Hrdina (část pátá)
Prošli snad polovinou města, když se před nimi objevila moderně vyhlížející betonová budova.
Kaila pyšně rozhodila ruce. „Zde sídlí několik významných firem, mezi které patří Agmo a.s.“
Eda s drakem se nechápavě zatvářili. Kaila tedy začala vysvětlovat. „Takže. Agmo a.s. si nechal patentovat před patnácti lety stroj na urychlování částic.“
Následovala pozvednutá obočí. Kaila si povzdechla a zavrtěla hlavou.
„Byl si vůbec ve škole Edo?“ Pak pokračovala. „Urychlovač částic je trubice z toho nejtvrdšího materiálu. Její délka je asi padesát kilometrů a je vedena v kruhu pod celým týmto městem. Dokáže rozhýbat jádra atomů takovou rychlostí, až se blíží k stotisící násobné rychlosti zvuku. Jistý Paul Defron, jeden můj známí, dokázal nemožné. Dokázal rozhýbat předmět, tedy nafukovací balon na fotbal, zavřený v ohnivzdorném balonu s GPS navigací a kamerou, takovou rychlostí, že zmizel.“
Drak nevěřícně kroutil hlavou. „Jak zmizel? To se roztavil nebo vypařil? A proč nám to vlastně říkáš?“
„On se nevypařil ani neroztavil. GPS lokátor pořád fungoval…a dokonce hlásil, že je pořád na stejném místě, kde ho viděli naposled. Říkám vám to, protože mě něco napadlo. To nejzajímavější bylo na kamerovém záznamu-“
Někdo na ni z dálky volal. Nejdřív nechápavě hleděla na příchozího, který jim běžel naproti, ale potom se jí obličej rozzářil a začala volat:
„Paule! Tady jsem.“
Paul v laciném obleku se přiřítil a celý udýchaný se na Kailu usmíval.
„Už dlouho jsme se neviděli, co Kai?“ Změřil si jí kamarádským pohledem.
„Vůbec jsi se, Paule nezměnil.“
„Ale za to ty jo. Proboha…vypadáš, jako by si tohle oblečení vytáhla ze skládky.“
„To ti vysvětlím později. Hele, potřebujeme pomoc. A potřebujeme k tomu urychlovač. Jde tady o životy. Vše vysvětlíme vevnitř.“
Paul celý ztuhl. „Pojďte zamnou a…“ Podíval se na Brixona.
„No nevím jestli, tam drak může.“
„Stejně si myslím, že to nebude problém.“ Ujišťovala se Kaila.
***
Vrátný v budově nakonec Brixona pustil, ale velmi nerad. Prostoru ve vstupní hale nebylo mnoho místa, neboť se zde neustále míjely davy vědců a různých odborníků v bílých pláštích. Paul je vedl stále dál, k dalším průhledným dveřím. Vylovil z kapsy vstupní kartu s jeho jménem a zasunul ji do čtecího zařízení. Ihned na to se vedle Kaily zeleně rozblikala kontrolka a společně vešly dovnitř.
O takovém vybavení se Edovy ani ve snu nezdálo. Samé podivné přístroje a krabice, u kterých řvou ventilátory. Všechny místnosti a chodby byly natřeny na bílo a proto vydávají iluzi, že jsou v nemocnici. Za chvíli došli do obrovské místosti lemované různými měřícími přístroji a ukazateli.
„Vítejte v mé laboratoři.“ Paul ukázal na celý komplex.
Následovalo obdivné hvízdnutí.
„No máte to tu pěkné, pane Defrone.“ Uznal Eda a pořád si tu nádheru prohlížel.
„Děkuji, pracoval jsem na ni přes deset let.“
Kaila šla ihned k věci. „Kde je ten tvůj urychlovač?“
„Nejdříve mě ale řekni, proč ho tak potřebujete.“
„Tak tedy…“
Po 15 minutách:
„To snad nemyslíš vážně, Kai?!“ Paul celý zrudnul a na místě přešlapovat.
Na vedlejší chodbě to pomalu začalo utichat. Asi se blíži konec pracovní doby. Kaila si dotčeně odfrkla.
