Hope
Naděje není vždy taková jaká se zdá být.
Stejně jako každý jiný den jsem i dnes seděl zahrabán ve své pracovně, která se spíše podobala ateliéru, nad téměř nemožnou hromadou papírů. Po stole i na zemi se válely všelijaké návrhy oblečků v apokalyptickém stylu, které by si na sebe mohla obléci jen modelka a nebo satanistka. Dále se tu daly najít jakékoliv kreslící potřeby a různé smlouvy a účty. Vůbec nic tu nebralo konce a agentura se řítila s kopce téměř vražednou rychlostí.
To chce změnu, neustále mi znělo v hlavě, když jsem právě dokončoval jeden ze svých oblíbených modelů a při tom se ještě stihl v duchu modlit aby to nebyl jeden z posledních, jenže nás už zachrání snad jen zázrak. Dotáhl jsem několik posledních detailů a začal sbírat papíry, poté jsem je téměř s láskou srovnal a uložil do sejfu v místnosti, poté jsme na sebe natáhl kožený kabát a zamkl za sebou dveře.
Domů jsem to měl jen pár kilometrů, tak jsem se rozhodl vzít to pěšky cestou okolo řeky. Jako obvykle jsem byl plně ponořen do svých myšlenek když v tom mě zaujala dívka sedící na lavičce.…Naděje je krása, oslňuje…Dlouhé černé vlasy s rudým melírem jí cuchal vítr, tvář zdobily černě namalované oči a krvavě rudé rty a oděv byl stejně temný jako její pohled.
Zadíval jsem se na ní a nakonec uznal, že by to asi šlo. Pomalu jsem došel k lavičce, „Dobrý den, mohla by jste mi říct kolik měříte?“
Věnovala mi naprosto chladný pohled, „Mohl by jste mi říct proč to potřebujete vědět?“ V jejím hlasu byla jistá arogance, avšak i zájem.
„Popravdě pracuji pro modelingovou agenturu a rád bych z Vás udělal naší novou tvář.“
Na tváři se jí objevil udivený výraz, „Ze mě? Proč?“
„Myslím, že se dokonale hodíte pro naší novou kolekci. K tomu z vás něco vyzařuje. A měla by jste slušný plat.“ Na peníze se chytne každá, prolétlo mi hlavou a já doufal, že se nepletu.
Když nic neříkala tak jsem jí podal vizitku, „Když si to do týdne rozmyslíte, tak buď přijďte do agentury a nebo zavolejte.“
Další den jsem stejně jako ten předešlý seděl u pracovního stolu a s nelibostí sledoval kupící se papíry když v tom zadrnčel telefon na stole. Zvedl jsem sluchátko, „Ano?“ otázal jsem se a čekal kdo se ozve.
„Je tady nějaká dívka a má vaší vizitku,“ ozval se hlas vrátné.
Srdce mi poskočilo radostí, „Pošlete jí ke mně do kanceláře,“ zavěsil jsem telefon.
Po pár minutách se ozvalo zaklepání na dveře, otevřel jsem je a nechal jí vstoupit. Gestem jsem jí naznačil ať se posadí a sám si sedl za stůl. „Vypadá to, že jste se přeci jen rozhodla přijít.“
„Zkusit se má všechno,“ usmála se.
„To je pravda.“ Přikývl jsem. „Pro začátek mi řekněte vaší výšku a jméno.“ Na adresu jsem se ani nezkoušel ptát a začal jsem mezi papíry na stole hledat připravenou smlouvu.
„Mám 167cm a můžete mi říkat Vea,“ odpověděla a se zájmem vzala do ruky jeden z návrhů. „Jste dělal vy?“
„Ano, všechno to je moje práce.
„Jsou dost dobré.“
„Myslím, že ten styl by Vám mohl sednout.“ Nervózně jsem zvedl pohled, „A ještě,“ odmlčel jsem se, „mohla by jste mi ukázat ruce?“
„Cože? Nic proti, ale…“ zarazila se, „tak dobrá. Proč ne?“ Sundala si síťované rukavičky a natáhla ruce. Až na pár jizev nic. Radši jsem se neptal kde k nim přišla a přikývl.
