Kterak John ke štěstí přišel
Bylo pochmurné úterní ráno roku 1936 a pod příkrovem vodou nacucaných mraků, které v tuhle roční dobu běžně obestíraly celou Anglii, se John právě chystal k odjezdu do práce.
„Vezmi si hlavně papíry,“ připomněla mu Edith, podávajíc úzký kožený sešitek, „na křižovatce Banbury a St Gilese bývá v úterý vždycky patrola.“
„Ty jsi můj strážný anděl, drahá.“ John vděčně políbil manželku na tvář a vzal si od ní doklady.
„Ať se ti dnes daří!“ volala za ním ještě Edith.
John vyšel ze dveří a nasadil si svůj černý klobouk. Bylo chladno a sychravo, neustálé protivné mrholení se už co nevidět mohlo změnit v déšť. Utáhl si šálu až ke krku a zamířil k velikému autu, zaparkovanému hned před domem.
„Dobré ráno, Johne!“ zahlaholil muž v županu, stojící u poštovní schránky vedlejšího domu.
„Dobré ráno, Clive!“ oplatil John stejnou mincí, „jak uspěla vaše recenze v Oxford Times?“
„Podívejte se sám!“ Clive se širokým úsměvem přehodil přes plot štos novin. John je bez problémů chytil.
„Děkuji, podívám se rád. Hezký den, Clive!“
„Vám také, Johne!“
John sešel ze schodů a odemkl klíčkem auto. Položil noviny na sedadlo spolujezdce společně se svým kloboukem a posadil se za volant. Letmým pohledem skrz zamlžené přední sklo zkontroloval hodiny na věži. V práci jej čekají za více jak půlhodinu, takže s ještě může stavit v univerzitní knihovně pro pár materiálů.
Na rohu Linton Road zatočil doleva a ocitl se na přeplněné Banbury Road, vedoucí hlouběji do centra města. V tuhle dobu praskal Oxford ve švech. John projížděl kolem plakátů, které informovaly občany o napjatých vztazích na kontinentě. Sám měl s válkou neblahé zkušenosti, proto se raději soustředil na řízení.
Na přechodu u křižovatky s Pusey Street se kolona aut zastavila, aby dala prostor v záplavě chodců, přecházejících rušnou ulici. John vyložil volné chvíle ke studiu nadpisů v úterním Timesu.
Klap.Klap.Klap.
Vyrušilo jej důrazné zaklepání na okénko spolujezdce.
Ani těžký anglický déšť nemohl vyvolat takový zvuk, proto John vzhlédl od novin a s údivem pohlédl do tváře neznámého muže, který se na něj přes sklo vřele usmíval.
„Otevřete mi, prosím?“ žádal.
John se na okamžik zarazil. Proč by měl u všech všudy jen tak někomu otevírat dveře? V cizincově úsměvu bylo něco však odzbrojujícího.
S nepřítomným výrazem stiskl John kliku a pustil jej dovnitř.
„Děkuji vám, Johne,“ cizinec odsunul Johnův černý klobouk a bez váhání se posadil na místo spolujezdce. John jej sledoval napůl překvapeně, napůl podezíravě. Byl si jist, že toho muže nikdy v životě neviděl. Ale dotyčný jej očividně znal, a co víc, oslovoval ho křestním jménem. Možná nějaký znalec z univerzity, který chce dokázat svou nadřazenost?
Vysoký muž mezi tím sundal z hlavy světle šedý baret a na klín položil dlouhou sukovitou vycházkovou hůl. Jeho kabát, ve stejném odstínu jako čapka, jej výrazně odlišoval od typické oxfordské černi.
Neznámý byl starý. Nepochybně o mnoho starší než John, což dokazoval i hustý stříbrem prokvetlý plnovous. Z jeho chování i hlasu však vyzařovala čirá energie mládí.
„Milý Johne, zdržujete frontu,“ upozornil cizinec náhle. John sebou trhl, přestal na starce zírat a postřehl, že kolona aut se dala znovu do pohybu. Přeřadil, přidal plyn a uvedl vůz do chodu. Temné plynulé vrčení motoru ho záhy probralo ze zaskočení.
„Promiňte,“ oslovil neznámého váhavě, „ale obávám se, že vás neznám.“
„To je možné,“ řekl starý muž klidně, „zato já znám vás, Johne. A ujišťuji vás, že ať to víte nebo ne, jsem váš velmi dobrý přítel.“
„Nemyslím si, pane,“ John se snažil soustředit na vozovku, avšak přítomnost neznámého jej úplně vyváděla z míry, „možná, kdybyste mi laskavě prozradil alespoň své jméno…“
„Ale ale, pane,“ oplácel stařec jeho zdvořilost, „to přece není důležité. Doleva, prosím.“
John automaticky zatočil podle žádosti a ocitl se tak na široké dvojtřídě Magdalen Street. V úplně jiném směru, než zamýšlel.
„Počkat! Počkat!“ vyhrkl a snažil se rychle vymanit z vytrvalého proudu aut, „nejspíš jste si spletl auto. Já nejsem taxikář…“
„Ne, to nejste, Johne. Jsem si naprosto jistý, že sedím ve správném autě. Jen pokračujte.“
John sevřel volant až mu zbělely klouby a horečnatě přemýšlel, jak se nechtěného spolujezdce co nejšetrněji zbavit.
„Promiňte,“ zkusil to ještě jednou svým formálním tónem, „ale za několik minut mi začíná přednáška a já, jako přednášející, bych určitě neměl chybět.“
„Cože? Ale vždyť je teprve půl jedenácté, Johne,“ opáčil muž, aniž by se podíval na hodiny, „máte ještě dobrých třicet minut čas. Na Pembroku jste za pět minut. Lhát se nemá.“
John strnule zíral na provoz před sebou. Bravurní starcova odpověď mu vzala všechen vítr z plachet. Začínal mít trochu strach.
„Promiňte,“ začal tentokrát o poznání opatrněji, „ale já vážně nevím, co po mě chcete…“
„Nebojte se. Já vím, co dělám. Tady doleva prosím.“
„Ne! Ne, dokud mi neřeknete, oč tu jde!“ odsekl John tvrdohlavě.
„Všechno se dozvíte, Johne. Zabočte vlevo, prosím,“ opakoval stařec melodicky.
„Řekněte mi, kdo jste a co chcete!“ trval na svém John.
„Dávejte pozor!“
Zprava od George Street se náhle přiřítil velký černý vůz a bez ohledu na ostatní vletěl přímo do křižovatky. John stačil jen zahlédnout tmavou šmouhu, mířící přímo na přední část jeho auta. Ve zmatku strhl volant vlevo a jeho věrný Vauxhall sebou smýkl do vedlejší ulice.
