Stíny snů - 2. kapitola
2. kapitola – Spálená minulost
Během dne se většina obyvatel vždy vytrousila ven, za svými úkoly a povinnostmi. Sama jeskyně byla velmi rozlehlá, se spoustou postraních chodeb. V jedné bylo koupací jezírko, v druhé spíž, v další veliká knihovna. Mnohé byly opatřeny dveřmi a zamčeny. Připadal si jak v bludišti. Občas ho doprovázela Shay, jindy její bratr. Byl to ten, který jako jediný mu tehdy po probuzení, pomohl. Martou byl mlčenlivý, ale vstřícný, skvěle zacházel se zbraněmi a od sestry se naučil i lehčí kouzla.
Jen jedna věc vše kazila. Nikdy ho nepustili z dohledu, pokud ho nehlídal člověk, šel mu v patách alespoň ten mohutný vlk. Už se ho nebál ale stále k němu cítil respekt. Směl na prostor před jeskyní, chytat zvěř na suťovisku, ale dolů, mezi stromy ho nechtěli pustit.
Po pár dnech už jen mrzutě seděl u vchodu, mžoural do jasného slunce, nadávaje na svůj osud. Nechápal, co se kolem něj děje, kdo vlastně tyhle Stíny jsou. Shay ho pak pozorovala opřená o skálu a pozorovala ho. Věděla, co se mu honí hlavou. Přešla k němu, přisedla, v jedné ruce držíc silnou, starou knihu.
„Vím, na co myslíš. A věř, že to má všechno svůj důvod. Možná přišel čas, abys poznal, možná ne. Řekni mi, kdo myslíš, že poslal ty bojovníky, co tě napadli? Kdo by měl zájem na tvé smrti?“ zahleděla se mu do očí.
Sebastien se zamyslel, dlouho mlčel, než promluvil. „Shay, netuším, kdo to byl. Nepřátele nemám. Otec je sice mocný, ale mou smrtí by nikdo nic nezískal. Vlastně… Ne, to je absurdní… To nemůžeš myslet vážně!!!!“ zděšeně sebou škubl, neschopný souhlasit s danou možností.
„Tvé myšlenky se ubírají správným směrem, i když se divím, žes na to nepřišel dřív. Dle mých zpráv, a že jich mám požehnaně, tvůj otec nedávno přepsal svou závěť. Na trůn máš jednou usednout ty. Oba víme, že tvůj bratr, ač starší, rozumu, citu ani soudnosti moc nepobral. Je to surovec, vyžívající se ve rvačkách, pití a levných děvkách. Ale sám od sebe by nikdy nebyl schopný zosnovovat takové přepadení. I on sám je jen loutkou. Napadá tě, kdo by mohl držet a vést provázky?“
„Na dvoře se nikdy s nikým moc nestýkal. Snad jen s tím starým rádcem mého otce, generálem a dvorním kouzelníkem. Miloval válčení a rád si nechával předvést kouzelné triky…“ zahleděl se na ní se vzrůstajícím pochopením v očích. Ty mu pak během řeči hodně potemněly.
Shay souhlasně přikývla, „Je jen velmi málo mužů, kteří by se odvážili pomyslet na vraždu králova syna, a ještě míň je těch, kteří by to dokázali uskutečnit. Ti muži, o kterých ses zmínil, patří k té druhé části. Mají dostatečný vliv na tvého bratra, aby se jim tvá smrt vyplatila. Nyní je dědicem pouze on. Až jednou nastoupí na trůn, bude dál jen hadrovou panenkou, se kterou chtějí ovládat divadlo světa. Mají velkou ctižádost, u tvého otce téměř nulovou podporu a tak se snaží zajistit si lepší budoucnost jakýmkoli způsobem.“
Sebastienem cloumal spravedlivý hněv. Nejradši by popadl svůj meč, rozeběhl se skrz údolí až k paláci a prohnal čepel těly těch tří. Dívala se na něj a chápala ho. Přesto nemohla dovolit, aby se o to pokusil. Natáhla ruku a jemně ji položila na jeho zápěstí.