„Tady mi to podepište,“ ukázal jsem na smlouvu a podal jí pero. „Výborně, sekretářka Vám ukáže kde můžete dočasně bydlet a seznámí Vás s vaším programem.“
Po několika měsících se konala naše velká přehlídka. Byli sezváni všichni kdo v tomto světě něco znamenají a já chtěl do světa uvést naší novou tvář, Veu. Buď půjde agentura stejně k čertu a nebo jí zachrání, vlastně nemáme vůbec co ztratit.
Nervózně jsem sledoval modelky nalíčené černými barvami a extravagantní účesy, jenž jim dodávaly na eleganci a upravoval poslední nedostatky na modelech. Vypadalo to tu jak před plesem upírů. Usmál jsem se. Ano, je to tak, svět se mění.
Pár minut před zahájením jsme se vytratil do hlavního sálu abych z té podívané i já něco měl. Pozdravil jsem se z několika přáteli a světla zhasla. Osvětleno zůstalo jen molo a to nenápadným bílým světlem.
Sál naplnily rockové a metalové rytmy stylu jako jsou například Evanescence, Apocalyptika a Nightwish. Molo ozářily rudé reflektory a objevily se první dvě modelky.
Jedna měla dlouhé černé vlasy, černý korzet, dlouhou rudou sukni a po rukách se platily síťované rukavičky. Druhá vlastnila blond vlasy vyčesané do extravagantního účesu, rudé triko, krátkou černou sukni a děrované punčochy.
Několik dalších minut se na molu střídaly jedna za druhou a předváděli temné modely, poté je následovala i mužská část oděna většinou v kůži a nechyběly ani zbraně.
A pak přišla Vea. Když se objevila na začátku mola, tak v davu zašumělo, velmi extravagantní model nesla s neuvěřitelnou lehkostí, oči měla naprosto černé stejně jako vlasy, které zdobilo několik rudých pramínků. Udělala několik otoček…V její stopě svět hypnotizuje…Usmála se a zmizela z mola.
Ten večer se objevila ještě mnohokrát a pokaždé působila, tak jak nikdy žádná jiná, měla v sobě něco co dělalo dojem na společnost zde…Milion záblesků milion úsměvů…Ze všech stran se objevovaly záblesky a ozývalo se cvakání fotoaparátů… A na molu letí ve stylu…Vždy se tvářila, tak sebevědomě, že bylo jasné, že to co tady předvádí je její styl, že se v tom cítí jako orel, jenž může roztáhnout křídla a letět.
Když jsem o několik dní později stál u trafiky s novinami, tak jsem nemohl přehlédnout téměř nekonečné množství titulků typu: Kdo je tajemná Vea? Čím tak uchvátila? Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Jak se octla na Molu slávy? Milenka nejmladšího módního návrháře? Ano, bylo jich tam opravdu hodně.
Vzal jsem do ruky noviny s titulkem Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? a otevřel určitou stránku.
Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Takové a podobné otázky zaznívají celým světem šoubyznysu po Sobotní přehlídce mladého a jistě velmi talentovaného módního návrháře Alexandra Dragona(21), který je též zván Dragon.
Je jeden z nejmladších návrhářů v tomto oboru v naší republice, ale již dnes můžeme s jistotou říct, že o něm ještě mnohokrát uslyšíme.
Jeho malá firma Dragonest měla v poslední době sice veliké finanční problémy, ale Alex se je rozhodl řešit a uvedl svou novou hvězdu, která nám byla představena jako Vea. Podařilo se nám pro Vás získat odpovědi na několik otázek, od této tajemné slečny, jenž snad vnesou aspoň trochu světla do jejího života zahaleného mlhou.
1.. Jak jste se dostala na místo modelky ve firmě Dragonest?
Dostala jsem nabídku od Alexandra Dragona abych pro něj pracovala a já přijala
2. Kde jste se potkaly?
Zde ve městě.
