Vládci noci - Spřízněná duše
Akaia běžela kam jí nohy nesly. Chtěla pryč, daleko. Vzdalovala se od své rodné vesnice a v dáli za svými zády slyšela jen zlé výkřiky. „Pryč s ní!“ „Nemá tu co dělat!“ „Je to zrůda!“ „Měli jsme jí zabít!“
Pak zaslechla ten známý ženský hlas, který se jí zabodl do srdce jak ten nejostřejší meč. Ano, poznala ho, právě tento hlas jí kdysi vyprávěl pohádky a teď nelítostně křičel, „Pryč s ní! Pryč s čarodějnicí!!“ Byla to Ilaja, žena mlynáře, dobrá přítelkyně její matky.
Když její matka zemřela, tak to ona jí vyprávěla pohádky, zpívala písničky a brala na procházky do lesa, byla jí druhou matkou.
Černovlasé, tmavooké dívce v otrhaných černých šatech po tvářích stékaly slzy, kvůli kterým neviděla na cestu. Běžela, ale nevěděla kam. Byla jiná, vždy to cítila a připadala si proto sama, ale teď si přála být jako ostatní. Být obyčejná sedmnáctiletá holka a nemít strach.
Vše to začalo jedné teplé letní noci. Byl úplněk a jí probudilo vlčí zavytí. Zaposlouchala se do něj, fascinovalo ji. Vlci tu noc museli být blízko, moc blízko.
Od té noci se objevovali každý večer a přibližovali se čím dál tím blíž k vesnici. Ona je každou noc poslouchala s čím dál tím větším zaujetím. Spala ve dne a večer seděla u okna a koukala ven z něj ven.
Lidem z vesnice to bylo divné, ale vždycky považovali Akaiu za podivína, a proto tomu nepřikládala moc velkou váhu. Vše se vyhrotilo až když dívka dalšího úplňku na vlčí zavytí odpověděla též zavytím. Několik vesničanů dostalo strach a Akaia musela pryč.
Proto teď musela bloudit hlubokým a temným lesem a nevěděla kam jít, proto se teď cítila víc sama než jindy.
Nevěděla však jak hodně se plete, nebyla totiž sama. Byla s ní vlčice, bílá jako čerstvě napadnutý sníh a očima temnýma jako ta nejčernější tma. Potichu jí následovala, tak aby jí dívka nemohla spatřit. Našlapovala tiše jako si pavouk plete svou jemnou pavučinu až do doby než si Akaia naprosto vyčerpaně sedla na kámen aby si chvilku odpočinula.
Vylezla ven ze křoví. Dívka se lekla, chtěla utíkat, byla však tak unavená, že nemohla. Vlčice jí několikrát obešla, a pak se ladně a elegantně proměnila v ženu. Dlouhé plavé vlasy jí padaly na záda a dlouhé bílé šaty dodávaly na kráse.
Pohlédla na ni svýma modrýma očima. V tváři ženy byl mírumilovný úsměv, který se jí snažil naznačit, že nemusí mít strach.
Neměla ho. Nějak věděla, že jí neublíží, že jsou si podobné. Usmála se na ni, aby jí dala najevo, že jí neděsí.
Vlčice, nyní plavovlasá žena, se posadila na kámen vedle ní, „Akaio, jsem Aghaia. Nejsi obyčejný člověk, jsi jedna z nás. Zavedu tě domů, nejdříve tě však naučím jak se proměnit ve vlčici. Zavři oči.“
Akaia zavřela oči a dál poslouchala její pokyny. Neptala se, jen dělala co jí řekla.
„Teď se soustřeď. Někde uvnitř tebe je vlk, pusť ho ven. Chtěj se v něj proměnit. Stačí chtít.“
Znova ji poslechla, protože věděla, že má pravdu. Strašně moc se chtěla proměnit. V hlavě jí zůstala jediná myšlenky, chci být vlk. Pak najednou ucítila, že se mění. Cítila jak se jí zakracují nohy a na těle se objevuje srst. Změnila se jí struktura obličeje a zvětšily se zuby. Nakonec zjistila, že má ocas. Zavrtěla s ním.
Otevřela oči a zjistila, že se na svět dívá trošku jinak. Před ní už nestála žena, ale opět bílá vlčice. „Pojď za mnou,“ poslala k ní myšlenku a rozeběhla se hlouběji do temného lesa.
