Řeka mezi mraky
Když myslíš, že lehký větřík ovívá ti tvář
Podívej se k nebi a prohlédni si mraky
Hleď jak do bílých přikrývek oblohu halí
Jak vítr nedokáže závoj dne zahnat
Jak marně se snaží oponu roztáhnout
A rozkrýt prkna slunečního divadla
Pak pochopíš, že co větrem se zdálo jen iluzí je
Že život stojí na pokraji hlubokého údolí
A řeka na jeho dně se pod ním táhne jak had
Plyne stále až fascinuje silou jež v sobě skrývá
V každé vlnce třpití se jiskry v barvách azuru
Pomíjivé a proměnlivé jak noční vítr
Ta pomíjivost na tobě leží jak skála s vrcholem v oblacích
Vzhlížíš k zasněžené špičce s touhou dotknout se nebes
Ale tíha kamene tě tlačí hlouběji do tvrdé země
Vzdaluješ se světu a propadáš se do hlubin jeho středu
U zrdcadla se připravuješ na snídani s ďáblem
A se špetkou strachu a bázně se směješ do tmy
Směješ se tvaru života jenž jako voda v horské stružce zběsile teče
Absurdní se ti zdá exisence její, rychlost a síla kámen tvarující do hladka
V žáru chtíče, touhy zrození je však jen jako smítko na tvém obleku
Utíká očím tvým, utíká od tvých úst které jsi chtěl v chladivé říčce smočit
Žádá si džbán či hrneček pouhý, žádá si nádobu kterou bys život mohl nabrat
Žádá si něco co nemůžeš dát, máš jen sebe a sebe nechceš dát
Utíká od prstů tvých, vyhýbá se tvé tváři
Ať se snažíš sebevíc, stále ti mezi prsty protéká
Stále ti mizí, do země se noří spolu s tvými slzami
Zoufale zas a zas nabíráš kapičky vody
Utíká ti, vždycky utíkala ale teď si to uvědomíš
A s očima upřenýma do mráků usínáš
Sen sníš ve spánku pod mraky, sen sníš o dešti
O chladivé vodě jenž uklidní tvůj zármutek
Proč jen sen to byl musíš se ptát s probuzením
Kdo nás trápí, kdo chce aby voda tekla
Kdo nedovolí bez džbánu zjistit pravou chuť života
Neptej se výš, ptej se sám sebe a vodu naber do dlaní
Podívej se k nebi a prohlédni si mraky
Hleď jak do bílých přikrývek oblohu halí
Jak vítr nedokáže závoj dne zahnat
Jak marně se snaží oponu roztáhnout
A rozkrýt prkna slunečního divadla
Pak pochopíš, že co větrem se zdálo jen iluzí je
Že život stojí na pokraji hlubokého údolí
A řeka na jeho dně se pod ním táhne jak had
Plyne stále až fascinuje silou jež v sobě skrývá
V každé vlnce třpití se jiskry v barvách azuru
Pomíjivé a proměnlivé jak noční vítr
Ta pomíjivost na tobě leží jak skála s vrcholem v oblacích
Vzhlížíš k zasněžené špičce s touhou dotknout se nebes
Ale tíha kamene tě tlačí hlouběji do tvrdé země
Vzdaluješ se světu a propadáš se do hlubin jeho středu
U zrdcadla se připravuješ na snídani s ďáblem
A se špetkou strachu a bázně se směješ do tmy
Směješ se tvaru života jenž jako voda v horské stružce zběsile teče
Absurdní se ti zdá exisence její, rychlost a síla kámen tvarující do hladka
V žáru chtíče, touhy zrození je však jen jako smítko na tvém obleku
Utíká očím tvým, utíká od tvých úst které jsi chtěl v chladivé říčce smočit
Žádá si džbán či hrneček pouhý, žádá si nádobu kterou bys život mohl nabrat
Žádá si něco co nemůžeš dát, máš jen sebe a sebe nechceš dát
Utíká od prstů tvých, vyhýbá se tvé tváři
Ať se snažíš sebevíc, stále ti mezi prsty protéká
Stále ti mizí, do země se noří spolu s tvými slzami
Zoufale zas a zas nabíráš kapičky vody
Utíká ti, vždycky utíkala ale teď si to uvědomíš
A s očima upřenýma do mráků usínáš
Sen sníš ve spánku pod mraky, sen sníš o dešti
O chladivé vodě jenž uklidní tvůj zármutek
Proč jen sen to byl musíš se ptát s probuzením
Kdo nás trápí, kdo chce aby voda tekla
Kdo nedovolí bez džbánu zjistit pravou chuť života
Neptej se výš, ptej se sám sebe a vodu naber do dlaní