme ji! Tvoje zranění je vážné!“
Clark ignoroval rozzlobený hlas, který se rychle přibližoval a nasedl do auta. Levou rukou nastartoval motor a připjal si pásy. Do pohmožděné ruky se mu zabodla ostrá bolest.
„Clarku! Ty idiote!“
Phoenix s bzučením vycouval do ulice a v mžiku už se řítil zčernalým městem pryč. Clark s námahou vmáčkl mobilní w-mail do adaptéru. Bez většího odporu zapadl na místo.
„Kortscher,“ hlesl Clark. Na obrazovce se objevil obličej postaršího plešatícího muže, laboratorního asistenta z Berlínské základny Králík. Vypadal poněkud překvapeně.
„Pane Poku…. Co se vám proboha stalo?“
Clark se snažil udržet zavírající se oči na silnici. Jeho hlas byl ztěžklý a zastřený.
„Kortschere…. Prosím, běžte do mojí pracovny… podívejte se na mapu…“
„Pane Poku!“ Clark zřetelně slyšel, jak se Kortscher zvedá ze židle ve své laboratoři a uhání chodbami pryč, „jste v pořádku?“
„Naprosto…“ Clark měl co dělat, aby neomdlel, „běžte tam…“
„Jsem tady, pane!“
„Podívejte se… Na hologram… zadejte do virtsercheru kód 1.1DN2…“
Clark vzal odbočku vpravo a jel nyní po vyprázdněné hlavní cestě. Pouliční světla mu svým pobleskováním způsobovala jistou nevolnost.
„Mám to pane!“
„Podívejte se na mapu? Kde svítí žluté světlo?“
„Já… nikde, pane…“ zakoktal Kortscher.
„Jak to? Zadal jste správný kód?“
„Ano! Objekt není na mapě!“
Clark potlačil náhlou touhu usnout a zhluboka se nadechl. Paže mu hořela.
„Vypněte aktualizaci a… dejte… zpáteční chod… pusťte záznam pozpátku…“
„Ano pane!“
„Tak, už ji vidíte? Kam jela?“
„Nic tu… Mám ji, pane! Opustila mapu směrem na sever, asi deset metrů vedle ulice Hinkengasse! Pošlu vám souřadnice!“
Clark upřel zrak na autodisplay. Měl dojem, že vidí dvakrát.
„Směr Hinkengasse!“ poručil a aktivoval tak navigační systém Galileo 2.
„Jeďte dvacet metrů rovně a potom zabočte vlevo…“ odpověděl automat.
„Pane Poku…“
„Dejte mi vědět, jestli se něco změní, Kortschere. Konec!“
W-mail poslušně zhasl.
Clark prokličkoval městem a konečně zabočil do aleje Hinkengasse, která byla lemována schlíplými mrtvými vrbami. Bolest v hlavě byla poněkud mírnější, ale Clark se stále cítil jako po base Heinekena. Pomalu mu docházelo, že tohle nebyl nejlepší nápad.
Na w-mailu mu zablikalo spojení s Ventonem Chamberlinem.
„Zakázat…“ dostal ze sebe Clark a přístroj opět utichl.
Phoenix GT tiše vrčel ztemnělou alejí a Clark si povšiml, že nad obzorem už převládá světle modrý odstín. Svítá.
Vyklonil hlavu a snažil se mezi stromy zahlédnout nějaký náznak přítomnosti Daii. Její lokalizační čip zůstal někde pod troskami v Mögeln Baru. Těžko říct, jestli jej zahodila sama, nebo jí odpadl.
Clark unaveně pokýval hlavou. Tohle musíš vydržet, Clarku. Musíš ji najít.
Levá ruka mu sjela do klína a Clark Poke ztratil vědomí.
A náhle se mu do cesty postavila statná smuteční vrba.
Někde jinde
pravděpodobně Berlín, září 2155
„Clarku!“
Už zase ho někdo volá.
Clark se v duchu zasmál. Ta Na´vijština už mu leze na mozek. Oslovuje v ní i sám sebe.
Přemýšlel, co se vlastně stalo. Nepamatoval si nic víc, než jen útržkovité záblesky. Byl v Berlíně. V baru, pokud se pamatuje. A potom… byl někde v lesích. Letěl mezi stromy, větve ho šlehaly do tváře a vítr pořád opakoval jeho jméno…
„Clarku!“
Jo, přesně tak. A potom ten dotyk. Něco ho hladilo po hlavě. Ruka? Ne, na ruku to bylo moc velké. Na zádech cítil nějaký drsný, tvrdý povrch. Možná že ho unesli mimozemšťani! Znovu se zasmál sám sobě. Splnil by se jeho dětský sen.