Ozvalo se skřípění kovu a tupý náraz, když se jim zběsilé vozidlo otřelo o levý bok a promáčklo zadní dveře. John zoufale kroužil volantem ve snaze udržet auto na silnici. Po chvíli se mu podařilo protáčení kol zvládnout.
Zhluboka si oddychl. Pánbůh stál při něm.
Auto dál nerušeně pokračovalo po Holywell Street.
„Říkal jsem vám, že máte raději odbočit,“ podotkl stařec a vytáhl z kapsy šedého kabátu dlouhou dřevěnou fajfku. John byl stále ještě v šoku z dopravní nehody, takže se zmohl jen na tiché zasípání.
„Dobrá… dovezu vás kam chcete,“ dostal ze sebe, „ale slibte mi… že už mě potom necháte na pokoji.“
„Pokud máte na mysli skutečnost, že se už nikdy nesetkáme, tak to vám mohu zcela zaručit,“ muž si bez rozpaků zapálil tabák v dýmce, „ale zdali ode mě budete mít navěky pokoj… to záleží na vás.“
„Vy… vy jste nějaký špion nebo co?“ zeptal se John nejistě. Nelíbilo se mu, že o něm cizí člověk tolik ví.
Stařec se upřímně zasmál. Byl to hluboký hlaholivý smích, který se hodil spíše do veselé společnosti, než pošmourné univerzitní metropole.
„Zrovna od vás bych čekal trochu více fantazie, Johne. Tudy doleva a potom doprava,“ cizinec vybafl oblak kouře a Johnovi vlétla do chřípí štiplavá kořeněná vůně.
„Prosím vás,“ málem se zakuckal, „nekuřte mi v autě.“
„Cože? Ach, ano, omlouvám se,“ stařec roztržitě vysypal doutnající tabák do plátěného pytlíčku, „zapomněl jsme na dobré mravy.“
John odbočil a nervózně zkontroloval hodiny v náprsní kapse. Tři čtvrtě na jedenáct.
„Žádné strachy, příteli,“ povzbuzoval jej stařec nezištně, „už tam za chvíli budeme.“
John mu nevěřil.
Po několika dalších odbočkách se ocitli v periferní ulici, kudy John sám ještě nikdy nejel. Nervózně kontroloval označení tříd a přemýšlel, jestli vůbec trefí zpátky.
„Ták. Tady mi zastavte, Johne.“
Žádost přišla tak nečekaně, že John stačil jen prudce dupnout na brzdu. Jeho Vauxhall sebou cukl a oba dva nadskočili.
„Není třeba být nervózní,“ usmál se na něj stařec dobrosrdečně, „co takhle kdybyste mě kousek doprovodil? Zaručuji, že se vám to bude náramně líbit.“
„Ne, děkuji,“ odmítl John pevně, „už vážně musím jet.“
„Jak myslíte,“ stařec si na hlavu posadil šedivý baret a pokývl hlavou na rozloučenou, „v tom případě věřím, že trefíte zpátky.“
Vzal svou vycházkovou hůl a otevřel dveře auta. „Mimochodem,“ ozval se na oko ledabyle, „pogratulujte vašemu příteli Cliveovi Lewisovi za krásný článek v Timesu. Nashledanou.“
John zůstal nehybně sedět, rukama tiskl volant a zarytě civěl dopředu.
Zpátky rozhodně netrefí.
Prudce vytrhl klíček ze zapalování. Ještě stihl popadnout svůj klobouk a zabouchnout dveře, načež už překotně klopýtal deštěm zbrocenou ulicí za neznámým. Stařec v šedém kabátu na něj klidně čekal u rohu ulice. Usmíval se.
„Co vás přimělo změnit názor?“ zeptal se a nechal Johna srovnat s ním krok.
„Nevím, kde jsem,“ přiznal John zadýchaně, „a navíc – řekl jste, že se dozvím, co má tohle znamenat.“
„To jsem řekl,“ přisvědčil stařec a znovu si zapálil fajfku, „a své slovo také dodržím.“
John pokračoval ulicí dál v doprovodu staršího muže za neustálého monotónního klapání vycházkové hole. Vůbec – všechno, všechno od starcovy čepice až po jeho vysoké boty Johnovi připadalo nadmíru podivné.
A za deset minut přednáší.
Starší muž se zastavil a vyfoukl z dýmky nádherný kouřový kroužek.
„A jsme tady,“ prohlásil zvesela.
John překvapeně zíral na kulaté dveře, připomínající uzávěr kovového bunkru, nalakované nazeleno. Přece jen nějaká vojenská organizace?
Jeho společník vzal svou hůl a třikrát do nich rázně udeřil.
S mohutným zaskřípěním někde uvnitř povolila závora a vrata se otevřela.
A John tak spatřil jednoho z nejmenších mužů, jakého kdy viděl.
„Ááá, to jste vy!“ vypískl mužík nadšeně, „jen pojďte dál, pojďte dál!“
„Děkujeme za přijetí,“ odpověděl stařec zdvořile a sundal si čepici. „Prosím, Johne,“ pokynul rukou.
„Dobrý den,“ vyhrkl John poněkud strojeně a musel se shýbnout, aby vstoupil do tmavé místnosti, profilem připomínající spíš tunel. Starý muž jej rychle následoval a masivní dveře za nimi tiše zapadly.
„Udělejte si pohodlí, pojďte,“ vyzýval je maličký hostitel. John si jej se zájmem prohlížel. Měřil sotva polovičku toho co on, nejspíše vlivem nějaké vrozené vady, překypoval však dobrosrdečností a pohostinností, jakou mu mohl kdokoliv jiný závidět. Měl na sobě pestré kalhoty s kšandami a kabátek, který tak tak obepínal obtloustlé bříško. Poněkud vrásčitý obličej byl zarámovaný hustou kšticí šedivějících kudrnatých vlasů.
„Nezdržíme se dlouho, příteli,“ starcův hlas dokázal vždycky vytrhnout Johna z neurvalého zírání na cizí osobu, „nesu jen něco malého do sklepa.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ mužík je zval dlouhým tunelem dál, cestou přitom sbíral z navlhlých polic všelijaké sáčky a hrníčky, „dáte si čaj?“
„Inu, čaj bych si dal,“ ozval se vysoký muž, „Johne?“
„S-s mlékem. Děkuji.“ Odpověděl John dříve, než si stihl uvědomit, že vlastně spěchá do školy.
„Skvělé! Za chvíli to bude! Běžte dál a poslužte si, co hrdlo ráčí!“ hlas malého mužíka se spolu s ním vytratil v jedné z mnoha vedlejších chodeb. John s neznámým starcem zůstali sami.
