Tvorba - Texty

Riana následovala Desgarda chodbou. Opravdu jsem to udělala, běželo jí hlavou. Dobrovolně jsem souhlasila, že se stanu upírem. Bylo to správné? Ale teď už není cesty zpět. Zabraná do svých úvah kráčela po chodbě a nevšímala si ničeho kolem sebe. Najednou se jí něco mihlo pod nohama. Zapotácela se a přepadla dopředu. Dopadla na něco měkkého. S heknutím se převalila na bok a vytáhla tu měkkou věc zpod svého těla. Vzápětí vykřikla, pustila věc a vyskočila na nohy. Na zemi seděl asi 1,5 metrový,oranžovo-bílý tvor, protahoval si křídla, tiše syčel a sledoval Rianu ostražitým pohledem.
„Co…co to je?“ zeptala se a nespouštěla z tvora oči.
Desgard se zasmál. „To je drak.“
„Drak?“
„No ano. Létající ještěr. Chceš mi říct, že jsi ještě nikdy neviděla draka?“ podivil se Desgard.
„Ne.“
„No, tak teď jich uvidíš spoustu. Každý tady má draka. Přicházejí za námi, vybírají si nás. Každý je se svým drakem pořád ve spojení. Jsou velmi inteligentní. Někdy až příliš.“
„Takže já, budu mít taky…draka?“
„Dříve nebo později ano.“
„Aha. No..vlastně se mi docela líbí,“ prohlásila Riana zamyšleně. „Komu patří tenhle?“
„Ten je můj. Jmenuje se Risil.“ Desgard si dřepl na zem a natáhl k drakovi ruku. Risil přešel k němu a se spokojeným mručením se otřel o Desgardovu ruku. Pak Desgard vstal a pokynul Rianě, aby šla za ním.
Na chodbu pronikalo světlo vysokými okny, které se střídaly s dveřmi. U každého okna byl výklenek s lavičkou. Desgard vešel do jednoho z nich, posadil se na lavičku a ukázal na místo vedle sebe. Riana si poslušně sedla.
„Myslím, že bych ti měl říct ještě pár věcí,“ začal zeširoka. „No…tak zaprvé. Nejsi jediná, kdo se rozhodl tady zůstat. Právě teď je tady na hradě dvanáct dívek přibližně v tvém věku.“
„Vy chodíte a sbíráte dívky? Proč?“
„Víš, ženy se nemohou jako upírky narodit.“ Při slovu upír sebou Riana mírně trhla. „Muži ano. A abychom, hm… nevyhynuli, musíme vyhledávat mladé dívky a upírky z nich udělat. Ne každá se na to hodí. A taky čím je starší, tím je přeměna rizikovější.“
„Rizikovější?“ pozvedla Riana obočí. „Co znamená rizikovější?“
„No, starší lidé se proměně přizpůsobují hůř. Proto vyhledáváme především dívky mladší.“
„Aha.“ Riana se radši neptala, co se myslí tím rizikem. „Tak pokračuj.“
Zdálo se, že Desgard váhá. „Hm. Za druhé je tu samotná přeměna. Ze začátku to bývá dost…nepříjemný proces.“
„Cože? Ehm, já myslela, že je to jedno kousnutí a konec!“
„Ano, to je ta obecně rozšířená chyba. Ne, proces přeměny je mnohem náročnější. Kousnutí přichází až na konec. Podívej se z okna. Vidíš ta zvířata?“
Na louce po hradem se pásla velká s dlouhými rohy. Byla černá, ale na hřbetě se jim rozbíhaly od páteře dolů oranžové pruhy. Měla také krátkou oranžovou hřívu a delší oranžovou srst na hrudi.
„Ano.“
„To jsou Ornakové. Chováme je pro maso a pro krev. A právě tyhle dvě věci jsou důležité při přeměně. Aby ses stala upírkou, musíš nejdřív jistou dobu jíst syrové maso a pít krev. A musí to být právě maso a krev ornaků, protože jsou to zvířata kouzelná. U jiných to nefunguje. Po tomhle ti začnou růst špičáky. Abych pravdu řekl, někdy to docela bolí. A pak přichází na řadu kousnutí. Po něm se staneš skutečnou upírkou.“
Když Desgard domluvil, zůstala Riana jako opařená. Vytřeštěnýma očima hleděla na zeď a v hlavě se jí ozýval vyplašený hlásek. Co jsem to udělala? Proč jsem se nezeptala předem? Jak jsem mohla souhlasit? Ach bože tohle bude…
„Riano? Děje se něco?“
„N..ne, nic. Jenom mě to trošku…překvapilo.“
„Dobře. Tak pojď. Představím tě ostatním dívkám. Dají ti nějaké lepší oblečení a jídlo.“
„To jídlo, to bude …“
„Zatím jen maso. Aby sis trochu zvykla.“
„Aha.“ Riana se bez odporu nechala vzít za ruku. Desgard jí pomohl vstát a pak ji táhl za sebou ke dveřím naproti výklenku.