„Kdyby ses teď pokusil dostat do města, zemřel bys dřív, než bys došel k cestě. Po celém údolí pobíhají generálovi muži a pátrají po tobě. V tuhle chvíli ti nezbývá nic, než počkat, až se vše uklidní. Za pár dní pak najdou ve stoce u hradem tělo mladého prince, potlučené, potrhané, ale podle oblečení ho spolehlivě poznají. Mí lidé už na tom pracují. Pak teprve nastane doba, kdy budeš volný a budeš moci udělat vše, o čem zatím jen sníš.“
Cítil, že má Shay pravdu, ale nedokázal jen tak se zbavit svého vzteku. Ruce zatínal v pěst, sevřel ústa a hleděl přes vršky stromů na vzdálené záblesky městských střech. Trvalo dlouho, než se uklidnil. Omluvil se, setřásl její ruku, vstal a odešel na své místo v jeskyni, stranou od ostatních.
Shay si povzdechla. Teď bude těžší udržet ho v sídle. Byl v nebezpečí, snad to pochopí. Pohladila starou knihu po hřbetě. Ve staré kůži byly vypáleny runy, dnes již špatně čitelné. Stejně by je už nikdo nedokázal přečíst, kromě pár lidí. Otevřela ji, vzala pero a inkoust a šla doplnit dalších pár řádků.
* * *
Sesedla, vzala hřebce za uzdu a pomalu vešla do města hlídanou branou. Uvnitř bylo rušno, ale celkem ticho. Z oken vysely černé pruhy látek, lidé měli oblečení tmavých smutečních barev a jejich obličeje prozrazovaly hluboký zármutek.
Procházela městem, nápadná a neviděná, zkoumala zboží obchodníků, jako by byla jen výstřední dcerou nějakého bohatého měšťana. Kdyby někdo stál na střechách a pozoroval dav kolem ní, všiml by si stálého pohybu, který ji sledoval. Po nějaké době zahnula z hlavního náměstí do jedné z postraních uliček, hlavních ulic města. Hledala hostinec nebo kovárnu. Železnou výheň našla dřív, pokývla kováři na pozdrav, odstrojila hřebce a přivedla ho k povališti. Někteří koně jsou vzpurní, musí se povalit na zem, pokud je chce kovář značkovat nebo okovat. Hřebec však stál klidně, byl na to už zvyklý. Kovář se pustil do práce.
V mnoha městech jsou kovárny místem, kde se schází lidé z okolí k debatám. Dnes tomu nebylo jinak, i když přítomnost cizinky, opírající se o zárubeň, bránila přílišné otevřenosti. Když se ale kovář dostal už k druhému kopytu, hovor běžel jako jindy. Žena dál stála opřená o stěnu kovárny, nereagovala a poslouchala jejich hovor. Brzy se téma stočilo na smrt mladého prince, nalezení jeho těla v příkopu a chycení několika pytláků, o kterých úřady tvrdily, že za to můžou.
„Já si stejně myslím, že to nebylo jen tak. Princ ani jeho družina nejezdili nalehko. Měli vždy meče, luky, kuše. Jak by pak pár lupičů, které nám tu pověsili, mohlo zabít všechny jeho muže i jeho??? Ale kdepak, v tom má prsty určitě prsty někdo mocný.“ a řečník pohodil hlavou ve výmluvném gestu směrem ke královskému paláci.
„Ježiš zmlkni Honče, už tak máš dost šrámů potřebuješ snad ještě další od hradní stráže? Zbláznil ses???“
„Ale vůbec ne…Kdo by jim to vyklopil, ty snad? Stejně si o tom šušká celý město, i babky na trhu.“ Nenechal se odbýt jmenovaný.
Kovář už byl se svou prací hotový, obdivně poplácal hřebce po zadku a podal jeho otěže cizince. Ta poděkovala, s úsměvem zaplatila a šla ho zas osedlat. Muži ji sledovali, umlklí, a teprve když zašla zpět na náměstí, začali hovořit.
„Stejně myslím, že to nebyla dáma z města a ni okolí. Nikdy jsem si jí nevšiml, a to mám dobrou paměť. A ten kůň, takového nemá ani sám král. Říkám vám, ta byla z druhý strany údolí.“ prohodil Honec.
„Tím pádem nechápu, proč jela kvůli podkovám až sem, Nedává to smysl… Ale zas její oblečení nebylo poznamenáno cestou..“ namítl kovář.