„Nebudete toho litovat. Dělá výborné bylinkové čaje,“ usmál se stařec svým neoblomným úsměvem. John, ačkoliv stále trochu strnulý a zmatený, se mírně uvolnil.
„Stále ještě moc nerozumím tomu, co po mě chcete, pane,“ odtušil a ze slušnosti si sundal klobouk z hlavy. Starcovy jiskřivé oči skryté pod huňatým obočím na něj mrkly.
„To jediné, co po vás žádám, příteli, je, abyste mě doprovodil do toho sklepa.“
„Dobrá, dobrá,“ vzdal se John, „ale mám málo času a chtěl bych…“
„Váš čaj, pánové!“ ozvalo se znenadání. John div nevyletěl z kůže. Ten malý se uměl pohybovat tišeji než myška.
„Děkuji, příteli,“ stařec si ochotně vzal z podnosu téměř u země šálek horkého nápoje, „mimochodem, jak se daří tvému synovci?“
„Ále… nedávno odešel – prý do světa. Je to takové živé děcko, pořád by někde coural… Vezměte si, pane!“
„Děkuji,“ John od malého hostitele opatrně přijal čaj. Z hrníčku se linula lahodná kořeněná vůně.
„Víš, tady John trochu spěchá,“ prolomil nastalé ticho stařec, „půjdeme raději do toho sklepa hned.“
„Samozřejmě – tak pojďte!“
Společně procházeli spletitými tunely. John usrkával horký čaj a žasl. Podle všeho se opravdu nacházeli v nějakém důmyslném bombovém krytu, který si někdo přestavěl a vybavil ve stylu moderní domácnosti. Po stěnách visely porcelánové talíře, staré nástěnné mapy různých podzemních komplexů a sem tam i vysloužilé kukačkové hodiny.
Sešli po schodech osvětlených jen dvěma sporými olejovými lampami. John i jeho starší společník se museli hrbit, aby nevrazili hlavou do nízkého stropu.
Mužík zarachotil velikým svazkem klíčů a odemkl ocelové dveře před nimi. Když John vstoupil dovnitř, s údivem zjistil, že se ocitl v nějakém skladu harampádí… kde se to jen hemžilo dalšími podivnými lidmi! Někteří se blízce podobali jejich průvodci, (hlavně vzrůstem) jiní byli notně zachmuřilejší a skrývali své podmračené výrazy pod hustými spletenými plnovousy. Někteří byli naopak vysocí a štíhlí jako topoly a všichni společně obsluhovali police přetékající všelijakými cetkami – od zaprášených rytířských zbrojí až po nádherné umělecké předměty a drahokamy veliké jako pěst. Místností se nesl neustály lomoz a vrzání, jak čilí pracovníci přesouvali kupy předmětů sem a tam.
„Co… co je to za lidi?“ neudržel se John při pohledu na zástup třinácti vousatých mužíků, kteří se mu tlačili kolem boků.
„Není příliš zdvořilé pokládat takovouhle otázku v jejich přítomnosti, Johne,“ napomenul jej stařec, „oni se taky nediví, proč jsi tak veliký.“
Johnovu lačnost po odpovědích to neuspokojilo ani v nejmenším, přesto raději zmlkl. Odevzdaně se nechal vést napříč skladištěm, nepřestávaje přitom zírat na podivné bytosti kolem sebe.
„Kam to chceš zařadit?“ ptal se maličký mužík šedivého starce hlasitě.
„Rovnou do výhně, malý příteli.“
„Dobrá, tak do výhně.“
Prošli až na konec místnosti až k dalším dveřím, které byly ještě menší než předchozí, ale o to bytelnější.
„Než vejdeme, měl bych vám říct, že…“ začal mužík, avšak celým podzemím náhle otřásl hlasitý řev, tak hlasitý, že se hromady kovu pod jeho silou sypaly k zemi. Johnovi přeběhl mráz po zádech rychle si zacpal uši. Vzteklý ryk se ozýval zpoza dveří, kam právě měli vejít.
Zanedlouho utichl. John se třásl jako osika.
„Co.. co to bylo?“ vyjekl.
„Rozdělat oheň o příslušné teplotě je náročné,“ vysvětloval mužíček, „proto používáme živé dmychadlo. Žere jenom maso, a to je výhodnější, než uhlí.“
„Maso?“ opakoval John nevěřícně; ale to už byly dveře dokořán a oni vcházeli do prostorné jeskyně. Téměř celou ji vyplňovala klidná hladina podzemního jezera. Uprostřed vodní plochy byl veliký ostrůvek, jemuž na hromadě kovového harampádí vévodilo ono živé dmychadlo.
V Johnovi by se krve nedořezal.
„Je trochu větší, než si ho pamatuju,“ poznamenal stařec a porozpínal si kabát, poněvadž bylo i dole v jeskyni citelné horko.
„Od té doby, co ho krmíme tou lisovanou směsí, docela povyrostl,“ přitakal mužíček, „akorát je trochu…“
Všichni si rychle přiložili dlaně na uši. Zlatorudé živé dmychadlo totiž právě roztáhlo obrovská křídla a ze zubaté tlamy se mu vyvalila oblaka dýmu.
Řev byl ještě horší než předtím, poněvadž jej zároveň doprovázel i výbuch rudého plamene, který ožehl strop nad nimi. Do jezera se zřítilo několik balvanů.
„…divočejší,“ dokončil mužík, když hluk ustal.
„Johne, je vám něco?“ zeptal se starý muž s obavou v hlase.
John se opíral o skálu, aby se mu nepodlomila kolena a prudce oddychoval.
„Vy… vy jste šílení!“ zajíkl se, „to je drak?!“
„Sice mladý a poněkud nevychovaný,“ zavrčel mužík nespokojeně, „ale jediný, jakého jsme sehnali.“
„Co dělá drak uprostřed Oxfordu?!“ John vytřeštěnýma očima zíral na kolosálního šupinatého tvora, který se mrzutě šťoural drápem v zubech.
„No mě se neptejte,“ pokrčil rameny drobný muž, „to je nápad těch zatracených vousatých bručounů. A není to uprostřed Oxfordu, ale…“
„Náš malý přítel chce říct,“ vložil se do toho stařec, „že tento drak nám pomáhá tavit kovy, prorážet tunely, zapalovat v kamnech a vařit čaj.“
„Ale… vždyť draci nemají existovat…“ protestoval John chabě. Stařec propukl v smích.
„Ha ha ha ha ha! Neříkejte, že jste těmhle povídačkám uvěřil, Johne!“ prohlásil tak sebejistě, až se John zastyděl.
