Riana z Gotharu
*
Asi dvacet kilometrů od Gotharu stál v údolí, obklopeném lesy, hrad. Byl neobvyklý už tím, že nestál na kopci,aby viděl blížící se nepřátele, ale v údolí. Nepotřeboval kopce, byl to upíří hrad a jen blázna by napadlo na něj útočit. Vysoké věže z bílého kamene se majestátně zvedaly k obloze, zlaté střechy se leskly v paprscích slunce a na všech nádvořích panoval čilý ruch. Na pátém z nich, nejbližším obytným budovám, byl na dlažbě zobrazen zvláštní symbol-kruh a v něm dýka zkřížená s růží. Ze špičky dýky odkapávala krev a stejně tak i z květu růže. A právě uprostřed symbolu se objevily čtyři postavy. Tři muži a dívka, ležící na zemi. Jeden z mužů se naklonil k dívce.
„Nechápu, proč je to tak vždycky sebere,“zabručel udiveně.
„Nerozumuj, Cilane a odneste ji s Talomem k ostatním.“
„Jo, jasně Desgarde. Hej, Tale! Pojď sem a pomoz mi.“
Talom a Cilan vzali Rianu a odnesli ji do budovy na jižní straně nádvoří. Desgard je sledoval, dokud za nimi nezapadly dveře. Pak obrátil svůj pohled k obrazu na zemi. Dlouho na něj pohlížel a mnul si přitom bradu. Když znovu zvedl hlavu, usadil se mu na tváři spokojený a vychytralý úsměv.
*
Riana se probrala asi hodinu poté, co ji přinesli. První co zaznamenala byla strašlivá bolest hlavy. A strach. Ten byl však rychle vystřídán vztekem. Ignorující tupé bušení v hlavě, se Riana prudce posadila a rozhlédla se kolem sebe. Místnost kam ji zanesli byla malá, ale čistá a i když nijak nepřekypovala přepychem, poskytovala pohodlné ubytování. Pod vysokým oknem, obráceným na západ stál stolek s jedinou židlí. Postel, na níž seděla, se čelem dotýkala zdi a nalevo pak větší část východní stěny zabírala skříň a zrcadlo. Pokoj byl vyvedený v tlumených barvách, převážně v hnědé, černé a tmavě zelené. To vše vstřebala Riana jediným pohledem. U hlavy postele měla ještě noční stolek. Otevřela jej, ale byl prázdný. Vrávoravě vstala, přešla ke skříni a nahlédla dovnitř. Byla plná pavučin, prachu a na dně se válely kuličky proti molům. Riana se zašklebila, zavřela skříň a chtěla pokračovat v prohlídce pokoje, když se otevřely dveře a vstoupil Desgard.
„Kde to jsem? Tady budu pracovat? Nebo co? Vysvětli mi to!“ Riana se zamračeným obličejem přistoupila k Desgardovi a výhružně mu zamávala pěstí před obličejem.
Zachytil její ruku. „Dám ti mnohem víc než nějakou práci,“ prohlásil tajemně. „Dám ti postavení, jméno, respekt a věčný život,“ pokračoval a jeho hlas zeslábl do šepotu. „To všechno můžeš mít a stačí k tomu jediná věc,“ přitáhl Rianu blíž k sobě, „stát se upírem.“ Usmál se a odhalil tak špičaté zuby.
Riana vytřeštila oči, pokusila se vytrhnou ruku z Desgardova sevření, ale pak zaváhala. Ještě nikdy v životě ji nikdo nerespektoval. Většina lidí na ulicích ji míjela s opovržlivým pohledem. Nikdy jí nikdo neřekl jménem. I její rodiče na ni volali „hej tyt tam!“ .Bylo to nesmírně lákavé. Ale upíři? pomyslela si. Vážně se chceš stát upírem jenom kvůli respektu a věčnému životu? Byla to hrozná muka. Ale pak se v Rianě něco zlomilo. Léta ponižování a přehlížení zvítězila. Polkla a podívala se Desgardovi přímo do očí. A zahlédla tam úsměv. Vychytralý a spokojený. Úsměv člověka, který věděl, že nakonec bude po jeho. Zaváhala. Ale potom, mírně se třesoucím hlasem, řekla: „Ano. Ano, chci to. Chci se stát upírem. Chci se stát upírem pro to všechno. Chci.“
Desgardův úsměv se změnil ze spokojeného na vítězný, když objal Rianu kolem ramen a vykročil s ní z pokoje.