„V poslední době se děje víc věcí, které nechápeš ty ani nikdo jiný z města. Ta holka v tom všem ztratí… I když mám takový dojem, že by rozhodně neměla…“ sarkasticky se zasmál a znovu významně ukázal na palác.
* * *
Sebastien byl uprostřed zápolení s Martouem. Oba se už stihli vyválet v písku, vyměnit pár modřen a podlitin, ale stejně je boj neomrzel. Vyjímečně je taky povzbuzovali ostatní obyvatelé jeskyně. Meče kolem těch dvou vířily, hukot přihlížejících sílil. Posledním výpadem Martou vyrazil Sebastienovi z ruky meč, ale ztratil při tom rovnováhu. Oba bojovníci se zřítili , chvíli jen lapali po dechu, ale pak se všichni, i přihlížející, bouřlivě rozesmáli.
Zvedli se ze země, a tentokrát i Sebastiena pár rukou poplácalo pochvalně po zádech. Byl tím zaskočen, ale nekazil si radost z příjemného souboje. Všichni se pak sesedli na vyhřátém místě u paty skalní stěny a vyprávěli. Sebastien seděl mezi nimi, spokojen sám se sebou. Omámen dobrodružstvími, které jeho noví společníci zažili.
Přerušil je klapot kopyt na cestě od suťoviska. Zpoza balvanů se nejdříve vyloupla černá koňská hlava, pak celý hřebec s jezdkyní na zádech. Usmívala se. Muži zůstali na chvíli stát s otevřenými ústy. Takhle ji ještě neviděli. Na sobě měla zelené šaty s rozdělenou, jezdeckou sukní, vysoké kožené boty a na hlavě klobouk. Hned poznali, že byla ve městě, nejen podle vzhledu,ale i plných tašek s dobrotama, které jim přivezla. Její bratr k ní přistoupil jako první a dvorně jí pomohl sesednout. Rozesmáli se, když se s ní zatočil dokola. Oba se pak vrátili k ostatním a Shay jim kývla na pozdrav, podávajíce jim brašny s dárkama.
Byla jsem ve městě. Náš plán vyšel, liška nakonec chytla zajíce. Náš host je nyní v bezpečí a volný. Jen si bude muset dávat pozor, komu ukáže svou tvář.“ Otočila se pak přímo k Sebastienovi, „Máš dvě možnosti. Ta první je, že se rozhodneš odejít. V tom případě ti poskytneme vše potřebné na cestu a s přátelstvím se s tebou rozloučíme. Ta druhá je, že zůstaneš a staneš se jedním z nás. Pak tě naučíme to, co známe, budeme se navzájem podporovat ve svých plánech. Řekneme ti, kdo vlastně jsme, proč takhle žijeme a dost možná i to, proč jsi nyní u nás. To jsou mé nabídky.“ Prohlížela si ho a pak se otočila. Šla se převléknout a tím mu poskytla čas na rozmyšlenou.
Sebastien tedy přemýšlel. Celou dobu chtěl odejít, pomstít se bratrovi, ale moc dobře za ty dny, co tu byl, pochopil, že sám to nezvládne. Neměl přátele mimo město, a tak by se neměl na koho obrátit s prosbou o pomoc.
Dnes se ale něco změnilo. Poprvé se tu cítil jako mezi svými. Dnes poprvé ho muži pozvali mezi sebe, pochválili ho za výkony a promlouvali na něj.
Váhal. Rád by zůstal, protože tohle bylo jediné místo kromě paláce, které my dokázal nazývat svým domovem. Martou se stal jeho přítele, bratrem. A Shay.. o té se neodvažoval takto přemýšlet. Měl ji rád, i když se jí bál.
Slunce ozařovalo už jen stěny údolí a jemu bylo jasné, že dnes se už rozhodnutí od něj nečeká. Odešel tedy do jeskyně, povečeřel s ostatními a šel si brzy lehnout. Před usnutím se rozhodl.