3. Můžeme se zeptat při jaké příležitosti?
Ano, zeptat se můžete. *usmívá se*
4. A odpovíte nám?
Bohužel ne, lituji. Omlouvám se, ale budu muset jít.
A nakonec pro Vás máme takovou zajímavou „tabulku s údaji“ o naší tajemné neznámé.
1. Jméno: Vea
2. Věk: 19
3. Datum narození: 7.7.1988 (Rak
4. Výška: 168cm
5. Barva očí: hnědá
6. Vlasy: černá
Usmál jsem se, nikdo neví kde se vzala a to přitahuje pozornost, výborně. Jediný kdo ví co je zač jsem já. Všichni jí považují za anděla… Ale ona je srdce z temnoty…Ale já vím, že není. Je jiná než my ostatní…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…Nejspíše díky své odlišnosti se dokázala, tak rychle vyšplhat a získat obdiv a slávu…Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…Ale měla by si uvědomit, že sláva není věčná, že je věčná jen málokdy…Když nikdo nedoufá.
Zaklepal jsem na dveře bytu kde nyní bydlela Vea, ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se lehce pootevřely. Vešel jsem dovnitř. Když jsem zjistil, že Vea je v koupelně, tak jsem položil rudou růži na stůl v obývacím pokoji a posadil se do křesla. Čas se pomalu táhnul a já o ni začínal mít strach. Ano, omámila mě nejen svou krásou, ale i láskou.
Pomalu jsem pootevřel dveře koupelny…Bolest a sláva, ruka v ruce…Vea seděla opřená o stěnu, v pravé ruce svírala černý obřadní nůž a levou zdobilo několik šrámů. Téměř zhypnotizovaně sledovala černou sochu draka s růží v pařátech.
Když jsem si té sochy všiml, tak mi přejel mráz po zádech. Byla divná. Nemůžu říct, že by to nebyla kvalitní práce, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Připadala mi jako prokletá. „Co je to za sochu?“ otázal jsem se potichu.
„Je to duplikát sochy z jednoho náhrobku,“ odpověděla po krátkém váhání.
„Z náhrobku?“ nechápavě jsem sochu sledoval.
Jen přikývla, zasunula dýku do pochvy a nechala ji ležet na zemi.
Trošku jsem z nervózněl, možná by bylo lepší nechat ji chvíli v klidu, ale jakoby mi četla myšlenky jen zavrtěla hlavou. „Dej mi pět minut a já se obléknu.“
Opět jsem se posadil v obýváku a čekal než se objevila mezi dveřmi. Zase jí to slušelo. Dlouhé ghotic šaty, kanady a rukavičky. Vše dokonale sladěno, měla talent v módním cítění, to jsem jí musel nechat.
Usmála se, „Půjdeme?“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem a nabídl jí rámě.
Vešli jsme do sálu plného lidí. Všichni se za námi otáčeli. Tedy spíše, všichni se za ní otáčeli. Byla dokonalá. Ladně proplouvala mezi hosty a vyhýbala se komukoliv kdo působil jako zvědavý novinář…Obětuje nejvyšší cenu…Zapřísáhl jsem se, že každý kdo by o ní chtěl vědět něco víc a tím jí ničit kariéru zemře.
Zadíval jsem se jak upijí u baru ze sklenice rudé víno…Jako jed v její ruce…Působila téměř démonicky.
Někdo mi zaklepal na rameno. Otočil jsem. Byl to Peter, můj právník a starý přítel, dali jsme se do dlouhého hovoru a když jsem e opět zadíval k baru, tak tam nebyla…Jako šepot byla pryč.
Peter se usmál, „když je na molu, tak vypadá jako anděl, který právě padá z nebe“…Jako když anděl padá…“Tak kápni božskou, odkud si jí vytáhl?“
„Tak dobře,“ rezignoval jsem…Ale ona je srdce z temnoty…“Objevil jsem jí jednou když jsem šel domů z práce. Byla oblečena podobně jako dnes, na molu, prostě v ghotic stylu a něco z ní vyzařovalo.“
„V čem je problém? Jede v něčem?“
„Proč by měla?“ odpověděl jsem naprosto chladně.
