Tvorba - Texty

Jako každé jiné ráno se Siria koupe v menší říčce protékající rozlehlou loukou. Rozhlíží se okolo sebe. Uprostřed té louky je prastarý dutý strom, ve kterém Siria přespává. Louka je z velké části obklopena lesy, pouze směrem na východ a severozápad není v dohledu les. Na severu a jihu jsou v dálce vidět hory s bílými sněhovými kloboučky. Louka je plná barevného lučního kvítí. Jako květinová víla se den co den stará o květiny na této louce. Přišla sem již dávno jako malá vílí dívenka se svou maminkou. Ta jí před pár lety zemřela. Svého otce nikdy nepoznala. Tuhle louku přijala za svou.
Její zrak ale spočine na severu na Zapovězený les. Všichni se ho bojí a nikdo ve skutečnosti neví proč. Nese se o něm řada strašidelných mýtů a pověstí. Odváží se do lesa jen pár jedinců a to jen na kraj, kde rostou některé léčivé přísady, jež používají místní léčitelé. Odvážlivci je pro léčitele sbírají.
Ze Siriiných myšlenek ji vytrhne její motýlí přítelkyně. Pomáhá ji na louce opečovávat kvítí.
"Sirio, neusínej v té říčce," zachichotala se Laila.
"Promiň Lailo, zamyslela jsem se," pousměje se. "Ten les mě děsí a zároveň fascinuje."
"Ale nepovídej," zahihňá se svým málo výrazným a výše položeným hláskem a posadí se na květ kopretiny.
"Počkej, osuším se a obleču."
"Nemusíš spěchat, nezbytnou denní potřebou již prošli. Další nejdůležitější etapa, kterou zvládnou sami, je až večerní ukládání ke spánku."
"Vždyť jsem skoro hotová," vyskočí z říčky na břeh a popadne osušku. Oblékne si svoje oblíbené šaty a vydá se s Lailou postarat se o kvítí na louce. Rutinní práci promění v zábavu. Postupně se k nim přidají i další luční tvorové. Víly, motýli, vosy, kobylky, drobní barevní ptáci, vážky a mnoho dalších. Na louce to ožije, odevšad je slyšet, bzučení, cvrlikání, ptačí zpěv a mnoho dalších zvuků. Za dobu, co se tu den co den potkávají, se tu všichni dobře znají.
Siria je přesto posledních několik dní nesvá. Dnes je zvláště roztržitá a nesoustředěná. Neustále myslí na podivný les, nikdy dříve jí nepřipadal tak prapodivný. Vždy byl záhadou a místem nejrůznějších povídaček, příběhů, legend, mýtů a podobně. Ale nikdy z něj nešla taková nejistota a děs jako v poslední době. Nemůže na ten les přestat myslet a nedokáže se soustředit na své běžné povinnosti a podobně.
Stále ji něco k němu táhne, ale neví co. Nakonec se rozhodne ho prozkoumat. Když dorazí na kraj lesa, naposledy ji zadrží její nejistota a obavy. Naposledy zaváhá a pokračuje dál do lesa.
Zpočátku vypadá les jako každý jiný. Přesto je tu něco jiné. Postrádá tu zvířata. Chybí tu zpět ptáků, za celou dobu nepotkala srny nebo jeleny. Dokonce ani hmyz tu není.
Čím jde hlouběji, tím je les hustší, také sluneční světlo má problémy dostat se přes bohatou zeleň stromů. Zpočátku Siria cítila jen nejistotu a prapodivný pocit, který neuměla vysvětlit. Nyní i přes svou odvahu pociťuje mírnou bázeň. Čím jde hlouběji, tím je její nepříjemný pocit strachu větší a větší, ale narůstá pomalu. Nicméně ji to nezastaví, jen je mnohem obezřetnější než dřív. Její zvědavost je silnější než strach. Chce zjistit, proč se toho lesa všichni bojí a proč tu nic nežije.