* * *
V noci pršelo. Vycházející slunce přeměnilo údolí na třpytící se záplavu kapiček, jako by vše bylo stvořeno z křišťálového skla. Bylo velmi chladno, i když už oblohu nehyzdil ani jediný mráček. Nechtělo se mu vylézt z teplého objetí houní. Nakonec byl ale vyhnán hladem žízní a svou potřebou. Nikdo už v jeskyni nebyl, tak si tedy vzal snídani ven. Slunce už trochu prohřálo skály, a tak tam bylo příjemně. Protáhl se, zívl a pustil se do jídla.
Po chvíli se odnikud vynořila Shay. Měla na sobě jen halenu a krátké kalhoty. Přisedla k němu, ještě vlhká z jezírka a přikývla na pozdrav.
„Tak už ses rozhodl?“
„Víš…“ prohlédl si ji a pak se usmál. „dali jste mi důvěru, přátelství a domuv. Já si toho moc vážím. A pokud ty a ostatní dovolíte, rád zůstanu.“
Oba se usmáli, zvedli se a Shay ho vzala za ruku. Vedla ho k jedné z mohutných skalních stěn. Prošli jí, jako by byla jen vzduch. To doopravdy byla, vytvořila ji práv2 Shay před dlouhou dobou. Před nimi bylo další prostranství.Na něj z vysoké skály se snášel vodopád. Sebastien nedokázal určit, jestli ho tvoří spíš horká voda, nebo bílý, ledový oheň. Všichni obyvatelé jeskyně tu už stáli, prohlíželi si ho a usmívali se. Shay ho lehce políbila na čelo, postrčila směrem k vodopádu a pobídla ho, aby do něj vkročil. Udělal tak, třesa se strachy.
Pálilo to a zároveň mrazilo. Horká voda mu stravovala tělo, ledový oheň ho zas obnovoval. Proud vody z něj během chvilky strhal vše, i šaty. Když konečně vylezl, muži ho okamžitě zabalili do teplé medvědí kožešiny. Shay k němu znovu přistoupila, vztáhla k němu ruce a nahlas ke všem promluvila.
„Takto se plamen a voda stávají jedním. Byl jsi zničen a zas obnoven. Tvá minulost z tebe odplula s proudem, který ji z tebe strhl. Nyní přijmi nabídnuté ruce a spoj svůj život se životem Stínu.“
Klepající se Sebastien je přijal a zavřel oči.
Během dne se většina obyvatel vždy vytrousila ven, za svými úkoly a povinnostmi. Sama jeskyně byla velmi rozlehlá, se spoustou postraních chodeb. V jedné bylo koupací jezírko, v druhé spíž, v další veliká knihovna. Mnohé byly opatřeny dveřmi a zamčeny. Připadal si jak v bludišti. Občas ho doprovázela Shay, jindy její bratr. Byl to ten, který jako jediný mu tehdy po probuzení, pomohl. Martou byl mlčenlivý, ale vstřícný, skvěle zacházel se zbraněmi a od sestry se naučil i lehčí kouzla.
Jen jedna věc vše kazila. Nikdy ho nepustili z dohledu, pokud ho nehlídal člověk, šel mu v patách alespoň ten mohutný vlk. Už se ho nebál ale stále k němu cítil respekt. Směl na prostor před jeskyní, chytat zvěř na suťovisku, ale dolů, mezi stromy ho nechtěli pustit.
Po pár dnech už jen mrzutě seděl u vchodu, mžoural do jasného slunce, nadávaje na svůj osud. Nechápal, co se kolem něj děje, kdo vlastně tyhle Stíny jsou. Shay ho pak pozorovala opřená o skálu a pozorovala ho. Věděla, co se mu honí hlavou. Přešla k němu, přisedla, v jedné ruce držíc silnou, starou knihu.
„Vím, na co myslíš. A věř, že to má všechno svůj důvod. Možná přišel čas, abys poznal, možná ne. Řekni mi, kdo myslíš, že poslal ty bojovníky, co tě napadli? Kdo by měl zájem na tvé smrti?“ zahleděla se mu do očí.
Sebastien se zamyslel, dlouho mlčel, než promluvil. „Shay, netuším, kdo to byl. Nepřátele nemám. Otec je sice mocný, ale mou smrtí by nikdo nic nezískal. Vlastně… Ne, to je absurdní… To nemůžeš myslet vážně!!!!“ zděšeně sebou škubl, neschopný souhlasit s danou možností.
