Dračí bajka
Rudé slunce se jako velký červený míč skutálelo za bránu obzoru a v lese vyhrála tma. A ve tmě, jak známo, se mohou stát různé věci. A to i hodně neuvěřitelné věci. A k jedné takové se právě schylovalo.
Na mýtině uprostřed teď již temného lesa ležel velký balvan. Vlastně nebyl vůbec neuvěřitelný, byl naprosto normální. Ještě dnes na něm jeden mladík posvačil, když procházel lesem. Kdyby teď byl na mýtince, asi by se dost divil. Nejspíš by měl pocit, že se ten kámen pohnul. Tedy nebyl by to pocit, on by to viděl. Protože ten kámen se doopravdy pohnul. A znova. A znova. A to balvany obvykle nedělají.
Kdyby zůstal o chvilku déle (Což by pravděpodobně nezůstal, protože kdo z Vás by neutekl před chodícím kusem skály?) zjistil by, že to vlastně nebyl kámen. Té jasné noci, kdy na obloze hráli všechny hvězdy pod vedením měsíce okoulující divadlo se totiž doopravdy stalo něco zvláštního. Na svět přišel nový život. A to ne ledajaký. Narodilo se dračí mládě.
Už z toho, že se mladík nasvačil přímo na hlavě budoucího dráčete se dá soudit, že v dohledu nebyla jeho matka. A taky nebyla. Což znamenalo malou komlpikaci, pro dráče tedy. Co na tom, že ho hned nazítří našel malý chlapec. Dal mu spoustu lásky, to ano. Byli si věrnými přáteli a velkými oporami, ale chtějte od chlapce, aby Vás naučil létat, nebo si po dračím popovídat, či se najíst. Proto malý drak často snil o tom, že se v lese jednoho dne objeví jeho maminka. Nebo i tatínek. Přez den by si hrál s malým chlapcem, blízko stavení jeho dědečka a v noci by byl v jeskyni u rodičů. Bohužel, zůstalo jen u snů.
Čas velmi rychle plyne. Zvlášť rychle v horách a lesích, kde máte dobrého přítele. Z chlapce se stal mladý muž. Odcházel stále na delší dobu a nevracel se i několik dní. Jednoho dne přišel za svým šupinatým kamarádem se slzami v očích. Což tedy mladého draka překvapilo, protože ten lidský tvor naposledy plakal, když mu bylo sedm. Nedokázal si představit, co se mu mohlo stát. Člověk k němu vztáhl ruku a pohladil ho po hřbetě. Tak teď už teda opravdu nevěděl, o co jde. Na procházku lesem to dneska nevypadalo.
Přítel mu dal sbohem. "Jdi," řekl. "Jdi, už nemůžu zůstávat déle v horách u dědečka. Musím se ještě trochu víc učit a hlavně víc žít mezi lidmi. Chci si k sobě najít děvče a musím pracovat, tak žijí lidé. Jdi, jdi a žij jako jiní draci. Najdi si přátele, nebo třeba dračici. Bolí mě u srdce, ale já už se o tebe nezvládám a nemůžu starat. Chápeš?" Ptal se ho. Ptal se ho, protože se od něj hodně naučil, ptal se ho, protože On byl velmi moudrý. Nedokázal od něj jen tak odejít. Dokáže vlastně někdy odejít? A drak pouze kývl. Kývl, protže sice nevěděl, že to má být teď, ale věděl, že takhle nemůžou žít navěky.
"Budu se sem vracet. Do lesa. Doufám, že se ještě setkáme." řekl člověk, poplácal ho ještě po hřbetě a zmizel do svého nového života.
Poprvé od toho dne, kdy se narodil, byl drak zase sám. Jediný pod Sluncem. Alespoň tak si připadal. Žádný drak poblíž nežil, to už věděl. S lidmi se do kontaktu dostat nechtěl. Chlapec i on byli ještě velmi malí, když se setkali. Dnes už by to nedělalo dobrotu. Nejspíš. Musí se vydat hledat...
Ani se mu nechtělo věřit, jak to hledání bylo obtížné. Hledal více jak měsíc, a to využil všechny své síli a schopnosti, kterých si byl vědom. Až potom, jednoho jarního jitra, objevil rozkvetlou louku. A nejenom louku. Na té louce seděla dračice. Malá opravdová dračice! Nemohl uvěřit svému štěstí. Vzhlédla k němu a on opatrně postupoval od okraje louky k ní. Vůbec se ho nebála. Zůstala sedět. Zvědavě naklonila hlavu nastranu. Když došel až k ní, přátelsky vztáhla tlapu. Vypadalo to jako mávnutí. Sedl si naproti ní.
