I zvířata mají srdce
Začínalo ráno. Slunce se právě vyhouplo nad obzor a bezmračná obloha slibovala krásný podzimní den.
Nad lesem na měsíci Teloru, patřícímu k planetě Weniře, se rozprostíralo ticho. Bylo brzy a ptáci se zatím neprobudili. Les vypadal opuštěný, ale přesto se právě prodíral hustým křovím vlk. Vlastně to snad ani nebyl vlk. Vypadal,jako kříženec vlka, malamuta, huskyho, vlčáka a kolie. Byl velmi vysoký, s dlouhýma nohama, protáhlým čenichem a vztyčenýma ušima. V jeho srsti se mísily odstíny šedé, černé a bílé. Oči měl modré jako moře a zračila se v nich inteligence, dobrota, ale i skrytá hrozba všem nepřátelům. Byl zrovna na lovu.
Doběhl na mýtinu a pustil se po králičí stopě, když tu se najednou zarazil. Stanul, se srstí naježenou, poslouchal a větřil. Z míst odkud právě vyběhl se ozvaly hlasy.Přikrčil se a začal se plížit zpátky. Dostal se na cestu, která vedla lesem a tam uviděl houf mužů na koních. Byli to vojáci lorda Marella a to že se znovu objevili, bylo udivující, protože se předpokládalo, že lord Marell je mrtvý a jeho vojáci že zahynuli s ním. Vojáci právě sesedali z koní a o něčem se dohadovali. Vlk se pozorně zaposlouchal.
„Kdo se má s tím děckem pořád tahat,“ reptal jeden z nich. ,,K čemu ho vlastně neseme s sebou? Pořád řve a je jen na obtíž!“
,,Je to dcera krále Sofera ty hlupáku,“okřikl ho jiný, zřejmě velitel oddílu. ,,Lord Marell ji chce. Prý kvůli tomu aby se dostal k trůnu na Weniře, takže bych ti doporučoval držet hubu, dokud mu ji neodevzdáme! Zvednout se, budeme pokračovat. Musíme dorazit k portálu, který je ještě 15 km daleko! Tak pohyb!“
To vlkovi stačilo. Na nic nečekal, vyskočil z křoví přímo mezi překvapené vojáky, popadl peřinku s dítětem a než se stačili vzpamatovat, zmizel v lese.
Vzápětí se za ním ozval vzteklý řev a vojáci se pustili za ním. Avšak neznali les tak dobře a na koních se nemohli pohybovat mezi stromy tak dobře jako vlk, a tak se jim za chvíli ztratil. Doběhl k obrovské jeskyni. Zvenčí vypadala jako obyčejná jeskyně, ale uvnitř bylo to nejmodernější vybavení, jaké se dalo v té době sehnat. Byl tam počítač ovládaný hlasem, obrazovka která zachycovala dění všude, kde si člověk přál, transportní zařízení,vyhledávací zařízení. Dále zde byl úložný prosto se zásobami a náhradními součástkami.
Když vlk vběhl dovnitř, zastihl tam koně, který soustředěně pozoroval dění na obrazovce. Kůň byl nádherný. Vysoký, černý jako noc, s ušlechtilou hlavou s rudými nozdrami a hnědýma očima. Skutečná krása a elegance. Teď se otočil k příchozímu a zeptal se beze slov:
,, Co se děje Barde? Co to neseš?“
,, Je to dcera krále Sireta, ale to teď stranou. Kde je Sirith? Pronásledují mě vo…“
,,Vím viděl jsem,“ skočil mu do řeči kůň a kývl hlavou k obrazovce.,, Sirith je pryč. Letěl se podívat k portálu. Nevím kdy se vrátí. Radši ho zavolám ho zpátky.“Odklusal k obrazovce a nahlas pronesl Sirithovo jméno. Obrazovka se zavlnila a ukázal se na ní obrovský modro-stříbrný drak. Měřil kolem 30 m a rozpětí jeho křídel bylo jako křídla letadla. Stříbřitá kůže se mu leskla v paprscích vycházejícího slunce a v dlouhých, zahnutých drápech držel jelena. Jeho bystré oči hrály všemi barvami, když se rozhlížel po okolí.