V jádru věci měl pravdu.
Pomalu otevřel oči. Slunce už bylo vysoko na obloze a on před sebou spatřil nehybnou hradbu stromů, jejichž listí halasně šumělo ve větru. Kde to sakra je? Zvedl pravou ruku a přejel po drsné kůře vzrostlé dřeviny, o níž byl opřený. V paži ucítil nepříjemné štípnutí. Pohlédl na rameno, které čouhalo zpod utrženého rukávu laboratorního pláště. Po bledé kůži se mu táhla obrovská rudá jizva.
A na tu už si vzpomněl.
„Panebože!“ vyjekl. Chtěl se postavit, ale zjistil, že naproti němu klečí neuvěřitelně vysoká a ještě neuvěřitelněji modrá osoba.
„Da….Daio?“ zkusil. Na´vi se usmála.
„Vítej zpátky, Clarku.“
„Co… co…kde to jsem?“
„Jsi doma, Clarku.“
„Doma…?“
Na´vi přikývla a naznačila štíhlou paží kolem dokola.
„Doma,“ přitakala.
Clark se rozhlížel kolem dokola. Ležel na maličké mýtině, zastíněné rozložitými javory a habry. Musel uznat, že tohle místo je docela pěkné. Jen málokde se ještě zachovala vzrostlá flora tohoto typu. Většinou ji nahradily továrny na kyslík, které zabíraly mnohem méně místa.
Pod nohama mu zašustilo listí. Bezděčně prohrábl hlubokou podestýlku a všiml si zvláštního vykrajovaného tvaru u každého listu. Dub.
„Proč jsi mě sem vzala?“ zeptal se nejistě. Všiml si, že Na´vi doslova září štěstím.
„Byl jsi velice zraněný, Clarku. Požádala jsem ji, aby tě vyléčila.“
„Koho?“
„Tvou matku.“
„Mou…matku?“ Clark si v duchu představil onu otylou nevrlou dámu, která by podle všeho měla teď někde v Yorku popíjet anglický čaj s trojitou dávkou cukru. „Jak to myslíš?“
Na´vi přejela dlouhými prsty po kůře stromu.
„Řekla mi všechno, Clarku. Řekla mi, co jste jí udělali. Co jí lidé udělali.“
„Kdo?“ nechápal Clark a snažil se nemyslet na váženou paní Pokeovou.
„Ona.“ Daia naznačila bradou směrem ke krabaté kůře dubu.
„Tenhle… strom je moje matka?“ nadzvedl Clark obočí. Na´vi se zachichotala.
„Nejen ten strom. Ale všechno. Každý strom, každý trs trávy, každý živý tvor… to všechno existuje jen díky ní! Ona je život!“
Tenhle příběh už Clark někde slyšel.
„Mluvíš o… Eywě?“ začal opatrně.
„Ne, Clarku. Eywa je naší patronkou a mojí matkou. Tvou matkou je Země. Prý jí říkali Gaia.“
„Gaia…“
„Poslouchej, Clarku!“ Na´vi položila čelo na kůru stromu, „je přímo tady! Proudí uvnitř tohoto stromu jako řeka, která roznáší život!“
Clark ji nechápavě sledoval.
„Je to jen strom…“ namítal chabě.
„A tobě zachránila život, vidíš?“ Daia mu přejela prsty po zjizvené ruce, „spravila tvé zlomené kosti a zahojila rány. Protože věřila, že ty ji nezklameš!“
„Já…“ muž zkusmo dloubl nehty do tvrdé kůry. Kromě ševelení korun stromů neslyšel a necítil zhola nic.
„Cítíš ji?“
„Ne,“ přiznal.
Na´vi mu vzala dlaně do svých.
„Soustřeď se, Clarku. Uvolni svou mysl a zapomeň na všechno ostatní. Představ si, že jsi součástí tohohle stromu. Že sem neodmyslitelně patříš. Představ si, že toto je tvůj domov.“
„Ale já…“
„Darovala ti život. Dvakrát. Dlužíš jí to.“
Clark si povzdechl. Uznával svou porážku. Ještě štěstí, že se jako vědecký pracovník učil perfektnímu soustředění… takže mu to nedalo příliš velkou práci.