„Tvé myšlenky se ubírají správným směrem, i když se divím, žes na to nepřišel dřív. Dle mých zpráv, a že jich mám požehnaně, tvůj otec nedávno přepsal svou závěť. Na trůn máš jednou usednout ty. Oba víme, že tvůj bratr, ač starší, rozumu, citu ani soudnosti moc nepobral. Je to surovec, vyžívající se ve rvačkách, pití a levných děvkách. Ale sám od sebe by nikdy nebyl schopný zosnovovat takové přepadení. I on sám je jen loutkou. Napadá tě, kdo by mohl držet a vést provázky?“
„Na dvoře se nikdy s nikým moc nestýkal. Snad jen s tím starým rádcem mého otce, generálem a dvorním kouzelníkem. Miloval válčení a rád si nechával předvést kouzelné triky…“ zahleděl se na ní se vzrůstajícím pochopením v očích. Ty mu pak během řeči hodně potemněly.
Shay souhlasně přikývla, „Je jen velmi málo mužů, kteří by se odvážili pomyslet na vraždu králova syna, a ještě míň je těch, kteří by to dokázali uskutečnit. Ti muži, o kterých ses zmínil, patří k té druhé části. Mají dostatečný vliv na tvého bratra, aby se jim tvá smrt vyplatila. Nyní je dědicem pouze on. Až jednou nastoupí na trůn, bude dál jen hadrovou panenkou, se kterou chtějí ovládat divadlo světa. Mají velkou ctižádost, u tvého otce téměř nulovou podporu a tak se snaží zajistit si lepší budoucnost jakýmkoli způsobem.“
Sebastienem cloumal spravedlivý hněv. Nejradši by popadl svůj meč, rozeběhl se skrz údolí až k paláci a prohnal čepel těly těch tří. Dívala se na něj a chápala ho. Přesto nemohla dovolit, aby se o to pokusil. Natáhla ruku a jemně ji položila na jeho zápěstí.
„Kdyby ses teď pokusil dostat do města, zemřel bys dřív, než bys došel k cestě. Po celém údolí pobíhají generálovi muži a pátrají po tobě. V tuhle chvíli ti nezbývá nic, než počkat, až se vše uklidní. Za pár dní pak najdou ve stoce u hradem tělo mladého prince, potlučené, potrhané, ale podle oblečení ho spolehlivě poznají. Mí lidé už na tom pracují. Pak teprve nastane doba, kdy budeš volný a budeš moci udělat vše, o čem zatím jen sníš.“
Cítil, že má Shay pravdu, ale nedokázal jen tak se zbavit svého vzteku. Ruce zatínal v pěst, sevřel ústa a hleděl přes vršky stromů na vzdálené záblesky městských střech. Trvalo dlouho, než se uklidnil. Omluvil se, setřásl její ruku, vstal a odešel na své místo v jeskyni, stranou od ostatních.
Shay si povzdechla. Teď bude těžší udržet ho v sídle. Byl v nebezpečí, snad to pochopí. Pohladila starou knihu po hřbetě. Ve staré kůži byly vypáleny runy, dnes již špatně čitelné. Stejně by je už nikdo nedokázal přečíst, kromě pár lidí. Otevřela ji, vzala pero a inkoust a šla doplnit dalších pár řádků.
* * *
Sesedla, vzala hřebce za uzdu a pomalu vešla do města hlídanou branou. Uvnitř bylo rušno, ale celkem ticho. Z oken vysely černé pruhy látek, lidé měli oblečení tmavých smutečních barev a jejich obličeje prozrazovaly hluboký zármutek.
Procházela městem, nápadná a neviděná, zkoumala zboží obchodníků, jako by byla jen výstřední dcerou nějakého bohatého měšťana. Kdyby někdo stál na střechách a pozoroval dav kolem ní, všiml by si stálého pohybu, který ji sledoval. Po nějaké době zahnula z hlavního náměstí do jedné z postraních uliček, hlavních ulic města. Hledala hostinec nebo kovárnu. Železnou výheň našla dřív, pokývla kováři na pozdrav, odstrojila hřebce a přivedla ho k povališti. Někteří koně jsou vzpurní, musí se povalit na zem, pokud je chce kovář značkovat nebo okovat. Hřebec však stál klidně, byl na to už zvyklý. Kovář se pustil do práce.
