Poslední z draků
Širá, zelenou krátkou trávou porostlá planina. Spousta draků okolo, všichni se dobře baví. Pobíhají tu dráčata, dračí matky se za nimi starostlivě ohlížejí. Atmosféra blízkosti se rozléhá všude kolem. Někdo ke mně běží. Zatím nevím kdo, ale pořád se blíží. Už, už rozeznávám jeho rysy. Je to jeden z mých dávných přátel. Je tak blízko, že se ho můžu skoro dotknout…
Do mých křídel naráží vítr. Obraz se rozplyne a uvědomím si, kde jsem. Daleko ode všech. Tak daleko, že mě od nich dělí smrt…
Všichni jsou pryč. Nevím kde, ale tak podvědomě tuším, že jsou mrtví. Už dlouho jsem nikoho z nich nepotkal. Vlastně jsem nikoho z nich nepotkal nikdy. Ta věc se stala ještě před mým vylíhnutím. Nikdy jsem nikoho svého rodu nepoznal a vjemy toho, jak vypadají, jsem přebral jenom z pudu zděděného po mnoha generacích. Tahle mlhavá vzpomínka mě provází už sedmnáct let. Za tu dlouhou dobu jsem se musel sám naučit ubránit život a uhájit sám sebe. Není chvilka na oddych. Za stromy, v mracích, uvnitř těch velkých, vysokých staveb – tam všude na mě číhá smrt. Od přírody jsem samotář. Aby ne, když není nikdo kdo by se se mnou přátelil. Zvířata kolem se mě bojí a lidi mě pronásledují, sám nevím proč. Snad kvůli barvě mých šupin, která připomíná jejich zlaté šperky.
Bláhovci. Zlato bych na sebe nikdy nevzal. Neslyšel jsem o tvoru, co by se do něj oblékal. Mít tělo pokryté neživým kovem se mi nezamlouvá. Jenomže lidem tuhle skutečnost nevymluvím. Díky své barvě jsem nucen neustále se před nimi schovávat.
To, co se stalo před mým vylíhnutím, si pamatuji jen matně. Vzpomínám si na spoustu zvuků, řevu a dupotu. Potom jsem se zřejmě skutálel ze skály a na jejím konci vejce puklo. Tím začal můj dobrodružný a velice nebezpečný život.
Ještě na jednu věc si pamatuji. Na ohromnou dračí siluetu, která se ke mně pořád přibližovala a nakonec přistála na zemi s tvrdým bouchnutím. Tehdy jsem nechápal co se s ní stalo ale dnes už to vím naprosto přesně. Zaletěl jsem na to místo už mnohokrát. Je plné roztahaných starých kostí. Nevím a nevěděl jsem, proč se jim to stalo, ale vím že za ty cesty, které jsem už proletěl, jsem nikoho mě podobného nepotkal. A ač stále bloudím po světě, nemůžu ho najít…
***
Ohromný, několikametrový drak přeletěl nad městem. Jeho zlaté šupiny se třpytily ve vycházejícím slunci jako diamanty. Město se právě probouzelo. Drak usedl na střechu jednoho z mrakodrapů- nebyl tak velký, aby se budově něco stalo ale lidem uvnitř zajistily rýhy od drápů na oknech velice rychlé probrání.
Za několik minut už o drakovi věděla většina obyvatel a společně si na něj ukazovali.
***
'Byl to snad můj osud, skončit takhle? Vždyť za dávných dob o mém druhu věděla většina a báli se nás… teď mě berou jako skvělou atrakci, dobrý reklamní tah, jako něco neskutečného…' přemítám a roztahuji křídla. Můj vzlet vyvolá v davu úžas a udivený výdech. Několikrát nad nimi zakroužím a přidávají se ke mně dva vrtulníky. Lidi zírají do mých uhrančivých modrých očí a zřejmě to nedovedou pochopit. Nechci s nimi mít nic společného a radši letím pryč. Ozve se ještě pár výkřiků a pak už nic. Jsem od nich natolik daleko že je neslyším. Vlastně je ani slyšet nechci. Urážek na svou osobu jsem slyšel dost a dost. Ale hlavně nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit. Nikoho, kdo by mě hlídal, abych mohl aspoň na chvíli složit křídla a zavřít oči beze strachu o život. Nikoho, s kým bych mohl sdílet svoje pocity, strasti a radosti. Jedinými mými společníky jsou strach a samota.