Nicméně, výsledek se nedostavoval.
„Nic necí…“ měl už na jazyku, když tu mu Daia přiložila ruce ke kmeni stromu.
Clark měl náhle dojem, že se na místě proměnil v kámen. Cítil, jak mu do těla proniká něco nového a neznámého, ale nebyl s to se pohnout či odtrhnout. Záhadná síla ho naplňovala klidem a zaplavovala prokřehlé údy návaly tepla. Clarkovo srdce se zpomalilo a on najednou cítil… že je doma.
A potom to přišlo.
Viděl les. Nádherný les plný vzrostlých listnáčů, jejichž koruny se košatily do široka daleka a tvořily mohutnou klenbu z ševelícího listí. Zatajil se mu dech. Bylo to nádherné. Kdesi v dáli zněl zpěv ptáků a bublání tekoucí vody, vítr si pohrával s větvemi a ohýbal stébla trav na okolních loukách. Clarkovo nitro přetékalo hrdostí a štěstím. Tohle je jeho dílo.
Náhle na obzoru vzplál oheň. Cítil jej jako zlověstný tah někde uvnitř srdce, avšak stále byl unášen kouzelným klidem tohoto místa. Potom však plameny dospěly až k němu.
V zápětí ucítil bolest, strašlivou mučivou bolest, jako kdyby se mu srdce rozskočilo vejpůl. Chtěl křičet, chtěl prosit, ať přestanou, chtěl chránit ty lesy a louky, ale nikdo jej neslyšel. Do očí mu vyhrkly slzy a tekly a tekly, zatímco požár nenasytně pohlcoval místo, které si zamiloval a měnil ho v doutnající spáleniště. Žal, bolest a bezmoc kroutily Clarkovy útroby naruby.
Potom, z nenadání, ten strašlivý pocit pomalu odezněl. Když Clark otevřel oči, na místě, kde se dříve rozkládaly přenádherné lesy, vyrostl nový les. Tvořily jej vysoké šedé budovy a mezi nimi se to hemžilo auty a lidmi jako v mraveništi. Clark se chtěl k onomu městu přiblížit, ale nedokázal to. Cítil se slabý. A sám.
Mohl jen strnule sledovat, jak lidé spěchají sem a tam, šlapou jeden druhému po snech a snaží se zajistit si co nejlepší přežití. Viděl, jak ti slabší, ohleduplnější a mírnější zvedají hlavy k nebi a volají ho. On však nemohl přijít. Nemohl se k tomu místu přiblížit. Byl slabý. Tak moc slabý.
Náhle uviděl záblesk naděje. Byla to malá holčička, nemohly jí být více než čtyři roky. Cítil, že ona o něj stojí a zná jej. Usmál se na ni a najednou viděl, jak holčičce zrůžověly tváře. V té šedi a stereotypu vypadala jako kvetoucí orchidej.
A potom, bez varování, mu před očima vyrostla. Stala se z ní půvabná žena s havraními vlasy a pronikavýma očima. Clark se usmál. Byla díky jeho daru překrásná a naprosto výjimečná, až se po ní kdekdo ohlížel.
Avšak ona nezvedla hlavu. Nevolala jeho jméno a nedožadovala se jeho přítomnosti. Pohodila úžasnými vlasy do větru a zamířila pryč.
Bolest se ozvala znovu. Tentokrát byla tlumená, avšak o to více cítil zklamání a stud. Jeho srdce zbrázděné hlubokými jizvami krvácelo znovu. Jeho síla vycházela z víry a lásky jeho dětí. Avšak ty, jichž si vážil nejvíce, jej zavrhly, popřely a zapomněly na něj. Ničí všechno jeho dílo, všechny dary, které jim věnoval, aby měly šťastnější život. Ale musí vydržet. Musí! Pokud by padl, veškerý život na téhle zemi by padl s ním…
Oheň na obzoru se objevil znovu. Tentokrát však nepálil z touhy po prostoru. Pálil z čiré radosti a nenávisti. Pálil domy, stromy, zvířata i lidi, dusil jejich křik a volání o pomoc. Lidé se vrhali proti lidem, drásali svá těla, rvali své duše a brali své životy. Clark plakal hořkými slzami, jeho volání a prosby však zůstaly nevyslyšeny. Znovu a znovu se musel dívat, jak jeho nejmilovanější umírají, jak jeho láska a péče vychází vniveč a svět pohlcuje nenávist a strach…
„Ne… už ne…“ zachroptěl.