V mnoha městech jsou kovárny místem, kde se schází lidé z okolí k debatám. Dnes tomu nebylo jinak, i když přítomnost cizinky, opírající se o zárubeň, bránila přílišné otevřenosti. Když se ale kovář dostal už k druhému kopytu, hovor běžel jako jindy. Žena dál stála opřená o stěnu kovárny, nereagovala a poslouchala jejich hovor. Brzy se téma stočilo na smrt mladého prince, nalezení jeho těla v příkopu a chycení několika pytláků, o kterých úřady tvrdily, že za to můžou.
„Já si stejně myslím, že to nebylo jen tak. Princ ani jeho družina nejezdili nalehko. Měli vždy meče, luky, kuše. Jak by pak pár lupičů, které nám tu pověsili, mohlo zabít všechny jeho muže i jeho??? Ale kdepak, v tom má prsty určitě prsty někdo mocný.“ a řečník pohodil hlavou ve výmluvném gestu směrem ke královskému paláci.
„Ježiš zmlkni Honče, už tak máš dost šrámů potřebuješ snad ještě další od hradní stráže? Zbláznil ses???“
„Ale vůbec ne…Kdo by jim to vyklopil, ty snad? Stejně si o tom šušká celý město, i babky na trhu.“ Nenechal se odbýt jmenovaný.
Kovář už byl se svou prací hotový, obdivně poplácal hřebce po zadku a podal jeho otěže cizince. Ta poděkovala, s úsměvem zaplatila a šla ho zas osedlat. Muži ji sledovali, umlklí, a teprve když zašla zpět na náměstí, začali hovořit.
„Stejně myslím, že to nebyla dáma z města a ni okolí. Nikdy jsem si jí nevšiml, a to mám dobrou paměť. A ten kůň, takového nemá ani sám král. Říkám vám, ta byla z druhý strany údolí.“ prohodil Honec.
„Tím pádem nechápu, proč jela kvůli podkovám až sem, Nedává to smysl… Ale zas její oblečení nebylo poznamenáno cestou..“ namítl kovář.
„V poslední době se děje víc věcí, které nechápeš ty ani nikdo jiný z města. Ta holka v tom všem ztratí… I když mám takový dojem, že by rozhodně neměla…“ sarkasticky se zasmál a znovu významně ukázal na palác.
* * *
Sebastien byl uprostřed zápolení s Martouem. Oba se už stihli vyválet v písku, vyměnit pár modřen a podlitin, ale stejně je boj neomrzel. Vyjímečně je taky povzbuzovali ostatní obyvatelé jeskyně. Meče kolem těch dvou vířily, hukot přihlížejících sílil. Posledním výpadem Martou vyrazil Sebastienovi z ruky meč, ale ztratil při tom rovnováhu. Oba bojovníci se zřítili , chvíli jen lapali po dechu, ale pak se všichni, i přihlížející, bouřlivě rozesmáli.
Zvedli se ze země, a tentokrát i Sebastiena pár rukou poplácalo pochvalně po zádech. Byl tím zaskočen, ale nekazil si radost z příjemného souboje. Všichni se pak sesedli na vyhřátém místě u paty skalní stěny a vyprávěli. Sebastien seděl mezi nimi, spokojen sám se sebou. Omámen dobrodružstvími, které jeho noví společníci zažili.
Přerušil je klapot kopyt na cestě od suťoviska. Zpoza balvanů se nejdříve vyloupla černá koňská hlava, pak celý hřebec s jezdkyní na zádech. Usmívala se. Muži zůstali na chvíli stát s otevřenými ústy. Takhle ji ještě neviděli. Na sobě měla zelené šaty s rozdělenou, jezdeckou sukní, vysoké kožené boty a na hlavě klobouk. Hned poznali, že byla ve městě, nejen podle vzhledu,ale i plných tašek s dobrotama, které jim přivezla. Její bratr k ní přistoupil jako první a dvorně jí pomohl sesednout. Rozesmáli se, když se s ní zatočil dokola. Oba se pak vrátili k ostatním a Shay jim kývla na pozdrav, podávajíce jim brašny s dárkama.