„Tak pojďte,“ pobídl je malý hostitel, „ať to máme za sebou,“
V jeskyni se čím dál víc oteplovalo a John se strachem měřil každou píď, kterou jejich dřevěná loďka urazila směrem k ostrovu. S uctivou bázní pozoroval obřího ještěra, který již zaregistroval jejich příjezd a propaloval prám lačným pohledem.
„Z toho si nic nedělejte,“ uklidňoval je (tedy hlavně Johna) malý človíček, když dorazili ke břehu, „miluje ty svoje zářivý cetky a nehne se od nich na krok.“
„To vidím,“ souhlasil stařec s hlavou hluboce zakloněnou, aby vůbec dohlédl na vrchol hory kovu, „ale vypadá v dobré kondici.“
John se tam už raději ani nedíval.
„Tak to vysypte, ať můžeme jít zpátky,“ připomněl jim jejich průvodce.
„Jistě, jistě,“ starý muž sáhl pod kabát a vytáhl veliký hnědý pytel, ve kterém to hlasitě řinčelo. Zatáhl za šňůrku a z útrob vaku se na hromadu vysypaly zářivé stříbřité úlomky. John je zvědavě zkoumal očima.
„To je celé?“ protáhl tvář. Střepiny nejspíš patřily nějaké středověké zbrani, snad jedenapůlručnímu meči s načervenalým aragonitem vsazeným v jílci.
„Ano,“ odpověděl prostě stařec schovávaje pytel zpět pod klopy, „děkuji vám mnohokrát za váš doprovod… a abych nezapomněl…“ sehnul se a sebral z hromady nějaký předmět, „tohle máte na památku.“
John si s poněkud zklamaným úsměvem vzal nabízený masivní zlatý kroužek. Byl to prsten. Kdysi jeho obvod nejspíš zdobily nějaké rytiny, ale dnes už byly všechny téměř dohladka obroušené.
„Já… děkuji,“ John si v poslední chvíli vzpomněl na slušné chování. Zlatý prsten je velmi dobrá cena za to, co dnes zažil. Stařec se vědoucně usmál.
„Ne, díky patří vám, Johne,“ náznakem se poklonil, „nezapomeňte: na první křižovatce se dejte doprava a držte se červených vývěsních štítů. Potom už trefíte sám.“
„Tak běžte, ať nemeškáme!“ mužík je vehnal zpátky do loďky. John cestou zpět upíral bez přestání zrak na rudozlatého draka. Uvědomil si, že tohle bude muset někomu převyprávět.
Když vystoupili, mužík mu ukázal malé boční dveře levé části jeskyně. John k nim zamířil. Těsně před tím, než vstoupil na kamenné schodiště, se zarazil. Obrátil tvář k oběma mužům.
„Vrátím se sem někdy?“ zeptal se. Stařec se na něj zeširoka usmál a vložil si do úst fajfku.
„Jak se to vezme, příteli. Jak se to vezme,“ řekl tajemně.
John se naposledy rozhlédl po rozlehlé jeskyni. Potom už na nic nečekal, obrátil se a pádil nahoru po schodišti, co mu nohy stačily. Záhy se ocitl na ulici jen pár metrů od místa, kde zaparkoval auto. Vylovil z kapsy klíček, naskočil dovnitř a pustil se trasou, kterou mu poradil neznámý muž v šedém kabátu. Ani jsem se ho znovu nezeptal na jméno, napadlo Johna, když minul první červenou tabulku na jednom z domů.
Bez zaváhání následoval onu podivnou šifru a najednou zjistil, že se nachází na třídě St Aldate´s – hlavnímu tahu k Pembroku. O pár sekund později už dojel na parkoviště před Pembroke College. Rychle vyskočil z auta a instinktivně vzhlédl k velikým hodinám u cesty.
Za deset minut jedenáct.
John se zastavil a chvíli jen hleděl na ručičky ciferníku. Nespletl se? Nepokazil se strojek? V tom podzemním komplexu musel strávit nejméně půl hodiny. S takovou to vypadalo, že tam nebyl vůbec…
„Profesore Tolkiene?“
John se otočil. Před ním stála drobná dívka, zahalená do černé šály a kabátu.
„Ano?“ vzpamatoval se.
„Je tady dnes vaše přednáška?“
John se ještě jednou podíval na hodiny. Ne, skutečně musely fungovat, teď už byla ručička o kousek dál.
„Ano. Za deset minut začíná, takže si pospěšte, slečno,“ odpověděl zasněně. Dívka se zářivě usmála.
„Děkuji,“ řekla a spěchala ke vchodu.
John zůstal stát sám na parkovišti před svým autem. Vsunul ruku do kapsy a nahmatal chladivý kovový předmět.
Byl to prsten.
Chvíli si s ním poslepu hrál a přemýšlel.
Ne. Na dnešní podivný výlet už nikdy nikdy nezapomene.
SCÉNICKÁ POZNÁMKA
V této povídce došlo k několika fikcím historických informací ze života J.R.R. Tolkiena a dovolte mi, abych je tímto uvedla na pravou míru:
1) Nejprůlomovější dílo našeho autora, „Hobit“ vyšel v roce 1937, tedy rok po ději naší povídky
2) Za Johnovo auto jsem vybrala vůz z jedné z nejznámějších anglických automobilek fungujících dodnes – Vauxhall BXL, neurčitý model Big Six (autům vůbec nerozumím, takže mě znalci klidně opravte)…jaké měl ve skutečnosti, to netuším ;)
3) inspirace J.R.R. Tolkiena k tvorbě ze Středozemě pochází zejména z jeho zážitků z dětství, případně z míst, kde žil (např Dno Pytle – Bag End skutečně existuje, případně Dvě věže – to je ovšem pouze spekulace) a z války, ve které byl, tudíž děj této povídky je pouze smyšlený :D
4) Je doloženo, že Tolkien byl blízkým přítelem Clivea S. Lewise, ovšem nikdy nebyli sousedé (v době, kdy se náš příběh odehrává, bydlel C.S. Lewis ve čtvrti Headington Quarry na kraji Oxfordu, dnes je to součást předměstí Risinghurstu)
5) Trasa, po které J.R.R. Tolkien jede na Univerzitu je popsána k Pembroke College (konkrétně Pembroke Square) – zde v zadaných letech údajně působil – bohužel je určena podle moderních map (nepovedlo se mi sehnat mapu z roku okolo 1935 :D)
6) Noviny Oxford Times jsou skutečným listem, který vycházel v Oxfordu až někdy do osmdesátých let
7) Zdroje jsou tradičně celý internet – od Wikipedie, přes stránky Oxfordských kolejí až po Gogole maps ;)
8) Díky za přečtení ;)
„Vezmi si hlavně papíry,“ připomněla mu Edith, podávajíc úzký kožený sešitek, „na křižovatce Banbury a St Gilese bývá v úterý vždycky patrola.“
„Ty jsi můj strážný anděl, drahá.“ John vděčně políbil manželku na tvář a vzal si od ní doklady.