Běžely dlouho dobu. Nad hlavou jim zářil krvavě zbarvený měsíc úplňku. Ve vzduchu bylo cítit něco temného…magického.
Akaina černá srst se ztrácela v temnotě okolo, zatímco Aghaina srst zářila pod měsíčními paprsky, které na ní dopadaly.
Když se konečně opět zastavily, tak se nacházely na rozlehlé louce. Bylo tam jezero, tekla tam řeka a u skal šuměly vodopády. Kolem pobíhalo několik vlků a u řeky stáli dva muži a jedna žena.
Aghaina se opět změnila do své lidské podoby a Akai jí téměř hned následovala, poté se na sebe usmály. „Vítej. Právě se nacházíme v naší vesnici Wolferd. Žijí zde jen takoví jako jsme my.“ Řekla potich bělovlasá žena a pomalým krokem se vydala k trojici u řeky. Když tam došla tak kývla hlavou k ženě s rudozlatými vlasy, „Tohle je Ikala. A tohle je její bratr Ikaros,“ ukázala na mladíka se zrzavými vlasy, jen o něco málo mladšího než byla jeho sestra. „A tohle je jejich bratranec Lerrel,“ otočila se k muži s dlouhými černými vlasy. Jeho oči byly jako dvě propasti, temné a hluboké. Jeho tajemný úsměv jí naprosto očaroval.
„Já jsem Akaia,“ představila se dívka a se všemi si podala ruku.
„Postaráte se o ní?“ otázala se Aghaina trojice, „Rada se mnou bude chtít mluvit.“ Když Ikala přikývla, tak se Aghaina otočila a zmizela ve vchodu do skály.
Ikaros se na Akai usmál, „Provedeme tě tady, chceš?“
Po dívčiným souhlasu ukázal na vchod do skály, „To je vchod do našeho království. Je to bludiště chodeb, v kterých žijeme. Je to podzemní město, však uvidíš.“ Poté se rozhlédl po rozlehlé louce, „Tady nikdy nenajdeš nikoho jiného než nás. Je to náš domov,“ vysvětlil a poté se otočil ke vchodu, ve kterém předtím zmizela Aghaina.
Vkročili do temnoty podzemního světa.
Pak zaslechla ten známý ženský hlas, který se jí zabodl do srdce jak ten nejostřejší meč. Ano, poznala ho, právě tento hlas jí kdysi vyprávěl pohádky a teď nelítostně křičel, „Pryč s ní! Pryč s čarodějnicí!!“ Byla to Ilaja, žena mlynáře, dobrá přítelkyně její matky.
Když její matka zemřela, tak to ona jí vyprávěla pohádky, zpívala písničky a brala na procházky do lesa, byla jí druhou matkou.
Černovlasé, tmavooké dívce v otrhaných černých šatech po tvářích stékaly slzy, kvůli kterým neviděla na cestu. Běžela, ale nevěděla kam. Byla jiná, vždy to cítila a připadala si proto sama, ale teď si přála být jako ostatní. Být obyčejná sedmnáctiletá holka a nemít strach.
Vše to začalo jedné teplé letní noci. Byl úplněk a jí probudilo vlčí zavytí. Zaposlouchala se do něj, fascinovalo ji. Vlci tu noc museli být blízko, moc blízko.
Od té noci se objevovali každý večer a přibližovali se čím dál tím blíž k vesnici. Ona je každou noc poslouchala s čím dál tím větším zaujetím. Spala ve dne a večer seděla u okna a koukala ven z něj ven.
Lidem z vesnice to bylo divné, ale vždycky považovali Akaiu za podivína, a proto tomu nepřikládala moc velkou váhu. Vše se vyhrotilo až když dívka dalšího úplňku na vlčí zavytí odpověděla též zavytím. Několik vesničanů dostalo strach a Akaia musela pryč.
Proto teď musela bloudit hlubokým a temným lesem a nevěděla kam jít, proto se teď cítila víc sama než jindy.