,,Co potřebujete,“zeptal se, avšak stále dával pozor na krajinu pod ním.
,,Máme problém, blíží se k nám vojáci lorda Marella. Tady Bard jim vzal jisté dítě a oni se pustili za ním. Už jsou skoro tu.“
,,Hned přiletím. Už jsem kousek od jeskyně.“
,,Rychle,“ odpověděl Sun a obraz zčernal. ,,Už je na cestě,“oznámil.
,,Výborně, ale teď mi poraď Sune, co mám s tím dítětem udělat?“
,,Dej ho sem dozadu a běž se podívat kde jsou.“Bard opatrně položil dítě, odběhl ke vchodu a volal Suna.
,,Už jsou tady a Sirith nikde. Ne počkej, támhle je!“
Drak přilétal a rozhlížel se po nepříteli. Jakmile ho spatřil, pustil jelena, zamířil k zemi a vychrlil plameny. Koně se plašili a vojáci se je marně snažili zkrotit. Druhý drakův nálet byl ještě ničivější. Na zemi se válely spálené mrtvoly koní a vojáků, kteří nestačili včas uhnout. Poslední z vojáků padl, když se pokoušel schovat se za stromem. Sirith jej prostě vyvrátil a muže jím rozdrtil. Nikdo nepřežil. Sirith se rozhlédl po okolí, jestli mu něco neuniklo a vlezl do jeskyně.
„Tak co se tady děje?,“ zeptal se.
„ To by jsme taky rádi věděli. Marell a jeho vojáci mají být mrtví. Tohle nevěstí nic dobrého,“ prorokoval Bard.
„ Hmm…uvidíme. Barde teď zaběhneš varovat Sireta, ale holčičku si necháme u sebe. Tady bude v bezpečí,“ rozhodl Sirith. „Budeme jí říkat Jana.“
Nad lesem na měsíci Teloru, patřícímu k planetě Weniře, se rozprostíralo ticho. Bylo brzy a ptáci se zatím neprobudili. Les vypadal opuštěný, ale přesto se právě prodíral hustým křovím vlk. Vlastně to snad ani nebyl vlk. Vypadal,jako kříženec vlka, malamuta, huskyho, vlčáka a kolie. Byl velmi vysoký, s dlouhýma nohama, protáhlým čenichem a vztyčenýma ušima. V jeho srsti se mísily odstíny šedé, černé a bílé. Oči měl modré jako moře a zračila se v nich inteligence, dobrota, ale i skrytá hrozba všem nepřátelům. Byl zrovna na lovu.
Doběhl na mýtinu a pustil se po králičí stopě, když tu se najednou zarazil. Stanul, se srstí naježenou, poslouchal a větřil. Z míst odkud právě vyběhl se ozvaly hlasy.Přikrčil se a začal se plížit zpátky. Dostal se na cestu, která vedla lesem a tam uviděl houf mužů na koních. Byli to vojáci lorda Marella a to že se znovu objevili, bylo udivující, protože se předpokládalo, že lord Marell je mrtvý a jeho vojáci že zahynuli s ním. Vojáci právě sesedali z koní a o něčem se dohadovali. Vlk se pozorně zaposlouchal.
„Kdo se má s tím děckem pořád tahat,“ reptal jeden z nich. ,,K čemu ho vlastně neseme s sebou? Pořád řve a je jen na obtíž!“
,,Je to dcera krále Sofera ty hlupáku,“okřikl ho jiný, zřejmě velitel oddílu. ,,Lord Marell ji chce. Prý kvůli tomu aby se dostal k trůnu na Weniře, takže bych ti doporučoval držet hubu, dokud mu ji neodevzdáme! Zvednout se, budeme pokračovat. Musíme dorazit k portálu, který je ještě 15 km daleko! Tak pohyb!“
To vlkovi stačilo. Na nic nečekal, vyskočil z křoví přímo mezi překvapené vojáky, popadl peřinku s dítětem a než se stačili vzpamatovat, zmizel v lese.
