Hrdina (závěrečná část)
Krajina se moc nezměnila. Některé silnice sice chyběly, nějaký ten dům nebyl dostavěn a z většiny lidí ještě sálalo mládí.
Proletěli přes starou dálnici, která tu už příští rok nebude a přes kterou nejezdila skoro žádná auta.
Werwood je malá zapadlá vesnice blízko drakovi jeskyně. Jediný obchod v této vísce je samoobsluha U raka. Tohle jméno dostala, protože se nachází vedle zdejšího rybníka. Není zde telefon ani další možnosti komunikace, ale za to je tady takový klid, který zažijete jenom zde.
Eda ze vzduchu dokonce zahlédl dům jeho rodičů.
„Podívejte,“ jeho ukazováček mířil někam dolů. „Tady bydlím…tedy budu bydlet.“
Dům Edových rodičů nebylo nic extra. Stará dřevěná chalupa s velkou zahradou zaplněnou stromy. Z boudy vylezl a unaveně se protáhl malý vlčák. Jakmile uviděl nad sebou letícího draka, který se na něho směje, rozmyslel si to a zalezl zpět. Eda se potichu usmál. Je doma.
Drak se pomalu snesl na prostranství mezi domem a hlavní silnicí. Pár místních elfů si na ně překvapeně ukazovalo, ale potom se rozešli a už nikoho na ulici nepotkali. Eda se už chystal dojít ke hlavnímu vchodu, když v tom z domu se ozval velmi naštvaný hlas. Po chvíli byly odva.
„Nemůžeš zůstat aspoň jedno odpoledne doma?!“
„Vždyť jsem ti říkal, že mám důležitou schůzku.“
„Jo? V hospodě?! Vždyť ti tví „kolegové“ jsou jenom parta opilých elfů. Nemůžeš to nějak odvolat?“
„Už je to domluvený a neboj se, přijdu brzo.“
„No to určitě. Včera si přišel namol a ještě k tomu ve dvě hodiny ráno! Stejně tak předevčírem a celý minulý týden.“
„Je toho na mě moc a už to přestávám zvládat.“
„A myslíš, že já mám snad dovolenou.“ Oba hlasy už zněly klidněji. „Teď když čekáme dítě.“
V tu chvíli Eda zpozorněl. Tak to se hádají jeho rodiče, pomyslel si. Kaila mu položila ruku na rameno a když se chystali zaklepat, vyšel ze dveří Eda Fray starší, Edův otec. Nevypadal jako ten milý chlápek s příjemným úsměvem. Před Edou stál úplně cizí člověk. Tmavá košile a kalhoty a kruhy pod očima naznačovaly pokročilé stádium deprese. Nově příchozí si změřil lhostejným pohledem.
„Dobrý den pr-,“ Eda byl rázně zastavený jeho rukou.
„Co potřebujete?,“ zavrčel a nepřestával si je prohlížet. „Zde není žádný útulek pro bezdomovce.“
„My bychom se prosím vás chtěli zeptat, jestli tady bydlí Catalina Frayová?“
„A co jí chcete?“
V tu chvíli přišla do dveří Catalina. Měla na sobě speciální teplákovou soupravu a dlouhý culík, který ji sahal do půli zad. Přelétla pohledem po všech příchozích a chvíli se zadívala na Edu a krátce se na něho usmála.
„Co byste rádi?“ Její obličej byl ještě plný štěstí z toho, že bude mít zanedlouho dítě. „Nechcete jít dál a povědět nám to uvnitř.“
Krátce mrkla na Edu staršího a ten si jenom odfrkl a odešel pryč. Catalina obrátila oči v sloup.
„Omluvte mého manžela. On je hodný člověk, ale v poslední době je pořád více upjatější. Tak, pojďte dál. Kromě Edy tady nikoho nemám...tedy až na…“ Krátce pohlédla na draka.
„Je hezké, že si přivedl své přátele Brixi.“
Nastalo trapné ticho a Kaila s Edou si opětovali nechápavé pohledy. „To je na delší povídání.“ Dál to nerozváděl.
