Nikdy se nevzdávej
Svoboda. Co je to vlastně za pojem? Když jsem byl ještě malé dráče, děda mě vyprávěl o tom, když jsme ještě byly svobodní. Když jsme ještě nebyly pod nadvládou lidí! Jak já ty zákeřné stvůry nenávidím. Naši zemi obsadili před stopadesátí lety a od té doby začalo naše utlačování.
Teď je mi přesně čtyřicet let, to není při naší naději na dožití moc. Prakticky jsem na stejné úrovní, jako lidští teenageři. Nikdy jsem neměl moc kamarádů, a když se někdo našel, za pár týdnů ho zavřeli za vlasti zradu a různý nesmyslný obvinění, které si lidé na nás vymysleli.Tehdy jsme už neměli žádnou naději na záchranu.
Rád bych vám pověděl svůj příběh z nejtemnější doby našich dějin...
„Kavehu vstávej,“ matka se mnou třese tak prudce, jakoby šlo o život. „Tak Kavehu vstávej prosím tě.“ Její hlas už zní skoro prosebně, když v tom znenadání otevřu obě oči a tiše zívnu.
„Vždyť je noc,“ zamrmlám a otáčím se ke stěně.
„To je sice možný, ale je středa a-.“
V tu chvíli vyskakuji a protahuji si své ztuhlé tmavě modré tělo. „Kolik?“
Matka se dívá na své staré hodinky, které má přilepené izolepou na ruce a po té tiše hvízdne. „Máš asi deset minut.“ To se mně snad zdá! „Měl by sis pospíšit.“
V rychlosti dobíhám do kuchyně a popadám dva dny starý chleba a kousek sýra, který sem našel ležet pod stolem. Po té si beru ze skříně malou lopatku a smeták a všechny ty věci si dávám do malého, roztrhaného batohu.
„Ahoj mami,“ volám na zelenou dračici, která se zrovna chystá umývat nádobí.
„Ahoj Kavehu,“ ozývá se jemný hlas. Ihned na to vyrážím z našeho domu na cestu. On to není úplně normální dům, spíše by se to dalo nazývat, jako chatrč. Jediné dvě místnosti a malá koupelna, ve které teče jenom studená a nechutně špinavá voda není ta známka luxusu, které se draci před dlouhou dobou těšili.
Dneska mám nařízenou brigádu u jedné lidské rodiny. Ale abych byl upřímný, vůbec tam nebudu dobrovolně. „Buď nám dělej sluhu, nebo už svojí mámu neuvidíš.“ Tak to přesně řekl úředník, který za námi před týdnem přišel. Matka mě později řekla, že bude lepší, když ho poslechnu.
Rychle pospíchám přes silnici, na které mě okřikují naštvaní řidiči těch plechových věcích na kolech a měří si mě nenávistným pohledem. Radši se tedy klidím z cesty a namířím si to přes temné uličky, které kdysi byly nejrušnější čtvrtí našeho města. Cestou potkávám dva staré draky, kteří se na mě mile usmívají, jakoby je tahle doba vůbec nepoznamenala. „Ahoj chlapče,“ řekl jeden z nich. Šedý drak s lesklými šupinami a čepicí, která zakrývá pleš na hlavě. Měří si mě soucitným pohledem. „Zase brigáda?“ Já jen krčím rameny a jdu dál. „Tak ať se ti daří, chlapče.“ Volá na mě, když už jsem skoro na druhé straně ulice.
Už ho vidím. Dům lidí není takový, jaký mají draci. Je větší, o moc větší. Ten ve, kterém budu „vypomáhat“ je snad desetkrát větší, než chatrč, ve které bydlím. Krásná předzahrádka, na niž rostou
cizokrajné rostliny. Také je zde hodně stromů. Natahuji hubenou tlapu po jednom a utrhávám si jeden krásně vyhlížející oranžový plod. Když se do něho chci zakousnout, vytrhává mě ho z tlapy malá postava ženy. Dlouhé černé vlasy, kulatý obličej a pečlivě střižené oblečení, naznačuje, v jaké rodině lidí jsem se to ocitl. „Tohle je už nikdy nedělej jasný?,“ výhružně mě naznačuje, abych ji ten sladce vonící plod zase vrátil. Tak i učiním.
„Ty jsi ten fracek na brigádu?,“ její tón mluvy nezní moc přátelsky. Vystrašeně přikyvuji a ona s pohrdavým odfrknutím se obrací a dochází k hlavnímu vchodu. Poté opět vzhlíží na mě. „Tak jdeš!“ Rychle se vzpamatovávám a bojácně vcházím do domu.
Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Vevnitř si připadám, jako by jsem byl úplně v jiném světě. Obrovská osvětlená hala s obrovským lustrem a spoustou květin a soch. Na zdech jsou portréty lidí, kteří zjevně v minulosti vlastnili tenhle dům.
Z vedlejší místnosti jde slyšet rádio a několik hlasů. Ta paní, co mě tak hezky přivítala, mě postrčila dál. „Běž do kuchyně a ať tě ani nenapadne něco tady krást!“ Zasyčela na mě.
V kuchyni sedí uprostřed místnosti skupina lidí různého věku, kteří vesele klábosí a popíjí nápoje roztodivných barev. Jeden po druhém se na mě překvapeně otáčí a potom se zase baví s ostatními. „Nejdříve umyješ nádobí, potom zameteš v celém baráku a nakonec připravíš snídani. Jo a ještě vyčisti záchod, jsou tam ucpané trubky. Myslím, že na špínu je vaše rasa zvyklá,“ všichni ostatní rázem vypukli v obrovský smích a při tom na mě pokřikují nejrůznější nadávky na účet draků. Nejradši bych je všechny zabil, ale rychle jsem tu myšlenku zadusil. Co by potom bylo se mnou? A s mojí matkou?