'Jsem sám. Já jsem poslední!'
***
Krajinou se rozléhá tiché šumění mávajících křídel a hned potom smutkem překypující, až srdce trhající řev…
Zlatý drak se spouští z výšin dolů a prolétává přitom vrstvou mraků. Dosedá s tvrdým úderem a ulehá na zem. Vyčerpáním zavírá oči a usíná, na úplně nechráněném místě. Minulé bezesné noci a sny ve dne se na něm viditelně podepsaly, jelikož přes únavu neměl na nalezení úkrytu ani pomyšlení…
***
'Křídla, nesoucí se na horkém, suchém vzduchu sebou škubnou, aby rychle změnila směr. Celá dračí flotila čítající asi dvanáct draků letí kolem a spouští k zemi svůj drahocenný náklad, desítky dračích bomb. Jsou to zvláštní jádra z neidentifikovatelného materiálu, obalená světlým obalem plněným tekutým plynem. Stěna se při sebemenším pohybu chvěla jako želé. Existovala i zvláštní odrůda těchto bomb, nazývaných bleskové rakety, využívané draky v leteckých soubojích. Tenhle typ bomb ale vzplál ještě v vzduchu a spálil pěkný kus země, když dopadl.
Něco mě trefilo do křídla. Nemůžu s ním mávat a celé tělo zachvacuje nesnesitelná bolest. Země se rychle blíží a brzo narazím. Už je na dosah tlapy…'
***
Jemné sluneční světlo mě probudilo ze snu. Otevřu oči, chvíli trvá než zjistím, kde jsem, ale pak si vzpomenu. Se zafuněním se hrabu na všechny čtyři.
Vlastně nevím, co je smysl mého života. Žít s utrpením, touze po poznání kohokoli vlastního rodu? Žít s pocitem, že až umřu, vymře celý můj druh? Proč byl ke mně osud tak krutý?
I když jsem daleko od lidských sídel, slyším hlasy a řev motorů. Ani tady mě nenechají na pokoji. Vydávám se opět do vzduchu a prchám, prchám jako zbabělá myš před kočkou.
'Jsem jako štvaná zvěř', proletí mi hlavou. 'Nechápu, proč se jich bojím, když oni se mají bát mě.' Zamhouřím oči a padám střemhlavým letem k zemi.
Když už proletím mraky a vidím lidi, začnu řvát aby si mě taky všimli. Desítky těch divných bytostí ve velkých bílých autech zírají k nebi a jsou neschopní se pohnout, natolik je ovládl strach…
Zavřel jsem tlamu, roztáhl křídla, odrazil se od země zase do vzduchu a byl jsem pryč. Malé vyděšení stačilo, nemám potřebu je zabíjet. I tak se z toho šoku budou vzpamatovávat pěknou dobu…
Zamířil jsem na východ, ani netuším proč. Snad mě tam táhla pudová zkušenost, ale jisté je, že mě vítr donesl až do jednoho zvláštního údolí, ze všech stran obklopeného horami a plné obzvlášť zajímavých, silně vonících květin…
Snad instinkt mi řekl, že mě tady nikdo nenajde. Praštil jsem sebou o zem a téměř okamžitě usnul.