***
„Posaďte se.“ Ukázala na plastové židle uprostřed zahrady. Ihned na to do zahrady vběhlo štěně amerického ovčáka a jako první cíl na hraní si vybralo dračí ocas, na který se přichytilo jako klíště. Brixon na něho tiše zavrčel a pejsek se rychle klidil z cesty.
„Nebuď na něho takový Brixone.“ Kaila si psíka přivinula k hrudi a konejšivě ho hladila.
Po chvíli přišla Catalina s tácem plných obložených chlebíčků. „Určitě máte hlad. Jestli ještě budete chtít, klidně si řekněte.“
Brix si mlsně oblízl pysky a po chvíli bylo po díle.
Zahrada rodiny Frau byla velmi hezká. Catalina si zřejmě potrpěla na přírodu, která je obklopovala ze všech stran. „Stačí se natáhnout a máš to nejlepší ovoce ve vesnici,“ podotkl Eda a chvíli čekal překvapené pohledy Cataliny, ale ona se místo toho opět usmála. Eda krátce zavrtěl hlavou. Něco tady není v pořádku.
Brixon se radši držel celou dobu v pozadí. Lidské věci tohohle typu by si měli už vyřešit jenom lidé.
„Jak se vlastně jmenujete?“
„Já jsem Kaila a tohle je-,“ byla rázně zastavena Catalininou rukou.
„Tebe znám. Ty si Eda.“
Eda udiveně koulel očima a stále nevěděl co říci. „Vy mě znáte?“ Catalina si povzdechla.
„Můžeš mě prosím tě říct, proč své matce vykáš?“ To se mu snad zdá.
„Eh…mami?...já…,“ jeho blekotání zastavil Catalinin ukazováček přitisknutý k jeho ústům.
„Psst. Abych vám popravdě řekla. Vůbec nepatřím do téhle doby. Poprosila jsem Defrona, aby mě sem poslal,“ šeptala, že jí skoro nešlo rozumět.
Edovi to hned došlo. „Ty ses chtěla usmířit s tátou?“ Jeho hlas zněl, jakoby mu bylo deset. Catalnina přikývla. „Chtěla jsem, abychom zase byli šťastná rodina.“ Přesně tohle říkal pře dvěma dny Edův otec, než se společně rozhodli, že odcestují do minulosti. „I když je někdy protivný a někdy se trochu napije, ale já ho mám ráda takového jaký je.“ Trochu se usmála.
„Ale vždyť ty jsi se s ním rozvedla právě kvůli alkoholu.“
„To máš pravdu, ale později mě to moc a moc mrzelo. Chtěla jsem se s ním smířit, ale nevím, kam se odstěhoval.“
„Ale co teď bude mami? To tady vážně chceš zůstat?“
Následovalo další přikývnutí. „Jo, ale nebuď smutný,“ něžně ho pohladila po jeho rozcuchaných vlasech. „Vždyť za pár dní se narodíš a budeme opět spolu,“ spokojeně si pohladila břicho. Trochu se zazubila. „Už dlouhou dobu neustále kopeš.“
Brixon náhle zpozorněl. „Takže jak tomu rozumím. Mi jak se vrátíme, Eda si na Kailu a mě nebude pamatovat?“
„Na tebe Brixi s největší pravděpodobností bude pamatovat.“ Otočila se na Edu. „Ale s Kailou to bude složitější.“ Kaila na to nic neřekla a jenom sklopila zrak. Nakonec se zmohla aspoň na tohle: „Edo, jsem ráda, že jsi našel svoji matku.“ Lehce popotáhla. „Víš. Konečně jsem si myslela, že jsem k něčemu užitečná. A teď…prostě mám zapomenout?“
Edu něco napadlo. „Mami? Nemáš po ruce papír a tužku?“
Catalina chvíli šátrala v kapsách a po chvíli vytáhla starou poškrabanou propisku a malý ústřižek papíru. „Stačí tohle?“
„Bohatě,“ usmál se a začal psát. Ostatní se chtěli mu podívat přes rameno, ale Eda se schválně otočil zády k nim, aby nešlo nic vidět. Potom ústřižek úhledně zabalil a podal ho Kaile.