Tak a ja dál? Tuhle otázku vyřešila za něj. Nejspíš usoudila, že vypadá příliš nervozně a tak se ho rozhodla rozptýlit hrou. Bylo to naprosto přirozené. Po chvíli si připadali, jako že se znají roky a našel v sobě spoustu dračího, co ještě neznal. A objevil v sobě, co zatím netušil. Umí mluvit po dračím. Nebylo to vůbec těžké. Prostě slyšel a cítil, co mu chce říct a posílal jí svoje myšlenky vzduchem. Něco jako empatie. Nebo jak se tomu říká...
Ani se mu nechtělo věřit, že je to už půl roku, co objevil tu louku. Do jeho nového domova ve skále poblíž louky se pomalu vkrádal podzim. Převlékal stromy ze zelené do různých barev a Dračice za ním chodila skoro každá den. Měl jí moc rád. Začínal mít podezdření, že až moc.
Byla jen o málo mladší než on. Strávili spoustu dní hrou, ale hlavně učením. Strašně rád se od ní učil. Věděla toho spoustu, mezi draky vyrostla. Vychovala ji Velkí Dračice. Kromě ní už znala jen jednoho draka. Z velké dálky. Až zase přiletí, seznámí je. Slibovala
Dnes tu byla zase. Stála před jeho jeskyní, když z ní vyšel. Pocítil téměř neskutečnou touhu vznášet se s ní vzduchem. Občas sice v noci létali nad lesem, ale za světla nemohlli, protože by je viděli. A Dračice se lidí bála. Ale...bylo by to jistě zajímavé. Propletli by ocasy a... A místo toho šli bok po boku lesem, což ovšem také nebylo k zahození. Když se zastavili, pocítil chuť chytit ji za tlapu. A proč by jí vlasně nemohl projevit svou náklonost? Stejně už to musela cítit. Přibližoval svojí hlavu k její. Chtěl se dotknout její kůže. "Předtsavím tě své mamince." řekla v tu chvíli. I když o tom, že se setká s dospělám drakem vždycky snil, teď ho to kupodivu necítil přílišné nadšení.
Znovu se s ní setkal až po týdnu. Vesele na něj volala, ať jde, že je u ní doma čekají. Vyběhl za ní. Užíval si cestu lesem. Když poprvé spatřil dospělého draka, byl ohromen. Velká Dračice působila ohromě majestátně a moudře. Dokonce by řekl, že se jí trochu bál.
Ale Velká Dračice kupodivu při pohledu na něj ztratila řeč. Do očí se jí vlily slzy. Přiblížila se k němu a objala ho. Byl dost překvapený. Přecijen neznal dračí způsoby. Tohle nečekal. Velká dračice ho nemínila jen tak pustit. Když konečně poodstoupila, dlouho si ho prohlížela. Jeho Dračice se tvářila mírně překvapeně. Pak je Velká Dračice vyzvla, aby se posadil. Vyprávěla jim dlouhý příběh.
Byl o Drakovi a Dračici. Jednoho dne na ně vběhli vojáci. Zaplacení jedním vlivným mužem, který chtěl mít doma nad krbem neobvyklou trofej. Drak i Dračice se srdnatě bránili. Při obraně se ale dostali daleko od právě sneseného vejce. Když se vrátili a vejce nenašli, byli víc než jen zoufalí. Přesídlili se na jiné místo. A hledali. Nedlouho na to ale dračice snesla druhé vejce. Panicky se o něj bála. Nehnula se od něj ani na krok. V hledaní ztraceného potomka pokračoval jen Drak.
Ten bohatý muž se ale nechtěl jen tak vzdát. Vypsal novou odměnu. Nechal znovu hledat draky. Vojáci je brzy našli, s něčím takovým počítali a tak je sledovali při přemisťování. Tentokrát se ale Dračice nehodlala hnou od vejce. Vojáky zahnal Drak a to o dost neúprosněji, než prvně.