Když jsem se probudil, byla hluboká noc. Šel jsem se podívat, jestli je tu něco k snědku. Najednou jsem ho objevil – lépe řečeno jsem přes něj zakopl. Bylo to drobné, okrouhlé, hnědozeleně zabarvené vejce, ne větší než moje zaťatá pěst. Vzal jsem ho do tlapy a zaujatě jsem ho sledoval. Bylo téměř stejné jako to, ze kterého jsem se vylíhnul já. Tohle se taky mělo brzo vyklubat…
Taky že ano. Když jsem se k němu vrátil ze své jídelní obchůzky, koukala z vršku malá plazí hlavička a dostávala se ven.
Sedl jsem si a čekal. Když už bylo celé venku, zjevil se mi pohled na ještěra s nemotorným tělem, krátkýma a silnýma zadníma nohama a pernatými křídly. I tělo bylo pokryté peřím. Přední nohy neměl. Zřejmě ony byly těmi přeměněnými křídly…
Byl mi a zároveň nebyl tak podobný. Mlhavě jsem v něm viděl svoje předky. Prapůvodce dnešních šestikončetinových draků…
„Kde jsi se tady vzal?“ zašeptám tiše a přiblížím se k tvorovi. Podezřívavě si mě prohlédne uskočí, ale pak jde zase blíž. Nevypadá to, že se mě bojí. Natáhnu tlapu a on mi vyskočí na dlaň. Zvednu ho do vzduchu, on zamával křídly a snesl se dolů…
nechal jsem ho, ať takhle po mně leze a hraje si. Potom jsem ho zvedl a vzletěl. V tomhle údolí nebylo nic k jídlu a hlad mě vyhnal něco si najít. To mládě jsem tam nemohl nechat, zemřelo by hlady nebo by se utopilo v jezeře…
Přistál jsem kousek od lesa a posadil jsem si mládě na záda. Vydávám se do hloubek království stromů abych si ulovil něco k jídlu. Po pár minutách se mi to podaří a k jídlu si nad plamenem opékám laň a bažanta, zatímco mládě trhá nedorostlého králíka…
Po najedení jsem se natáhl okolo ohně, že si na chvilku zdřímnu…
***
„Je tady. Je tady a spí,“ ozvalo se mezi stromy. Mnoho lidí shromážděných v davu se vydalo k podřimujícímu drakovi. Byli ozbrojení tím, co doma našli. Kuchyňské nože, kosy, srpy a pár z nich mělo i pistoli… Vzrušeně šeptali a ukazovali si na něj.
***
Probudily mě hlasy a tak jsem otevřel oči. V tu chvíli se mi zježily snad všechny šupiny na těle. To mládě kolem nich poskakovalo a vydávalo zvuky vzdáleně podobné štěkotu. Doráželo na ně vyceněnými zuby a sekalo drobounkými drápy, které člověku mohly ublížit asi tak jako drápy kočky…
Chtěl jsem mu jít na pomoc, ale bylo příliš pozdě. Než jsem se stihl dostat na nohy, ozvala se rána, které předcházelo několik lidských pohrdavých úšklebků. „Štěkot“ ustal, jako když ho někdo utne a poslední výkřik připomínal spíš tázavé a překvapené zavytí. Tvor spadl na bok, zatímco zem pod ním zbarvila tmavě rudá skvrna. Chvíli ještě bezmocně drápalo nohama trávu, jak se chtělo opět postavit, ale potom ztuhlo.
Věděl jsem co se s ním stalo.
Zařval jsem, postavil se na zadní a potom sklopil přední nohy jako beranidlo. Několika nepřítel jsem se zbavil, a to mi stačilo na to abych mohl vzletět. Zármutek nad ztrátou znovunalezeného příbuzného převážil chuť bojovat. Chtěl jsem letět co nejdál, abych nemusel být blízko toho strašného místa… když mě napadla spásná myšlenka.