Na´vi pustila jeho ruce a Clark se svezl na zem. Oči měl zarudlé a opuchlé, po lících proudem stékaly slzy a hlas se mu zlomil.
„Už nechci…“
Daia ho konejšivě pohladila po vlasech.
„To je ona, Clarku. Je tady. Ale lidé ji zničili, téměř zabili. Brzy už z ní nezbude vůbec nic a tenhle svět se stane mrtvým,“ zašeptala, „prosí tě, abys jí pomohl, protože ona sama to už nezvládne.“
„Já… já nevím jak…“ viděl, jak se mu chvějí údy, ale nedokázal s tím nic dělat.
„Dej jí naději, Clarku. Ona ji potřebuje. Když v ní budeš věřit, zjistíš, že ona ti bude pomáhat kam jen vkročíš…“
„Věřit…“
„Zachraň ji, Clarku. Pomoz jí. Nedovol, aby svět zahynul.“
Clark zavřel oči a opřel se zády o kmen stromu, aby se uklidnil. Cítil, jak ho kůra příjemně tlačí do rozbolavělých zad. Uvědomil si, že se mu tady dýchá mnohem lépe, než ve městech zamořených syntetickým kyslíkem. Že stín vrhaný větvemi je příjemnější, než rozpálené kamenné ulice. A že lůžko z listí je pohodlnější než jakákoliv vodní matrace.
Podle návrhu nového územního plánu by se příroda měla zachovávat pouze na místech, která jsou hospodářsky či průmyslově nevyužitá. Sám byl před rokem svědkem, jak kvůli ložiskům zlata srovnali se zemí celý Bavorský les a kus sousední Šumavy. Lidé, kteří protestovali byli velice rychle umlčeni.
A tak to chodí pořád.
„Nevím, co si počít,“ vydechl popravdě. Daia se nad něj naklonila. Její žluté oči byly doslova uhrančivé.
„Clarku,“ oslovila jej tiše, „stačí jen…“
„Ich see etwas dort! Da! Da!“
Z lesa se ozývaly četné výkřiky a desítky dupajících nohou. Clarkovi stydla krev v žilách. Našli je.
„Uteč!“ zasípal na Daiu, „běž!“
Na´vi na něj vrhla zoufalý pohled. Stejně jako on věděla, že nemá šanci uprchnout.
„No tak!“
Modrý ocas zametl listí na zemi a Daia zmizela mezi stromy. Clark se svezl o něco níž, složil ruce podél těla a zavřel oči. Bude lepší, když jej najdou v bezvědomí.
Svou poslední myšlenku před tím, než jej popadlo půltuctu paží, věnoval nádherné mýtině a prastarému dubu, který jí vévodil.
/Výzkumná stanice Králík/
/Berlín - Falkensee, září 2155/
„Herr Demagogue, ich finde deinen Vorschlag sehr grausam. Sie sollen für eine Weile ausruhen…“
„Nesmysl, pane Zweisteine. Jsou na tom dobře. Bylo to jen malé nedorozumění… pane Kortschere, kde je pan Poke?“
„M-měl by přijít co nevidět, pane,“ vykoktal Kortscher a nervózně si utíral brýle hadříkem. Profesor Demagogue se znechuceně ušklíbl. Potom se opět obrátil k přihrblé postavě doktora Zweisteina.
„Zítra spustíme druhé kolo, co vy na to,“ oznámil.
„Ich billige miss, Herr Demagogue…“
„Myslel jsem si to. Beru to jako ano.“
„Aber…“
„Pane Kortschere, kde je u všech čertů Clark?“ obořil se Demagogua asistenta, aniž by nechal Zweisteina domluvit.
„Nejspíš ještě odpočívá pane, v poslední době totiž…“
„…málo spal. Dobrý večer, profesore.“
Profesor Demagogue upřel tmavé oči na příchozího. Clark měl na sobě zbrusu nový bílý plášť a jeho pravá paže byla pod ním zřetelně nafouklá vrstvami obvazů. Na tváři měl několik mizících škrábanců, které mu způsobilo tříštící se sklo při nárazu do stromu. Na levou nohu mírně pokulhával, spíše vyčerpáním, než bolestí. Celkově vzato, byl na něj žalostný pohled. Něco v jeho očích však vyvolalo v Demagogovi vyvolalo záchvěv nejistoty.
