Volání divočiny
Mňoukla. Hlasitěji a hlubším hlasem než obvykle. Copak ho nevarovala? Nechtěla aby šel ven když pod dveřmi začal pronikat první proužek šedavého dýmu? Neškrábala snad na dveře když za okny vyšlehl jasně oranžový jazyk hladového plamene? Ne, on ji neposlechl… a teď leží na boku uprostřed zakouřené místnosti a nehýbe se…
Nezbýval čas. Kočka se rozhlédla, přeskočila bezvládné tělo a odrazila se.
Jako nadpřirozená bytost vyrazila okno a přistála na všech čtyřech, načež zamrskala ocasem,rozeběhla se pryč od hořícího domu a na silnici zkřížila cestu velikému červenému autu s houkajícími sirénami a spoustou mužů na palubě…
***
„Už víme kdo to je?“
Do kanceláře přišel vysoký muž s hromádkou papírů v ruce.
„Ano. Peter Jarsel. Svobodný. Žádné děti, příbuzní, ani rodina, žádní pozůstalí. Žil sám společně s kočkou.“
„Víme příčinu a čas úmrtí?“
„Částečně. Čas smrti: 23:27. Příčina je udušení kouřem. Nešťastná náhoda je vyloučena, požár byl úmyslně založen jak dokazují stopy benzinu, které jsme našli“
„Máte nějaké stopy které by usvědčily žháře?“
„Ne pane… Vše bylo zřejmě dokonale připraveno a oheň by zničil případné chyby v plánu…“
„Dobře, pokračujte tedy v pátrání.“
Muž položil desky na stůl a odkráčel.
***
Dívala se na kouřící trosky něčeho, co jí kdysi bývalo domovem. Byla tak bláhová…
Zapomněla na svět okolo díky jedinému člověkovi. Tvoru kterému se vždycky tak vysmívala…
Vtom mezi jejich důvěrný vztah vjel jako ledová dýka úplně cizí člověk a plameny zničily jejich dům a domov…
Zamňoukala. Otočila hlavu a spatřila partičku vysokých chlapců. Měla s touhle bandou svoje zkušenosti. Vždycky si jí vyčíhli aby jí chytili a tahali, štípali, stříhali fousky, lámali drápky nebo propalovali kožich…
Její pán se jí pokaždé zastal a zakročil. Jenže teď tady nebyl…
Uslyšela smích. Rozhlédla se a zjistila, že je obklíčená. Jediná cesta vedla zadem, ale tam byly ještě žhavé domovní trosky.
Co teď? Vyděšeně těkala očima z jednoho na druhého a hrdla se jí vydralo zavrčení… Divočejší než by se dalo od kočky čekat…
Kluci se jenom zasmáli. Vytasila drápy a prvního sekla. Ucukl a ona se hbitě vyhnula ráně kterou měla dostat.
Normální kočka by se bývala převrátila na bok aby mohla bojovat všemi čtyřmi sadami drápů. Tahle však věděla, že by klukům poskytla jen příležitost pro to jí vzít pevnou půdu pod nohama a učinit jí tak nejzranitelnější…
Ne. Ztratit zem pod tlapami znamenalo zemřít. Jednou se převrátíš na bok a je konec.
Ucítila jak se jí někdo dotýká na boku. Bleskově se otočila a zasyčela na dalšího chlapce, ale znovu se jí někdo pokusil chytit…
Oči jí zaplály vzteklým plamenem. Odrazila se a skočila jednomu do tváře až ho povalila, zaprskala na rozloučenou a zmizela v blízkém lesíku.
***
Kočka opatrně našlapovala na zem posetou jehličím a kličkovala mezi stromy. Zklidnila dech a zbystřila všechny smysly na maximum. Přece jen, i když pocházela z divočiny, ty čtyři roky žila s člověkem a nástrahy přírody už dávno zapomněla…
Ztuhla uprostřed kroku. Uslyšela šelest a do nosu ji udeřil pach neznáma. Okamžik potom ho uviděla-osamělý vlk s šedivou srstí brázdil čenichem zem a hledal stopu něčeho k snědku. Byla to vlčice. Hledala potravu pro sebe a celou rodinku hladovějících vlčat. Otočila hlavu směrem ke kočce, která jako by přimrzla z zemi. Jenom stála a zírala…
Vlčice na ní skočila, když vtom kočka uhnula a odběhla mezi stromy. Zjistila, že plýtvat silami na honění kočky je zbytečné a tak se radši vydala po čerstvé králičí stopě.
Kočka proběhla mezi dvěma stromy a ocitla se na velké mýtině. Všude kolem se rozléhalo volání… Volání jejího druhu, zvuky které jí předávaly nutkání rozeběhnout se za nimi a nechat vesnici za zády…
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Obklopil jí pocit, který znala, velice důvěrně, ale také ho velmi dlouho necítila…Kolem ní se objevila kouřová clona, která zakryla výhled na další dění všem nechtěným pozorovatelům…
Zatímco uvnitř oblaku se kočce protáhl čenich, prodloužily uši, zmohutněly tlapy a z paprsku magie se zhmotnila velká křídla…
A za okamžik oblak opadl a na plácku stála dračice s tmavě modrými šupinami které se ve svitu měsíce matně leskly, dlouhýma kočičíma ušima a fialovýma očima, mohutnými tlapami se zasouvatelnými svítivě žlutými spáry a velikými křídly s vínově rudou kožnatou blánou.