Čím jde hlouběji, tím je porost hustší a hustší. Spousta lesního křoví a jiného nižšího porostu. Po nějaké době chůze tímto porostem je poškrábaná. S každým dalším krokem má chuť se na to všechno vykašlat a vrátit se, ale něco ji pořád žene dopředu. Užuž to chce vzdát, když začne porost rapidně řídnout.
Najednou se cítí unaveně, najde si místo, které vypadá pohodlně. Pokusí si ošetřit drobné ranky, jež cestou utržila, poté se uvelebí a usne.
Když se probudí, nedokáže přesně poznat, jaká je část dne. I když se cítí lehce unaveně, pokračuje dál do hlubin lesa.
Po delší chůzi narazí na malou mýtinku.  Najde si zde pohodlné místo  a opět usne. Připadá jí, že zde čas ubíhá mnohem rychleji a je unavenější než mimo les.
Neví, jak dlouho spala, slunečních paprsků sem, přes husté větve, dopadá jen málo. Pokračuje dál. Naštěstí pro ni lesní podrost není tak hustý jako předtím. Cesta jí tak ubíhá mnohem rychleji a neutrží tolik šrámů.
Ať jde kamkoliv a kudykoliv, zdá se jí les stejně temný. Najednou jí připadá její nápad hloupý. Neví kam jde, neví jak je vlastně ten les veliký, ani zda najde cestu zpět. Najednou se bojí, že se ztratila. Otočí se kolem dokola, nejspíš svou cestu nenajde. Nepoznává, odkud sem přišla. Nezbývá jí než jít dál. V tuto chvíli vlastně neví, kam jít dál, tudíž pokračuje dál jen náhodně.
Díky tomu, že zde není tolik křoví, použije čas od času i křídla. Pomůže jí to pohybovat se rychleji.
Po několika hodinách cesty narazí na místo, kde začnou řídnout větve lesů a později začne řídnout i hustota stromů.
Doufá, že je to konec lesa a podaří se jí získat povědomí o tom, kde je. Jenže se mýlí. To zjistí během několika dalších okamžiků. Konec lesa to sice není, ale najde zde studánku. Rozeběhne se k ní, má velkou žízeň, na cestu si vzala jen malou čutoru. I když s vodou šetřila, přesto jí asi před hodinou došla. Moc ráda se napije chladné vody ze studánky a doplní čutoru.
Našla zde i nějaké lesní ovoce. Chce si nasbírat plody, které se podobají lesním jahodám, malinám a ostružinám.
„Být tebou, tak ty bobule nejím,“ ozve se za jejími zády.
„Proč ne?“ zeptá se a odloží jahodu, kterou právě chtěla sníst, stranou. Otočí se, ale nikoho za sebou nezahlédne.
„Tyhle plody jsou jedovaté,“ ozve se tentokrát z její pravé strany.
„Proto jich je tu tolik?“
„Ano.“
„Myslela jsem, tu nikdo nežije. Ne ten, kdo by jedl lesní plody.“
„To se mýlíš, žije nás tu mnoho,“ ukáže se jí. „Pojď za mnou.“
Neznámý hlas patří malému dráčku. Jeho drobná hlavička je podobná mořskému koníkovi, jeho tělo je drobné a hadovité, je bez končetin, má blanitá křídla a zelenohnědou barvu. Cestou les prořídne, nakonec se před nimi objeví úplně jiný svět. Tedy alespoň pro Sirii. Ten les je zřejmě jakýmsi pásem, rozdělující dva naprosto rozdílné světy. Nikdo ze světa Sirie o tomto nic neví. Nedochovaly se o tom žádné básně, legendy a podobně. Od dávné doby se jen traduje a šíří strach z lesa. Má pocit, že obyvatelé za  tímto lesem vědí o historii mnohem více.