„Ať se ti dnes daří!“ volala za ním ještě Edith.
John vyšel ze dveří a nasadil si svůj černý klobouk. Bylo chladno a sychravo, neustálé protivné mrholení se už co nevidět mohlo změnit v déšť. Utáhl si šálu až ke krku a zamířil k velikému autu, zaparkovanému hned před domem.
„Dobré ráno, Johne!“ zahlaholil muž v županu, stojící u poštovní schránky vedlejšího domu.
„Dobré ráno, Clive!“ oplatil John stejnou mincí, „jak uspěla vaše recenze v Oxford Times?“
„Podívejte se sám!“ Clive se širokým úsměvem přehodil přes plot štos novin. John je bez problémů chytil.
„Děkuji, podívám se rád. Hezký den, Clive!“
„Vám také, Johne!“
John sešel ze schodů a odemkl klíčkem auto. Položil noviny na sedadlo spolujezdce společně se svým kloboukem a posadil se za volant. Letmým pohledem skrz zamlžené přední sklo zkontroloval hodiny na věži. V práci jej čekají za více jak půlhodinu, takže s ještě může stavit v univerzitní knihovně pro pár materiálů.
Na rohu Linton Road zatočil doleva a ocitl se na přeplněné Banbury Road, vedoucí hlouběji do centra města. V tuhle dobu praskal Oxford ve švech. John projížděl kolem plakátů, které informovaly občany o napjatých vztazích na kontinentě. Sám měl s válkou neblahé zkušenosti, proto se raději soustředil na řízení.
Na přechodu u křižovatky s Pusey Street se kolona aut zastavila, aby dala prostor v záplavě chodců, přecházejících rušnou ulici. John vyložil volné chvíle ke studiu nadpisů v úterním Timesu.
Klap.Klap.Klap.
Vyrušilo jej důrazné zaklepání na okénko spolujezdce.
Ani těžký anglický déšť nemohl vyvolat takový zvuk, proto John vzhlédl od novin a s údivem pohlédl do tváře neznámého muže, který se na něj přes sklo vřele usmíval.
„Otevřete mi, prosím?“ žádal.
John se na okamžik zarazil. Proč by měl u všech všudy jen tak někomu otevírat dveře? V cizincově úsměvu bylo něco však odzbrojujícího.
S nepřítomným výrazem stiskl John kliku a pustil jej dovnitř.
„Děkuji vám, Johne,“ cizinec odsunul Johnův černý klobouk a bez váhání se posadil na místo spolujezdce. John jej sledoval napůl překvapeně, napůl podezíravě. Byl si jist, že toho muže nikdy v životě neviděl. Ale dotyčný jej očividně znal, a co víc, oslovoval ho křestním jménem. Možná nějaký znalec z univerzity, který chce dokázat svou nadřazenost?
Vysoký muž mezi tím sundal z hlavy světle šedý baret a na klín položil dlouhou sukovitou vycházkovou hůl. Jeho kabát, ve stejném odstínu jako čapka, jej výrazně odlišoval od typické oxfordské černi.
Neznámý byl starý. Nepochybně o mnoho starší než John, což dokazoval i hustý stříbrem prokvetlý plnovous. Z jeho chování i hlasu však vyzařovala čirá energie mládí.
„Milý Johne, zdržujete frontu,“ upozornil cizinec náhle. John sebou trhl, přestal na starce zírat a postřehl, že kolona aut se dala znovu do pohybu. Přeřadil, přidal plyn a uvedl vůz do chodu. Temné plynulé vrčení motoru ho záhy probralo ze zaskočení.
„Promiňte,“ oslovil neznámého váhavě, „ale obávám se, že vás neznám.“
„To je možné,“ řekl starý muž klidně, „zato já znám vás, Johne. A ujišťuji vás, že ať to víte nebo ne, jsem váš velmi dobrý přítel.“
„Nemyslím si, pane,“ John se snažil soustředit na vozovku, avšak přítomnost neznámého jej úplně vyváděla z míry, „možná, kdybyste mi laskavě prozradil alespoň své jméno…“
„Ale ale, pane,“ oplácel stařec jeho zdvořilost, „to přece není důležité. Doleva, prosím.“
John automaticky zatočil podle žádosti a ocitl se tak na široké dvojtřídě Magdalen Street. V úplně jiném směru, než zamýšlel.
„Počkat! Počkat!“ vyhrkl a snažil se rychle vymanit z vytrvalého proudu aut, „nejspíš jste si spletl auto. Já nejsem taxikář…“
„Ne, to nejste, Johne. Jsem si naprosto jistý, že sedím ve správném autě. Jen pokračujte.“
John sevřel volant až mu zbělely klouby a horečnatě přemýšlel, jak se nechtěného spolujezdce co nejšetrněji zbavit.
„Promiňte,“ zkusil to ještě jednou svým formálním tónem, „ale za několik minut mi začíná přednáška a já, jako přednášející, bych určitě neměl chybět.“
„Cože? Ale vždyť je teprve půl jedenácté, Johne,“ opáčil muž, aniž by se podíval na hodiny, „máte ještě dobrých třicet minut čas. Na Pembroku jste za pět minut. Lhát se nemá.“
John strnule zíral na provoz před sebou. Bravurní starcova odpověď mu vzala všechen vítr z plachet. Začínal mít trochu strach.
„Promiňte,“ začal tentokrát o poznání opatrněji, „ale já vážně nevím, co po mě chcete…“
„Nebojte se. Já vím, co dělám. Tady doleva prosím.“
„Ne! Ne, dokud mi neřeknete, oč tu jde!“ odsekl John tvrdohlavě.
„Všechno se dozvíte, Johne. Zabočte vlevo, prosím,“ opakoval stařec melodicky.
„Řekněte mi, kdo jste a co chcete!“ trval na svém John.
„Dávejte pozor!“
Zprava od George Street se náhle přiřítil velký černý vůz a bez ohledu na ostatní vletěl přímo do křižovatky. John stačil jen zahlédnout tmavou šmouhu, mířící přímo na přední část jeho auta. Ve zmatku strhl volant vlevo a jeho věrný Vauxhall sebou smýkl do vedlejší ulice.