„Smrtelně vážně. Prosím Paule, je to zřejmě naše jediná šance. Kdybychom měli lepší nápad, nepřišli by, jsme za tebou.“
„Vždyť je to úplně uhozený.“
Eda už nechtěl mlčet. „Co je to za nápad?“
Paul celý zkameněl. „Vrátit se časem.“
Opět nastalo mlčení. Bylo slyšet jenom tiché vrčení přístrojů a občasné pípání kontrolek. Brixon nechápavě civěl do stropu.
„Vrátit se časem?,“ opakoval Eda.
Kaila přikývla. „To jsem vám chtěla venku říci. Na tom kamerovém záznamu byla vidět velká prázdná místnost. Úplně stejná místnost, jako je tahle, ale bez vybavení. Přesně tak, jak vypadala před několika lety.“
„Nebyla to nějaká porucha?,“ nechtěl se s tím pořád smířit.
Zavrtěla hlavou. „Ne, to rozhodně ne. V pozdějším výzkumu tohle, zbyla jako jediná možnost. Poprvé v historii lidé prolomili hranici času a prostoru. Jako datum se odhaduje den, kdy byla budova dostavěna. 29.března 1997.“
Paul se po chvíli uklidnil. „Nevím, jestli to vůbec přežijete. Pokusy jsme prováděly zatím s neživými předměty a ty to jen taktak ustály. U lidí je téměř nulová šance, že ten tlak a rychlost ustojí i s ochrannými obleky.“
„Musíme to zkusit.“ Podívala se Paulovi do jeho zelených očí. „A když se nám to povede ani si nebudeš pamatovat, že jsme tady vůbec byly.“
Paul si promnul propocené čelo a nervózně přešlapoval.
„Prosím.“ Škemral Eda. „Je to asi jediný způsob, jak najít moji mámu.“
„Tak dobře.“ Prohlásil rezignovaně.
***
„Zde je vstup do urychlovače.“ Paul ukázal na otvor o průměru dvou metrů, který vedl do nekonečně dlouhé trubice.
„Celá konstrukce je z materiálu, který dokáže odolat teplotám do dvou a půl milionu stupňů a tlaku do 2 gigapascalů…“
„Fííha.“ Eda si neodpustil menší poznámku.
„Během několika let vývoje se nám podařila regulovat rychlost atomů a tak i cestování do jiné doby. Čím rychleji se budete pohybovat, tím dál se dostanete do minulosti. Do jaké ho roku to chcete vlastně odcestovat?“
Nad tím ještě nepřemýšleli. Chvíli si mezi sebou domlouvali. Kailu něco napadlo.
„Rok Edova narození,“ ozvala se.
Eda na ni vrhl nechápavý pohled a Kaila přikývla. „1991.“
„Dobře. Stejně to nejde načasovat na dny. Tak daleko jsme ještě nepokročili. A ještě něco. Je to celkem uzavřený prostor.“ Podíval se na draka. „Dokážeš se tam nacpat, Brixone?“
Drak nahlédl dovnitř konstrukce. Nebylo zde moc místa, ale měl by se sem vlézt. „Nemějte starost.“
Paul došel k řídícímu panelu a něco tam začal mačkat. „Musím tady ještě něco nastavit. Rychlost a přibližnou velikost objektů, které budou cestovat a další parametry.“
Na druhé straně místnosti se nastartoval obrovský motor o velikosti obývacího pokoje, jehož řev zasáhl celou halu. Zem se otřásla. Na řídícím panelu se divoce rozblikaly kontrolky různých barev.
„Poslední slovo? Jste si jistí?,“ Paul chtěl být ujištěn. Musel řvát, aby ho bylo vůbec slyšet.
„Ano!,“ křičela sebejistě Kaila.
Paul ukázal na malou, obdélníkovou kabinu, která měla vchodové dveře hned vedle Edy. „Běžte dovnitř. Budu s vámi komunikovat přes vysílačku.“
Všichni-tedy kromě Paula- se vtěsnali do kabiny prošpikované různými technickými vymoženostmi. Jediné co na vybavení Eda chápal, byl malí reproduktor a mikrofon vedle dveří. V mikrofonu to zachrastilo.