„No, já jen, že od ní držíš veškeré novináře, tak daleko od ní.“
„Víš, ona je jiná,“ zamyslel jsem se…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…“Je temná,“ nic lepšího mě nenapadlo.
Peter se rozesmál, „Hlavně ti pořádně leze na mozek.“… Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…“Nezapomeň, že sláva vydrží dlouho jen když v to nedoufáš,“ zopakoval frázi, kterou jsem mu kdysi řekl já… Když nikdo nedoufá.
Opět jsem stál před jejími dveřmi s růží v ruce, otevřela mi a řekla ať na ní počkám v obýváku. Posadil jsem se a dal růži do vázy, která tam posledně nebyla.
Když se vrátila, tak měla v ruce dvě sklenice s vínem. Jednu položila přede mne a z druhé upíjela víno…Jako jed v její ruce…Opět na mě působila tím démonickým dojmem.
Upil jsem ze sklenice a před očima se mi začali tvořit mžitky…Jako šepot byla pryč…Rozhlížel jsem se, ale nikdy nebyla…Jako anděl…Když jsem jí opět spařil padala k zemi…Anděl padá. Chtěl jsem jí pomoci, ale usnul jsem, mohlo za to víno.
Jak jsem později zjistil dala mi do něj uspávací prášky. Nejspíše nedokázala unést zlo tohoto světa a mě tu potřeboval, protože nechtěla zemřít sama. Nikdy už nepotkám tak úžasnou dívku jako byla ona. Navždy mě bude tížit samota a sen, jenž mě teď pronásleduje každou noc.
Červené víno měnící se v Zelený jed… Jako jed v její ruce…Pak se rozplývá a mizím i před očima… Jako šepot byla pryč…Celá v černém stojí nade mnou a na zádech má černá křídla… Jako anděl…A pak padá k zemi a já ji nemohu chytit…Anděl padá.
Stejně jako každý jiný den jsem i dnes seděl zahrabán ve své pracovně, která se spíše podobala ateliéru, nad téměř nemožnou hromadou papírů. Po stole i na zemi se válely všelijaké návrhy oblečků v apokalyptickém stylu, které by si na sebe mohla obléci jen modelka a nebo satanistka. Dále se tu daly najít jakékoliv kreslící potřeby a různé smlouvy a účty. Vůbec nic tu nebralo konce a agentura se řítila s kopce téměř vražednou rychlostí.
To chce změnu, neustále mi znělo v hlavě, když jsem právě dokončoval jeden ze svých oblíbených modelů a při tom se ještě stihl v duchu modlit aby to nebyl jeden z posledních, jenže nás už zachrání snad jen zázrak. Dotáhl jsem několik posledních detailů a začal sbírat papíry, poté jsem je téměř s láskou srovnal a uložil do sejfu v místnosti, poté jsme na sebe natáhl kožený kabát a zamkl za sebou dveře.
Domů jsem to měl jen pár kilometrů, tak jsem se rozhodl vzít to pěšky cestou okolo řeky. Jako obvykle jsem byl plně ponořen do svých myšlenek když v tom mě zaujala dívka sedící na lavičce.…Naděje je krása, oslňuje…Dlouhé černé vlasy s rudým melírem jí cuchal vítr, tvář zdobily černě namalované oči a krvavě rudé rty a oděv byl stejně temný jako její pohled.
Zadíval jsem se na ní a nakonec uznal, že by to asi šlo. Pomalu jsem došel k lavičce, „Dobrý den, mohla by jste mi říct kolik měříte?“
Věnovala mi naprosto chladný pohled, „Mohl by jste mi říct proč to potřebujete vědět?“ V jejím hlasu byla jistá arogance, avšak i zájem.
„Popravdě pracuji pro modelingovou agenturu a rád bych z Vás udělal naší novou tvář.“
Na tváři se jí objevil udivený výraz, „Ze mě? Proč?“
„Myslím, že se dokonale hodíte pro naší novou kolekci. K tomu z vás něco vyzařuje. A měla by jste slušný plat.“ Na peníze se chytne každá, prolétlo mi hlavou a já doufal, že se nepletu.