Asi dvacet kilometrů od Gotharu stál v údolí, obklopeném lesy, hrad. Byl neobvyklý už tím, že nestál na kopci,aby viděl blížící se nepřátele, ale v údolí. Nepotřeboval kopce, byl to upíří hrad a jen blázna by napadlo na něj útočit. Vysoké věže z bílého kamene se majestátně zvedaly k obloze, zlaté střechy se leskly v paprscích slunce a na všech nádvořích panoval čilý ruch. Na pátém z nich, nejbližším obytným budovám, byl na dlažbě zobrazen zvláštní symbol-kruh a v něm dýka zkřížená s růží. Ze špičky dýky odkapávala krev a stejně tak i z květu růže. A právě uprostřed symbolu se objevily čtyři postavy. Tři muži a dívka, ležící na zemi. Jeden z mužů se naklonil k dívce.
„Nechápu, proč je to tak vždycky sebere,“zabručel udiveně.
„Nerozumuj, Cilane a odneste ji s Talomem k ostatním.“
„Jo, jasně Desgarde. Hej, Tale! Pojď sem a pomoz mi.“
Talom a Cilan vzali Rianu a odnesli ji do budovy na jižní straně nádvoří. Desgard je sledoval, dokud za nimi nezapadly dveře. Pak obrátil svůj pohled k obrazu na zemi. Dlouho na něj pohlížel a mnul si přitom bradu. Když znovu zvedl hlavu, usadil se mu na tváři spokojený a vychytralý úsměv.
*
Riana se probrala asi hodinu poté, co ji přinesli. První co zaznamenala byla strašlivá bolest hlavy. A strach. Ten byl však rychle vystřídán vztekem. Ignorující tupé bušení v hlavě, se Riana prudce posadila a rozhlédla se kolem sebe. Místnost kam ji zanesli byla malá, ale čistá a i když nijak nepřekypovala přepychem, poskytovala pohodlné ubytování. Pod vysokým oknem, obráceným na západ stál stolek s jedinou židlí. Postel, na níž seděla, se čelem dotýkala zdi a nalevo pak větší část východní stěny zabírala skříň a zrcadlo. Pokoj byl vyvedený v tlumených barvách, převážně v hnědé, černé a tmavě zelené. To vše vstřebala Riana jediným pohledem. U hlavy postele měla ještě noční stolek. Otevřela jej, ale byl prázdný. Vrávoravě vstala, přešla ke skříni a nahlédla dovnitř. Byla plná pavučin, prachu a na dně se válely kuličky proti molům. Riana se zašklebila, zavřela skříň a chtěla pokračovat v prohlídce pokoje, když se otevřely dveře a vstoupil Desgard.
„Kde to jsem? Tady budu pracovat? Nebo co? Vysvětli mi to!“ Riana se zamračeným obličejem přistoupila k Desgardovi a výhružně mu zamávala pěstí před obličejem.
Zachytil její ruku. „Dám ti mnohem víc než nějakou práci,“ prohlásil tajemně. „Dám ti postavení, jméno, respekt a věčný život,“ pokračoval a jeho hlas zeslábl do šepotu. „To všechno můžeš mít a stačí k tomu jediná věc,“ přitáhl Rianu blíž k sobě, „stát se upírem.“ Usmál se a odhalil tak špičaté zuby.
Riana vytřeštila oči, pokusila se vytrhnou ruku z Desgardova sevření, ale pak zaváhala. Ještě nikdy v životě ji nikdo nerespektoval. Většina lidí na ulicích ji míjela s opovržlivým pohledem. Nikdy jí nikdo neřekl jménem. I její rodiče na ni volali „hej tyt tam!“ .Bylo to nesmírně lákavé. Ale upíři? pomyslela si. Vážně se chceš stát upírem jenom kvůli respektu a věčnému životu? Byla to hrozná muka. Ale pak se v Rianě něco zlomilo. Léta ponižování a přehlížení zvítězila. Polkla a podívala se Desgardovi přímo do očí. A zahlédla tam úsměv. Vychytralý a spokojený. Úsměv člověka, který věděl, že nakonec bude po jeho. Zaváhala. Ale potom, mírně se třesoucím hlasem, řekla: „Ano. Ano, chci to. Chci se stát upírem. Chci se stát upírem pro to všechno. Chci.“
Desgardův úsměv se změnil ze spokojeného na vítězný, když objal Rianu kolem ramen a vykročil s ní z pokoje.