Mrtvý ples
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku a jeho krvavá záře osvětlovala Necropolis a jeho nejbližší okolí. Vítr šeptal svou temnou píseň o smrti a první hvězdičky začali vykukovat z tmavého nebe dolů na zem. Po chvilce se k nim přidala i bledá tvář luny. Ale kdo si všímá měsíce když zapadá slunce? Nikdo. A tak mu nezbývá nic jiného než počkat až jeho starší bratr usne a on se bude aspoň na chvíli moci ujmout vlády nad celou oblohou.
Přesně v okamžiku kdy slunce zapadlo se z černého zámku ozval monotónní zvuk kostelního zvonu, jenž oznamoval příchod šesté hodiny večerní. Ptáčci v korunách stromů utichli. Všude se rozprostíralo hrobové ticho, které narušovalo jen šeptání větru a vrzání ztrouchnivělého dřeva.
Johny otevřel víko od černé vyřezávané a bohatě zdobené rakve a elegantně vstal. Rozhlédl se po své komnatě sladěné v Černých rudých barvách, a poté sáhl po slavnostním obleku s cylindrem a ebenovou hůlkou.
Když byl upraven podle svých představ, tak se zadívala do zrcadla, jenž odráželo obraz prázdné místnosti. Usmál se pro sebe, zavřel za sebou dveře komnaty a zamířil po schodišti dolů směrem do hlavního sálu.
V mezipatře se zastavil a zabočil k jednomu z balkónů, který mu poskytoval výhled do obrovské zahrady. K hlavní bráně se hrnuly zástupy slavnostně oděných lidí s bledými tvářemi. Z dálky se ozývalo šumění moře, jenž naráželo do skály, na které zámek stál.
Najednou to hlasité ticho opět prořízl ten zvučný tón kostelního zvonu aby dostál své povinnosti a oznámil všech, že právě přišla sedmá hodina večerní. Fontány s posledním úderem zvonu ožily a z jejich nitra začala proudit nachově rudá krev, která ozdobně vystřikovala a naplňovala jejich prázdný obsah. Zámek osvítily zlaté svícny, jejichž plameny běhaly po stěnách Necropolis jako neposedné světlušky a tančily svůj věčný tanec.
Upír odvrátil pohled od všeho co se dělo venku a zamířil do sálu. Jeho podpatky tiše pluly po černých naleštěných parketách, na oknech visely černé závěsy a místnost byla plná černě a rudě oděných lidí.
Johny si změřil dav zkoumavým pohledem a na jeho tváři se opět objevil úsměv. Přešel až k malému pódiu kde stálo vyřezávané křeslo, které představovalo jeho trůn a poté se otočil k ostatním, „Všechny Vás tu vítám. Doufám, že se tu budete dobře bavit a dovoluji si tímto ples prohlásit za zahájený,“ tleskl a místnost naplnily mrtvé tóny varhanů.
Upíři v místnosti se dali do spořádaného tance, jejich kroky nebyly slyšet jakoby tam vůbec nebyly, rudé a černé šaty se míhaly sálem a oni tančili jako páry černých labutí na hladině mrtvého jezera.
Johny se dlouhou chvíli díval do obrovského zrcadla na zdi, které zobrazovalo jen prázdný sál se spoustou jídla, vína a krve. Poté se otočil a zamířil k jedné z upírek, jenž stály u stolů a popíjely krev. Poklonil se tmavovlásce a nabídl jí své rámě, „Smím prosit?“ otázal se a trpělivě čekal na odpověď.
Upírka přikývla a s úsměvem se do něj zavěsila. Dopluli spolu do středu parketu a přidali se k elegantnímu tanci. Když píseň skončila, tak se ozval tlumený potlesk všech tančících. Po jeho utichnutí Johny využil ticha a opět vystoupil na malé pódium, „Promiňte mi, že si na okamžik dovolím přerušit zábavu, ale musím říct pár slov kvůli kterých jsem vás sem svolal.“
Několik upírů si prohodilo zvědavé pohledy a místností zašumělo pár zvědavých slov.
Johny počkal až se opět uklidní, a poté pokračoval, „Určitě už si ï nejeden z vás,“ ukázal do davu místnosti, která teď poslouchal jen jeho, „položil otázku PROČ je lidí tolik a nás tak málo!? Vždyť MY jsme lepší než oni! Jsou to jen smrtelníci a my přesto hladovíme a schováváme se před jejich zbraněmi, ale PROČ!? Mohli by jsme je vyhladit. Jsme dokonalejší, nesmrtelní! Můžou to být jen loutky v našich rukách, loveni jak divá zvěř!“ jeho hlas naplňoval celou místnost.
„Je jich víc!“ ozval se jakýsi mladý upír, který stál v rohu místnosti a opíral se o stůl.