Když nic neříkala tak jsem jí podal vizitku, „Když si to do týdne rozmyslíte, tak buď přijďte do agentury a nebo zavolejte.“
Další den jsem stejně jako ten předešlý seděl u pracovního stolu a s nelibostí sledoval kupící se papíry když v tom zadrnčel telefon na stole. Zvedl jsem sluchátko, „Ano?“ otázal jsem se a čekal kdo se ozve.
„Je tady nějaká dívka a má vaší vizitku,“ ozval se hlas vrátné.
Srdce mi poskočilo radostí, „Pošlete jí ke mně do kanceláře,“ zavěsil jsem telefon.
Po pár minutách se ozvalo zaklepání na dveře, otevřel jsem je a nechal jí vstoupit. Gestem jsem jí naznačil ať se posadí a sám si sedl za stůl. „Vypadá to, že jste se přeci jen rozhodla přijít.“
„Zkusit se má všechno,“ usmála se.
„To je pravda.“ Přikývl jsem. „Pro začátek mi řekněte vaší výšku a jméno.“ Na adresu jsem se ani nezkoušel ptát a začal jsem mezi papíry na stole hledat připravenou smlouvu.
„Mám 167cm a můžete mi říkat Vea,“ odpověděla a se zájmem vzala do ruky jeden z návrhů. „Jste dělal vy?“
„Ano, všechno to je moje práce.
„Jsou dost dobré.“
„Myslím, že ten styl by Vám mohl sednout.“ Nervózně jsem zvedl pohled, „A ještě,“ odmlčel jsem se, „mohla by jste mi ukázat ruce?“
„Cože? Nic proti, ale…“ zarazila se, „tak dobrá. Proč ne?“ Sundala si síťované rukavičky a natáhla ruce. Až na pár jizev nic. Radši jsem se neptal kde k nim přišla a přikývl.
„Tady mi to podepište,“ ukázal jsem na smlouvu a podal jí pero. „Výborně, sekretářka Vám ukáže kde můžete dočasně bydlet a seznámí Vás s vaším programem.“
Po několika měsících se konala naše velká přehlídka. Byli sezváni všichni kdo v tomto světě něco znamenají a já chtěl do světa uvést naší novou tvář, Veu. Buď půjde agentura stejně k čertu a nebo jí zachrání, vlastně nemáme vůbec co ztratit.
Nervózně jsem sledoval modelky nalíčené černými barvami a extravagantní účesy, jenž jim dodávaly na eleganci a upravoval poslední nedostatky na modelech. Vypadalo to tu jak před plesem upírů. Usmál jsem se. Ano, je to tak, svět se mění.
Pár minut před zahájením jsme se vytratil do hlavního sálu abych z té podívané i já něco měl. Pozdravil jsem se z několika přáteli a světla zhasla. Osvětleno zůstalo jen molo a to nenápadným bílým světlem.
Sál naplnily rockové a metalové rytmy stylu jako jsou například Evanescence, Apocalyptika a Nightwish. Molo ozářily rudé reflektory a objevily se první dvě modelky.
Jedna měla dlouhé černé vlasy, černý korzet, dlouhou rudou sukni a po rukách se platily síťované rukavičky. Druhá vlastnila blond vlasy vyčesané do extravagantního účesu, rudé triko, krátkou černou sukni a děrované punčochy.
Několik dalších minut se na molu střídaly jedna za druhou a předváděli temné modely, poté je následovala i mužská část oděna většinou v kůži a nechyběly ani zbraně.
A pak přišla Vea. Když se objevila na začátku mola, tak v davu zašumělo, velmi extravagantní model nesla s neuvěřitelnou lehkostí, oči měla naprosto černé stejně jako vlasy, které zdobilo několik rudých pramínků. Udělala několik otoček…V její stopě svět hypnotizuje…Usmála se a zmizela z mola.