„Budete posláni teda do roku 1991, březen až červenec. Bude to dost o náhodě. Jestli se tam dostanete, snažte se, aby vás vidělo co nejméně lidí a vyhýbejte se hlavně vašim mladším verzím. Způsobilo by to zmatek. U tebe, Edo, to nebude problém. Nesnažte se měnit minulost, protože to co změníte v dřívější době, tak se to promítne i v současnosti. Chci tady pořád ještě pracovat.“ Trochu si odkašlal. „Nějaký dotaz?“
„Jak se vrátíme?,“ ozval se stísněně Brixon. O tomhle ještě nikdo neuvažoval.
„Dobrá otázka. Funguje to na principu bumerangu. Když ho správně vyhodíte, opět se vám po nějaké době vrátí. To samé bude s vámi. Naposledy, co jsem cestu do minulosti zkoušel, se na druhé straně vytvořila časoprostorová díra. Když se objekt do ní dostal, vrátil se zpět. Ale energie díry je omezená. Budete mít asi deset dní, než se úplně zavře. V okolí asi patnácti metrů je zpomalený čas, nikdo si vás nevšimne. Ještě něco?“
Nikdo nic neříkal a všichni se připoutali.
„Bůh s vámi,“ ozvalo se naposledy.
Brixon sice nevěděl, kdo je Bůh, ale teď to bylo to poslední, čím by se chtěl zajímat.
Kabina se začal čím dál tím více otřásat a přesouvala se do tunelu. Přes ten hluk už nešlo nic slyšet. V tunelu nabírala rychlost a tachometr uvnitř Kaile naznačoval, jak to musí být šílené sedět v uzavřeném prostoru s klukem a drakem a řítit se přitom několikanásobnou rychlostí zvuku. Sice neviděli, co se venku děje, ale tušili, že to skutečně funguje. Vrací se do minulosti.
Jejich rychlost pořád stoupala, až se ustálila na 290000 metrů za sekundu. Téměř rychlost světla. Tlak byl skoro nesnesitelný a všichni měli pocit, že se rozpadnou. Kaila něco začala křičet, ale nikdo jí nerozuměl. Na červeném displeji, vedle ní, začaly pomalu potom rychleji ubíhat roky 2011, 2010, 2009…a pořád dál. Okolní stěny vypadaly zevnitř jako jedna velká šedá skvrna. U roku 1992 se před nimi objevilo oslepující světlo, které je postupně pohltilo...
***
25.dubna 1991 někdy ráno:
Eda pomalu otevřel obě oči a pomalu zamžikal. Strašně ho bolela hlava a nohy a po chvilkovém pátrání zjistil, že mu nic není, pomalu vstal a protáhl se. Zjišťoval, kde se nachází a vykulil udiveně oči.
Je pořád tam, kde Paula opouštěli, ale namísto moderní budovy, je zde pět starých rodinných domů se zahradami. Na jedné z nich také leží.
Nebylo nic slyšet a všechno se zdálo, že je zpomalené. To je tím pozastavením času, pomyslel si.
Rozhlížel se kolem a snažil se najít své přátele. „Kailo! Brixone!“ Nic se neozývalo, a proto začal prozkoumávat celou zahradu.
Až na pár stromů a jeden keř, tady toho moc nebylo. Na jednom z nich to zašustilo a nespokojeně to zavrčelo. Potom z něho spadl napůl omámený drak a chvíli se motal.
„Tak tady si,“ usmál se Eda.
„Uf, mě je špatně,“ řek dozelena zbarvený Brixon. Došel za strom a tam se vyzvracel. Potom se opět obrátil na Edu a ten se celý zachvěl. Brixon vypadal, jako když ho hodíte do pračky a potom nadvakrát vyždímáte.
„Kde je Kaila?“
„To jsem se chtěl zeptat tebe.“
Nepřirozené ticho naplnil výkřik. „Brixone!!!“
Oba kamarádi ihned zpozorněli a dívali se kolem sebe.
„Halo kluci, tady jsem!“
Eda už věděl, kde Kaila je. Na střeše vedlejšího rodinného domu seděla celá vystrašená udělat sebemenší krok a držela se přitom hromosvodu.
„Už pro tebe letím!,“ zakřičel drak a ladně vyletěl na střechu jemně Kailu snesl dolů.
Pohladila Brixona na jeho tváři. Drak se začervenal a jemně ji ňafnul. Vzájemně si dívali do očí. „Děkuji,“ zašeptala mu do ucha. „Nemáš zač,“ odpověděl stejným tonem.