„Rozbal to, až to bude nejvhodnější.“
„No...děkuji.“
„Nemáš zač.“
Hodiny na nedalekém kostele odbily dvě hodiny odpoledne a vzduchem se začala linout vůně masa a jiných jídel. Nad našimi přáteli obkroužilo několikrát hejno tlustých holubů.
***
O dvě hodiny později dorazili na místo „brány“ do přítomnosti. Eda se ještě podíval na všechny kolem sebe. Kaila se tvářila celá zaraženě a Brixon sebou nervózně šil. Jediný, kdo byl dobře naložený, byla Catalina, která si vesele pobrukovala.
„Tak mi už půjdeme,“ prohlásila Kaila a otočila se na Edu. „A víš, že ti to moc závidím, Edo. Budeš mít opět svoji rodinu pohromadě a všechno bude zase normální.“ Konec věty trochu zněl zklamaně. Eda celý zářil štěstím, že má zase svoji matku po boku, ale v hloubi duše nechtěl na Kailu prostě zapomenout. Dost si ji za tu dobu oblíbil.
„Určitě se někdy ještě potkáme. I když o sobě nebudeme ani vědět,“ pronesl na odlehčení.
Kaila se kolem sebe rozhlédla. „Jak vlastně projdeme tou „dírou“?“ Chvíli se rozhlíželi po zahradě, až přímo uprostřed ní našli malý vír, který měl velikost tak aby jim prošel drak a dva lidé.
„Moc mě těšilo Catalino,“ řekla naposledy Kaila. „I tebe Edo.“
„Mě taky,“ odpověděli skoro jednohlasně. Po té skočili přímo do víru, který je pohltil a za pár chvil kolem nich byla jenom tma.
26.Července 2011
Slunce pomalu začalo vycházet nad obzor a do temné a chladné jeskyně se začalo prodírat první sluneční paprsky. Ihned na to se z hromady kožešin ozval nespokojené zavrčení. Drak se chvíli přemáhal a po té otevřel obě oči a s námahou se vyhrabal ven z postele a protáhl se. Co si dám k snídani, pomyslel si. Lednice byla skoro celá vyprázdněná a jediné, co tam zbylo je kuře z včerejší večeře a napůl ohlodané kosti králíka. Drak zavrtěl hlavou. Dnes asi snídani vynechá, připadá si totiž, jakoby snědl plný tác chlebíčků a místo toho si šel uvařit svůj oblíbený čaj. Po chvíli někdo zaťukal na dveře. Drak k nim došel a otevřel je.
„Ahoj Brixi,“ ozval se mladý muž.
„Ahoj Edo, co tě ke mně přivádí?“
Eda chvíli přemýšlel, co má říci a potom se jenom usmál. „Jdu si tak náhodou kolem a říkal jsem si, co asi dělá můj starý kamarád drak.“
„Nechceš jít dál?“
Eda vykročil do dveří. „Rád.“
***
Také ve městě Stormwind se pomalu probouzel život a spolu s ním ve starém domě i žena ve středním věku. Došla do koupelny, osprchovala se a oblékla si svoji oblíbenou modrou sukni a halenku. U toaletního stolku se chystala vytáhnou z šuplíku hřeben, když v tom z něho vypadl nějaký kousek papíru. Žena potlačila touhu ho ihned hodit do koše a rozbalila ho. Bylo na něm napsáno: Bratří Gruků číslo 140 Werwood. Eda. Sice nevěděla, kdo je ten Eda a teď ani to chtěla řešit. Dole na ni už čekala její maminka, se kterou tu žije. Snídaně už byla připravená a krásně voněla.
„Jakpak se nám moje milá Kaila vyspala?,“ zeptala se úsměvem.
„Dobře mami.“
„Máš tady snídani. Neměla jsem co dělat, tak jsem ti ulehčila práci.“
„Díky.“
Kaila dosedla k plné míse topinek, potřené česnekem a čerstvě uvařenému čaji. Při jídle si vzpomněla na ten papírek. Chvíli nad ním přemýšlela: Odpoledne se tam asi podívám…
Proletěli přes starou dálnici, která tu už příští rok nebude a přes kterou nejezdila skoro žádná auta.