„Má pravdu! Nemá to cenu, přemohli by nás!“ zakřičela jakási upírka kousíček před pódiem.
Ticho rázem přetrhla hlasitá debata, která se snažila přijít na to jestli je nebo není pravda to co jim zde namlouvá.
Johny trpělivě sledoval dav dokud se opět neuklidnil. „Je jich sice víc,“ pokračoval, „ale my jsme téměř nesmrtelní! A máme zbraň, kterou jsme doteď neměli! Mohli by jsme se stát vládci celé téhle planety! Nejdříve zneškodnit lidi a po nich i vlkodlaky a všechny kteří by se nad nás chtěli povyšovat!“ Říkal to tak prostě jakoby to byla ta nezjednoduší věc na světě a snad tomu i věřil.
„Jakou zbraň!?“ ozvalo se ze z davu několik hlasů, které toto oznámení očividně překvapilo. „Asi mu přeskočilo.“ „Zešílel.“ „Ten nápad se mi líbí.“ „Blbost!“ „Ať nám řekne jakou zbraň.“ „Žádnou nemá.“ „Střílí si z nás!“ Sálem se ozývaly názoru spousty upírů.
Johny se usmál a počkal až se opět budou věnovat jen jemu, „Tuto zbraň.“ Zvedl ruku, na které se zatřpytil zlatý prsten s červenočerným znakem jing-jang. Ten se rozzářil zlatavou září a upíra obklopila mlha, vzápětí se z ní vynořila černá hlava draka.
Několik upírů slyšitelně zalapalo po dechu a Johny se spokojeně usmál, „Rád bych vám představil Agamanoma, naši tajnou zbraň.“
Mlha zmizela a před nimi stál obrovský černý drak s rudýma očima, blánou na křídlech, břišními šupinami, drápy a ostny. Elegantně roztáhnul svá mohutná křídla a vyfoukl obláček dýmu. Sál naplnil nadšený potlesk.
Agamanom vzlétl, ve vzduchu okolo sebe vytvořil obláček dýmu, jenž se změnil v mlhu, která ho pohltila. Zůstal po něm jen zářící prsten na Johnyho prstu.
Po ještě jednom velmi dlouhém potlesku se opět rozezněla hudba, která naplňovala i zahrady plné rudých a černých růží, který tvořila všemožné obrazce.
Johny si vzal zlatý pohár z okraje fontány a naplnil ho až po okraj krví, totéž udělala i tmavovláska s kterou předtím tančil. „Na lepší časy?“ pozvedla číši.
„Na lepší časy,“ přikývl a přiťukl si s ní, poté se zadíval do dálky na moře. Právě začala opravdová válka mezi upíry a lidmi a on byl připraven jí vyhrát.
Přesně v okamžiku kdy slunce zapadlo se z černého zámku ozval monotónní zvuk kostelního zvonu, jenž oznamoval příchod šesté hodiny večerní. Ptáčci v korunách stromů utichli. Všude se rozprostíralo hrobové ticho, které narušovalo jen šeptání větru a vrzání ztrouchnivělého dřeva.
Johny otevřel víko od černé vyřezávané a bohatě zdobené rakve a elegantně vstal. Rozhlédl se po své komnatě sladěné v Černých rudých barvách, a poté sáhl po slavnostním obleku s cylindrem a ebenovou hůlkou.
Když byl upraven podle svých představ, tak se zadívala do zrcadla, jenž odráželo obraz prázdné místnosti. Usmál se pro sebe, zavřel za sebou dveře komnaty a zamířil po schodišti dolů směrem do hlavního sálu.
V mezipatře se zastavil a zabočil k jednomu z balkónů, který mu poskytoval výhled do obrovské zahrady. K hlavní bráně se hrnuly zástupy slavnostně oděných lidí s bledými tvářemi. Z dálky se ozývalo šumění moře, jenž naráželo do skály, na které zámek stál.
Najednou to hlasité ticho opět prořízl ten zvučný tón kostelního zvonu aby dostál své povinnosti a oznámil všech, že právě přišla sedmá hodina večerní. Fontány s posledním úderem zvonu ožily a z jejich nitra začala proudit nachově rudá krev, která ozdobně vystřikovala a naplňovala jejich prázdný obsah. Zámek osvítily zlaté svícny, jejichž plameny běhaly po stěnách Necropolis jako neposedné světlušky a tančily svůj věčný tanec.
Upír odvrátil pohled od všeho co se dělo venku a zamířil do sálu. Jeho podpatky tiše pluly po černých naleštěných parketách, na oknech visely černé závěsy a místnost byla plná černě a rudě oděných lidí.
Johny si změřil dav zkoumavým pohledem a na jeho tváři se opět objevil úsměv. Přešel až k malému pódiu kde stálo vyřezávané křeslo, které představovalo jeho trůn a poté se otočil k ostatním, „Všechny Vás tu vítám. Doufám, že se tu budete dobře bavit a dovoluji si tímto ples prohlásit za zahájený,“ tleskl a místnost naplnily mrtvé tóny varhanů.