Ten večer se objevila ještě mnohokrát a pokaždé působila, tak jak nikdy žádná jiná, měla v sobě něco co dělalo dojem na společnost zde…Milion záblesků milion úsměvů…Ze všech stran se objevovaly záblesky a ozývalo se cvakání fotoaparátů… A na molu letí ve stylu…Vždy se tvářila, tak sebevědomě, že bylo jasné, že to co tady předvádí je její styl, že se v tom cítí jako orel, jenž může roztáhnout křídla a letět.
Když jsem o několik dní později stál u trafiky s novinami, tak jsem nemohl přehlédnout téměř nekonečné množství titulků typu: Kdo je tajemná Vea? Čím tak uchvátila? Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Jak se octla na Molu slávy? Milenka nejmladšího módního návrháře? Ano, bylo jich tam opravdu hodně.
Vzal jsem do ruky noviny s titulkem Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? a otevřel určitou stránku.
Anděl na Zemi nebo jen obyčejná holka? Takové a podobné otázky zaznívají celým světem šoubyznysu po Sobotní přehlídce mladého a jistě velmi talentovaného módního návrháře Alexandra Dragona(21), který je též zván Dragon.
Je jeden z nejmladších návrhářů v tomto oboru v naší republice, ale již dnes můžeme s jistotou říct, že o něm ještě mnohokrát uslyšíme.
Jeho malá firma Dragonest měla v poslední době sice veliké finanční problémy, ale Alex se je rozhodl řešit a uvedl svou novou hvězdu, která nám byla představena jako Vea. Podařilo se nám pro Vás získat odpovědi na několik otázek, od této tajemné slečny, jenž snad vnesou aspoň trochu světla do jejího života zahaleného mlhou.
1.. Jak jste se dostala na místo modelky ve firmě Dragonest?
Dostala jsem nabídku od Alexandra Dragona abych pro něj pracovala a já přijala
2. Kde jste se potkaly?
Zde ve městě.
3. Můžeme se zeptat při jaké příležitosti?
Ano, zeptat se můžete. *usmívá se*
4. A odpovíte nám?
Bohužel ne, lituji. Omlouvám se, ale budu muset jít.
A nakonec pro Vás máme takovou zajímavou „tabulku s údaji“ o naší tajemné neznámé.
1. Jméno: Vea
2. Věk: 19
3. Datum narození: 7.7.1988 (Rak
4. Výška: 168cm
5. Barva očí: hnědá
6. Vlasy: černá
Usmál jsem se, nikdo neví kde se vzala a to přitahuje pozornost, výborně. Jediný kdo ví co je zač jsem já. Všichni jí považují za anděla… Ale ona je srdce z temnoty…Ale já vím, že není. Je jiná než my ostatní…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…Nejspíše díky své odlišnosti se dokázala, tak rychle vyšplhat a získat obdiv a slávu…Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…Ale měla by si uvědomit, že sláva není věčná, že je věčná jen málokdy…Když nikdo nedoufá.
Zaklepal jsem na dveře bytu kde nyní bydlela Vea, ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se lehce pootevřely. Vešel jsem dovnitř. Když jsem zjistil, že Vea je v koupelně, tak jsem položil rudou růži na stůl v obývacím pokoji a posadil se do křesla. Čas se pomalu táhnul a já o ni začínal mít strach. Ano, omámila mě nejen svou krásou, ale i láskou.
Pomalu jsem pootevřel dveře koupelny…Bolest a sláva, ruka v ruce…Vea seděla opřená o stěnu, v pravé ruce svírala černý obřadní nůž a levou zdobilo několik šrámů. Téměř zhypnotizovaně sledovala černou sochu draka s růží v pařátech.
Když jsem si té sochy všiml, tak mi přejel mráz po zádech. Byla divná. Nemůžu říct, že by to nebyla kvalitní práce, ale neměl jsem z ní dobrý pocit. Připadala mi jako prokletá. „Co je to za sochu?“ otázal jsem se potichu.
„Je to duplikát sochy z jednoho náhrobku,“ odpověděla po krátkém váhání.
