První svítání
Na stéblech se leskla krev, jako čerstvá barva. Rudé kapky zářily jako temné rubíny, když se v nich zrcadlilo světlo měsíce. Kapka za kapkou se vsakovala do půdy, měníc ji ve spálenou a jedovatou zem. Vše v okolí umíralo, a to nejen dotykem krve, ale i smutkem a bolestí. Krev stékala z kopce jako vlna, nic jí nemohlo odolat. Smutek a bolest čišely z každého kousku okolí. Padaly v slzách z větví stromů a z tváří tvorů. I měsíc brečel. Jeho slzy se proměnily v zářivé vlasatice a snášely se k zemi. Každá z nich ozářila její šupiny.
Ležela na vršku, křídla polámaná, šíji v půli zlomenou. Kdysi zářivé oči překrýval šedivý stín a její poslední pohled patřil jemu. Ani on už nežil, a jeho krev se mísila s její. Jasné modré šupiny ztratily lesk a už začaly odpadávat. Taky měl polámané letky a z hrudi mu čnělo polámané kopí. Z posledních sil natáhl tlapu k hnízdu , než umřel. Přes jejich obětování ho nedokázali zachránit. Střípky skořápek byly rozházené všude kolem, světlejší krev dráčat odkapávala na zem. Malá tělíčka, vyrvaná z bezpečí předčasně, ležela skroucená po celém vršku. Hnízdo samo bylo celé rozcupované, roztrhané. Na kopci, kde kdysi vládlo štěstí, zůstala jen nenávist.
Krev už stekla až ke keřům. Vše bylo zničeno a sežehnuto. Zem byla zdupaná a pokrytá bezpočtem stop. První vlnka se dotkla kmínku a ten zasičel. Krev leptala dřevo. O pár keřů níž, opřené o několik větví, leželo jediné přeživší vejce. Skořápku mělo popraskanou, vevnitř se něco hýbalo. Pár kývnutí vajíčka a už se na svět vydrala malá hlavička, pokrytá blankou. Mládě se jen stěží vydrápalo ven. Celé ulepené a vyděšené hledalo kohokoli, kdo by mu pomohl a utěšil ho.
Svět je často krutý, k bezmocným obzvlášť. Dráče stálo samo pod keřem. Třáslo se chladem a jeho mladá mysl nedokázala vstřebat to, co vidělo. Mrtví rodiče, zabití sourozenci a jejich těla, jak morbidně zdobí vrchol kopce. A ta rudá záplava. Krev, ničící vše, čeho se dotkne. Červené krůpěje, které odnesly život z jejich těl. Naprostá hrůza ochromila dráče, takže si ani nevšimlo, jak se krev prokousává až k němu. Teprve když mu lehce ožehla pařátek, vykviklo a uskočilo. S bolavou packou zdvyženou, malý dráček utíkal hlava nehlava pryč od toho masakru.
Neběželo dlouho. Únava, bolest, strach a zármutek, to není nic, co dodává sílu. Navíc ho trápil hlad. Zničené dráče se sesulo ke kmeni stromu, stulilo se do klubíčka a snaži se si odpočinout. Přes to však jeho očka plála do noci, zářící jako malé drahokamy a plné bolesti, kterou neměl kdo zahnat.
Zbytek noci byl stejně hrůzný. Všude vládlo ticho, jen jemný šustot se rozléhal lesem, jak se z nebe začaly snášet první sněhové vločky. Dopadaly na chvějící se zelené tělíčkoa hned roztávaly. K ránu, těsně před východem slunce se už kraj schovával v bílé peřině. Jen neblahý vršek stále budil hrůzu zaschlou dračí krví.
Malý dráček jen s obtížemi narovnal stuhlé a prokřehlé tělo. Uvnitř ho hryzal stále větší hlad. Ale nešlo jen o jídlo. Touha po společnosti, po někom, kdo by ho k sobě přivinul a odehnal tak tím všechen strach a hrůzu prožité noci. Chyběla mu láska mrtvých rodičů, přátelství nenarozených sourozenců a štěstí společného života. Malé dráče nechápalo, proč se to vše stalo. Pomalu se vyhrabalo z bílého lůžka. Sníh mu mrazil pacičky, celé tělo se chvělo chladem. S obtížemi se prodíralo napadaným sněhem ven z lesa.
Jeho oči stále hleděly na světlejší oblohu, na které se místy objevily červenající paprsky. Ani jeden z nich však ještě nedopadl na zem. Dráče vlastně kráčelo zpět na vršek. Ve chvíli, kdy poprvé položilo tlapky na zaschlou krev, vyděšeně vykviklo a ucuklo zpět. Přes to, že vědělo co to je, ho něco neodbytně táhlo na zničený vršek. Každý krok na zkrvavené zemi zarýval do jeho maličkého a už tak dost zničeného srdce další ostny trýznivé bolesti a hladu po mrtvých.
Drápalo se vzhůru do svahu, kolem těl mrtvé rodiny. Po drobné tváři mu stékaly slzy a skrápěly mrtvou zem. Jako poslední, pokalo svou matku. Ležela v troskách hnízda, bránila je až do posledního dechu. Vyšlo slunce. Jeho parsky vrazily do očí dráčete a to si je s vyděšeným výrazem snažilo zakrýt. Jas znovu rozzářil krev, rozsvítil lesklé kousky skořápek a donutil oslepené dráče se opřít o zadní tlapky a bránit si oči.