„Tak, co teď?“ vyhrkl Eda.
Kaile chvíli trvalo se odpoutat od drakova kouzelného pohledu. Rychle se vzpamatovala a zvážněla.
„Dokázal bys doletět, až do Stormwindu?“
Drak ani nemusel přemýšlet. „No dovol. Doletěl jsem, až do Reptolis. A to je ještě třikrát tak dál.“ Zatvářil se trochu dotčeně, ale potom se usmál.
Kaila ho poplácala na křídle. „Však já vím,“ usmála se na něho.
„Poletíme ihned, dokud ještě není takový provoz. A také si musíme s Edou sehnat nové oblečení. Vždyť vypadáme jako bezdomovci.“
Eda si to uvědomil až teď. Jeho před čtyřmi dny nové kalhoty, byly celé roztrhané a špinavé. Kailina sukně měla na sobě malé díry a už úplně ztrácela svoji krásnou modrou barvu.
Na obloze se nemihnul ani jeden mrak. Bylo krásné, slunečné ráno.
„Jaké je vlastně datum?,“ zeptal se drak.
Eda z kapsy vytáhl malé hodinky a chvíli si je prohlížel a kulil na ně oči.
„Co se děje?“
„Pozítří se mám narodit,“ stále se nevěřícně díval na hodinky.
„To se nám hodí,“ Kaila poplácala Edu na rameni. Ten se na ni nechápavě podíval.
„Vaši by měli být ještě spolu, ne?“
Ze vchodových dveří vycházela menší postava muže, ale v polovině pohybu se zastavila a nehybně se dívala na Kailu. V domě byla zřetelně vidět jeho manželka, která na něho něco mluví.
Z jejich pohledu se Kaila a její přátelé pohybují nepředstavitelnou rychlosti, že je ani nevidí.
Eda kývl hlavou. „Zřejmě jo.“ Trochu se zamyslel a otočil se na Brixona. „Do Stormwindu neletíme.“
„Tak kam tedy? Werwood?“
Eda znovu kývl. „Pokusíme se zabránit rozvodu mých rodičů.“
Kaila pyšně rozhodila ruce. „Zde sídlí několik významných firem, mezi které patří Agmo a.s.“
Eda s drakem se nechápavě zatvářili. Kaila tedy začala vysvětlovat. „Takže. Agmo a.s. si nechal patentovat před patnácti lety stroj na urychlování částic.“
Následovala pozvednutá obočí. Kaila si povzdechla a zavrtěla hlavou.
„Byl si vůbec ve škole Edo?“ Pak pokračovala. „Urychlovač částic je trubice z toho nejtvrdšího materiálu. Její délka je asi padesát kilometrů a je vedena v kruhu pod celým týmto městem. Dokáže rozhýbat jádra atomů takovou rychlostí, až se blíží k stotisící násobné rychlosti zvuku. Jistý Paul Defron, jeden můj známí, dokázal nemožné. Dokázal rozhýbat předmět, tedy nafukovací balon na fotbal, zavřený v ohnivzdorném balonu s GPS navigací a kamerou, takovou rychlostí, že zmizel.“
Drak nevěřícně kroutil hlavou. „Jak zmizel? To se roztavil nebo vypařil? A proč nám to vlastně říkáš?“
„On se nevypařil ani neroztavil. GPS lokátor pořád fungoval…a dokonce hlásil, že je pořád na stejném místě, kde ho viděli naposled. Říkám vám to, protože mě něco napadlo. To nejzajímavější bylo na kamerovém záznamu-“
Někdo na ni z dálky volal. Nejdřív nechápavě hleděla na příchozího, který jim běžel naproti, ale potom se jí obličej rozzářil a začala volat:
„Paule! Tady jsem.“
Paul v laciném obleku se přiřítil a celý udýchaný se na Kailu usmíval.
„Už dlouho jsme se neviděli, co Kai?“ Změřil si jí kamarádským pohledem.