Vzápětí se za ním ozval vzteklý řev a vojáci se pustili za ním. Avšak neznali les tak dobře a na koních se nemohli pohybovat mezi stromy tak dobře jako vlk, a tak se jim za chvíli ztratil. Doběhl k obrovské jeskyni. Zvenčí vypadala jako obyčejná jeskyně, ale uvnitř bylo to nejmodernější vybavení, jaké se dalo v té době sehnat. Byl tam počítač ovládaný hlasem, obrazovka která zachycovala dění všude, kde si člověk přál, transportní zařízení,vyhledávací zařízení. Dále zde byl úložný prosto se zásobami a náhradními součástkami.
Když vlk vběhl dovnitř, zastihl tam koně, který soustředěně pozoroval dění na obrazovce. Kůň byl nádherný. Vysoký, černý jako noc, s ušlechtilou hlavou s rudými nozdrami a hnědýma očima. Skutečná krása a elegance. Teď se otočil k příchozímu a zeptal se beze slov:
,, Co se děje Barde? Co to neseš?“
,, Je to dcera krále Sireta, ale to teď stranou. Kde je Sirith? Pronásledují mě vo…“
,,Vím viděl jsem,“ skočil mu do řeči kůň a kývl hlavou k obrazovce.,, Sirith je pryč. Letěl se podívat k portálu. Nevím kdy se vrátí. Radši ho zavolám ho zpátky.“Odklusal k obrazovce a nahlas pronesl Sirithovo jméno. Obrazovka se zavlnila a ukázal se na ní obrovský modro-stříbrný drak. Měřil kolem 30 m a rozpětí jeho křídel bylo jako křídla letadla. Stříbřitá kůže se mu leskla v paprscích vycházejícího slunce a v dlouhých, zahnutých drápech držel jelena. Jeho bystré oči hrály všemi barvami, když se rozhlížel po okolí.
,,Co potřebujete,“zeptal se, avšak stále dával pozor na krajinu pod ním.
,,Máme problém, blíží se k nám vojáci lorda Marella. Tady Bard jim vzal jisté dítě a oni se pustili za ním. Už jsou skoro tu.“
,,Hned přiletím. Už jsem kousek od jeskyně.“
,,Rychle,“ odpověděl Sun a obraz zčernal. ,,Už je na cestě,“oznámil.
,,Výborně, ale teď mi poraď Sune, co mám s tím dítětem udělat?“
,,Dej ho sem dozadu a běž se podívat kde jsou.“Bard opatrně položil dítě, odběhl ke vchodu a volal Suna.
,,Už jsou tady a Sirith nikde. Ne počkej, támhle je!“
Drak přilétal a rozhlížel se po nepříteli. Jakmile ho spatřil, pustil jelena, zamířil k zemi a vychrlil plameny. Koně se plašili a vojáci se je marně snažili zkrotit. Druhý drakův nálet byl ještě ničivější. Na zemi se válely spálené mrtvoly koní a vojáků, kteří nestačili včas uhnout. Poslední z vojáků padl, když se pokoušel schovat se za stromem. Sirith jej prostě vyvrátil a muže jím rozdrtil. Nikdo nepřežil. Sirith se rozhlédl po okolí, jestli mu něco neuniklo a vlezl do jeskyně.
„Tak co se tady děje?,“ zeptal se.
„ To by jsme taky rádi věděli. Marell a jeho vojáci mají být mrtví. Tohle nevěstí nic dobrého,“ prorokoval Bard.
„ Hmm…uvidíme. Barde teď zaběhneš varovat Sireta, ale holčičku si necháme u sebe. Tady bude v bezpečí,“ rozhodl Sirith. „Budeme jí říkat Jana.“