„Pane Poku…“ vyhrkl poněkud překvapeně, „už je vám lépe?“
„Bylo hůř, pane profesore. Jaká byla cesta z Mnichova?“
„Z Mnichova… člověče, Poku, do amalgánu s vašimi dotazy. Chci slyšet hlášení.“
Clarkovy oči byly chladné a neprostupné.
„Obávám se, že jsem vše důležité prospal, pane.“
„Vážně? Ach, to je nemilé,“ ucedil profesor Demagogue ledově, „pak dovolte, abych vám oživil paměť.“
Clark nadzvedl jedno obočí.
„Prosím.“
„Objekt číslo dva, Na´vijského původu…“
„Jmenuje se Orkyan,“ namítl Clark ledabyle.
„Samozřejmě že to vím, Poku, nepřerušujte mě!“ vyštěkl profesor, „...byl naštěstí zachráněn. Poslali nám zprávu do Mnichova, takže jsme připravili stimulátor atmosféry a převezli Orkyana na stanici…“
„Kernenergie! Das war sehr schnell und klug von dich, Herr Poke. Glänzende Arbeit!“
„Ano, ano, děkuji doktore. V laboratoři jsme přišli na to, že se poškodil filtr v jeho dýchacích cestách. Naštěstí měl Zweistein s sebou potřebné nástroje, takže jej okamžitě upravil…“
„Počkat, počkat,“ přerušil jej Clark, „co se s tím strojkem stalo? Proč přestal fungovat?“
„Přestanete mi už konečně skákat do řeči, pane Poku? Děkuji. Ano, strojek byl poškozen. Způsobila to přemíra alkoholu smíchaného se slabou organickou kyselinou. Zlatá tequilla a citron, pokud vím. Kryptonidové generátory přestaly štěpit kyslík a místo toho tvořily ethanolátové estery… Ale to už je nyní v pořádku.“
„V pořádku?“
„Doktor Zweistein vyměnil odrazové plošky a přidal několik izolantů, takže vznikla inertní soustava…“
„Aber trotzdem ist Alkohol ganz gefährlich…“
„…tím pádem už mohou Na´vi konzumovat lihoviny bez problémů.“
„Skvělé,“ odpověděl Clark naprosto bez nadšení, „co se stalo s Daiou?“
Profesor Demagogue jej změřil přísným pohledem.
„Po vašem hrdinském odjezdu a následné haváriií se vás podle všeho snažila zachránit. Našli jsme ji asi kilometr od cesty, kde se vás snažila zahrabat do bukového listí…“
Clark měl sto chutí vyštěknout: „Dubového!“, ale pochopil, že to by jej jen prozradilo. Zaryl nehty do dlaní a mlčel.
„Byla už v bezpečí převezena na stanici, ošetřena a…“
„Ošetřena? Co se jí stalo?“
„Ve snaze uniknout pronásledovatelům došlo k několika šarvátkám. Není to nic vážného…“
„Nicht ernst? Sie ist halb blind!“
„…a oba dva jsou již připraveni pokračovat ve výzkumu.“
„Připraveni… pokračovat?!“ Clarkův hlas při posledním slově vyskočil o oktávu výš. Profesor Demagogue se zamračil.
„Ano, pokračovat, pane Poku. Výzkum se nezastaví kvůli takovému nedorozumění.“
„Nedorozumění!“
Tentokrát už Clark zařval. Cítil, jak mu krev stoupá do tváří. „Copak to nevidíte? Oni tady trpí! Jsou jako zvířata zavřená v kleci! Nemůžete je tam znova poslat!“
Profesor Demagogue si založil ruce na hrudi a jeho hlas zněl mimořádně ostře. „Můžeme, pane Poku a uděláme to. Ovšem, vy si s tím nemusíte dělat starosti.“
„Nemusím si dělat starosti? Já jsem tu byl ten týden, pane Demagogu, já vím, jak se cítí!“
„Nerozumíte mi. Z americké Stanford University k nám míří nová asistentka. Vy jste na své praxi nasbíral již dostatek zkušeností.“
„…cože…?“ Clark se zarazil v půli svého vzteklého výlevu. Tohle byla pořádně studená sprcha.