Ozvalo se skřípění kovu a tupý náraz, když se jim zběsilé vozidlo otřelo o levý bok a promáčklo zadní dveře. John zoufale kroužil volantem ve snaze udržet auto na silnici. Po chvíli se mu podařilo protáčení kol zvládnout.
Zhluboka si oddychl. Pánbůh stál při něm.
Auto dál nerušeně pokračovalo po Holywell Street.
„Říkal jsem vám, že máte raději odbočit,“ podotkl stařec a vytáhl z kapsy šedého kabátu dlouhou dřevěnou fajfku. John byl stále ještě v šoku z dopravní nehody, takže se zmohl jen na tiché zasípání.
„Dobrá… dovezu vás kam chcete,“ dostal ze sebe, „ale slibte mi… že už mě potom necháte na pokoji.“
„Pokud máte na mysli skutečnost, že se už nikdy nesetkáme, tak to vám mohu zcela zaručit,“ muž si bez rozpaků zapálil tabák v dýmce, „ale zdali ode mě budete mít navěky pokoj… to záleží na vás.“
„Vy… vy jste nějaký špion nebo co?“ zeptal se John nejistě. Nelíbilo se mu, že o něm cizí člověk tolik ví.
Stařec se upřímně zasmál. Byl to hluboký hlaholivý smích, který se hodil spíše do veselé společnosti, než pošmourné univerzitní metropole.
„Zrovna od vás bych čekal trochu více fantazie, Johne. Tudy doleva a potom doprava,“ cizinec vybafl oblak kouře a Johnovi vlétla do chřípí štiplavá kořeněná vůně.
„Prosím vás,“ málem se zakuckal, „nekuřte mi v autě.“
„Cože? Ach, ano, omlouvám se,“ stařec roztržitě vysypal doutnající tabák do plátěného pytlíčku, „zapomněl jsme na dobré mravy.“
John odbočil a nervózně zkontroloval hodiny v náprsní kapse. Tři čtvrtě na jedenáct.
„Žádné strachy, příteli,“ povzbuzoval jej stařec nezištně, „už tam za chvíli budeme.“
John mu nevěřil.
Po několika dalších odbočkách se ocitli v periferní ulici, kudy John sám ještě nikdy nejel. Nervózně kontroloval označení tříd a přemýšlel, jestli vůbec trefí zpátky.
„Ták. Tady mi zastavte, Johne.“
Žádost přišla tak nečekaně, že John stačil jen prudce dupnout na brzdu. Jeho Vauxhall sebou cukl a oba dva nadskočili.
„Není třeba být nervózní,“ usmál se na něj stařec dobrosrdečně, „co takhle kdybyste mě kousek doprovodil? Zaručuji, že se vám to bude náramně líbit.“
„Ne, děkuji,“ odmítl John pevně, „už vážně musím jet.“
„Jak myslíte,“ stařec si na hlavu posadil šedivý baret a pokývl hlavou na rozloučenou, „v tom případě věřím, že trefíte zpátky.“
Vzal svou vycházkovou hůl a otevřel dveře auta. „Mimochodem,“ ozval se na oko ledabyle, „pogratulujte vašemu příteli Cliveovi Lewisovi za krásný článek v Timesu. Nashledanou.“
John zůstal nehybně sedět, rukama tiskl volant a zarytě civěl dopředu.
Zpátky rozhodně netrefí.
Prudce vytrhl klíček ze zapalování. Ještě stihl popadnout svůj klobouk a zabouchnout dveře, načež už překotně klopýtal deštěm zbrocenou ulicí za neznámým. Stařec v šedém kabátu na něj klidně čekal u rohu ulice. Usmíval se.
„Co vás přimělo změnit názor?“ zeptal se a nechal Johna srovnat s ním krok.
„Nevím, kde jsem,“ přiznal John zadýchaně, „a navíc – řekl jste, že se dozvím, co má tohle znamenat.“
„To jsem řekl,“ přisvědčil stařec a znovu si zapálil fajfku, „a své slovo také dodržím.“
John pokračoval ulicí dál v doprovodu staršího muže za neustálého monotónního klapání vycházkové hole. Vůbec – všechno, všechno od starcovy čepice až po jeho vysoké boty Johnovi připadalo nadmíru podivné.
A za deset minut přednáší.
Starší muž se zastavil a vyfoukl z dýmky nádherný kouřový kroužek.
„A jsme tady,“ prohlásil zvesela.
John překvapeně zíral na kulaté dveře, připomínající uzávěr kovového bunkru, nalakované nazeleno. Přece jen nějaká vojenská organizace?
Jeho společník vzal svou hůl a třikrát do nich rázně udeřil.
S mohutným zaskřípěním někde uvnitř povolila závora a vrata se otevřela.
A John tak spatřil jednoho z nejmenších mužů, jakého kdy viděl.
„Ááá, to jste vy!“ vypískl mužík nadšeně, „jen pojďte dál, pojďte dál!“
„Děkujeme za přijetí,“ odpověděl stařec zdvořile a sundal si čepici. „Prosím, Johne,“ pokynul rukou.
„Dobrý den,“ vyhrkl John poněkud strojeně a musel se shýbnout, aby vstoupil do tmavé místnosti, profilem připomínající spíš tunel. Starý muž jej rychle následoval a masivní dveře za nimi tiše zapadly.
„Udělejte si pohodlí, pojďte,“ vyzýval je maličký hostitel. John si jej se zájmem prohlížel. Měřil sotva polovičku toho co on, nejspíše vlivem nějaké vrozené vady, překypoval však dobrosrdečností a pohostinností, jakou mu mohl kdokoliv jiný závidět. Měl na sobě pestré kalhoty s kšandami a kabátek, který tak tak obepínal obtloustlé bříško. Poněkud vrásčitý obličej byl zarámovaný hustou kšticí šedivějících kudrnatých vlasů.
„Nezdržíme se dlouho, příteli,“ starcův hlas dokázal vždycky vytrhnout Johna z neurvalého zírání na cizí osobu, „nesu jen něco malého do sklepa.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ mužík je zval dlouhým tunelem dál, cestou přitom sbíral z navlhlých polic všelijaké sáčky a hrníčky, „dáte si čaj?“
„Inu, čaj bych si dal,“ ozval se vysoký muž, „Johne?“
„S-s mlékem. Děkuji.“ Odpověděl John dříve, než si stihl uvědomit, že vlastně spěchá do školy.
„Skvělé! Za chvíli to bude! Běžte dál a poslužte si, co hrdlo ráčí!“ hlas malého mužíka se spolu s ním vytratil v jedné z mnoha vedlejších chodeb. John s neznámým starcem zůstali sami.