Po čtvrt hodině všichni-až na tu protivnou paní-šli spát a já se s neochotou pouštím do práce. Jde to celkem rychle. Nádobí jsem měl rychle hotové a po dalších dvou hodinách jsem měl také zameteno. Jen ty odporné záchodové trubky ne a ne povolit. Proto si beru štětku a snažím je protáhnout. Zatláčím ještě více, když v tom rázem povolí a já s překvapeným výkřikem končím na kaluži toho svinstva z trubek. Jakoby nestačilo, že jsem se už dva týdny nemyl, musím ještě být zaneřáděný od obsahu jímky.
Do očí se mi hrnou slzy. „Proč já?,“ šeptám tiše. Dívám se okolo sebe. Jaký bych mohl mít život, kdybych byl člověkem. Ale to ne, já jsem jen obyčejný drak. „Proč já?,“ teď už zařvu z plných plic, abych si ulevil. „Vždycky zůstanu sám.“ Zakrývám uslzený obličej tlapama.
Ani nevím, jak dlouho už brečím, ale připadá mě to jako celá věčnost.
Za zády najednou slyším tiché krůčky. Pomalu zvedám hlavu vybledlou hladem a nemotorně otevírám za sebou dveře. Hledím do tváře mladé dívky. Její na krátko ostříhané vlasy se komíhají z jedné strany na druhou. Má na sobě riflové kalhoty a zelenou blůzu. Pomalu se ke mně přibližuje a potom zašátrá v kapsách a vytáhne dva ty voňavé plody, co rostou před domem. Opatrně natahuji tlapu a rychle ji ty plody beru z rukou a hladově je zhltnu. Mile se usmívá. „Jsem ráda, že ti chutná.“ Udiveně se na ni dívám. Ona pokračuje. „Slyšela jsem tě tady plakat,“ soucitně si mě prohlíží.
Natahuji k ní krk. „Neříkej, že jsi mě přišla utěšit. Vždyť vy lidé myslíte pořád jenom na sebe.“ Odvracím od ní hlavu. „Vím, co vám udělali lidé a je mi to moc líto, ale já taková nejsem.“ Znovu se na ni dívám. „Vážně?“ Moc mě to překvapuje, jak se mnou ta holka jedná. Většinou si ze mě lidé jenom utahovali a nadávali mi. Ale, teď je to poprvé, co s nějakým člověkem vedu normální konverzaci.
„Jinak já se jmenuji Natálie,“ hezky se na mě usmívá a natahuje ke mně ruku.
„Já jsem Kaveh.“
Pomalu se zvedám. „Už půjdu. Moje práce tady skončila.“ Vydávám napříč kuchyní, ale v půlce místnosti mě opět Natálie zastavuje. „Hele, Kavehu, nemáš hlad? Jsi celý hubený?“ Aniž by čekala na mou odpověď, vytáhla z ledničky velkou kýtu a dala mi ji do náruče. „Tu máš. A kdybys něco potřeboval, moje máma tady není celé odpoledne.“
„Děkuji.“ Snažím se vecpat kýtu do svého batohu a po chvíli se mě to daří. Natálie si můj batoh prohlíží s pozvednutým obočím. „To vážně žijete tak v otřesných podmínkách?“
Skláním hlavu. „Někdy nemáme ani co jíst, ale musím se spokojit s tím, co máme.“ Z očí se mi hrnou další slzy.
„Nebreč,“ Natálie mě konejšivě hladí na křídle. „Jestli ti bude smutno, klidně za mnou přijdi. Moc kamarádů nemám.“
Srdce mě přímo poskočí nadšením. „Budu na to myslet.“
***
Rychle rozrážím dveře a dobře naladěný přicházím do kuchyně, kde na mě čeká matka s obědem. Krásně to voní. „Co to je?“ Ukazuji tlapou na obrovský hrnec, ve kterém se něco vaří.
Máma se trochu usměje. „Houby s nakládaným zelím.“
Trochu nad tím ohrnuji nos, ale radši to nechám bez komentáře. Ona dračí strava v téhle době není nic moc a já bych neměl být vybíravý, a proto s trochou donucení do sebe tu hustou kaši vecpu.
Po obědě se rozhodnu, že si půjdu hrát na zahradu s vlastnoručně vyrobenými vojáčky. Mám je pokaždé schované v kůlně vedle domu. Moje oblíbené místo na hraní je u jediného stromu, který se tam vyskytuje. Vysypávám obsah krabice vedle kmenu a postupně je skládám do bojové formace.
„Tady bydlí ti draci?,“ ptá se muž ve středním věku kolemjdoucí ženy.
„Asi jo,“ krčí rameny. „Měli by.“
Muž došel k chatrči a rozhlédl kolem sebe. Horší místo pro život tady fakt není, pomyslel a s povzdechem zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo, a když si myslel, že nikdo není doma, otevřela dveře mladá zelená dračice. „Co chcete?,“ zeptala se nevrle. Muž její tón hlasu nebral na vědomí. „Jmenuji se Erik Novotný, ředitel místní školy. Vy jste Nill Greenová?“
„Ano, to jsem.“ Nill velice překvapilo, že se o její rodinu zajímá ředitel školy. „A co tady chcete?“
Erik se trochu usmál. „Máme pro vás dobrou zprávu. Máte dítě?“
„Ano, syna Kaveha.“
„A mohla by, jste ho zavolat?“
Trochu nabručeně se vydávám do našeho „obývacího pokoje“, kde na mě čeká návštěva. Když vidím toho člověka, jak sedí vedle mámy na sedačce, trochu opatrněji k nim sedám. „Dobrrý dden,“ zablekotám bojácně na muže.