„Vaše stáž končí, pane Poku. Děkujeme vám za spolupráci. Posudek o vás pošlu vašemu lektorovi do čtrnácti dnů.“
„Ale… ale…“
„Vaše věci z Mnichova jsou již sbaleny. Vaše přístupové kódy byly promazány. Na vrátnici vraťte služební přístroje a klíče.“
„To přece…“
„Na shledanou, pane Poku.“
Clark zůstal stát s pusou do kořán. Zíral na Demagogua, když profesor bez zachvění opouštěl místnost. V patách mu šel doktor Zweistein a omluvně se po strnulém Clarkovi ohlížel.
Děkujeme, nashledanou. A tak končí jeho stáž.
Svěsil ramena a upřel pohled na naleštěnou podlahu konferenční místnosti.
„Clarku…“ oslovil jej tiše Kortscher.
„Ne,“ zavrtěl Clark hlavou, „nemůžu je nechat, aby v tom výzkumu pokračovali!“
„Clarku, oni je tam chtějí poslat už zítra!“
„Zítra…“ převaloval to slovo na jazyku, jako kdyby mu nedocházela jeho naléhavost.
„Profesor Demagogue nám zablokoval přístup do místností, kde jsou ubytováni. Nemáme šanci je varovat.“
Clark pozvedl hlavu. V srdci se mu hromadilo potlačované zoufalství.
„Na shledanou, pane Kortschere. Děkuji za vaši pomoc.“
„Ale Clarku…“ začal Kortscher. Když viděl výraz ve tváři jeho bývalého nadřízeného, zmlkl. „Na-na shledanou.“
Clark odešel z místnosti a snažil se potlačit slzy.
Orkyan si už po několikáté nervózně osahal krk.
Poprvé, co ta věcička přestala fungovat, to byla ta nejhorší věc, kterou zažil. Myslel si, že je s ním konec. Ale nebyl. V poslední chvíli se všechno spravilo. Dozvěděl se, že ho zachránil Clark, ten malý přívětivý mužík, který s nimi hovoříval. Orkyan se rozhodl, že mu za to musí poděkovat.
„Kde je Daia?“ oslovil muže, který stál v koutě místnosti, a snažil se klást důraz na každé slovo. Ale jako už poněkolikáté, odpovědi se nedočkal.
Řekli mu, že Daia je v pořádku, ale nemůže se s ní vidět. Že ji uvidí až na cestě zpátky.
Zpátky! Při vzpomínce na hrůzy, které v posledních několika hodinách prožil, pocítil Orkyan náhlou touhu po domově. Tak dlouho už neviděl rodný les!
Ozval se známý zvuk, který upozorňoval na otevření dveří. Orkyan se neubránil vzrušenému vydechnutí. Už brzy bude doma!
Do místnosti vstoupili muži odění do stříbrných kombinéz a v jejich čele šla malá světlovlasá dívka v laboratorním plášti. Orkyan se na ni podíval se zaujetím. Takového člověka ještě neviděl.
„Zřím tě, Orkyane,“ oslovila jej s úsměvem, „já jsem Agnez.“
„Zřím tě, Agnez,“ odpověděl Orkyan automaticky, „kde je Clark?“
„Mám se s vámi za něj rozloučit. Od nynějška se o vás starám já.“
„Aha,“ Na´vi se snažil zakrýt zklamání ve tváři, „tak jej pozdravujte.“
„Budu,“ dívka mu s úsměvem pokynula ven ze dveří, „můžeš mě následovat?“
Orkyan více než ochotně vyskočil na nohy.
„Samozřejmě.“
Procházeli společně speciálně upravenými chodbami, kudy mohl i vysoký Orkyan procházet bez námahy. Po předchozích zkušenostech už věděl, že míří do garáže. V hrudi se mu hromadilo vzrušení, když pomyslel, že bude znovu brázdit nebe na zádech svého Ikrana.
Vstoupili do prostorné haly. Kolem dokola stála početná patrola mužů v ochranných oblecích. Orkyanovi pranic nevadili. Všiml si, že u vchodu je nachystáno jejich auto.
Intuitivně se ohlédl za sebe. Všiml si, že horní část stěny garáže je prosklená. A za tím sklem stál…
„Clarku!“ zvolal Orkyan nadšeně, „Clarku!“
Muži pozvedli zbraně, ale Agnez je mávnutím ruky zastavila. Otočila se a s pozdviženým obočím sledovala, jak Na´vi mává na svého přítele.
Clark za sklem upíral smutný pohled do rozjařené Orkyanovy tváře. Slyšel každé slovo, ačkoliv Orkyan jeho slyšet nemohl.