'To vejce tam nabylo náhodou… příroda se jen snaží obnovit lidmi vyhubený druh, který vyhuben být neměl. Najde si cestu, a draci opět budou žít. Už nebudu na všechno sám, a lidi se nás začnou bát a budou se nám vyhýbat. Teda doufám…'
Možná…možná jednou přijde ten čas. A já se konečně dozvím, proč mám na zádech od vylíhnutí ten prapodivný runový znak…
Do mých křídel naráží vítr. Obraz se rozplyne a uvědomím si, kde jsem. Daleko ode všech. Tak daleko, že mě od nich dělí smrt…
Všichni jsou pryč. Nevím kde, ale tak podvědomě tuším, že jsou mrtví. Už dlouho jsem nikoho z nich nepotkal. Vlastně jsem nikoho z nich nepotkal nikdy. Ta věc se stala ještě před mým vylíhnutím. Nikdy jsem nikoho svého rodu nepoznal a vjemy toho, jak vypadají, jsem přebral jenom z pudu zděděného po mnoha generacích. Tahle mlhavá vzpomínka mě provází už sedmnáct let. Za tu dlouhou dobu jsem se musel sám naučit ubránit život a uhájit sám sebe. Není chvilka na oddych. Za stromy, v mracích, uvnitř těch velkých, vysokých staveb – tam všude na mě číhá smrt. Od přírody jsem samotář. Aby ne, když není nikdo kdo by se se mnou přátelil. Zvířata kolem se mě bojí a lidi mě pronásledují, sám nevím proč. Snad kvůli barvě mých šupin, která připomíná jejich zlaté šperky.
Bláhovci. Zlato bych na sebe nikdy nevzal. Neslyšel jsem o tvoru, co by se do něj oblékal. Mít tělo pokryté neživým kovem se mi nezamlouvá. Jenomže lidem tuhle skutečnost nevymluvím. Díky své barvě jsem nucen neustále se před nimi schovávat.
To, co se stalo před mým vylíhnutím, si pamatuji jen matně. Vzpomínám si na spoustu zvuků, řevu a dupotu. Potom jsem se zřejmě skutálel ze skály a na jejím konci vejce puklo. Tím začal můj dobrodružný a velice nebezpečný život.
Ještě na jednu věc si pamatuji. Na ohromnou dračí siluetu, která se ke mně pořád přibližovala a nakonec přistála na zemi s tvrdým bouchnutím. Tehdy jsem nechápal co se s ní stalo ale dnes už to vím naprosto přesně. Zaletěl jsem na to místo už mnohokrát. Je plné roztahaných starých kostí. Nevím a nevěděl jsem, proč se jim to stalo, ale vím že za ty cesty, které jsem už proletěl, jsem nikoho mě podobného nepotkal. A ač stále bloudím po světě, nemůžu ho najít…
***
Ohromný, několikametrový drak přeletěl nad městem. Jeho zlaté šupiny se třpytily ve vycházejícím slunci jako diamanty. Město se právě probouzelo. Drak usedl na střechu jednoho z mrakodrapů- nebyl tak velký, aby se budově něco stalo ale lidem uvnitř zajistily rýhy od drápů na oknech velice rychlé probrání.
Za několik minut už o drakovi věděla většina obyvatel a společně si na něj ukazovali.
***
'Byl to snad můj osud, skončit takhle? Vždyť za dávných dob o mém druhu věděla většina a báli se nás… teď mě berou jako skvělou atrakci, dobrý reklamní tah, jako něco neskutečného…' přemítám a roztahuji křídla. Můj vzlet vyvolá v davu úžas a udivený výdech. Několikrát nad nimi zakroužím a přidávají se ke mně dva vrtulníky. Lidi zírají do mých uhrančivých modrých očí a zřejmě to nedovedou pochopit. Nechci s nimi mít nic společného a radši letím pryč. Ozve se ještě pár výkřiků a pak už nic. Jsem od nich natolik daleko že je neslyším. Vlastně je ani slyšet nechci. Urážek na svou osobu jsem slyšel dost a dost. Ale hlavně nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit. Nikoho, kdo by mě hlídal, abych mohl aspoň na chvíli složit křídla a zavřít oči beze strachu o život. Nikoho, s kým bych mohl sdílet svoje pocity, strasti a radosti. Jedinými mými společníky jsou strach a samota.