„Ahoj, ty jsi Kaveh, že?“
„Ano.“
„Co by, jsi říkal na to, kdybys chodil do školy?“
Já a do školy? Kde ten člověk byl posledních třicet let? Máma se obrací udiveně na Erika. „Vždyť mi na to nemáme právo.“
Přikývl. „Doba se mění paní Greenová. Určitě byste ani nevěřila, co se všechno děje.“
Chci si něco ujasnit. „Kolik v té škole bude draků?“
Erik si mě dlouze prohlíží. „Zatím budeš první. Ostatní rodiče z důvodu o své děti mají strach. A víte co, ani se jim nedivím.“
Nill se dívá zamyšleně do země. „No já nevím.“ Erik po té pokračuje. „Když tuhle nabídku přijmete, bude to prvotní impuls pro další rodiny. Bude to doslova průlom.“
Máma mě hledí přímo do očí. „Do ničeho tě nebudu nutit, Kavehu,ale myslím si, že by to byl vážně dobrý nápad.“
Ani mě nemusí nutit. Moc rád bych šel do školy, ale jak mě tam přijmou? Nebudu tam spíše na obtíž? Tyhle myšlenky ihned utlačuji a sebevědomě zvedám hlavu a dívám se Erikovi do obličej. „Já to přijímám.“
O měsíc později:
Den se chýlí k večeru a já pomalu ulehám do postele. Nemůžu tomu uvěřit. Já vážně zítra půjdu do školy. S hlavou plnou myšlenek se pomalu ukládám ke spánku. Tentokrát se mně toho moc nezdálo. Jenom několik nesmyslně poskládaných scén, které se mísily se zážitky z posledního měsíce.
„Kavehu vstávej. Je ráno.“ Máma za sebou tiše opět zavírá dveře. Pomalu vstávám a protahuji se. Dneska bude velký den, pomyslel jsem si úsměvem.
Rychle zhltnu chléb s máslem a sklenici starého mléka a celý natěšený se loučím s mámou a vyrážím na cestu. Nikdy jsem neviděl takové rušno, jako dnes. Desítky dětí pospíchá na kolech nebo jezdí autobusem do školy. Já jako jediný jdu po svých. Kdyby mě někdo viděl používat křídla, měl bych z toho dost velký malér.
To, že mě ostatní přehlížejí a ignorují mě, dokonale vyvažuje to, že dneska konečně půjdu do školy.
Dnešní škola je vlastně přestavěná dračí akademie. Moje máma sem před sto sedmdesáti lety chodila učit na kuchařku, než nás lidé obsadili. Byly sem přistavěny další dvě budovy a celkově získala moderní ráz.
Před hlavním vchodem vidím partu kluků a jednu holku. Ale vždyť to je Natálie! Okamžitě na ni mávám. Ihned jsem si uvědomil, že jsem to neměl dělat. Jeden z kluků se na mě otáčí a ukazuje na mě prstem. „To mě podržte! S námi ve škole bude i ten hnusnej drak!“ Všichni kolemjdoucí se na mě okamžitě otáčejí. A ten kluk navíc nepřestává. „Kam jsme to dospěli. To už můžeme dovolit křečkům, aby si mohli udělat maturitu.“ Všichni najednou propukají v obrovský smích a při tom si na mě ukazují. Musím se nějak bránit. „Vy si možná myslíte, že jste něco víc, ale nikdy tomu tak nebude. Nikdy!“ Roztahuji výhružně svá tmavě modrá křídla, ale vypadá to spíš směšně, než nepřátelsky. Všichni se smějí ještě více. „Úúúú, už se tě bojíme. Jsi jenom chudák, který měl to štěstí, aby sem mohl chodit do školy. A víš co? Kdyby bylo po mém, uklízeli by jste v kravíně hnůj. Tam patříte vy zrůdy!“
Rychle dobíhám přes smějící se dav dovnitř a sedám si v šatně do kouta a zakrývám obličej tlapami. Moc se mě chce brečet, ale neudělám ostatním tu radost. Mám taky svoji čest.
Najednou cítím něčí ruku na mém křídle. Oháním se po ní, ale zjišťuji, že patří Natálii. „Jsi v pořádku?“ Její hlas zní tak uklidňujícím dojmem. „Byla to chyba se sem vůbec vydávat. Draci už sem nepatří.“ Natálie mě bere tlapu do dlaní a dívá se mi na pysky. „Tohle už nikdy neříkej, Kavehu. Nejsi nicka. To oni by se měli nad sebou zamyslet.“ Dívám se na ní narudlýma očima a ona můj pohled opětuje. „Chceš, abych tě provedla?“ „To bys byla hodná.“ Jemně mě chytá za tlapu a vyrážíme napříč školou. Procházíme kolem šaten, za kterými je velká křižovatka chodeb. „Nalevo je jídelna a napravo jsou učebny. Tam za rohem jsou toalety a naproti nám je kantýna…“ Tak to pokračuje dalších patnáct minut.
Míjíme davy studentů, kteří se na mě udiveně otáčejí. Někteří utrousí nějakou nadávku a někteří mě dloubnou ramenem na znak nepřátelství.