„Clarku! Pojedeme domů! Domů!“
Až téměř poskakoval, jak se snažil upoutat jeho pozornost. Clark jen pokýval hlavou. V hrdle mu vězel obrovský knedlík, který zabraňoval odpovědět.
„Zachránil jsi mi život! Děkuji ti! Děkuji!“
„Pojď Orkyane,“ vybídla jej Agnez a otevřela dveře zadní nápravy auta. Orkyan na ni poslušně vyskočil, ale nepřestával se ohlížet za Clarkem.
V tu chvíli se otevřely druhé dveře a vstoupila celá rota ozbrojenců. V jejich středu kráčela Daia. Clark se přitiskl ke sklu, aby ji mohl lépe vidět, zatímco Orkyan nadšeně volal přes celou místnost.
„Daio, podívej! Clark je tam a přišel se s námi rozloučit.“
Na´vi se ohlédla směrem, kam Orkyan ukazoval.
Clarkovo srdce se zastavilo.
Dain krásný obličej hyzdila tenká jizva, táhnoucí se po čele přes levé oko. To již nebylo žluté, nýbrž mléčně bílé a zakalené.
Přišla o zrak.
Pohnula štíhlým krkem jen tak rychle, aby Clarkovi naznačila, že se o ni nemá starat. V zápětí už ji někdo dlouhým bidlem postrčil dopředu. Agnez se zamračila.
„Pojď, Daio, sedni si.“
Na´vi stála bez pohnutí. Jako vždycky.
„Daio, notak! Jedeme domů! Chtěla jsi přece domů, ne?“ přesvědčoval ji Orkyan.
Jeden z mužů ji důrazně dloubl do lýtka.
Clark bezděčně pozoroval, jak auto mizí ve slunečním světle. Po lících mu stékaly proudy horkých slz a tvořily na jeho černé bundě dvě podlouhlé tmavé skvrny.
Bylo po všem. Už nemohl nic dělat. Byl jen obyčejný, bezmocný Clark Poke ze sociologické fakulty.
Utřel si tváře hřbetem ruky. Nezahnal tak pocit hořkosti v ústech, ani žal, která mu svíral hruď. Viděl dva tvory, krásné a divoké, viděl, jak je svět lidí postupně dusí a obmotává řetězy. Viděl a nic s tím neudělal.
Dusal prázdnými chodbami, aniž by sledoval, kam vlastně jde. Bylo mu to jedno. Všechno mu to bylo jedno.
Na´vi jsou ztracení. Domů se nevrátí. Nebo ne tak, jak by chtěli.
Před očima mu vyplul obraz Orkyana, jež žil v naivní představě, že se může vrátit na Pandoru. Znovu mu vyhrkly slzy.
Mrštil svojí brašnou na zem a posadil se do měkkého křesla. Už to není jeho křeslo. V koutě stálo objemné zavazadlo, které si sem přivezla nová praktikantka z Ameriky. Teď je to ona, kdo velí.
„Pane Poku,“ oslovil jej někdo. Clark ani nezvedl hlavu. „Slečna Augustinová vám tohle posílá.“
Byl poněkud zaskočen, když zaslechl jméno zesnulé doktorky Augustinové. Potom si uvědomil – Agnez Augustinová ze Stanfordské univerzity je přece její nejmladší sestra. Převzal si kousek papíru, aniž by pohlédl příchozímu do tváře a upřel na něj zrak.
Byl to útržek z nějaké staré knihy. Někdo na něj klikatým rukopisem napsal jedno jediné slovo.
Clarkovo srdce zaúpělo. Ten rukopis znal. Tolikrát ji učil psát dvojité vé a ona jej vždycky pokazila…
Uměl německy velmi špatně, málem hůř, než ona, avšak tohle slovo bezpečně poznal.
WOLLEN.
Chtít.
/Někde jinde/
září 2155
Venton si rozepnul kombinézu a její svrchní díl nechal volně viset kolem boků. Bylo mu v ní horko. Prodíral se lesním podrostem, sem tam ho nějaká větev švihla do obličeje nebo do ramen. Párkrát zaklel, ale přesto nepolevoval a šlapal dál.
Měl velmi silné tušení, že ho tam najde.
Zůstal stát se několik kroků před mýtinou a vyhlédl zpoza nízkého šípkového keře. Uprostřed prostranství se tyčil mohutný dub s širokou korunou. A u jeho paty seděla zády opřená nějaká postava.