Byl právě na stopě svému ztracenému vejci a byl už velmi blízko, když zaútočili potřetí. Draci spolu dokáží komunikovat na velmi dlouhu vzdálenost. A když ne přímo komunikovat, alespoň se vycítí. Byl velmi rozezlen. Vrátil se ale samozdřejmě na pomoc své družce pro vejce se chtěl vratit ihned potom. Tentokrát ale lidé vymysleli lest. Velká část jich čekala v záloze, kde je nečekal rozezlená Drak. Navíc spojili svou fyzickou sílu s mocí magickou, kterou jim propůjčil známý zlý černokněžník. Za tučnou úplatu samozdřejmě. A těmito silami se jim povedlo draka zničit. Drak jich ale spoustu zneškodnil. Nic lepšího už ani udělat nemohl. Nakonec ani osatní nedopadli dobře. Lidé si mysleli, že na všechno vyzráli, ale magie je přesvědčila, že to tak není. Nikdo si s ní nesmí zahrávat. A už nikdo si nesmí myslet, že mu bude sloužit v bezostyšném zabíjení. Dost ošklivě se jim to vymstilo.
Při těch slovech pozvedla obočí. Něco jako bajka, napadlo Draka. Prostě příběh s ponaučením na konci. Chytrý způsob, jak před něčím varovat. Ale tenhle příběh, ač už měl ponaučení, ještě nekončil. Pokračoval...
Dračice nevěděla, kde najít vejce. Zůstala tedy se svým druhorozeným a vynaložila veškeré úsilý, aby vytvořila bezpečný úkryt. A povedlo se jí to. Dračice narozdíl od lidí dokázala s magii vycházet. Narodila se jí krásná holčička. I když pak našla draka, který jí byl ochoten pomoci, svého prvorozeného nenašla. Nevytvořilo se mezi nimi pouto, protože ho nastihla poznat, takže ho nemohla vycítit. A svět je velký, dráče je malé. Byla si ale jistá, že jestli se jednoho dne potkají, pozná ho. A neztrácela naději.
Velká Dračice dovyprávěla a podívala se na ně.
"Je to velmi poučný příběh. Přemýšlejte nad ním." vyzvala je, když nespatřila žádnou reakci.
Najednou se mu rozsvítilo. Nebude z toho žádná láska. Tedy bude, ale ne ta, kterou si představoval. Vždycky chtěl znát maminku. Najdenou...zvláštní pocit. Když se ve Vás šíří radost s nesnesitelným zmatkem. Rychle se snažil urovnat si své city a pocity. Nakonec ale převládla pozitiva. Přece nikoho z nich neztratí. Vlastně se nic neděje. Vše je v nejlepším pořádku. Našel je! Našel si svou další část svého já, své rodiny. A teď se vydá znouvu na cestu.
Na mýtině uprostřed teď již temného lesa ležel velký balvan. Vlastně nebyl vůbec neuvěřitelný, byl naprosto normální. Ještě dnes na něm jeden mladík posvačil, když procházel lesem. Kdyby teď byl na mýtince, asi by se dost divil. Nejspíš by měl pocit, že se ten kámen pohnul. Tedy nebyl by to pocit, on by to viděl. Protože ten kámen se doopravdy pohnul. A znova. A znova. A to balvany obvykle nedělají.
Kdyby zůstal o chvilku déle (Což by pravděpodobně nezůstal, protože kdo z Vás by neutekl před chodícím kusem skály?) zjistil by, že to vlastně nebyl kámen. Té jasné noci, kdy na obloze hráli všechny hvězdy pod vedením měsíce okoulující divadlo se totiž doopravdy stalo něco zvláštního. Na svět přišel nový život. A to ne ledajaký. Narodilo se dračí mládě.
Už z toho, že se mladík nasvačil přímo na hlavě budoucího dráčete se dá soudit, že v dohledu nebyla jeho matka. A taky nebyla. Což znamenalo malou komlpikaci, pro dráče tedy. Co na tom, že ho hned nazítří našel malý chlapec. Dal mu spoustu lásky, to ano. Byli si věrnými přáteli a velkými oporami, ale chtějte od chlapce, aby Vás naučil létat, nebo si po dračím popovídat, či se najíst. Proto malý drak často snil o tom, že se v lese jednoho dne objeví jeho maminka. Nebo i tatínek. Přez den by si hrál s malým chlapcem, blízko stavení jeho dědečka a v noci by byl v jeskyni u rodičů. Bohužel, zůstalo jen u snů.
Čas velmi rychle plyne. Zvlášť rychle v horách a lesích, kde máte dobrého přítele. Z chlapce se stal mladý muž. Odcházel stále na delší dobu a nevracel se i několik dní. Jednoho dne přišel za svým šupinatým kamarádem se slzami v očích. Což tedy mladého draka překvapilo, protože ten lidský tvor naposledy plakal, když mu bylo sedm. Nedokázal si představit, co se mu mohlo stát. Člověk k němu vztáhl ruku a pohladil ho po hřbetě. Tak teď už teda opravdu nevěděl, o co jde. Na procházku lesem to dneska nevypadalo.