Nakonec končíme u velké prostorné místnosti plné dětí různého věku. Natálie se usmívá. „Tak a tady se budeme učit.“
Dívka tiše klepe na dveře a po chvíli je otevírá paní učitelka. „Tak tady jsi Natálie,“ dívá se na mě. „A tady máme toho šťastlivce,“ mile se usmívá a poplácává mě na rameni. „Hlavu vzhůru chlapče, určitě si to tady oblíbíš,“ s těmihle slovy vcházíme do učebny. Postupně je nám věnovaná pozornost od všech studentů. Někteří si na mě ukazují a někteří se dále baví mezi sebou, jako by jsem před nimi nestál.
Paní učitelka konečně promlouvá. „Tak třído, vedu vám nového studenta Kaveha Greena.“ Většina třídy není ze mě bůhvíjak nadšená. „Pevně doufám v to, že tady Kaveha přijmete v dobrém. Sedni si třeba sem vedle Michala.“ Učitelka mě posílá úplně do zadní lavice. Cestou se ohlížím na děti okolo mě. Jeden svalnatý chlapec mně nastavuje nohu a já s překvapeným výkřikem padám na zem. Všichni se mě ihned začínají smát. Více zahanbený se už asi nemůžu cítit, konstatuji.
S překvapením zjišťuji, že ten chlapec se na mě usmívá a poplácává na místo, kde mám sedět. „Ahoj, já jsem Michal Worreng,“ potřásáme si rukama a já se usazuji na místo. Michal si mě bedlivě prohlíží.
Dost mně to vadí, a proto se na něho naštvaně otáčím. „Můžeš toho prosím nechat, není mě to příjemný.“
Michal si rozpačitě hraje s vlasy. „Promiň, nikdy jsem neviděl modrého draka.“
„Vážně?“
„No, ano.“
„Viděl si vůbec nějakého draka?“
Michal sklání hlavu. „Ne,“ pousměje se.
Učitelka se rozhodla ujat slova. „Tak dnes si probereme…“ První dvě hodiny uběhly v celku rychle a už se nemůžu dočkat na svačinu. Mám hlad jako vlk. Všichni rychle vybíhají z učebny, jakmile uslyší zvonek a já si spokojeně otvírám batoh a vytahuji chleba a kus sýra. Parta kluků, které jsem viděl ráno před vchodem si mě vyhlédli a namířili si to přímo ke mně. „Tak tady je!“ Obracím oči v sloup. Už zase! „Tak co modrásku, co máš dobrého k jídlu?“ Jeden z nich mě okamžitě vytrhává z tlapy sýr a pobaveně si ho prohlíží. „To se vaši museli plácnout před kapsu. Starý sýr a kousek chleba.“ Natahuji se pro něho. „Dej ho sem!“ Oni se navzájem na sebe podívají a rozbíhají se přes celou třídu chodbu. „Túdle modrásku,“ vykřikuje jeden z nich.
Tohle se mě snad zdá. On si sem prostě přijde a ukradne mně polovinu svačiny. Pomalu se zvedám a vcházím na chodbu, když v tom cítím na křídle otisk pěsti. A další a další. Snažím se bránit, ale je to marné. Nakonec mě uzemňují pořádnou herdou do zad. Celý svět se semnou zatočil a já ztrácím vědomí.
Probírám se až na ošetřovně, kde ležím na hromadě starého oblečení a polštářů. V celé místnosti je klid. Jediné, co je slyšet je hlasitý smích dětí, které si venku hrají na hřišti. Po chvíli do místnosti vchází stará žena. Zřejmě ji je už osmdesát, pomyslel jsem si. „Bolí tě ještě něco?“ Prohlíží si moje modřinama pokrytou kůži.
Pomalu zavrtím hlavou. „Celé tělo.“
Žena si mě dál prohlíží. „No, tobě teda dali.“
A má pravdu. Mám obvázané celé pravé křídlo a na krku a obličeji mám ošklivé strupy.
„Za chvíli ti donesu oběd. Dneska je prý koprovka.“ Zvedá se k odchodu, ale v polovině cesty se otáčí. „Radši se od nich drž dál. Nemají vás moc v lásce.“ Pomalu přikyvuji. „A dostanou za to nějaký trest?“ Nic by mě nepotěšilo víc, kdyby oni slízly nějaký trest za to, co mě udělali. Ale ta paní smutně zavrtí hlavou. „Nedovoluje nám to školní řád. Nemůžeme jim udělat, neboť nic neporušili.“ A je po všem. Takže nakonec z toho vyváznou bez trestu! Naštvaný na celý svět znovu ulehám ke spánku.
Budí mě, až důvěrně známý hlas. Pomalu otevírá obě oči a vidím před sebou Natálii. „Ahoj, donesla jsem ti oběd.“ Na stolek vedle mě dává velký talíř plný nějaké bílé kaše. Nedůvěřivě ji očichávám a potom do ni nořím čumák. Je dobrá. Natálie se usmívá. „Paní ošetřovatelka říkala, že jak dojíš, můžeš jít domů.“
„Už se nemůžu dočkat.“
„Určitě sis svůj první den ve škole představoval jinak, že?“
„Nebudeme o tom mluvit.“
Natálie se obrací k oknu a sleduje dovádějící děti, které si hrají na místním hřišti. „Hele, nechceš se semnou odpoledne projít? Myslím, že čerstvý vzduch ti prospěje,“ prohodí jen tak. Dojídám poslední zbytky té sladké kaše a spokojeně si oblízám pysky. „Proč si na mě tak hodná?“
Natálie se na mě obrací hledí mě do očí. „Já si nemyslím, že vy jste špatní. Jste jenom jiní. A lidé to co nechápou, se snaží utlačit nebo zničit. Já mám draky ráda, proto na ně nejsem zlá.“
„Hm.“
„Tak vylez té postele a vyrazíme něco podniknout,“ usměje se, chytá mě za zdravou tlapu a trochu násilím mě tahá z měkké hromady. Nakonec se nechávám. Společně vycházíme na chodbu a potom před hlavní vchod na školní dvůr.