Venton se pousmál. Věděl to už od začátku.
Vystoupil z houští a potichu přecházel po travnaté ploše pokryté spadaným listím. Každý jeho krok vydal tlumené zašustění, avšak postava u stromu nezareagovala.
Venton se po chvíli zastavil a vzdychl.
„Ale jdi, Clarku.“
Clark zíral kolmo vzhůru do koruny dubu a neodpověděl. Chambreline došel až k němu a poklekl vedle pletence masivních kořenů.
„Podívej se na mě.“
Clark neochotně sklopil oči. Měl je zarudlé – bezpochyby od pláče – a prázdné.
„Jak jsi mě našel?“ zeptal se chraplavě. Venton jeho otázku málem přeslechl, jak byla slabá.
„Předvádět bezvědomého teda moc neumíš, Clarku. Bylo jasný jak facka, že když jsme tě našli, už jsi byl delší dobu vzhůru.“
Mladý muž znovu upřel zrak k nebi.
„Co se toho druhého týče – něco mi říkalo, že budeš tady.“
„Možná tě sem dovedla schválně,“ zašeptal Clark do větru.
„Cože?“
„Nic.“
Clark sklopil hlavu a bezmyšlenkovitě se hrabal v nánosu listí, aniž by o příchozího projevil nějaký zájem. Venton si pohladil holé temeno a pravil: „Poslyš, Clarku – Demagogue je svině. Jak si něco zamane, je to v háji. Ale co jsem slyšel, tak Augustinová je celkem fajn. Postará se o ně.“
Clark nevnímal.
„No, a když ne, dám ti na ně pozor já. Co říkáš?“
„Myslíš, že ještě někdy uvidíme Slunce?“ opáčil Clark. Venton nechápavě zamrkal.
„Slunce?“ opakoval a podíval se na oblohu, „No… vidíš, to mi ani nepřišlo. Přes ty mraky už člověk nevidí vůbec nic. Ale proč se sakra ptáš na takový věci?“
„Proč ne? Připadá ti to jako naprostá pitomost?“
„No, ovšem že… ne… ale v týhle situaci…“
„V jaké situaci?“
„Já… nemyslím… hele, Clarku, podívej, poslal mě Kortscher, že máš furt na sobě identifikační čip a měl bys ho vrátit. Proto jsem tady.“
„Fajn,“ Clark zasunul ruku do týla a strhl si malou šedou náplast. „Tady. Můžeš jít.“
Venton sevřel předmět v dlani a zamračil se. Clark odvrátil tvář a zíral na dva veliké javory poblíž borůvkového houští.
„No, abych řek pravdu – dneska je moc hezky. Už dlouho jsem takový počasí neviděl. Člověku je hned… líp.“
Clark souhlasně zamručel.
„Prý že ještě před několika lety bylo takové počasí běžné.“
„Tak to muselo být fajn,“ pokrčil rameny Venton, „ale kam tím míříš?“
„Proč jsi ještě neodešel?“
Clarkovy otázky se Ventonovi zdály čím dál podivnější.
„Protože se mi nelíbí, co se s tebou stalo, Poku. A taky…“ posadil se vedle Clarka a překvapilo ho, jak na něj dolehla únava předchozích dní, „no… je tu fakt dost hezky.“
„Vážně?“
„Jo.“
Společně se opřeli o kmen statného dubu a zaklonili hlavy. Skrz husté listoví prosvítaly cáry modré oblohy a slunce je svými paprsky hřálo na tvářích.
„A ti potomci místo toho staví kyslíkový generátory.“
„Hmm…“ přisvědčil Venton, „ale ne všechny projdou. Zrovna nedávno jsem slyšel, že Finové poslali do háje konstruktéry z ElmBreeze. Žádná továrna, říkali, my chceme radši stromy.“
„Opravdu?“ Clark vrhl zvědavý pohled na Chambrelina. Ten se však v tu chvíli zaobíral něčím nad jejich hlavami a pohled mu neoplatil.
„Fakticky. Divný že?“
„No… jo.“
„To by člověk neřek. Myslíme si, že bez kyslíkovejch generátorů už nemůžeme být a najednou se ukáže, že nejenom, že bez nich vydržíme, ale je to mnohem jednodušší. Nemusíš být génius, abys na tohle přišel, stačí jen…“
„…chtít,“ dokončil Clark. Venton na něj úkosem pohlédl.
„No… to asi jo, no.“
A dál společně zírali do nebes.