Werwood je malá zapadlá vesnice blízko drakovi jeskyně. Jediný obchod v této vísce je samoobsluha U raka. Tohle jméno dostala, protože se nachází vedle zdejšího rybníka. Není zde telefon ani další možnosti komunikace, ale za to je tady takový klid, který zažijete jenom zde.
Eda ze vzduchu dokonce zahlédl dům jeho rodičů.
„Podívejte,“ jeho ukazováček mířil někam dolů. „Tady bydlím…tedy budu bydlet.“
Dům Edových rodičů nebylo nic extra. Stará dřevěná chalupa s velkou zahradou zaplněnou stromy. Z boudy vylezl a unaveně se protáhl malý vlčák. Jakmile uviděl nad sebou letícího draka, který se na něho směje, rozmyslel si to a zalezl zpět. Eda se potichu usmál. Je doma.
Drak se pomalu snesl na prostranství mezi domem a hlavní silnicí. Pár místních elfů si na ně překvapeně ukazovalo, ale potom se rozešli a už nikoho na ulici nepotkali. Eda se už chystal dojít ke hlavnímu vchodu, když v tom z domu se ozval velmi naštvaný hlas. Po chvíli byly odva.
„Nemůžeš zůstat aspoň jedno odpoledne doma?!“
„Vždyť jsem ti říkal, že mám důležitou schůzku.“
„Jo? V hospodě?! Vždyť ti tví „kolegové“ jsou jenom parta opilých elfů. Nemůžeš to nějak odvolat?“
„Už je to domluvený a neboj se, přijdu brzo.“
„No to určitě. Včera si přišel namol a ještě k tomu ve dvě hodiny ráno! Stejně tak předevčírem a celý minulý týden.“
„Je toho na mě moc a už to přestávám zvládat.“
„A myslíš, že já mám snad dovolenou.“ Oba hlasy už zněly klidněji. „Teď když čekáme dítě.“
V tu chvíli Eda zpozorněl. Tak to se hádají jeho rodiče, pomyslel si. Kaila mu položila ruku na rameno a když se chystali zaklepat, vyšel ze dveří Eda Fray starší, Edův otec. Nevypadal jako ten milý chlápek s příjemným úsměvem. Před Edou stál úplně cizí člověk. Tmavá košile a kalhoty a kruhy pod očima naznačovaly pokročilé stádium deprese. Nově příchozí si změřil lhostejným pohledem.
„Dobrý den pr-,“ Eda byl rázně zastavený jeho rukou.
„Co potřebujete?,“ zavrčel a nepřestával si je prohlížet. „Zde není žádný útulek pro bezdomovce.“
„My bychom se prosím vás chtěli zeptat, jestli tady bydlí Catalina Frayová?“
„A co jí chcete?“
V tu chvíli přišla do dveří Catalina. Měla na sobě speciální teplákovou soupravu a dlouhý culík, který ji sahal do půli zad. Přelétla pohledem po všech příchozích a chvíli se zadívala na Edu a krátce se na něho usmála.
„Co byste rádi?“ Její obličej byl ještě plný štěstí z toho, že bude mít zanedlouho dítě. „Nechcete jít dál a povědět nám to uvnitř.“
Krátce mrkla na Edu staršího a ten si jenom odfrkl a odešel pryč. Catalina obrátila oči v sloup.
„Omluvte mého manžela. On je hodný člověk, ale v poslední době je pořád více upjatější. Tak, pojďte dál. Kromě Edy tady nikoho nemám...tedy až na…“ Krátce pohlédla na draka.
„Je hezké, že si přivedl své přátele Brixi.“
Nastalo trapné ticho a Kaila s Edou si opětovali nechápavé pohledy. „To je na delší povídání.“ Dál to nerozváděl.