Teď je mi přesně čtyřicet let, to není při naší naději na dožití moc. Prakticky jsem na stejné úrovní, jako lidští teenageři. Nikdy jsem neměl moc kamarádů, a když se někdo našel, za pár týdnů ho zavřeli za vlasti zradu a různý nesmyslný obvinění, které si lidé na nás vymysleli.Tehdy jsme už neměli žádnou naději na záchranu.
Rád bych vám pověděl svůj příběh z nejtemnější doby našich dějin...
„Kavehu vstávej,“ matka se mnou třese tak prudce, jakoby šlo o život. „Tak Kavehu vstávej prosím tě.“ Její hlas už zní skoro prosebně, když v tom znenadání otevřu obě oči a tiše zívnu.
„Vždyť je noc,“ zamrmlám a otáčím se ke stěně.
„To je sice možný, ale je středa a-.“
V tu chvíli vyskakuji a protahuji si své ztuhlé tmavě modré tělo. „Kolik?“
Matka se dívá na své staré hodinky, které má přilepené izolepou na ruce a po té tiše hvízdne. „Máš asi deset minut.“ To se mně snad zdá! „Měl by sis pospíšit.“
V rychlosti dobíhám do kuchyně a popadám dva dny starý chleba a kousek sýra, který sem našel ležet pod stolem. Po té si beru ze skříně malou lopatku a smeták a všechny ty věci si dávám do malého, roztrhaného batohu.
„Ahoj mami,“ volám na zelenou dračici, která se zrovna chystá umývat nádobí.
„Ahoj Kavehu,“ ozývá se jemný hlas. Ihned na to vyrážím z našeho domu na cestu. On to není úplně normální dům, spíše by se to dalo nazývat, jako chatrč. Jediné dvě místnosti a malá koupelna, ve které teče jenom studená a nechutně špinavá voda není ta známka luxusu, které se draci před dlouhou dobou těšili.
Dneska mám nařízenou brigádu u jedné lidské rodiny. Ale abych byl upřímný, vůbec tam nebudu dobrovolně. „Buď nám dělej sluhu, nebo už svojí mámu neuvidíš.“ Tak to přesně řekl úředník, který za námi před týdnem přišel. Matka mě později řekla, že bude lepší, když ho poslechnu.
Rychle pospíchám přes silnici, na které mě okřikují naštvaní řidiči těch plechových věcích na kolech a měří si mě nenávistným pohledem. Radši se tedy klidím z cesty a namířím si to přes temné uličky, které kdysi byly nejrušnější čtvrtí našeho města. Cestou potkávám dva staré draky, kteří se na mě mile usmívají, jakoby je tahle doba vůbec nepoznamenala. „Ahoj chlapče,“ řekl jeden z nich. Šedý drak s lesklými šupinami a čepicí, která zakrývá pleš na hlavě. Měří si mě soucitným pohledem. „Zase brigáda?“ Já jen krčím rameny a jdu dál. „Tak ať se ti daří, chlapče.“ Volá na mě, když už jsem skoro na druhé straně ulice.
Už ho vidím. Dům lidí není takový, jaký mají draci. Je větší, o moc větší. Ten ve, kterém budu „vypomáhat“ je snad desetkrát větší, než chatrč, ve které bydlím. Krásná předzahrádka, na niž rostou
cizokrajné rostliny. Také je zde hodně stromů. Natahuji hubenou tlapu po jednom a utrhávám si jeden krásně vyhlížející oranžový plod. Když se do něho chci zakousnout, vytrhává mě ho z tlapy malá postava ženy. Dlouhé černé vlasy, kulatý obličej a pečlivě střižené oblečení, naznačuje, v jaké rodině lidí jsem se to ocitl. „Tohle je už nikdy nedělej jasný?,“ výhružně mě naznačuje, abych ji ten sladce vonící plod zase vrátil. Tak i učiním.
„Ty jsi ten fracek na brigádu?,“ její tón mluvy nezní moc přátelsky. Vystrašeně přikyvuji a ona s pohrdavým odfrknutím se obrací a dochází k hlavnímu vchodu. Poté opět vzhlíží na mě. „Tak jdeš!“ Rychle se vzpamatovávám a bojácně vcházím do domu.
Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Vevnitř si připadám, jako by jsem byl úplně v jiném světě. Obrovská osvětlená hala s obrovským lustrem a spoustou květin a soch. Na zdech jsou portréty lidí, kteří zjevně v minulosti vlastnili tenhle dům.
Z vedlejší místnosti jde slyšet rádio a několik hlasů. Ta paní, co mě tak hezky přivítala, mě postrčila dál. „Běž do kuchyně a ať tě ani nenapadne něco tady krást!“ Zasyčela na mě.
V kuchyni sedí uprostřed místnosti skupina lidí různého věku, kteří vesele klábosí a popíjí nápoje roztodivných barev. Jeden po druhém se na mě překvapeně otáčí a potom se zase baví s ostatními. „Nejdříve umyješ nádobí, potom zameteš v celém baráku a nakonec připravíš snídani. Jo a ještě vyčisti záchod, jsou tam ucpané trubky. Myslím, že na špínu je vaše rasa zvyklá,“ všichni ostatní rázem vypukli v obrovský smích a při tom na mě pokřikují nejrůznější nadávky na účet draků. Nejradši bych je všechny zabil, ale rychle jsem tu myšlenku zadusil. Co by potom bylo se mnou? A s mojí matkou?