„Vůbec jsi se, Paule nezměnil.“
„Ale za to ty jo. Proboha…vypadáš, jako by si tohle oblečení vytáhla ze skládky.“
„To ti vysvětlím později. Hele, potřebujeme pomoc. A potřebujeme k tomu urychlovač. Jde tady o životy. Vše vysvětlíme vevnitř.“
Paul celý ztuhl. „Pojďte zamnou a…“ Podíval se na Brixona.
„No nevím jestli, tam drak může.“
„Stejně si myslím, že to nebude problém.“ Ujišťovala se Kaila.
***
Vrátný v budově nakonec Brixona pustil, ale velmi nerad. Prostoru ve vstupní hale nebylo mnoho místa, neboť se zde neustále míjely davy vědců a různých odborníků v bílých pláštích. Paul je vedl stále dál, k dalším průhledným dveřím. Vylovil z kapsy vstupní kartu s jeho jménem a zasunul ji do čtecího zařízení. Ihned na to se vedle Kaily zeleně rozblikala kontrolka a společně vešly dovnitř.
O takovém vybavení se Edovy ani ve snu nezdálo. Samé podivné přístroje a krabice, u kterých řvou ventilátory. Všechny místnosti a chodby byly natřeny na bílo a proto vydávají iluzi, že jsou v nemocnici. Za chvíli došli do obrovské místosti lemované různými měřícími přístroji a ukazateli.
„Vítejte v mé laboratoři.“ Paul ukázal na celý komplex.
Následovalo obdivné hvízdnutí.
„No máte to tu pěkné, pane Defrone.“ Uznal Eda a pořád si tu nádheru prohlížel.
„Děkuji, pracoval jsem na ni přes deset let.“
Kaila šla ihned k věci. „Kde je ten tvůj urychlovač?“
„Nejdříve mě ale řekni, proč ho tak potřebujete.“
„Tak tedy…“
Po 15 minutách:
„To snad nemyslíš vážně, Kai?!“ Paul celý zrudnul a na místě přešlapovat.
Na vedlejší chodbě to pomalu začalo utichat. Asi se blíži konec pracovní doby. Kaila si dotčeně odfrkla.
„Smrtelně vážně. Prosím Paule, je to zřejmě naše jediná šance. Kdybychom měli lepší nápad, nepřišli by, jsme za tebou.“
„Vždyť je to úplně uhozený.“
Eda už nechtěl mlčet. „Co je to za nápad?“
Paul celý zkameněl. „Vrátit se časem.“
Opět nastalo mlčení. Bylo slyšet jenom tiché vrčení přístrojů a občasné pípání kontrolek. Brixon nechápavě civěl do stropu.
„Vrátit se časem?,“ opakoval Eda.
Kaila přikývla. „To jsem vám chtěla venku říci. Na tom kamerovém záznamu byla vidět velká prázdná místnost. Úplně stejná místnost, jako je tahle, ale bez vybavení. Přesně tak, jak vypadala před několika lety.“
„Nebyla to nějaká porucha?,“ nechtěl se s tím pořád smířit.
Zavrtěla hlavou. „Ne, to rozhodně ne. V pozdějším výzkumu tohle, zbyla jako jediná možnost. Poprvé v historii lidé prolomili hranici času a prostoru. Jako datum se odhaduje den, kdy byla budova dostavěna. 29.března 1997.“
Paul se po chvíli uklidnil. „Nevím, jestli to vůbec přežijete. Pokusy jsme prováděly zatím s neživými předměty a ty to jen taktak ustály. U lidí je téměř nulová šance, že ten tlak a rychlost ustojí i s ochrannými obleky.“
„Musíme to zkusit.“ Podívala se Paulovi do jeho zelených očí. „A když se nám to povede ani si nebudeš pamatovat, že jsme tady vůbec byly.“
Paul si promnul propocené čelo a nervózně přešlapoval.
„Prosím.“ Škemral Eda. „Je to asi jediný způsob, jak najít moji mámu.“
„Tak dobře.“ Prohlásil rezignovaně.
***
„Zde je vstup do urychlovače.“ Paul ukázal na otvor o průměru dvou metrů, který vedl do nekonečně dlouhé trubice.
„Celá konstrukce je z materiálu, který dokáže odolat teplotám do dvou a půl milionu stupňů a tlaku do 2 gigapascalů…“
„Fííha.“ Eda si neodpustil menší poznámku.