Dračice se už už odrážela aby vyslechla volání lesa, když jí k zemi přikovala jediná myšlenka.
Pomstí smrt toho kdo se o ní celé ty roky staral. Najde ho i kdyby měla proletět celou vesnici, jít od domu k domu a prozkoumat každého člověka. Odrazila se, zamávala křídly a přeletěla lesík.
Nemusela dlouho hledat. Nad polorozpadlou ohořelou stavbou se stále vznášel pach toho, kdo je minulé noci navštívil. A vzápětí už ho objevila, jak obchází trosky a čeká na příležitost ukrást jakékoli cennosti, které tam zůstaly.
Z hrdla se dračici vydralo temné zavrčení. Pomalu, potichu se připlížila až těsně k němu… Ještě chvíli čekala, pak vyrazila.
Byla vcelku malá na poměry draků. Dospělému člověkovi dosahovala hřbetem nad lokty.
Muž byl velice překvapen, když otočil hlavou za vrčením a zrovna na něj skákala přerostlá ještěrka s křídly, vlající hřívou, napřaženými tlapami s drápy a tlamou plnou zubů. Instinktivně před sebe napřáhl ruku, což mu asi zachránilo život.
Dračice útočila jako rozzuřený vlk který dostal jako novou zbraň tlapy s ostrými drápy, nebylo v ní ani stopy po kočičím jednání. Sápala se na hrdlo, kde bušil zdroj života. Muž měl v okamžení předloktí rozerváno na kost a snažil se doklopýtat do bezpečí vesnice. Jenže zakopl o kámen stojící mu v cestě. To se mu stalo osudným. Rozpřáhl ruce aby udržel rovnováhu, v tu chvíli dračice vyskočila a zakousla se do odhaleného krku…
Pustila se a zvolna odskočila na zem. Muž se chrčivě chytil za hrdlo a svalil se na asfaltovou silnici…
Veliká ještěrka s křídly umírajícího chladně obešla a rozeběhla se k lesu.
Teď už konečně mohla s klidným svědomím opustit místo, ke kterému byla čtyři roky připoutána a kde teď všechna pouta praskla…
Roztáhla tedy křídla, odrazila se do vzduchu a svištěla oblohou, aby se navrátila ke svým zapomenutým druhům.
Letěla vyslyšet volání divočiny…
Nezbýval čas. Kočka se rozhlédla, přeskočila bezvládné tělo a odrazila se.
Jako nadpřirozená bytost vyrazila okno a přistála na všech čtyřech, načež zamrskala ocasem,rozeběhla se pryč od hořícího domu a na silnici zkřížila cestu velikému červenému autu s houkajícími sirénami a spoustou mužů na palubě…
***
„Už víme kdo to je?“
Do kanceláře přišel vysoký muž s hromádkou papírů v ruce.
„Ano. Peter Jarsel. Svobodný. Žádné děti, příbuzní, ani rodina, žádní pozůstalí. Žil sám společně s kočkou.“
„Víme příčinu a čas úmrtí?“
„Částečně. Čas smrti: 23:27. Příčina je udušení kouřem. Nešťastná náhoda je vyloučena, požár byl úmyslně založen jak dokazují stopy benzinu, které jsme našli“
„Máte nějaké stopy které by usvědčily žháře?“
„Ne pane… Vše bylo zřejmě dokonale připraveno a oheň by zničil případné chyby v plánu…“
„Dobře, pokračujte tedy v pátrání.“
Muž položil desky na stůl a odkráčel.
***
Dívala se na kouřící trosky něčeho, co jí kdysi bývalo domovem. Byla tak bláhová…
Zapomněla na svět okolo díky jedinému člověkovi. Tvoru kterému se vždycky tak vysmívala…
Vtom mezi jejich důvěrný vztah vjel jako ledová dýka úplně cizí člověk a plameny zničily jejich dům a domov…
Zamňoukala. Otočila hlavu a spatřila partičku vysokých chlapců. Měla s touhle bandou svoje zkušenosti. Vždycky si jí vyčíhli aby jí chytili a tahali, štípali, stříhali fousky, lámali drápky nebo propalovali kožich…
Její pán se jí pokaždé zastal a zakročil. Jenže teď tady nebyl…
Uslyšela smích. Rozhlédla se a zjistila, že je obklíčená. Jediná cesta vedla zadem, ale tam byly ještě žhavé domovní trosky.
Co teď? Vyděšeně těkala očima z jednoho na druhého a hrdla se jí vydralo zavrčení… Divočejší než by se dalo od kočky čekat…
Kluci se jenom zasmáli. Vytasila drápy a prvního sekla. Ucukl a ona se hbitě vyhnula ráně kterou měla dostat.