„Z náhrobku?“ nechápavě jsem sochu sledoval.
Jen přikývla, zasunula dýku do pochvy a nechala ji ležet na zemi.
Trošku jsem z nervózněl, možná by bylo lepší nechat ji chvíli v klidu, ale jakoby mi četla myšlenky jen zavrtěla hlavou. „Dej mi pět minut a já se obléknu.“
Opět jsem se posadil v obýváku a čekal než se objevila mezi dveřmi. Zase jí to slušelo. Dlouhé ghotic šaty, kanady a rukavičky. Vše dokonale sladěno, měla talent v módním cítění, to jsem jí musel nechat.
Usmála se, „Půjdeme?“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem a nabídl jí rámě.
Vešli jsme do sálu plného lidí. Všichni se za námi otáčeli. Tedy spíše, všichni se za ní otáčeli. Byla dokonalá. Ladně proplouvala mezi hosty a vyhýbala se komukoliv kdo působil jako zvědavý novinář…Obětuje nejvyšší cenu…Zapřísáhl jsem se, že každý kdo by o ní chtěl vědět něco víc a tím jí ničit kariéru zemře.
Zadíval jsem se jak upijí u baru ze sklenice rudé víno…Jako jed v její ruce…Působila téměř démonicky.
Někdo mi zaklepal na rameno. Otočil jsem. Byl to Peter, můj právník a starý přítel, dali jsme se do dlouhého hovoru a když jsem e opět zadíval k baru, tak tam nebyla…Jako šepot byla pryč.
Peter se usmál, „když je na molu, tak vypadá jako anděl, který právě padá z nebe“…Jako když anděl padá…“Tak kápni božskou, odkud si jí vytáhl?“
„Tak dobře,“ rezignoval jsem…Ale ona je srdce z temnoty…“Objevil jsem jí jednou když jsem šel domů z práce. Byla oblečena podobně jako dnes, na molu, prostě v ghotic stylu a něco z ní vyzařovalo.“
„V čem je problém? Jede v něčem?“
„Proč by měla?“ odpověděl jsem naprosto chladně.
„No, já jen, že od ní držíš veškeré novináře, tak daleko od ní.“
„Víš, ona je jiná,“ zamyslel jsem se…Veškerá naděje, lež, ztracení a rozpolcení…“Je temná,“ nic lepšího mě nenapadlo.
Peter se rozesmál, „Hlavně ti pořádně leze na mozek.“… Veškerá sláva je pomíjivá jako láska…“Nezapomeň, že sláva vydrží dlouho jen když v to nedoufáš,“ zopakoval frázi, kterou jsem mu kdysi řekl já… Když nikdo nedoufá.
Opět jsem stál před jejími dveřmi s růží v ruce, otevřela mi a řekla ať na ní počkám v obýváku. Posadil jsem se a dal růži do vázy, která tam posledně nebyla.
Když se vrátila, tak měla v ruce dvě sklenice s vínem. Jednu položila přede mne a z druhé upíjela víno…Jako jed v její ruce…Opět na mě působila tím démonickým dojmem.
Upil jsem ze sklenice a před očima se mi začali tvořit mžitky…Jako šepot byla pryč…Rozhlížel jsem se, ale nikdy nebyla…Jako anděl…Když jsem jí opět spařil padala k zemi…Anděl padá. Chtěl jsem jí pomoci, ale usnul jsem, mohlo za to víno.
Jak jsem později zjistil dala mi do něj uspávací prášky. Nejspíše nedokázala unést zlo tohoto světa a mě tu potřeboval, protože nechtěla zemřít sama. Nikdy už nepotkám tak úžasnou dívku jako byla ona. Navždy mě bude tížit samota a sen, jenž mě teď pronásleduje každou noc.
Červené víno měnící se v Zelený jed… Jako jed v její ruce…Pak se rozplývá a mizím i před očima… Jako šepot byla pryč…Celá v černém stojí nade mnou a na zádech má černá křídla… Jako anděl…A pak padá k zemi a já ji nemohu chytit…Anděl padá.