„Během několika let vývoje se nám podařila regulovat rychlost atomů a tak i cestování do jiné doby. Čím rychleji se budete pohybovat, tím dál se dostanete do minulosti. Do jaké ho roku to chcete vlastně odcestovat?“
Nad tím ještě nepřemýšleli. Chvíli si mezi sebou domlouvali. Kailu něco napadlo.
„Rok Edova narození,“ ozvala se.
Eda na ni vrhl nechápavý pohled a Kaila přikývla. „1991.“
„Dobře. Stejně to nejde načasovat na dny. Tak daleko jsme ještě nepokročili. A ještě něco. Je to celkem uzavřený prostor.“ Podíval se na draka. „Dokážeš se tam nacpat, Brixone?“
Drak nahlédl dovnitř konstrukce. Nebylo zde moc místa, ale měl by se sem vlézt. „Nemějte starost.“
Paul došel k řídícímu panelu a něco tam začal mačkat. „Musím tady ještě něco nastavit. Rychlost a přibližnou velikost objektů, které budou cestovat a další parametry.“
Na druhé straně místnosti se nastartoval obrovský motor o velikosti obývacího pokoje, jehož řev zasáhl celou halu. Zem se otřásla. Na řídícím panelu se divoce rozblikaly kontrolky různých barev.
„Poslední slovo? Jste si jistí?,“ Paul chtěl být ujištěn. Musel řvát, aby ho bylo vůbec slyšet.
„Ano!,“ křičela sebejistě Kaila.
Paul ukázal na malou, obdélníkovou kabinu, která měla vchodové dveře hned vedle Edy. „Běžte dovnitř. Budu s vámi komunikovat přes vysílačku.“
Všichni-tedy kromě Paula- se vtěsnali do kabiny prošpikované různými technickými vymoženostmi. Jediné co na vybavení Eda chápal, byl malí reproduktor a mikrofon vedle dveří. V mikrofonu to zachrastilo.
„Budete posláni teda do roku 1991, březen až červenec. Bude to dost o náhodě. Jestli se tam dostanete, snažte se, aby vás vidělo co nejméně lidí a vyhýbejte se hlavně vašim mladším verzím. Způsobilo by to zmatek. U tebe, Edo, to nebude problém. Nesnažte se měnit minulost, protože to co změníte v dřívější době, tak se to promítne i v současnosti. Chci tady pořád ještě pracovat.“ Trochu si odkašlal. „Nějaký dotaz?“
„Jak se vrátíme?,“ ozval se stísněně Brixon. O tomhle ještě nikdo neuvažoval.
„Dobrá otázka. Funguje to na principu bumerangu. Když ho správně vyhodíte, opět se vám po nějaké době vrátí. To samé bude s vámi. Naposledy, co jsem cestu do minulosti zkoušel, se na druhé straně vytvořila časoprostorová díra. Když se objekt do ní dostal, vrátil se zpět. Ale energie díry je omezená. Budete mít asi deset dní, než se úplně zavře. V okolí asi patnácti metrů je zpomalený čas, nikdo si vás nevšimne. Ještě něco?“
Nikdo nic neříkal a všichni se připoutali.
„Bůh s vámi,“ ozvalo se naposledy.
Brixon sice nevěděl, kdo je Bůh, ale teď to bylo to poslední, čím by se chtěl zajímat.
Kabina se začal čím dál tím více otřásat a přesouvala se do tunelu. Přes ten hluk už nešlo nic slyšet. V tunelu nabírala rychlost a tachometr uvnitř Kaile naznačoval, jak to musí být šílené sedět v uzavřeném prostoru s klukem a drakem a řítit se přitom několikanásobnou rychlostí zvuku. Sice neviděli, co se venku děje, ale tušili, že to skutečně funguje. Vrací se do minulosti.
Jejich rychlost pořád stoupala, až se ustálila na 290000 metrů za sekundu. Téměř rychlost světla. Tlak byl skoro nesnesitelný a všichni měli pocit, že se rozpadnou. Kaila něco začala křičet, ale nikdo jí nerozuměl. Na červeném displeji, vedle ní, začaly pomalu potom rychleji ubíhat roky 2011, 2010, 2009…a pořád dál. Okolní stěny vypadaly zevnitř jako jedna velká šedá skvrna. U roku 1992 se před nimi objevilo oslepující světlo, které je postupně pohltilo...