***
„Posaďte se.“ Ukázala na plastové židle uprostřed zahrady. Ihned na to do zahrady vběhlo štěně amerického ovčáka a jako první cíl na hraní si vybralo dračí ocas, na který se přichytilo jako klíště. Brixon na něho tiše zavrčel a pejsek se rychle klidil z cesty.
„Nebuď na něho takový Brixone.“ Kaila si psíka přivinula k hrudi a konejšivě ho hladila.
Po chvíli přišla Catalina s tácem plných obložených chlebíčků. „Určitě máte hlad. Jestli ještě budete chtít, klidně si řekněte.“
Brix si mlsně oblízl pysky a po chvíli bylo po díle.
Zahrada rodiny Frau byla velmi hezká. Catalina si zřejmě potrpěla na přírodu, která je obklopovala ze všech stran. „Stačí se natáhnout a máš to nejlepší ovoce ve vesnici,“ podotkl Eda a chvíli čekal překvapené pohledy Cataliny, ale ona se místo toho opět usmála. Eda krátce zavrtěl hlavou. Něco tady není v pořádku.
Brixon se radši držel celou dobu v pozadí. Lidské věci tohohle typu by si měli už vyřešit jenom lidé.
„Jak se vlastně jmenujete?“
„Já jsem Kaila a tohle je-,“ byla rázně zastavena Catalininou rukou.
„Tebe znám. Ty si Eda.“
Eda udiveně koulel očima a stále nevěděl co říci. „Vy mě znáte?“ Catalina si povzdechla.
„Můžeš mě prosím tě říct, proč své matce vykáš?“ To se mu snad zdá.
„Eh…mami?...já…,“ jeho blekotání zastavil Catalinin ukazováček přitisknutý k jeho ústům.
„Psst. Abych vám popravdě řekla. Vůbec nepatřím do téhle doby. Poprosila jsem Defrona, aby mě sem poslal,“ šeptala, že jí skoro nešlo rozumět.
Edovi to hned došlo. „Ty ses chtěla usmířit s tátou?“ Jeho hlas zněl, jakoby mu bylo deset. Catalnina přikývla. „Chtěla jsem, abychom zase byli šťastná rodina.“ Přesně tohle říkal pře dvěma dny Edův otec, než se společně rozhodli, že odcestují do minulosti. „I když je někdy protivný a někdy se trochu napije, ale já ho mám ráda takového jaký je.“ Trochu se usmála.
„Ale vždyť ty jsi se s ním rozvedla právě kvůli alkoholu.“
„To máš pravdu, ale později mě to moc a moc mrzelo. Chtěla jsem se s ním smířit, ale nevím, kam se odstěhoval.“
„Ale co teď bude mami? To tady vážně chceš zůstat?“
Následovalo další přikývnutí. „Jo, ale nebuď smutný,“ něžně ho pohladila po jeho rozcuchaných vlasech. „Vždyť za pár dní se narodíš a budeme opět spolu,“ spokojeně si pohladila břicho. Trochu se zazubila. „Už dlouhou dobu neustále kopeš.“
Brixon náhle zpozorněl. „Takže jak tomu rozumím. Mi jak se vrátíme, Eda si na Kailu a mě nebude pamatovat?“
„Na tebe Brixi s největší pravděpodobností bude pamatovat.“ Otočila se na Edu. „Ale s Kailou to bude složitější.“ Kaila na to nic neřekla a jenom sklopila zrak. Nakonec se zmohla aspoň na tohle: „Edo, jsem ráda, že jsi našel svoji matku.“ Lehce popotáhla. „Víš. Konečně jsem si myslela, že jsem k něčemu užitečná. A teď…prostě mám zapomenout?“
Edu něco napadlo. „Mami? Nemáš po ruce papír a tužku?“
Catalina chvíli šátrala v kapsách a po chvíli vytáhla starou poškrabanou propisku a malý ústřižek papíru. „Stačí tohle?“
„Bohatě,“ usmál se a začal psát. Ostatní se chtěli mu podívat přes rameno, ale Eda se schválně otočil zády k nim, aby nešlo nic vidět. Potom ústřižek úhledně zabalil a podal ho Kaile.
