Hrdina (část první)
Kdesi v zasněžených horách daleko od civilizace a lidských obydlí se v jedné jeskyni časně ráno probouzí drak, který se jmenuje Brixon. Je to drak jako každý jiný. Oči se šedozeleným odstínem, hrozivě vypadající tlama s ještě hrozivějšími zuby, šedé šupiny a tomu všemu vévodí mohutné svalnaté tělo. Jeho jeskyně je velmi rozlehlá jak to u dračích jeskyní většinou bývá. Má tu všechno co každý drak potřebuje. Velkou věčně vyprázdněnou spíž, naproti ní velký kamenný krb a vedle něho stojí postel pokrytá velkou vrstvou ovčí vlnou, na které se právě povaloval Brixon.
„Co si dám dnes k obědu?“ přemýšlel drak i když se ještě ve svém jídelníčku nedostal k snídani. Nakonec tu úvahu nechal na potom a po dlouhém přemáhání se vyvalil s pěkně vyhřátého pelechu. „Brr, tady je zima,“ konstatoval rozmrzele a šel zapálit v krbu oheň.
Potom co si uvařil svůj oblíbený bylinkový čaj, se ozvalo bouchání na dveře. Brixon šel otevřít a za dveřmi stál jeho dobrý přítel Eda. Tahle osoba je typickým příkladem tvrdohlavého člověka. Má menší postavu a svým vzrůstem připomíná spíše trpaslíka.
Nakrátko ostříhané vlasy a vytahané oblečení značky, o které Brixon nikdy neslyšel, naznačuje dnešní ¨moderní¨ modu u mužů.
„Ahoj Edo, co tě ke mně přivádí?“ optal se Brixon.
„Potřebuji naléhavě pomoc,“ vykoktal ze sebe Eda a byl přitom bledý jako stěna a šlo vidět, že si s něčím dělá starosti.
„Tak pojď dál a řekni mě, co máš na srdci.“
„Ne díky budu stručný…moje máma zmizela, je to už dva týdny, naposledy jsem ji viděl, když šla nakupovat do centra města a potom se po ní slehla zem a já jsem tě přišel požádat, jestli bys mě mohl pomoci ji najít,“ vysvětlil.
„A jak bych ti mohl pomoct, vždyť výš, že mě lidé nemají zrovna v lásce, pamatuješ si na moje poslední setkání s těmi barbary ?“ řekl nafoukle Brixon.
„Já vím, že tě nemají v oblibě, ale už si na tebe v celku zvykli a někteří tě mají dokonce rádi.“
Draka to velice překvapilo, protože ho lidi většinou chtěli, ve většině případů, zabít, než obejmout.
„Tak dobře půjdu, co bych neudělal pro přítele,“ prohlásil rezignovaně.
„Vydáme se na cestu ihned ?“ zeptal se nedočkavě Eda. Brixon mu na to přikývl a po krátké-pro draka skoro žádné-přípravě vyrazili.
***
U Brixona nebyl problém s dopravou, protože uměl létat, ale horší to bylo u Edu. Už na začátku se nemohl na jeho trápení dívat a po chvíli se nad ním slitoval a dovolil mu, aby se na něm proletěl. Museli překonat nejen rozlehlá bouřková mračna, ale také vysoké pohoří hor. Brixon odjakživa žil v severních oblastech a chlad mu nevadil. Tuto roční dobu je obvykle hluboko pod nulou, a proto si Eda vzal sebou bundu, ale ta mu stejně moc nepomohla. Cesta trvala skoro celý den hovor se přesouval od jednoho tématu k druhému. Nejvíce se však bavili o Edově mámě.
„Neboj se, najdeme ji,“ chlácholil ho drak i když v hloubi duše si tím tak jistý nebyl. Eda mu na to neodpověděl, ale místo toho se díval do krajiny, nad kterou letěli. Míjeli vysoké kopce, na kterých se ještě drželi zbytky sněhu, po chvíli oblétali velmi rozlehlé ledovcové jezero, u kterého si udělali přestávku. Během toho jak Brixon hasil žízeň ve vodě, Eda zaměřil téma hovoru znovu ke své matce. „Myslíš, že se jí něco stalo ?“ zeptal se a šlo na něm vidět, že se třese.
Brixon nestačil na jeho otázku odpovědět, když v tom zaslechl nějaké zvuky. Nastražil uši a poslouchal.
„Děje se něco?“ zeptal se Eda a ohlížel se kolem sebe.
Drak mu neodpověděl a taky nemohl, protože v tu samou chvíli vyletěl s dálky šíp a svou cestu zakončil přímo v drakově hrudi. Brixon při tom zavyl bolestí a svalil se na zem. Eda k němu ihned přiběhl a snažil se ten šíp vytáhnout, ale marně. V tom na něho vyskočil z nedalekého křoví mohutný muž a svalil ho na zem.Vážil snad tunu, pomyslel si Eda a snažil se volat o pomoc, ale ten záhadný muž mu zakryl ústa a on se nemohl ani nadechnout.Všechno se seběhlo tak rychle, že ani nestihnul zaregistrovat útočníkovu tvář. Obraz před ním se začal rozmazávat a Eda ztrácel vědomí.