Byla jsem ve městě. Náš plán vyšel, liška nakonec chytla zajíce. Náš host je nyní v bezpečí a volný. Jen si bude muset dávat pozor, komu ukáže svou tvář.“ Otočila se pak přímo k Sebastienovi, „Máš dvě možnosti. Ta první je, že se rozhodneš odejít. V tom případě ti poskytneme vše potřebné na cestu a s přátelstvím se s tebou rozloučíme. Ta druhá je, že zůstaneš a staneš se jedním z nás. Pak tě naučíme to, co známe, budeme se navzájem podporovat ve svých plánech. Řekneme ti, kdo vlastně jsme, proč takhle žijeme a dost možná i to, proč jsi nyní u nás. To jsou mé nabídky.“ Prohlížela si ho a pak se otočila. Šla se převléknout a tím mu poskytla čas na rozmyšlenou.
Sebastien tedy přemýšlel. Celou dobu chtěl odejít, pomstít se bratrovi, ale moc dobře za ty dny, co tu byl, pochopil, že sám to nezvládne. Neměl přátele mimo město, a tak by se neměl na koho obrátit s prosbou o pomoc.
Dnes se ale něco změnilo. Poprvé se tu cítil jako mezi svými. Dnes poprvé ho muži pozvali mezi sebe, pochválili ho za výkony a promlouvali na něj.
Váhal. Rád by zůstal, protože tohle bylo jediné místo kromě paláce, které my dokázal nazývat svým domovem. Martou se stal jeho přítele, bratrem. A Shay.. o té se neodvažoval takto přemýšlet. Měl ji rád, i když se jí bál.
Slunce ozařovalo už jen stěny údolí a jemu bylo jasné, že dnes se už rozhodnutí od něj nečeká. Odešel tedy do jeskyně, povečeřel s ostatními a šel si brzy lehnout. Před usnutím se rozhodl.
* * *
V noci pršelo. Vycházející slunce přeměnilo údolí na třpytící se záplavu kapiček, jako by vše bylo stvořeno z křišťálového skla. Bylo velmi chladno, i když už oblohu nehyzdil ani jediný mráček. Nechtělo se mu vylézt z teplého objetí houní. Nakonec byl ale vyhnán hladem žízní a svou potřebou. Nikdo už v jeskyni nebyl, tak si tedy vzal snídani ven. Slunce už trochu prohřálo skály, a tak tam bylo příjemně. Protáhl se, zívl a pustil se do jídla.
Po chvíli se odnikud vynořila Shay. Měla na sobě jen halenu a krátké kalhoty. Přisedla k němu, ještě vlhká z jezírka a přikývla na pozdrav.
„Tak už ses rozhodl?“
„Víš…“ prohlédl si ji a pak se usmál. „dali jste mi důvěru, přátelství a domuv. Já si toho moc vážím. A pokud ty a ostatní dovolíte, rád zůstanu.“
Oba se usmáli, zvedli se a Shay ho vzala za ruku. Vedla ho k jedné z mohutných skalních stěn. Prošli jí, jako by byla jen vzduch. To doopravdy byla, vytvořila ji práv2 Shay před dlouhou dobou. Před nimi bylo další prostranství.Na něj z vysoké skály se snášel vodopád. Sebastien nedokázal určit, jestli ho tvoří spíš horká voda, nebo bílý, ledový oheň. Všichni obyvatelé jeskyně tu už stáli, prohlíželi si ho a usmívali se. Shay ho lehce políbila na čelo, postrčila směrem k vodopádu a pobídla ho, aby do něj vkročil. Udělal tak, třesa se strachy.
Pálilo to a zároveň mrazilo. Horká voda mu stravovala tělo, ledový oheň ho zas obnovoval. Proud vody z něj během chvilky strhal vše, i šaty. Když konečně vylezl, muži ho okamžitě zabalili do teplé medvědí kožešiny. Shay k němu znovu přistoupila, vztáhla k němu ruce a nahlas ke všem promluvila.
„Takto se plamen a voda stávají jedním. Byl jsi zničen a zas obnoven. Tvá minulost z tebe odplula s proudem, který ji z tebe strhl. Nyní přijmi nabídnuté ruce a spoj svůj život se životem Stínu.“
Klepající se Sebastien je přijal a zavřel oči.