Ticho náhle narušil hlasitý tón, volání z dálky, doprovázený šustotem šupin. Slunce zakryl obrovský stín a kráče se odvážilo otevřít oči. Z nebe k němu klesal dospělý drak, zářící ve slunečních paprscích, s mohutnými křídli a uvítací písní. Snesl se pod vršek, natáhl šíji do víšky a už mu stačilo udělat jen pár kroků. Natáhl hlavu, jemně položil čumák k hlavičce dráčetea s úsměvem ho celé ofouknul.
„Pojď maličký…. Život tě volá, tak pojď.“
Ležela na vršku, křídla polámaná, šíji v půli zlomenou. Kdysi zářivé oči překrýval šedivý stín a její poslední pohled patřil jemu. Ani on už nežil, a jeho krev se mísila s její. Jasné modré šupiny ztratily lesk a už začaly odpadávat. Taky měl polámané letky a z hrudi mu čnělo polámané kopí. Z posledních sil natáhl tlapu k hnízdu , než umřel. Přes jejich obětování ho nedokázali zachránit. Střípky skořápek byly rozházené všude kolem, světlejší krev dráčat odkapávala na zem. Malá tělíčka, vyrvaná z bezpečí předčasně, ležela skroucená po celém vršku. Hnízdo samo bylo celé rozcupované, roztrhané. Na kopci, kde kdysi vládlo štěstí, zůstala jen nenávist.
Krev už stekla až ke keřům. Vše bylo zničeno a sežehnuto. Zem byla zdupaná a pokrytá bezpočtem stop. První vlnka se dotkla kmínku a ten zasičel. Krev leptala dřevo. O pár keřů níž, opřené o několik větví, leželo jediné přeživší vejce. Skořápku mělo popraskanou, vevnitř se něco hýbalo. Pár kývnutí vajíčka a už se na svět vydrala malá hlavička, pokrytá blankou. Mládě se jen stěží vydrápalo ven. Celé ulepené a vyděšené hledalo kohokoli, kdo by mu pomohl a utěšil ho.
Svět je často krutý, k bezmocným obzvlášť. Dráče stálo samo pod keřem. Třáslo se chladem a jeho mladá mysl nedokázala vstřebat to, co vidělo. Mrtví rodiče, zabití sourozenci a jejich těla, jak morbidně zdobí vrchol kopce. A ta rudá záplava. Krev, ničící vše, čeho se dotkne. Červené krůpěje, které odnesly život z jejich těl. Naprostá hrůza ochromila dráče, takže si ani nevšimlo, jak se krev prokousává až k němu. Teprve když mu lehce ožehla pařátek, vykviklo a uskočilo. S bolavou packou zdvyženou, malý dráček utíkal hlava nehlava pryč od toho masakru.
Neběželo dlouho. Únava, bolest, strach a zármutek, to není nic, co dodává sílu. Navíc ho trápil hlad. Zničené dráče se sesulo ke kmeni stromu, stulilo se do klubíčka a snaži se si odpočinout. Přes to však jeho očka plála do noci, zářící jako malé drahokamy a plné bolesti, kterou neměl kdo zahnat.
Zbytek noci byl stejně hrůzný. Všude vládlo ticho, jen jemný šustot se rozléhal lesem, jak se z nebe začaly snášet první sněhové vločky. Dopadaly na chvějící se zelené tělíčkoa hned roztávaly. K ránu, těsně před východem slunce se už kraj schovával v bílé peřině. Jen neblahý vršek stále budil hrůzu zaschlou dračí krví.
Malý dráček jen s obtížemi narovnal stuhlé a prokřehlé tělo. Uvnitř ho hryzal stále větší hlad. Ale nešlo jen o jídlo. Touha po společnosti, po někom, kdo by ho k sobě přivinul a odehnal tak tím všechen strach a hrůzu prožité noci. Chyběla mu láska mrtvých rodičů, přátelství nenarozených sourozenců a štěstí společného života. Malé dráče nechápalo, proč se to vše stalo. Pomalu se vyhrabalo z bílého lůžka. Sníh mu mrazil pacičky, celé tělo se chvělo chladem. S obtížemi se prodíralo napadaným sněhem ven z lesa.
Jeho oči stále hleděly na světlejší oblohu, na které se místy objevily červenající paprsky. Ani jeden z nich však ještě nedopadl na zem. Dráče vlastně kráčelo zpět na vršek. Ve chvíli, kdy poprvé položilo tlapky na zaschlou krev, vyděšeně vykviklo a ucuklo zpět. Přes to, že vědělo co to je, ho něco neodbytně táhlo na zničený vršek. Každý krok na zkrvavené zemi zarýval do jeho maličkého a už tak dost zničeného srdce další ostny trýznivé bolesti a hladu po mrtvých.
Drápalo se vzhůru do svahu, kolem těl mrtvé rodiny. Po drobné tváři mu stékaly slzy a skrápěly mrtvou zem. Jako poslední, pokalo svou matku. Ležela v troskách hnízda, bránila je až do posledního dechu. Vyšlo slunce. Jeho parsky vrazily do očí dráčete a to si je s vyděšeným výrazem snažilo zakrýt. Jas znovu rozzářil krev, rozsvítil lesklé kousky skořápek a donutil oslepené dráče se opřít o zadní tlapky a bránit si oči.
Ticho náhle narušil hlasitý tón, volání z dálky, doprovázený šustotem šupin. Slunce zakryl obrovský stín a kráče se odvážilo otevřít oči. Z nebe k němu klesal dospělý drak, zářící ve slunečních paprscích, s mohutnými křídli a uvítací písní. Snesl se pod vršek, natáhl šíji do víšky a už mu stačilo udělat jen pár kroků. Natáhl hlavu, jemně položil čumák k hlavičce dráčetea s úsměvem ho celé ofouknul.
„Pojď maličký…. Život tě volá, tak pojď.“