„Nebudete toho litovat. Dělá výborné bylinkové čaje,“ usmál se stařec svým neoblomným úsměvem. John, ačkoliv stále trochu strnulý a zmatený, se mírně uvolnil.
„Stále ještě moc nerozumím tomu, co po mě chcete, pane,“ odtušil a ze slušnosti si sundal klobouk z hlavy. Starcovy jiskřivé oči skryté pod huňatým obočím na něj mrkly.
„To jediné, co po vás žádám, příteli, je, abyste mě doprovodil do toho sklepa.“
„Dobrá, dobrá,“ vzdal se John, „ale mám málo času a chtěl bych…“
„Váš čaj, pánové!“ ozvalo se znenadání. John div nevyletěl z kůže. Ten malý se uměl pohybovat tišeji než myška.
„Děkuji, příteli,“ stařec si ochotně vzal z podnosu téměř u země šálek horkého nápoje, „mimochodem, jak se daří tvému synovci?“
„Ále… nedávno odešel – prý do světa. Je to takové živé děcko, pořád by někde coural… Vezměte si, pane!“
„Děkuji,“ John od malého hostitele opatrně přijal čaj. Z hrníčku se linula lahodná kořeněná vůně.
„Víš, tady John trochu spěchá,“ prolomil nastalé ticho stařec, „půjdeme raději do toho sklepa hned.“
„Samozřejmě – tak pojďte!“
Společně procházeli spletitými tunely. John usrkával horký čaj a žasl. Podle všeho se opravdu nacházeli v nějakém důmyslném bombovém krytu, který si někdo přestavěl a vybavil ve stylu moderní domácnosti. Po stěnách visely porcelánové talíře, staré nástěnné mapy různých podzemních komplexů a sem tam i vysloužilé kukačkové hodiny.
Sešli po schodech osvětlených jen dvěma sporými olejovými lampami. John i jeho starší společník se museli hrbit, aby nevrazili hlavou do nízkého stropu.
Mužík zarachotil velikým svazkem klíčů a odemkl ocelové dveře před nimi. Když John vstoupil dovnitř, s údivem zjistil, že se ocitl v nějakém skladu harampádí… kde se to jen hemžilo dalšími podivnými lidmi! Někteří se blízce podobali jejich průvodci, (hlavně vzrůstem) jiní byli notně zachmuřilejší a skrývali své podmračené výrazy pod hustými spletenými plnovousy. Někteří byli naopak vysocí a štíhlí jako topoly a všichni společně obsluhovali police přetékající všelijakými cetkami – od zaprášených rytířských zbrojí až po nádherné umělecké předměty a drahokamy veliké jako pěst. Místností se nesl neustály lomoz a vrzání, jak čilí pracovníci přesouvali kupy předmětů sem a tam.
„Co… co je to za lidi?“ neudržel se John při pohledu na zástup třinácti vousatých mužíků, kteří se mu tlačili kolem boků.
„Není příliš zdvořilé pokládat takovouhle otázku v jejich přítomnosti, Johne,“ napomenul jej stařec, „oni se taky nediví, proč jsi tak veliký.“
Johnovu lačnost po odpovědích to neuspokojilo ani v nejmenším, přesto raději zmlkl. Odevzdaně se nechal vést napříč skladištěm, nepřestávaje přitom zírat na podivné bytosti kolem sebe.
„Kam to chceš zařadit?“ ptal se maličký mužík šedivého starce hlasitě.
„Rovnou do výhně, malý příteli.“
„Dobrá, tak do výhně.“
Prošli až na konec místnosti až k dalším dveřím, které byly ještě menší než předchozí, ale o to bytelnější.
„Než vejdeme, měl bych vám říct, že…“ začal mužík, avšak celým podzemím náhle otřásl hlasitý řev, tak hlasitý, že se hromady kovu pod jeho silou sypaly k zemi. Johnovi přeběhl mráz po zádech rychle si zacpal uši. Vzteklý ryk se ozýval zpoza dveří, kam právě měli vejít.
Zanedlouho utichl. John se třásl jako osika.
„Co.. co to bylo?“ vyjekl.
„Rozdělat oheň o příslušné teplotě je náročné,“ vysvětloval mužíček, „proto používáme živé dmychadlo. Žere jenom maso, a to je výhodnější, než uhlí.“
„Maso?“ opakoval John nevěřícně; ale to už byly dveře dokořán a oni vcházeli do prostorné jeskyně. Téměř celou ji vyplňovala klidná hladina podzemního jezera. Uprostřed vodní plochy byl veliký ostrůvek, jemuž na hromadě kovového harampádí vévodilo ono živé dmychadlo.
V Johnovi by se krve nedořezal.
„Je trochu větší, než si ho pamatuju,“ poznamenal stařec a porozpínal si kabát, poněvadž bylo i dole v jeskyni citelné horko.
„Od té doby, co ho krmíme tou lisovanou směsí, docela povyrostl,“ přitakal mužíček, „akorát je trochu…“
Všichni si rychle přiložili dlaně na uši. Zlatorudé živé dmychadlo totiž právě roztáhlo obrovská křídla a ze zubaté tlamy se mu vyvalila oblaka dýmu.
Řev byl ještě horší než předtím, poněvadž jej zároveň doprovázel i výbuch rudého plamene, který ožehl strop nad nimi. Do jezera se zřítilo několik balvanů.
„…divočejší,“ dokončil mužík, když hluk ustal.
„Johne, je vám něco?“ zeptal se starý muž s obavou v hlase.
John se opíral o skálu, aby se mu nepodlomila kolena a prudce oddychoval.
„Vy… vy jste šílení!“ zajíkl se, „to je drak?!“
„Sice mladý a poněkud nevychovaný,“ zavrčel mužík nespokojeně, „ale jediný, jakého jsme sehnali.“
„Co dělá drak uprostřed Oxfordu?!“ John vytřeštěnýma očima zíral na kolosálního šupinatého tvora, který se mrzutě šťoural drápem v zubech.
„No mě se neptejte,“ pokrčil rameny drobný muž, „to je nápad těch zatracených vousatých bručounů. A není to uprostřed Oxfordu, ale…“
„Náš malý přítel chce říct,“ vložil se do toho stařec, „že tento drak nám pomáhá tavit kovy, prorážet tunely, zapalovat v kamnech a vařit čaj.“
„Ale… vždyť draci nemají existovat…“ protestoval John chabě. Stařec propukl v smích.
„Ha ha ha ha ha! Neříkejte, že jste těmhle povídačkám uvěřil, Johne!“ prohlásil tak sebejistě, až se John zastyděl.