„Rozbal to, až to bude nejvhodnější.“
„No...děkuji.“
„Nemáš zač.“
Hodiny na nedalekém kostele odbily dvě hodiny odpoledne a vzduchem se začala linout vůně masa a jiných jídel. Nad našimi přáteli obkroužilo několikrát hejno tlustých holubů.
***
O dvě hodiny později dorazili na místo „brány“ do přítomnosti. Eda se ještě podíval na všechny kolem sebe. Kaila se tvářila celá zaraženě a Brixon sebou nervózně šil. Jediný, kdo byl dobře naložený, byla Catalina, která si vesele pobrukovala.
„Tak mi už půjdeme,“ prohlásila Kaila a otočila se na Edu. „A víš, že ti to moc závidím, Edo. Budeš mít opět svoji rodinu pohromadě a všechno bude zase normální.“ Konec věty trochu zněl zklamaně. Eda celý zářil štěstím, že má zase svoji matku po boku, ale v hloubi duše nechtěl na Kailu prostě zapomenout. Dost si ji za tu dobu oblíbil.
„Určitě se někdy ještě potkáme. I když o sobě nebudeme ani vědět,“ pronesl na odlehčení.
Kaila se kolem sebe rozhlédla. „Jak vlastně projdeme tou „dírou“?“ Chvíli se rozhlíželi po zahradě, až přímo uprostřed ní našli malý vír, který měl velikost tak aby jim prošel drak a dva lidé.
„Moc mě těšilo Catalino,“ řekla naposledy Kaila. „I tebe Edo.“
„Mě taky,“ odpověděli skoro jednohlasně. Po té skočili přímo do víru, který je pohltil a za pár chvil kolem nich byla jenom tma.
26.Července 2011
Slunce pomalu začalo vycházet nad obzor a do temné a chladné jeskyně se začalo prodírat první sluneční paprsky. Ihned na to se z hromady kožešin ozval nespokojené zavrčení. Drak se chvíli přemáhal a po té otevřel obě oči a s námahou se vyhrabal ven z postele a protáhl se. Co si dám k snídani, pomyslel si. Lednice byla skoro celá vyprázdněná a jediné, co tam zbylo je kuře z včerejší večeře a napůl ohlodané kosti králíka. Drak zavrtěl hlavou. Dnes asi snídani vynechá, připadá si totiž, jakoby snědl plný tác chlebíčků a místo toho si šel uvařit svůj oblíbený čaj. Po chvíli někdo zaťukal na dveře. Drak k nim došel a otevřel je.
„Ahoj Brixi,“ ozval se mladý muž.
„Ahoj Edo, co tě ke mně přivádí?“
Eda chvíli přemýšlel, co má říci a potom se jenom usmál. „Jdu si tak náhodou kolem a říkal jsem si, co asi dělá můj starý kamarád drak.“
„Nechceš jít dál?“
Eda vykročil do dveří. „Rád.“
***
Také ve městě Stormwind se pomalu probouzel život a spolu s ním ve starém domě i žena ve středním věku. Došla do koupelny, osprchovala se a oblékla si svoji oblíbenou modrou sukni a halenku. U toaletního stolku se chystala vytáhnou z šuplíku hřeben, když v tom z něho vypadl nějaký kousek papíru. Žena potlačila touhu ho ihned hodit do koše a rozbalila ho. Bylo na něm napsáno: Bratří Gruků číslo 140 Werwood. Eda. Sice nevěděla, kdo je ten Eda a teď ani to chtěla řešit. Dole na ni už čekala její maminka, se kterou tu žije. Snídaně už byla připravená a krásně voněla.
„Jakpak se nám moje milá Kaila vyspala?,“ zeptala se úsměvem.
„Dobře mami.“
„Máš tady snídani. Neměla jsem co dělat, tak jsem ti ulehčila práci.“
„Díky.“
Kaila dosedla k plné míse topinek, potřené česnekem a čerstvě uvařenému čaji. Při jídle si vzpomněla na ten papírek. Chvíli nad ním přemýšlela: Odpoledne se tam asi podívám…