Po čtvrt hodině všichni-až na tu protivnou paní-šli spát a já se s neochotou pouštím do práce. Jde to celkem rychle. Nádobí jsem měl rychle hotové a po dalších dvou hodinách jsem měl také zameteno. Jen ty odporné záchodové trubky ne a ne povolit. Proto si beru štětku a snažím je protáhnout. Zatláčím ještě více, když v tom rázem povolí a já s překvapeným výkřikem končím na kaluži toho svinstva z trubek. Jakoby nestačilo, že jsem se už dva týdny nemyl, musím ještě být zaneřáděný od obsahu jímky.
Do očí se mi hrnou slzy. „Proč já?,“ šeptám tiše. Dívám se okolo sebe. Jaký bych mohl mít život, kdybych byl člověkem. Ale to ne, já jsem jen obyčejný drak. „Proč já?,“ teď už zařvu z plných plic, abych si ulevil. „Vždycky zůstanu sám.“ Zakrývám uslzený obličej tlapama.
Ani nevím, jak dlouho už brečím, ale připadá mě to jako celá věčnost.
Za zády najednou slyším tiché krůčky. Pomalu zvedám hlavu vybledlou hladem a nemotorně otevírám za sebou dveře. Hledím do tváře mladé dívky. Její na krátko ostříhané vlasy se komíhají z jedné strany na druhou. Má na sobě riflové kalhoty a zelenou blůzu. Pomalu se ke mně přibližuje a potom zašátrá v kapsách a vytáhne dva ty voňavé plody, co rostou před domem. Opatrně natahuji tlapu a rychle ji ty plody beru z rukou a hladově je zhltnu. Mile se usmívá. „Jsem ráda, že ti chutná.“ Udiveně se na ni dívám. Ona pokračuje. „Slyšela jsem tě tady plakat,“ soucitně si mě prohlíží.
Natahuji k ní krk. „Neříkej, že jsi mě přišla utěšit. Vždyť vy lidé myslíte pořád jenom na sebe.“ Odvracím od ní hlavu. „Vím, co vám udělali lidé a je mi to moc líto, ale já taková nejsem.“ Znovu se na ni dívám. „Vážně?“ Moc mě to překvapuje, jak se mnou ta holka jedná. Většinou si ze mě lidé jenom utahovali a nadávali mi. Ale, teď je to poprvé, co s nějakým člověkem vedu normální konverzaci.
„Jinak já se jmenuji Natálie,“ hezky se na mě usmívá a natahuje ke mně ruku.
„Já jsem Kaveh.“
Pomalu se zvedám. „Už půjdu. Moje práce tady skončila.“ Vydávám napříč kuchyní, ale v půlce místnosti mě opět Natálie zastavuje. „Hele, Kavehu, nemáš hlad? Jsi celý hubený?“ Aniž by čekala na mou odpověď, vytáhla z ledničky velkou kýtu a dala mi ji do náruče. „Tu máš. A kdybys něco potřeboval, moje máma tady není celé odpoledne.“
„Děkuji.“ Snažím se vecpat kýtu do svého batohu a po chvíli se mě to daří. Natálie si můj batoh prohlíží s pozvednutým obočím. „To vážně žijete tak v otřesných podmínkách?“
Skláním hlavu. „Někdy nemáme ani co jíst, ale musím se spokojit s tím, co máme.“ Z očí se mi hrnou další slzy.
„Nebreč,“ Natálie mě konejšivě hladí na křídle. „Jestli ti bude smutno, klidně za mnou přijdi. Moc kamarádů nemám.“
Srdce mě přímo poskočí nadšením. „Budu na to myslet.“
***
Rychle rozrážím dveře a dobře naladěný přicházím do kuchyně, kde na mě čeká matka s obědem. Krásně to voní. „Co to je?“ Ukazuji tlapou na obrovský hrnec, ve kterém se něco vaří.
Máma se trochu usměje. „Houby s nakládaným zelím.“
Trochu nad tím ohrnuji nos, ale radši to nechám bez komentáře. Ona dračí strava v téhle době není nic moc a já bych neměl být vybíravý, a proto s trochou donucení do sebe tu hustou kaši vecpu.
Po obědě se rozhodnu, že si půjdu hrát na zahradu s vlastnoručně vyrobenými vojáčky. Mám je pokaždé schované v kůlně vedle domu. Moje oblíbené místo na hraní je u jediného stromu, který se tam vyskytuje. Vysypávám obsah krabice vedle kmenu a postupně je skládám do bojové formace.
„Tady bydlí ti draci?,“ ptá se muž ve středním věku kolemjdoucí ženy.
„Asi jo,“ krčí rameny. „Měli by.“
Muž došel k chatrči a rozhlédl kolem sebe. Horší místo pro život tady fakt není, pomyslel a s povzdechem zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo, a když si myslel, že nikdo není doma, otevřela dveře mladá zelená dračice. „Co chcete?,“ zeptala se nevrle. Muž její tón hlasu nebral na vědomí. „Jmenuji se Erik Novotný, ředitel místní školy. Vy jste Nill Greenová?“
„Ano, to jsem.“ Nill velice překvapilo, že se o její rodinu zajímá ředitel školy. „A co tady chcete?“
Erik se trochu usmál. „Máme pro vás dobrou zprávu. Máte dítě?“
„Ano, syna Kaveha.“
„A mohla by, jste ho zavolat?“
Trochu nabručeně se vydávám do našeho „obývacího pokoje“, kde na mě čeká návštěva. Když vidím toho člověka, jak sedí vedle mámy na sedačce, trochu opatrněji k nim sedám. „Dobrrý dden,“ zablekotám bojácně na muže.