Nevěděla však jak hodně se plete, nebyla totiž sama. Byla s ní vlčice, bílá jako čerstvě napadnutý sníh a očima temnýma jako ta nejčernější tma. Potichu jí následovala, tak aby jí dívka nemohla spatřit. Našlapovala tiše jako si pavouk plete svou jemnou pavučinu až do doby než si Akaia naprosto vyčerpaně sedla na kámen aby si chvilku odpočinula.
Vylezla ven ze křoví. Dívka se lekla, chtěla utíkat, byla však tak unavená, že nemohla. Vlčice jí několikrát obešla, a pak se ladně a elegantně proměnila v ženu. Dlouhé plavé vlasy jí padaly na záda a dlouhé bílé šaty dodávaly na kráse.
Pohlédla na ni svýma modrýma očima. V tváři ženy byl mírumilovný úsměv, který se jí snažil naznačit, že nemusí mít strach.
Neměla ho. Nějak věděla, že jí neublíží, že jsou si podobné. Usmála se na ni, aby jí dala najevo, že jí neděsí.
Vlčice, nyní plavovlasá žena, se posadila na kámen vedle ní, „Akaio, jsem Aghaia. Nejsi obyčejný člověk, jsi jedna z nás. Zavedu tě domů, nejdříve tě však naučím jak se proměnit ve vlčici. Zavři oči.“
Akaia zavřela oči a dál poslouchala její pokyny. Neptala se, jen dělala co jí řekla.
„Teď se soustřeď. Někde uvnitř tebe je vlk, pusť ho ven. Chtěj se v něj proměnit. Stačí chtít.“
Znova ji poslechla, protože věděla, že má pravdu. Strašně moc se chtěla proměnit. V hlavě jí zůstala jediná myšlenky, chci být vlk. Pak najednou ucítila, že se mění. Cítila jak se jí zakracují nohy a na těle se objevuje srst. Změnila se jí struktura obličeje a zvětšily se zuby. Nakonec zjistila, že má ocas. Zavrtěla s ním.
Otevřela oči a zjistila, že se na svět dívá trošku jinak. Před ní už nestála žena, ale opět bílá vlčice. „Pojď za mnou,“ poslala k ní myšlenku a rozeběhla se hlouběji do temného lesa.
Běžely dlouho dobu. Nad hlavou jim zářil krvavě zbarvený měsíc úplňku. Ve vzduchu bylo cítit něco temného…magického.
Akaina černá srst se ztrácela v temnotě okolo, zatímco Aghaina srst zářila pod měsíčními paprsky, které na ní dopadaly.
Když se konečně opět zastavily, tak se nacházely na rozlehlé louce. Bylo tam jezero, tekla tam řeka a u skal šuměly vodopády. Kolem pobíhalo několik vlků a u řeky stáli dva muži a jedna žena.
Aghaina se opět změnila do své lidské podoby a Akai jí téměř hned následovala, poté se na sebe usmály. „Vítej. Právě se nacházíme v naší vesnici Wolferd. Žijí zde jen takoví jako jsme my.“ Řekla potich bělovlasá žena a pomalým krokem se vydala k trojici u řeky. Když tam došla tak kývla hlavou k ženě s rudozlatými vlasy, „Tohle je Ikala. A tohle je její bratr Ikaros,“ ukázala na mladíka se zrzavými vlasy, jen o něco málo mladšího než byla jeho sestra. „A tohle je jejich bratranec Lerrel,“ otočila se k muži s dlouhými černými vlasy. Jeho oči byly jako dvě propasti, temné a hluboké. Jeho tajemný úsměv jí naprosto očaroval.
„Já jsem Akaia,“ představila se dívka a se všemi si podala ruku.
„Postaráte se o ní?“ otázala se Aghaina trojice, „Rada se mnou bude chtít mluvit.“ Když Ikala přikývla, tak se Aghaina otočila a zmizela ve vchodu do skály.
Ikaros se na Akai usmál, „Provedeme tě tady, chceš?“
Po dívčiným souhlasu ukázal na vchod do skály, „To je vchod do našeho království. Je to bludiště chodeb, v kterých žijeme. Je to podzemní město, však uvidíš.“ Poté se rozhlédl po rozlehlé louce, „Tady nikdy nenajdeš nikoho jiného než nás. Je to náš domov,“ vysvětlil a poté se otočil ke vchodu, ve kterém předtím zmizela Aghaina.
Vkročili do temnoty podzemního světa.