„Mnoho? Nikdy jsme o tomto místě neslyšeli, z tohohle lesa mají u nás všichni jen strach.,“ ze Siriina hlasu zazní údiv, překvapení, zvědavost a další neurčité pocity. „Jak se vlastně jmenuješ? Ty jsi dráček?“
„Říkají mi Eivel,“ zašvitoří a při letu dělá různé skopičiny a pózy, jako by se chtěl předvádět. „Je nás tu hodně, víme o světě za lesem, ale za nejhustší část lesa nikdo nechodí.“
„My o vašem světě za lesem nic nevíme,“ Siria je překvapená. „U nás se o tomto lese šíří jen samé špatnosti, mnoho negativních legend. Mysleli jsme si, že tu žijí jen stíny a zlá stvoření.“
„Nene, to vůbec není pravda,“ zaujme postavení, jako by se bavil nebo mu dělá radost, když popře Siriinu poznámku. „U nás se traduje, že kdysi dávno tu žili ohromní draci. Ti žili v této části, kde nyní žijeme my. Na vaší straně lesa žili velcí dvounožci, kteří si říkali různě. Bojovali s těmi draky a byli odhodlaní. Vydávali se na tuto stranu lesa, každý z nich jednoho nebo více draků zabili, ale nikdy se nikdo z nich nevrátil zpět na svoun stranu lesa.“
„Draci? Velcí dvounožci? O dracích v naší historii nejsou vůbec žádné zmínky. O to víc jsem zvědavá."
"Kdysi dávno byla historie docela bouřlivá, je podivné, když se na vaší straně lesa nic nedochovalo. Možná trochu pochopitelné, přesto podivné."
"Ne, nic si nepředáváme, jen se zakořenil hluboký strach z tohoto lesa, nic víc."
"To je škoda. I za dob děsivých velkých draků jsme se s kouzelnými tvory od vás vídali. Ale pak se najednou všechen kontakt přerušil. Naši předci se domnívali, že o další kontakt nemáte zájem."
"To bych taky ráda věděla, ale o té době nevíme vůbec nic, nevím co ti na to říct," Siria skloní se smutkem hlavu. Zapřemýšlí nad tímhle setkáním. Podle Eivela se oba světy stýkaly i během té války draků a velkých dvounožců. Co se tedy stalo? Proč se najednou odmlčeli? Dozví se to někdy? A co se vlastně o své historii dozví? Chvíli poté, co se Siria odmlčí, se dostanou na kraj lesa. Před Sirií se objeví rozlehlá louka, v níž se klikatí řeka. Na horizontu vidí různé menší či větší koce, místy je hustší vegetace. Různé menší i větší keřovité nebo stromovité remízky. Na louce pobíhají a poletují různá kouzelnická stvoření. Siria je naprosto ohromená tím, co vidí.
Zdá se jí, že tato strana lesa je mnohem krásnější, než ta její. Na první pohled se jí zdá, že je tu i větší pohoda, ale podle Eivela je to jen zdání. Také tu vidí mnohem více kouzelných tvorů. Především mnoho různých dráčků. Od hadovitých dráčků, jakým byl například Eivel, přes květinové dráčky, dráčky podobající se větvím stromů, vodním dráčkům, dráčky podobající se mořským koníkům. Eivel krátce Sirii seznámí se svým domovem. Pozve ji na své oblíbené místo, kde má pohodlí i přehled o okolním dění.
Eivel jí vypoví vše, co o dávných časech zná. Podle historie, kterou si předávali, žili kdysi velcí dvounožci, co si říkali elfové, lidé a trpaslíci. Ti převážně žili na Siriině straně lesa. Na Eivelově straně lesa žili draci. Dříve spolu žili v souladu, ale něco se zvrtlo a začali spolu válčit. Kromě těchto národů žili i drobní kouzelní tvorové, kteří spolu udržovali kontakt, ale něco se stalo a tento kontakt se přerušil. Po nějaké době válka skočila. Draci byli pobiti a prý i Dvounožci zahynuli, ale o nich měli jen kusé informace. Od té doby už o Siriině světě neslyšeli.