Poslední co viděl, než upadl do bezvědomí bylo bezvládné tělo draka svíjející se na zemi v nesnesitelných bolestech.
„Co si dám dnes k obědu?“ přemýšlel drak i když se ještě ve svém jídelníčku nedostal k snídani. Nakonec tu úvahu nechal na potom a po dlouhém přemáhání se vyvalil s pěkně vyhřátého pelechu. „Brr, tady je zima,“ konstatoval rozmrzele a šel zapálit v krbu oheň.
Potom co si uvařil svůj oblíbený bylinkový čaj, se ozvalo bouchání na dveře. Brixon šel otevřít a za dveřmi stál jeho dobrý přítel Eda. Tahle osoba je typickým příkladem tvrdohlavého člověka. Má menší postavu a svým vzrůstem připomíná spíše trpaslíka.
Nakrátko ostříhané vlasy a vytahané oblečení značky, o které Brixon nikdy neslyšel, naznačuje dnešní ¨moderní¨ modu u mužů.
„Ahoj Edo, co tě ke mně přivádí?“ optal se Brixon.
„Potřebuji naléhavě pomoc,“ vykoktal ze sebe Eda a byl přitom bledý jako stěna a šlo vidět, že si s něčím dělá starosti.
„Tak pojď dál a řekni mě, co máš na srdci.“
„Ne díky budu stručný…moje máma zmizela, je to už dva týdny, naposledy jsem ji viděl, když šla nakupovat do centra města a potom se po ní slehla zem a já jsem tě přišel požádat, jestli bys mě mohl pomoci ji najít,“ vysvětlil.
„A jak bych ti mohl pomoct, vždyť výš, že mě lidé nemají zrovna v lásce, pamatuješ si na moje poslední setkání s těmi barbary ?“ řekl nafoukle Brixon.
„Já vím, že tě nemají v oblibě, ale už si na tebe v celku zvykli a někteří tě mají dokonce rádi.“
Draka to velice překvapilo, protože ho lidi většinou chtěli, ve většině případů, zabít, než obejmout.
„Tak dobře půjdu, co bych neudělal pro přítele,“ prohlásil rezignovaně.
„Vydáme se na cestu ihned ?“ zeptal se nedočkavě Eda. Brixon mu na to přikývl a po krátké-pro draka skoro žádné-přípravě vyrazili.
***
U Brixona nebyl problém s dopravou, protože uměl létat, ale horší to bylo u Edu. Už na začátku se nemohl na jeho trápení dívat a po chvíli se nad ním slitoval a dovolil mu, aby se na něm proletěl. Museli překonat nejen rozlehlá bouřková mračna, ale také vysoké pohoří hor. Brixon odjakživa žil v severních oblastech a chlad mu nevadil. Tuto roční dobu je obvykle hluboko pod nulou, a proto si Eda vzal sebou bundu, ale ta mu stejně moc nepomohla. Cesta trvala skoro celý den hovor se přesouval od jednoho tématu k druhému. Nejvíce se však bavili o Edově mámě.
„Neboj se, najdeme ji,“ chlácholil ho drak i když v hloubi duše si tím tak jistý nebyl. Eda mu na to neodpověděl, ale místo toho se díval do krajiny, nad kterou letěli. Míjeli vysoké kopce, na kterých se ještě drželi zbytky sněhu, po chvíli oblétali velmi rozlehlé ledovcové jezero, u kterého si udělali přestávku. Během toho jak Brixon hasil žízeň ve vodě, Eda zaměřil téma hovoru znovu ke své matce. „Myslíš, že se jí něco stalo ?“ zeptal se a šlo na něm vidět, že se třese.
Brixon nestačil na jeho otázku odpovědět, když v tom zaslechl nějaké zvuky. Nastražil uši a poslouchal.
„Děje se něco?“ zeptal se Eda a ohlížel se kolem sebe.
Drak mu neodpověděl a taky nemohl, protože v tu samou chvíli vyletěl s dálky šíp a svou cestu zakončil přímo v drakově hrudi. Brixon při tom zavyl bolestí a svalil se na zem. Eda k němu ihned přiběhl a snažil se ten šíp vytáhnout, ale marně. V tom na něho vyskočil z nedalekého křoví mohutný muž a svalil ho na zem.Vážil snad tunu, pomyslel si Eda a snažil se volat o pomoc, ale ten záhadný muž mu zakryl ústa a on se nemohl ani nadechnout.Všechno se seběhlo tak rychle, že ani nestihnul zaregistrovat útočníkovu tvář. Obraz před ním se začal rozmazávat a Eda ztrácel vědomí.
Poslední co viděl, než upadl do bezvědomí bylo bezvládné tělo draka svíjející se na zemi v nesnesitelných bolestech.