„Tak pojďte,“ pobídl je malý hostitel, „ať to máme za sebou,“
V jeskyni se čím dál víc oteplovalo a John se strachem měřil každou píď, kterou jejich dřevěná loďka urazila směrem k ostrovu. S uctivou bázní pozoroval obřího ještěra, který již zaregistroval jejich příjezd a propaloval prám lačným pohledem.
„Z toho si nic nedělejte,“ uklidňoval je (tedy hlavně Johna) malý človíček, když dorazili ke břehu, „miluje ty svoje zářivý cetky a nehne se od nich na krok.“
„To vidím,“ souhlasil stařec s hlavou hluboce zakloněnou, aby vůbec dohlédl na vrchol hory kovu, „ale vypadá v dobré kondici.“
John se tam už raději ani nedíval.
„Tak to vysypte, ať můžeme jít zpátky,“ připomněl jim jejich průvodce.
„Jistě, jistě,“ starý muž sáhl pod kabát a vytáhl veliký hnědý pytel, ve kterém to hlasitě řinčelo. Zatáhl za šňůrku a z útrob vaku se na hromadu vysypaly zářivé stříbřité úlomky. John je zvědavě zkoumal očima.
„To je celé?“ protáhl tvář. Střepiny nejspíš patřily nějaké středověké zbrani, snad jedenapůlručnímu meči s načervenalým aragonitem vsazeným v jílci.
„Ano,“ odpověděl prostě stařec schovávaje pytel zpět pod klopy, „děkuji vám mnohokrát za váš doprovod… a abych nezapomněl…“ sehnul se a sebral z hromady nějaký předmět, „tohle máte na památku.“
John si s poněkud zklamaným úsměvem vzal nabízený masivní zlatý kroužek. Byl to prsten. Kdysi jeho obvod nejspíš zdobily nějaké rytiny, ale dnes už byly všechny téměř dohladka obroušené.
„Já… děkuji,“ John si v poslední chvíli vzpomněl na slušné chování. Zlatý prsten je velmi dobrá cena za to, co dnes zažil. Stařec se vědoucně usmál.
„Ne, díky patří vám, Johne,“ náznakem se poklonil, „nezapomeňte: na první křižovatce se dejte doprava a držte se červených vývěsních štítů. Potom už trefíte sám.“
„Tak běžte, ať nemeškáme!“ mužík je vehnal zpátky do loďky. John cestou zpět upíral bez přestání zrak na rudozlatého draka. Uvědomil si, že tohle bude muset někomu převyprávět.
Když vystoupili, mužík mu ukázal malé boční dveře levé části jeskyně. John k nim zamířil. Těsně před tím, než vstoupil na kamenné schodiště, se zarazil. Obrátil tvář k oběma mužům.
„Vrátím se sem někdy?“ zeptal se. Stařec se na něj zeširoka usmál a vložil si do úst fajfku.
„Jak se to vezme, příteli. Jak se to vezme,“ řekl tajemně.
John se naposledy rozhlédl po rozlehlé jeskyni. Potom už na nic nečekal, obrátil se a pádil nahoru po schodišti, co mu nohy stačily. Záhy se ocitl na ulici jen pár metrů od místa, kde zaparkoval auto. Vylovil z kapsy klíček, naskočil dovnitř a pustil se trasou, kterou mu poradil neznámý muž v šedém kabátu. Ani jsem se ho znovu nezeptal na jméno, napadlo Johna, když minul první červenou tabulku na jednom z domů.
Bez zaváhání následoval onu podivnou šifru a najednou zjistil, že se nachází na třídě St Aldate´s – hlavnímu tahu k Pembroku. O pár sekund později už dojel na parkoviště před Pembroke College. Rychle vyskočil z auta a instinktivně vzhlédl k velikým hodinám u cesty.
Za deset minut jedenáct.
John se zastavil a chvíli jen hleděl na ručičky ciferníku. Nespletl se? Nepokazil se strojek? V tom podzemním komplexu musel strávit nejméně půl hodiny. S takovou to vypadalo, že tam nebyl vůbec…
„Profesore Tolkiene?“
John se otočil. Před ním stála drobná dívka, zahalená do černé šály a kabátu.
„Ano?“ vzpamatoval se.
„Je tady dnes vaše přednáška?“
John se ještě jednou podíval na hodiny. Ne, skutečně musely fungovat, teď už byla ručička o kousek dál.
„Ano. Za deset minut začíná, takže si pospěšte, slečno,“ odpověděl zasněně. Dívka se zářivě usmála.
„Děkuji,“ řekla a spěchala ke vchodu.
John zůstal stát sám na parkovišti před svým autem. Vsunul ruku do kapsy a nahmatal chladivý kovový předmět.
Byl to prsten.
Chvíli si s ním poslepu hrál a přemýšlel.
Ne. Na dnešní podivný výlet už nikdy nikdy nezapomene.
SCÉNICKÁ POZNÁMKA
V této povídce došlo k několika fikcím historických informací ze života J.R.R. Tolkiena a dovolte mi, abych je tímto uvedla na pravou míru:
1) Nejprůlomovější dílo našeho autora, „Hobit“ vyšel v roce 1937, tedy rok po ději naší povídky
2) Za Johnovo auto jsem vybrala vůz z jedné z nejznámějších anglických automobilek fungujících dodnes – Vauxhall BXL, neurčitý model Big Six (autům vůbec nerozumím, takže mě znalci klidně opravte)…jaké měl ve skutečnosti, to netuším ;)
3) inspirace J.R.R. Tolkiena k tvorbě ze Středozemě pochází zejména z jeho zážitků z dětství, případně z míst, kde žil (např Dno Pytle – Bag End skutečně existuje, případně Dvě věže – to je ovšem pouze spekulace) a z války, ve které byl, tudíž děj této povídky je pouze smyšlený :D
4) Je doloženo, že Tolkien byl blízkým přítelem Clivea S. Lewise, ovšem nikdy nebyli sousedé (v době, kdy se náš příběh odehrává, bydlel C.S. Lewis ve čtvrti Headington Quarry na kraji Oxfordu, dnes je to součást předměstí Risinghurstu)
5) Trasa, po které J.R.R. Tolkien jede na Univerzitu je popsána k Pembroke College (konkrétně Pembroke Square) – zde v zadaných letech údajně působil – bohužel je určena podle moderních map (nepovedlo se mi sehnat mapu z roku okolo 1935 :D)
6) Noviny Oxford Times jsou skutečným listem, který vycházel v Oxfordu až někdy do osmdesátých let
7) Zdroje jsou tradičně celý internet – od Wikipedie, přes stránky Oxfordských kolejí až po Gogole maps ;)
8) Díky za přečtení ;)