***
25.dubna 1991 někdy ráno:
Eda pomalu otevřel obě oči a pomalu zamžikal. Strašně ho bolela hlava a nohy a po chvilkovém pátrání zjistil, že mu nic není, pomalu vstal a protáhl se. Zjišťoval, kde se nachází a vykulil udiveně oči.
Je pořád tam, kde Paula opouštěli, ale namísto moderní budovy, je zde pět starých rodinných domů se zahradami. Na jedné z nich také leží.
Nebylo nic slyšet a všechno se zdálo, že je zpomalené. To je tím pozastavením času, pomyslel si.
Rozhlížel se kolem a snažil se najít své přátele. „Kailo! Brixone!“ Nic se neozývalo, a proto začal prozkoumávat celou zahradu.
Až na pár stromů a jeden keř, tady toho moc nebylo. Na jednom z nich to zašustilo a nespokojeně to zavrčelo. Potom z něho spadl napůl omámený drak a chvíli se motal.
„Tak tady si,“ usmál se Eda.
„Uf, mě je špatně,“ řek dozelena zbarvený Brixon. Došel za strom a tam se vyzvracel. Potom se opět obrátil na Edu a ten se celý zachvěl. Brixon vypadal, jako když ho hodíte do pračky a potom nadvakrát vyždímáte.
„Kde je Kaila?“
„To jsem se chtěl zeptat tebe.“
Nepřirozené ticho naplnil výkřik. „Brixone!!!“
Oba kamarádi ihned zpozorněli a dívali se kolem sebe.
„Halo kluci, tady jsem!“
Eda už věděl, kde Kaila je. Na střeše vedlejšího rodinného domu seděla celá vystrašená udělat sebemenší krok a držela se přitom hromosvodu.
„Už pro tebe letím!,“ zakřičel drak a ladně vyletěl na střechu jemně Kailu snesl dolů.
Pohladila Brixona na jeho tváři. Drak se začervenal a jemně ji ňafnul. Vzájemně si dívali do očí. „Děkuji,“ zašeptala mu do ucha. „Nemáš zač,“ odpověděl stejným tonem.
„Tak, co teď?“ vyhrkl Eda.
Kaile chvíli trvalo se odpoutat od drakova kouzelného pohledu. Rychle se vzpamatovala a zvážněla.
„Dokázal bys doletět, až do Stormwindu?“
Drak ani nemusel přemýšlet. „No dovol. Doletěl jsem, až do Reptolis. A to je ještě třikrát tak dál.“ Zatvářil se trochu dotčeně, ale potom se usmál.
Kaila ho poplácala na křídle. „Však já vím,“ usmála se na něho.
„Poletíme ihned, dokud ještě není takový provoz. A také si musíme s Edou sehnat nové oblečení. Vždyť vypadáme jako bezdomovci.“
Eda si to uvědomil až teď. Jeho před čtyřmi dny nové kalhoty, byly celé roztrhané a špinavé. Kailina sukně měla na sobě malé díry a už úplně ztrácela svoji krásnou modrou barvu.
Na obloze se nemihnul ani jeden mrak. Bylo krásné, slunečné ráno.
„Jaké je vlastně datum?,“ zeptal se drak.
Eda z kapsy vytáhl malé hodinky a chvíli si je prohlížel a kulil na ně oči.
„Co se děje?“
„Pozítří se mám narodit,“ stále se nevěřícně díval na hodinky.
„To se nám hodí,“ Kaila poplácala Edu na rameni. Ten se na ni nechápavě podíval.
„Vaši by měli být ještě spolu, ne?“
Ze vchodových dveří vycházela menší postava muže, ale v polovině pohybu se zastavila a nehybně se dívala na Kailu. V domě byla zřetelně vidět jeho manželka, která na něho něco mluví.
Z jejich pohledu se Kaila a její přátelé pohybují nepředstavitelnou rychlosti, že je ani nevidí.
Eda kývl hlavou. „Zřejmě jo.“ Trochu se zamyslel a otočil se na Brixona. „Do Stormwindu neletíme.“
„Tak kam tedy? Werwood?“
Eda znovu kývl. „Pokusíme se zabránit rozvodu mých rodičů.“