„Ahoj, ty jsi Kaveh, že?“
„Ano.“
„Co by, jsi říkal na to, kdybys chodil do školy?“
Já a do školy? Kde ten člověk byl posledních třicet let? Máma se obrací udiveně na Erika. „Vždyť mi na to nemáme právo.“
Přikývl. „Doba se mění paní Greenová. Určitě byste ani nevěřila, co se všechno děje.“
Chci si něco ujasnit. „Kolik v té škole bude draků?“
Erik si mě dlouze prohlíží. „Zatím budeš první. Ostatní rodiče z důvodu o své děti mají strach. A víte co, ani se jim nedivím.“
Nill se dívá zamyšleně do země. „No já nevím.“ Erik po té pokračuje. „Když tuhle nabídku přijmete, bude to prvotní impuls pro další rodiny. Bude to doslova průlom.“
Máma mě hledí přímo do očí. „Do ničeho tě nebudu nutit, Kavehu,ale myslím si, že by to byl vážně dobrý nápad.“
Ani mě nemusí nutit. Moc rád bych šel do školy, ale jak mě tam přijmou? Nebudu tam spíše na obtíž? Tyhle myšlenky ihned utlačuji a sebevědomě zvedám hlavu a dívám se Erikovi do obličej. „Já to přijímám.“
O měsíc později:
Den se chýlí k večeru a já pomalu ulehám do postele. Nemůžu tomu uvěřit. Já vážně zítra půjdu do školy. S hlavou plnou myšlenek se pomalu ukládám ke spánku. Tentokrát se mně toho moc nezdálo. Jenom několik nesmyslně poskládaných scén, které se mísily se zážitky z posledního měsíce.
„Kavehu vstávej. Je ráno.“ Máma za sebou tiše opět zavírá dveře. Pomalu vstávám a protahuji se. Dneska bude velký den, pomyslel jsem si úsměvem.
Rychle zhltnu chléb s máslem a sklenici starého mléka a celý natěšený se loučím s mámou a vyrážím na cestu. Nikdy jsem neviděl takové rušno, jako dnes. Desítky dětí pospíchá na kolech nebo jezdí autobusem do školy. Já jako jediný jdu po svých. Kdyby mě někdo viděl používat křídla, měl bych z toho dost velký malér.
To, že mě ostatní přehlížejí a ignorují mě, dokonale vyvažuje to, že dneska konečně půjdu do školy.
Dnešní škola je vlastně přestavěná dračí akademie. Moje máma sem před sto sedmdesáti lety chodila učit na kuchařku, než nás lidé obsadili. Byly sem přistavěny další dvě budovy a celkově získala moderní ráz.
Před hlavním vchodem vidím partu kluků a jednu holku. Ale vždyť to je Natálie! Okamžitě na ni mávám. Ihned jsem si uvědomil, že jsem to neměl dělat. Jeden z kluků se na mě otáčí a ukazuje na mě prstem. „To mě podržte! S námi ve škole bude i ten hnusnej drak!“ Všichni kolemjdoucí se na mě okamžitě otáčejí. A ten kluk navíc nepřestává. „Kam jsme to dospěli. To už můžeme dovolit křečkům, aby si mohli udělat maturitu.“ Všichni najednou propukají v obrovský smích a při tom si na mě ukazují. Musím se nějak bránit. „Vy si možná myslíte, že jste něco víc, ale nikdy tomu tak nebude. Nikdy!“ Roztahuji výhružně svá tmavě modrá křídla, ale vypadá to spíš směšně, než nepřátelsky. Všichni se smějí ještě více. „Úúúú, už se tě bojíme. Jsi jenom chudák, který měl to štěstí, aby sem mohl chodit do školy. A víš co? Kdyby bylo po mém, uklízeli by jste v kravíně hnůj. Tam patříte vy zrůdy!“
Rychle dobíhám přes smějící se dav dovnitř a sedám si v šatně do kouta a zakrývám obličej tlapami. Moc se mě chce brečet, ale neudělám ostatním tu radost. Mám taky svoji čest.
Najednou cítím něčí ruku na mém křídle. Oháním se po ní, ale zjišťuji, že patří Natálii. „Jsi v pořádku?“ Její hlas zní tak uklidňujícím dojmem. „Byla to chyba se sem vůbec vydávat. Draci už sem nepatří.“ Natálie mě bere tlapu do dlaní a dívá se mi na pysky. „Tohle už nikdy neříkej, Kavehu. Nejsi nicka. To oni by se měli nad sebou zamyslet.“ Dívám se na ní narudlýma očima a ona můj pohled opětuje. „Chceš, abych tě provedla?“ „To bys byla hodná.“ Jemně mě chytá za tlapu a vyrážíme napříč školou. Procházíme kolem šaten, za kterými je velká křižovatka chodeb. „Nalevo je jídelna a napravo jsou učebny. Tam za rohem jsou toalety a naproti nám je kantýna…“ Tak to pokračuje dalších patnáct minut.
Míjíme davy studentů, kteří se na mě udiveně otáčejí. Někteří utrousí nějakou nadávku a někteří mě dloubnou ramenem na znak nepřátelství.
Nakonec končíme u velké prostorné místnosti plné dětí různého věku. Natálie se usmívá. „Tak a tady se budeme učit.“
Dívka tiše klepe na dveře a po chvíli je otevírá paní učitelka. „Tak tady jsi Natálie,“ dívá se na mě. „A tady máme toho šťastlivce,“ mile se usmívá a poplácává mě na rameni. „Hlavu vzhůru chlapče, určitě si to tady oblíbíš,“ s těmihle slovy vcházíme do učebny. Postupně je nám věnovaná pozornost od všech studentů. Někteří si na mě ukazují a někteří se dále baví mezi sebou, jako by jsem před nimi nestál.