Upíři v místnosti se dali do spořádaného tance, jejich kroky nebyly slyšet jakoby tam vůbec nebyly, rudé a černé šaty se míhaly sálem a oni tančili jako páry černých labutí na hladině mrtvého jezera.
Johny se dlouhou chvíli díval do obrovského zrcadla na zdi, které zobrazovalo jen prázdný sál se spoustou jídla, vína a krve. Poté se otočil a zamířil k jedné z upírek, jenž stály u stolů a popíjely krev. Poklonil se tmavovlásce a nabídl jí své rámě, „Smím prosit?“ otázal se a trpělivě čekal na odpověď.
Upírka přikývla a s úsměvem se do něj zavěsila. Dopluli spolu do středu parketu a přidali se k elegantnímu tanci. Když píseň skončila, tak se ozval tlumený potlesk všech tančících. Po jeho utichnutí Johny využil ticha a opět vystoupil na malé pódium, „Promiňte mi, že si na okamžik dovolím přerušit zábavu, ale musím říct pár slov kvůli kterých jsem vás sem svolal.“
Několik upírů si prohodilo zvědavé pohledy a místností zašumělo pár zvědavých slov.
Johny počkal až se opět uklidní, a poté pokračoval, „Určitě už si ï nejeden z vás,“ ukázal do davu místnosti, která teď poslouchal jen jeho, „položil otázku PROČ je lidí tolik a nás tak málo!? Vždyť MY jsme lepší než oni! Jsou to jen smrtelníci a my přesto hladovíme a schováváme se před jejich zbraněmi, ale PROČ!? Mohli by jsme je vyhladit. Jsme dokonalejší, nesmrtelní! Můžou to být jen loutky v našich rukách, loveni jak divá zvěř!“ jeho hlas naplňoval celou místnost.
„Je jich víc!“ ozval se jakýsi mladý upír, který stál v rohu místnosti a opíral se o stůl.
„Má pravdu! Nemá to cenu, přemohli by nás!“ zakřičela jakási upírka kousíček před pódiem.
Ticho rázem přetrhla hlasitá debata, která se snažila přijít na to jestli je nebo není pravda to co jim zde namlouvá.
Johny trpělivě sledoval dav dokud se opět neuklidnil. „Je jich sice víc,“ pokračoval, „ale my jsme téměř nesmrtelní! A máme zbraň, kterou jsme doteď neměli! Mohli by jsme se stát vládci celé téhle planety! Nejdříve zneškodnit lidi a po nich i vlkodlaky a všechny kteří by se nad nás chtěli povyšovat!“ Říkal to tak prostě jakoby to byla ta nezjednoduší věc na světě a snad tomu i věřil.
„Jakou zbraň!?“ ozvalo se ze z davu několik hlasů, které toto oznámení očividně překvapilo. „Asi mu přeskočilo.“ „Zešílel.“ „Ten nápad se mi líbí.“ „Blbost!“ „Ať nám řekne jakou zbraň.“ „Žádnou nemá.“ „Střílí si z nás!“ Sálem se ozývaly názoru spousty upírů.
Johny se usmál a počkal až se opět budou věnovat jen jemu, „Tuto zbraň.“ Zvedl ruku, na které se zatřpytil zlatý prsten s červenočerným znakem jing-jang. Ten se rozzářil zlatavou září a upíra obklopila mlha, vzápětí se z ní vynořila černá hlava draka.
Několik upírů slyšitelně zalapalo po dechu a Johny se spokojeně usmál, „Rád bych vám představil Agamanoma, naši tajnou zbraň.“
Mlha zmizela a před nimi stál obrovský černý drak s rudýma očima, blánou na křídlech, břišními šupinami, drápy a ostny. Elegantně roztáhnul svá mohutná křídla a vyfoukl obláček dýmu. Sál naplnil nadšený potlesk.
Agamanom vzlétl, ve vzduchu okolo sebe vytvořil obláček dýmu, jenž se změnil v mlhu, která ho pohltila. Zůstal po něm jen zářící prsten na Johnyho prstu.
Po ještě jednom velmi dlouhém potlesku se opět rozezněla hudba, která naplňovala i zahrady plné rudých a černých růží, který tvořila všemožné obrazce.
Johny si vzal zlatý pohár z okraje fontány a naplnil ho až po okraj krví, totéž udělala i tmavovláska s kterou předtím tančil. „Na lepší časy?“ pozvedla číši.
„Na lepší časy,“ přikývl a přiťukl si s ní, poté se zadíval do dálky na moře. Právě začala opravdová válka mezi upíry a lidmi a on byl připraven jí vyhrát.