Normální kočka by se bývala převrátila na bok aby mohla bojovat všemi čtyřmi sadami drápů. Tahle však věděla, že by klukům poskytla jen příležitost pro to jí vzít pevnou půdu pod nohama a učinit jí tak nejzranitelnější…
Ne. Ztratit zem pod tlapami znamenalo zemřít. Jednou se převrátíš na bok a je konec.
Ucítila jak se jí někdo dotýká na boku. Bleskově se otočila a zasyčela na dalšího chlapce, ale znovu se jí někdo pokusil chytit…
Oči jí zaplály vzteklým plamenem. Odrazila se a skočila jednomu do tváře až ho povalila, zaprskala na rozloučenou a zmizela v blízkém lesíku.
***
Kočka opatrně našlapovala na zem posetou jehličím a kličkovala mezi stromy. Zklidnila dech a zbystřila všechny smysly na maximum. Přece jen, i když pocházela z divočiny, ty čtyři roky žila s člověkem a nástrahy přírody už dávno zapomněla…
Ztuhla uprostřed kroku. Uslyšela šelest a do nosu ji udeřil pach neznáma. Okamžik potom ho uviděla-osamělý vlk s šedivou srstí brázdil čenichem zem a hledal stopu něčeho k snědku. Byla to vlčice. Hledala potravu pro sebe a celou rodinku hladovějících vlčat. Otočila hlavu směrem ke kočce, která jako by přimrzla z zemi. Jenom stála a zírala…
Vlčice na ní skočila, když vtom kočka uhnula a odběhla mezi stromy. Zjistila, že plýtvat silami na honění kočky je zbytečné a tak se radši vydala po čerstvé králičí stopě.
Kočka proběhla mezi dvěma stromy a ocitla se na velké mýtině. Všude kolem se rozléhalo volání… Volání jejího druhu, zvuky které jí předávaly nutkání rozeběhnout se za nimi a nechat vesnici za zády…
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Obklopil jí pocit, který znala, velice důvěrně, ale také ho velmi dlouho necítila…Kolem ní se objevila kouřová clona, která zakryla výhled na další dění všem nechtěným pozorovatelům…
Zatímco uvnitř oblaku se kočce protáhl čenich, prodloužily uši, zmohutněly tlapy a z paprsku magie se zhmotnila velká křídla…
A za okamžik oblak opadl a na plácku stála dračice s tmavě modrými šupinami které se ve svitu měsíce matně leskly, dlouhýma kočičíma ušima a fialovýma očima, mohutnými tlapami se zasouvatelnými svítivě žlutými spáry a velikými křídly s vínově rudou kožnatou blánou.
Dračice se už už odrážela aby vyslechla volání lesa, když jí k zemi přikovala jediná myšlenka.
Pomstí smrt toho kdo se o ní celé ty roky staral. Najde ho i kdyby měla proletět celou vesnici, jít od domu k domu a prozkoumat každého člověka. Odrazila se, zamávala křídly a přeletěla lesík.
Nemusela dlouho hledat. Nad polorozpadlou ohořelou stavbou se stále vznášel pach toho, kdo je minulé noci navštívil. A vzápětí už ho objevila, jak obchází trosky a čeká na příležitost ukrást jakékoli cennosti, které tam zůstaly.
Z hrdla se dračici vydralo temné zavrčení. Pomalu, potichu se připlížila až těsně k němu… Ještě chvíli čekala, pak vyrazila.
Byla vcelku malá na poměry draků. Dospělému člověkovi dosahovala hřbetem nad lokty.
Muž byl velice překvapen, když otočil hlavou za vrčením a zrovna na něj skákala přerostlá ještěrka s křídly, vlající hřívou, napřaženými tlapami s drápy a tlamou plnou zubů. Instinktivně před sebe napřáhl ruku, což mu asi zachránilo život.
Dračice útočila jako rozzuřený vlk který dostal jako novou zbraň tlapy s ostrými drápy, nebylo v ní ani stopy po kočičím jednání. Sápala se na hrdlo, kde bušil zdroj života. Muž měl v okamžení předloktí rozerváno na kost a snažil se doklopýtat do bezpečí vesnice. Jenže zakopl o kámen stojící mu v cestě. To se mu stalo osudným. Rozpřáhl ruce aby udržel rovnováhu, v tu chvíli dračice vyskočila a zakousla se do odhaleného krku…
Pustila se a zvolna odskočila na zem. Muž se chrčivě chytil za hrdlo a svalil se na asfaltovou silnici…
Veliká ještěrka s křídly umírajícího chladně obešla a rozeběhla se k lesu.
Teď už konečně mohla s klidným svědomím opustit místo, ke kterému byla čtyři roky připoutána a kde teď všechna pouta praskla…
Roztáhla tedy křídla, odrazila se do vzduchu a svištěla oblohou, aby se navrátila ke svým zapomenutým druhům.
Letěla vyslyšet volání divočiny…