Přítel mu dal sbohem. "Jdi," řekl. "Jdi, už nemůžu zůstávat déle v horách u dědečka. Musím se ještě trochu víc učit a hlavně víc žít mezi lidmi. Chci si k sobě najít děvče a musím pracovat, tak žijí lidé. Jdi, jdi a žij jako jiní draci. Najdi si přátele, nebo třeba dračici. Bolí mě u srdce, ale já už se o tebe nezvládám a nemůžu starat. Chápeš?" Ptal se ho. Ptal se ho, protože se od něj hodně naučil, ptal se ho, protože On byl velmi moudrý. Nedokázal od něj jen tak odejít. Dokáže vlastně někdy odejít? A drak pouze kývl. Kývl, protže sice nevěděl, že to má být teď, ale věděl, že takhle nemůžou žít navěky.
"Budu se sem vracet. Do lesa. Doufám, že se ještě setkáme." řekl člověk, poplácal ho ještě po hřbetě a zmizel do svého nového života.
Poprvé od toho dne, kdy se narodil, byl drak zase sám. Jediný pod Sluncem. Alespoň tak si připadal. Žádný drak poblíž nežil, to už věděl. S lidmi se do kontaktu dostat nechtěl. Chlapec i on byli ještě velmi malí, když se setkali. Dnes už by to nedělalo dobrotu. Nejspíš. Musí se vydat hledat...
Ani se mu nechtělo věřit, jak to hledání bylo obtížné. Hledal více jak měsíc, a to využil všechny své síli a schopnosti, kterých si byl vědom. Až potom, jednoho jarního jitra, objevil rozkvetlou louku. A nejenom louku. Na té louce seděla dračice. Malá opravdová dračice! Nemohl uvěřit svému štěstí. Vzhlédla k němu a on opatrně postupoval od okraje louky k ní. Vůbec se ho nebála. Zůstala sedět. Zvědavě naklonila hlavu nastranu. Když došel až k ní, přátelsky vztáhla tlapu. Vypadalo to jako mávnutí. Sedl si naproti ní.
Tak a ja dál? Tuhle otázku vyřešila za něj. Nejspíš usoudila, že vypadá příliš nervozně a tak se ho rozhodla rozptýlit hrou. Bylo to naprosto přirozené. Po chvíli si připadali, jako že se znají roky a našel v sobě spoustu dračího, co ještě neznal. A objevil v sobě, co zatím netušil. Umí mluvit po dračím. Nebylo to vůbec těžké. Prostě slyšel a cítil, co mu chce říct a posílal jí svoje myšlenky vzduchem. Něco jako empatie. Nebo jak se tomu říká...
Ani se mu nechtělo věřit, že je to už půl roku, co objevil tu louku. Do jeho nového domova ve skále poblíž louky se pomalu vkrádal podzim. Převlékal stromy ze zelené do různých barev a Dračice za ním chodila skoro každá den. Měl jí moc rád. Začínal mít podezdření, že až moc.
Byla jen o málo mladší než on. Strávili spoustu dní hrou, ale hlavně učením. Strašně rád se od ní učil. Věděla toho spoustu, mezi draky vyrostla. Vychovala ji Velkí Dračice. Kromě ní už znala jen jednoho draka. Z velké dálky. Až zase přiletí, seznámí je. Slibovala
Dnes tu byla zase. Stála před jeho jeskyní, když z ní vyšel. Pocítil téměř neskutečnou touhu vznášet se s ní vzduchem. Občas sice v noci létali nad lesem, ale za světla nemohlli, protože by je viděli. A Dračice se lidí bála. Ale...bylo by to jistě zajímavé. Propletli by ocasy a... A místo toho šli bok po boku lesem, což ovšem také nebylo k zahození. Když se zastavili, pocítil chuť chytit ji za tlapu. A proč by jí vlasně nemohl projevit svou náklonost? Stejně už to musela cítit. Přibližoval svojí hlavu k její. Chtěl se dotknout její kůže. "Předtsavím tě své mamince." řekla v tu chvíli. I když o tom, že se setká s dospělám drakem vždycky snil, teď ho to kupodivu necítil přílišné nadšení.