'Jsem sám. Já jsem poslední!'
***
Krajinou se rozléhá tiché šumění mávajících křídel a hned potom smutkem překypující, až srdce trhající řev…
Zlatý drak se spouští z výšin dolů a prolétává přitom vrstvou mraků. Dosedá s tvrdým úderem a ulehá na zem. Vyčerpáním zavírá oči a usíná, na úplně nechráněném místě. Minulé bezesné noci a sny ve dne se na něm viditelně podepsaly, jelikož přes únavu neměl na nalezení úkrytu ani pomyšlení…
***
'Křídla, nesoucí se na horkém, suchém vzduchu sebou škubnou, aby rychle změnila směr. Celá dračí flotila čítající asi dvanáct draků letí kolem a spouští k zemi svůj drahocenný náklad, desítky dračích bomb. Jsou to zvláštní jádra z neidentifikovatelného materiálu, obalená světlým obalem plněným tekutým plynem. Stěna se při sebemenším pohybu chvěla jako želé. Existovala i zvláštní odrůda těchto bomb, nazývaných bleskové rakety, využívané draky v leteckých soubojích. Tenhle typ bomb ale vzplál ještě v vzduchu a spálil pěkný kus země, když dopadl.
Něco mě trefilo do křídla. Nemůžu s ním mávat a celé tělo zachvacuje nesnesitelná bolest. Země se rychle blíží a brzo narazím. Už je na dosah tlapy…'
***
Jemné sluneční světlo mě probudilo ze snu. Otevřu oči, chvíli trvá než zjistím, kde jsem, ale pak si vzpomenu. Se zafuněním se hrabu na všechny čtyři.
Vlastně nevím, co je smysl mého života. Žít s utrpením, touze po poznání kohokoli vlastního rodu? Žít s pocitem, že až umřu, vymře celý můj druh? Proč byl ke mně osud tak krutý?
I když jsem daleko od lidských sídel, slyším hlasy a řev motorů. Ani tady mě nenechají na pokoji. Vydávám se opět do vzduchu a prchám, prchám jako zbabělá myš před kočkou.
'Jsem jako štvaná zvěř', proletí mi hlavou. 'Nechápu, proč se jich bojím, když oni se mají bát mě.' Zamhouřím oči a padám střemhlavým letem k zemi.
Když už proletím mraky a vidím lidi, začnu řvát aby si mě taky všimli. Desítky těch divných bytostí ve velkých bílých autech zírají k nebi a jsou neschopní se pohnout, natolik je ovládl strach…
Zavřel jsem tlamu, roztáhl křídla, odrazil se od země zase do vzduchu a byl jsem pryč. Malé vyděšení stačilo, nemám potřebu je zabíjet. I tak se z toho šoku budou vzpamatovávat pěknou dobu…
Zamířil jsem na východ, ani netuším proč. Snad mě tam táhla pudová zkušenost, ale jisté je, že mě vítr donesl až do jednoho zvláštního údolí, ze všech stran obklopeného horami a plné obzvlášť zajímavých, silně vonících květin…
Snad instinkt mi řekl, že mě tady nikdo nenajde. Praštil jsem sebou o zem a téměř okamžitě usnul.
Když jsem se probudil, byla hluboká noc. Šel jsem se podívat, jestli je tu něco k snědku. Najednou jsem ho objevil – lépe řečeno jsem přes něj zakopl. Bylo to drobné, okrouhlé, hnědozeleně zabarvené vejce, ne větší než moje zaťatá pěst. Vzal jsem ho do tlapy a zaujatě jsem ho sledoval. Bylo téměř stejné jako to, ze kterého jsem se vylíhnul já. Tohle se taky mělo brzo vyklubat…
Taky že ano. Když jsem se k němu vrátil ze své jídelní obchůzky, koukala z vršku malá plazí hlavička a dostávala se ven.