Paní učitelka konečně promlouvá. „Tak třído, vedu vám nového studenta Kaveha Greena.“ Většina třídy není ze mě bůhvíjak nadšená. „Pevně doufám v to, že tady Kaveha přijmete v dobrém. Sedni si třeba sem vedle Michala.“ Učitelka mě posílá úplně do zadní lavice. Cestou se ohlížím na děti okolo mě. Jeden svalnatý chlapec mně nastavuje nohu a já s překvapeným výkřikem padám na zem. Všichni se mě ihned začínají smát. Více zahanbený se už asi nemůžu cítit, konstatuji.
S překvapením zjišťuji, že ten chlapec se na mě usmívá a poplácává na místo, kde mám sedět. „Ahoj, já jsem Michal Worreng,“ potřásáme si rukama a já se usazuji na místo. Michal si mě bedlivě prohlíží.
Dost mně to vadí, a proto se na něho naštvaně otáčím. „Můžeš toho prosím nechat, není mě to příjemný.“
Michal si rozpačitě hraje s vlasy. „Promiň, nikdy jsem neviděl modrého draka.“
„Vážně?“
„No, ano.“
„Viděl si vůbec nějakého draka?“
Michal sklání hlavu. „Ne,“ pousměje se.
Učitelka se rozhodla ujat slova. „Tak dnes si probereme…“ První dvě hodiny uběhly v celku rychle a už se nemůžu dočkat na svačinu. Mám hlad jako vlk. Všichni rychle vybíhají z učebny, jakmile uslyší zvonek a já si spokojeně otvírám batoh a vytahuji chleba a kus sýra. Parta kluků, které jsem viděl ráno před vchodem si mě vyhlédli a namířili si to přímo ke mně. „Tak tady je!“ Obracím oči v sloup. Už zase! „Tak co modrásku, co máš dobrého k jídlu?“ Jeden z nich mě okamžitě vytrhává z tlapy sýr a pobaveně si ho prohlíží. „To se vaši museli plácnout před kapsu. Starý sýr a kousek chleba.“ Natahuji se pro něho. „Dej ho sem!“ Oni se navzájem na sebe podívají a rozbíhají se přes celou třídu chodbu. „Túdle modrásku,“ vykřikuje jeden z nich.
Tohle se mě snad zdá. On si sem prostě přijde a ukradne mně polovinu svačiny. Pomalu se zvedám a vcházím na chodbu, když v tom cítím na křídle otisk pěsti. A další a další. Snažím se bránit, ale je to marné. Nakonec mě uzemňují pořádnou herdou do zad. Celý svět se semnou zatočil a já ztrácím vědomí.
Probírám se až na ošetřovně, kde ležím na hromadě starého oblečení a polštářů. V celé místnosti je klid. Jediné, co je slyšet je hlasitý smích dětí, které si venku hrají na hřišti. Po chvíli do místnosti vchází stará žena. Zřejmě ji je už osmdesát, pomyslel jsem si. „Bolí tě ještě něco?“ Prohlíží si moje modřinama pokrytou kůži.
Pomalu zavrtím hlavou. „Celé tělo.“
Žena si mě dál prohlíží. „No, tobě teda dali.“
A má pravdu. Mám obvázané celé pravé křídlo a na krku a obličeji mám ošklivé strupy.
„Za chvíli ti donesu oběd. Dneska je prý koprovka.“ Zvedá se k odchodu, ale v polovině cesty se otáčí. „Radši se od nich drž dál. Nemají vás moc v lásce.“ Pomalu přikyvuji. „A dostanou za to nějaký trest?“ Nic by mě nepotěšilo víc, kdyby oni slízly nějaký trest za to, co mě udělali. Ale ta paní smutně zavrtí hlavou. „Nedovoluje nám to školní řád. Nemůžeme jim udělat, neboť nic neporušili.“ A je po všem. Takže nakonec z toho vyváznou bez trestu! Naštvaný na celý svět znovu ulehám ke spánku.
Budí mě, až důvěrně známý hlas. Pomalu otevírá obě oči a vidím před sebou Natálii. „Ahoj, donesla jsem ti oběd.“ Na stolek vedle mě dává velký talíř plný nějaké bílé kaše. Nedůvěřivě ji očichávám a potom do ni nořím čumák. Je dobrá. Natálie se usmívá. „Paní ošetřovatelka říkala, že jak dojíš, můžeš jít domů.“
„Už se nemůžu dočkat.“
„Určitě sis svůj první den ve škole představoval jinak, že?“
„Nebudeme o tom mluvit.“
Natálie se obrací k oknu a sleduje dovádějící děti, které si hrají na místním hřišti. „Hele, nechceš se semnou odpoledne projít? Myslím, že čerstvý vzduch ti prospěje,“ prohodí jen tak. Dojídám poslední zbytky té sladké kaše a spokojeně si oblízám pysky. „Proč si na mě tak hodná?“
Natálie se na mě obrací hledí mě do očí. „Já si nemyslím, že vy jste špatní. Jste jenom jiní. A lidé to co nechápou, se snaží utlačit nebo zničit. Já mám draky ráda, proto na ně nejsem zlá.“
„Hm.“
„Tak vylez té postele a vyrazíme něco podniknout,“ usměje se, chytá mě za zdravou tlapu a trochu násilím mě tahá z měkké hromady. Nakonec se nechávám. Společně vycházíme na chodbu a potom před hlavní vchod na školní dvůr.