Znovu se s ní setkal až po týdnu. Vesele na něj volala, ať jde, že je u ní doma čekají. Vyběhl za ní. Užíval si cestu lesem. Když poprvé spatřil dospělého draka, byl ohromen. Velká Dračice působila ohromě majestátně a moudře. Dokonce by řekl, že se jí trochu bál.
Ale Velká Dračice kupodivu při pohledu na něj ztratila řeč. Do očí se jí vlily slzy. Přiblížila se k němu a objala ho. Byl dost překvapený. Přecijen neznal dračí způsoby. Tohle nečekal. Velká dračice ho nemínila jen tak pustit. Když konečně poodstoupila, dlouho si ho prohlížela. Jeho Dračice se tvářila mírně překvapeně. Pak je Velká Dračice vyzvla, aby se posadil. Vyprávěla jim dlouhý příběh.
Byl o Drakovi a Dračici. Jednoho dne na ně vběhli vojáci. Zaplacení jedním vlivným mužem, který chtěl mít doma nad krbem neobvyklou trofej. Drak i Dračice se srdnatě bránili. Při obraně se ale dostali daleko od právě sneseného vejce. Když se vrátili a vejce nenašli, byli víc než jen zoufalí. Přesídlili se na jiné místo. A hledali. Nedlouho na to ale dračice snesla druhé vejce. Panicky se o něj bála. Nehnula se od něj ani na krok. V hledaní ztraceného potomka pokračoval jen Drak.
Ten bohatý muž se ale nechtěl jen tak vzdát. Vypsal novou odměnu. Nechal znovu hledat draky. Vojáci je brzy našli, s něčím takovým počítali a tak je sledovali při přemisťování. Tentokrát se ale Dračice nehodlala hnou od vejce. Vojáky zahnal Drak a to o dost neúprosněji, než prvně.
Byl právě na stopě svému ztracenému vejci a byl už velmi blízko, když zaútočili potřetí. Draci spolu dokáží komunikovat na velmi dlouhu vzdálenost. A když ne přímo komunikovat, alespoň se vycítí. Byl velmi rozezlen. Vrátil se ale samozdřejmě na pomoc své družce pro vejce se chtěl vratit ihned potom. Tentokrát ale lidé vymysleli lest. Velká část jich čekala v záloze, kde je nečekal rozezlená Drak. Navíc spojili svou fyzickou sílu s mocí magickou, kterou jim propůjčil známý zlý černokněžník. Za tučnou úplatu samozdřejmě. A těmito silami se jim povedlo draka zničit. Drak jich ale spoustu zneškodnil. Nic lepšího už ani udělat nemohl. Nakonec ani osatní nedopadli dobře. Lidé si mysleli, že na všechno vyzráli, ale magie je přesvědčila, že to tak není. Nikdo si s ní nesmí zahrávat. A už nikdo si nesmí myslet, že mu bude sloužit v bezostyšném zabíjení. Dost ošklivě se jim to vymstilo.
Při těch slovech pozvedla obočí. Něco jako bajka, napadlo Draka. Prostě příběh s ponaučením na konci. Chytrý způsob, jak před něčím varovat. Ale tenhle příběh, ač už měl ponaučení, ještě nekončil. Pokračoval...
Dračice nevěděla, kde najít vejce. Zůstala tedy se svým druhorozeným a vynaložila veškeré úsilý, aby vytvořila bezpečný úkryt. A povedlo se jí to. Dračice narozdíl od lidí dokázala s magii vycházet. Narodila se jí krásná holčička. I když pak našla draka, který jí byl ochoten pomoci, svého prvorozeného nenašla. Nevytvořilo se mezi nimi pouto, protože ho nastihla poznat, takže ho nemohla vycítit. A svět je velký, dráče je malé. Byla si ale jistá, že jestli se jednoho dne potkají, pozná ho. A neztrácela naději.
Velká Dračice dovyprávěla a podívala se na ně.
"Je to velmi poučný příběh. Přemýšlejte nad ním." vyzvala je, když nespatřila žádnou reakci.
Najednou se mu rozsvítilo. Nebude z toho žádná láska. Tedy bude, ale ne ta, kterou si představoval. Vždycky chtěl znát maminku. Najdenou...zvláštní pocit. Když se ve Vás šíří radost s nesnesitelným zmatkem. Rychle se snažil urovnat si své city a pocity. Nakonec ale převládla pozitiva. Přece nikoho z nich neztratí. Vlastně se nic neděje. Vše je v nejlepším pořádku. Našel je! Našel si svou další část svého já, své rodiny. A teď se vydá znouvu na cestu.