Sedl jsem si a čekal. Když už bylo celé venku, zjevil se mi pohled na ještěra s nemotorným tělem, krátkýma a silnýma zadníma nohama a pernatými křídly. I tělo bylo pokryté peřím. Přední nohy neměl. Zřejmě ony byly těmi přeměněnými křídly…
Byl mi a zároveň nebyl tak podobný. Mlhavě jsem v něm viděl svoje předky. Prapůvodce dnešních šestikončetinových draků…
„Kde jsi se tady vzal?“ zašeptám tiše a přiblížím se k tvorovi. Podezřívavě si mě prohlédne uskočí, ale pak jde zase blíž. Nevypadá to, že se mě bojí. Natáhnu tlapu a on mi vyskočí na dlaň. Zvednu ho do vzduchu, on zamával křídly a snesl se dolů…
nechal jsem ho, ať takhle po mně leze a hraje si. Potom jsem ho zvedl a vzletěl. V tomhle údolí nebylo nic k jídlu a hlad mě vyhnal něco si najít. To mládě jsem tam nemohl nechat, zemřelo by hlady nebo by se utopilo v jezeře…
Přistál jsem kousek od lesa a posadil jsem si mládě na záda. Vydávám se do hloubek království stromů abych si ulovil něco k jídlu. Po pár minutách se mi to podaří a k jídlu si nad plamenem opékám laň a bažanta, zatímco mládě trhá nedorostlého králíka…
Po najedení jsem se natáhl okolo ohně, že si na chvilku zdřímnu…
***
„Je tady. Je tady a spí,“ ozvalo se mezi stromy. Mnoho lidí shromážděných v davu se vydalo k podřimujícímu drakovi. Byli ozbrojení tím, co doma našli. Kuchyňské nože, kosy, srpy a pár z nich mělo i pistoli… Vzrušeně šeptali a ukazovali si na něj.
***
Probudily mě hlasy a tak jsem otevřel oči. V tu chvíli se mi zježily snad všechny šupiny na těle. To mládě kolem nich poskakovalo a vydávalo zvuky vzdáleně podobné štěkotu. Doráželo na ně vyceněnými zuby a sekalo drobounkými drápy, které člověku mohly ublížit asi tak jako drápy kočky…
Chtěl jsem mu jít na pomoc, ale bylo příliš pozdě. Než jsem se stihl dostat na nohy, ozvala se rána, které předcházelo několik lidských pohrdavých úšklebků. „Štěkot“ ustal, jako když ho někdo utne a poslední výkřik připomínal spíš tázavé a překvapené zavytí. Tvor spadl na bok, zatímco zem pod ním zbarvila tmavě rudá skvrna. Chvíli ještě bezmocně drápalo nohama trávu, jak se chtělo opět postavit, ale potom ztuhlo.
Věděl jsem co se s ním stalo.
Zařval jsem, postavil se na zadní a potom sklopil přední nohy jako beranidlo. Několika nepřítel jsem se zbavil, a to mi stačilo na to abych mohl vzletět. Zármutek nad ztrátou znovunalezeného příbuzného převážil chuť bojovat. Chtěl jsem letět co nejdál, abych nemusel být blízko toho strašného místa… když mě napadla spásná myšlenka.
'To vejce tam nabylo náhodou… příroda se jen snaží obnovit lidmi vyhubený druh, který vyhuben být neměl. Najde si cestu, a draci opět budou žít. Už nebudu na všechno sám, a lidi se nás začnou bát a budou se nám vyhýbat. Teda doufám…'
Možná…možná jednou přijde ten čas. A já se konečně dozvím, proč mám na zádech od vylíhnutí ten prapodivný runový znak…