Maraton: Kam letíš?
Chlapec skoro nedýchal. Seděl na zemi a napínal uši co jen mohl ve snaze zachytit jakékoli známky ruchu ve vedlejší světnici. Do pokoje proudilo měsíční světlo a osvětlovalo ošuntělou a stroze vybavenou místnost, ohýbalo se okolo nohou velkého a masivního dubového stolu, na který však již dlouho jevil známky stáří a omšelosti, na zemi pak utvářelo černé obrysy několika židlí ledabyle rozesetých po malém prostoru, pravděpodobně jak rodina večer vstala od večeře, a paprsky, které se dokázaly vyhnout veškerým překážkám, nakonec dopadaly na velikou pec zabudovanou v rohu. Chlapec se krčil právě v jejím stínu, poslouchal zvuky okolo sebe a zároveň se snažil vstřebat co nejvíce tepla, které i takto pozdě v noci unikalo ze svého kamennho vězení. Ale ať napínal uši sebevíc, neslyšel nic než silné pochrupování obou rodičů a bratrů. Bílé peřiny, obvykle ležící na peci, byly ve spěchu rozházené, jak v nich chlapec před několika okamžiky hledal svůj batoh, a nyní se válely bez ladu a skladu na podlaze, očichávány malými hlodavci v zoufalé snaze nalézti v nich alespoň něco k snědku. Chlapec je nevnímal, nebyly pro něj ničím. Žádný pohyb neexistoval, jen zvuk, jen ticho. Hudba světa se mezitím rozplývala v dokonalé harmonii a souzvuku do naprostého klidu. Kluk s rozhodným výrazem přikývl, po špičkách opustil stín, ve kterém se dosud skrýval, a s rancem na zádech zamířil ke dveřím. Snažil se je potichu otevřít, ale při zavrzání zrezivělých pantů se vylekaně otočil. Nečekal, že do ticha se jejich skřípot zařízne tak silně, jako se otcova pila každodeně zařezává do smrkového dřeva. Otočil se a v tichosti naslouchal dál.. Neozvalo se však nic krom jednoho silnějšího zachrápání, pod jehož silou se lehce zatřásla podlaha a dřevěné lžíce v miskách na stole o kousek poposkočily. Pak byl opět klid. Chlapec potichu ale ve vší rychlosti opustil kuchyň, ani se neobtěžoval se zavíráním dveří, proběhl verandou a vytratil se do tmy.
*****
Na poli stál muž, opíral se o kosu a nepřítomě zíral do dálky. Obilné klasy se kývaly v harmonii s letním větrem a pole pod jeho vládou a za pomoci poledních paprsků slunce ožívalo a utvářelo snad až nebeský pohled. Muž si to nejspíš také myslel, protože jeho zasněný výraz byl věnován pouze a jen onomu nekonečnému lánu polí, které se roztahovaly do všech směrů a do neuvěřitelných dálek. Byl natolik okouzlen okamžikem, který mu příroda přichystala, že si vůbec nevšiml malého chlapce, který se k němu usilovně snažil prodrat. Jeho výška mu však očividně značně ztěžovala pohyb i výhled, a tak skákal do vzduchu co jen mohl a při každém výskoku očima hledal místo, kde se asi jeho otec ukrývá. Když ho konečně spatřil, zamířil svými dlouhými skoky přímo k němu.
„Tati, tati....!“
Až chlapcovi výkřiky vytrhly muže z jeho zamyšlení a stočily mu zrak k pelášejícímu čemusi, o čem se nemohl dlouho rozhodnout, co to vlastně je. Pak ale poznal, kdo se to k němu bezhlavě a nadšeně řítí, a na tváři se mu objevil úsměv. Zamával na něj. Chlapec celý zpocený doběhl a nadšeně začal něco drmolit. Jeho otec však klukově rychlé a zadýchané mluvě vůbec nerozumněl.
„Hej....zpomal chlapče, zpomal.....co že to chceš udělat?“
„Říkal jsem, že půjdu do světa.“ prohlašoval údýchaně, ale nadmíru hrdě.
Otce jeho nadšení trochu rozesmálo a tak se smíchem na rtech řekl.
„A nejsi na to ještě moc malý?“
„Ne.“odsekl kluk „Ptal jsem se ho a on mi řek, že na něco takového nejsi nikdy malý. Že prej každej má svou cestu a po té jde od začátku až do konce, a že taky jestli je mojí cestou poznání a putování po světě, tak se jí mám chopit okamžitě a na nic nečekat. A taky mi povídal, že kdo se mi v tom pokusí zabránit, tak není nic míň než prachsprostý nepřítel přírody. No a pak mi začal vyprávět o své první cestě, kterou vykonal když mu bylo pět. Něco takovýho si prostě nikdy neslyšel. Představ si, že tehdy byl až v dalekém......“
Další slova se otci slévala v jednolitou šeď, neposlouchal a jen si přemýlal v hlavě to, co to přesně před chvílí slyšel. Půjdu do světa. Co ho to najednou popadlo? pomyslil si. Taková hloupost. A kdo mu vlastně tohle všechno mohl nakukat? Vždyť má být celou dobu s matkou a pomáhat jí doma a ona mu hlavu rozhodně nepopletla,, když se o původci toho nápadu vyjadřoval jako o muži.
Poklekl k clapci a položil mu prst na rty, aby ho na chvíli utišil.
„Poslyš.......Kdo ti tohle všechno pověděl?“
„No přece Doremon.“
„Počkej, počkej.....A kdo je Doremon?“
Chlapec si povzdychl, jakoby taková samozřejmost snad nepotřebovala vysvětlení.
„No Doremon. D O R E M O N. Neříkej, žes o něm neslyšel? Je úžasně slavnej, abys věděl. Lítá po světě a hledá prvdu nebo něco takovýho a prej je to hrozně složitý a ............“
Proboha cože dělá? Lítá po světě?
„.....a byl už snad všude a pořád to nebo jí nemůže najít. Vzpomínáš, jak máma hledala to polínko, co vypadalo jako jelen, a jak ho chtěla vystavit ve světnici, ale nemohla ho najít? No tak asi tak to hledá on a taky pořád neví, kde to ......“
Chlapec se zarazil.
„Tati, co se děje?“
Jeho otec klečel a ve tváři se mu mísil strach, smutek a vztek, rozhodně v něm však chlapec nespatřil ani špetku porozumění, ve kterou doufal.
„Neřekls to nikomu jinému? Bratrům, matce....komukoli?“
„Ne....“
Otec si oddychl.
„Hele tati, co to má znamenat? Ty nejseš rád, že chci jít do světa? A proč sis oddychl když jsem řekl, že jsem o tom nikomu nepověděl?“
Otec se na syna podíval zkoumavým pohledem a pečlivě vážil každé slovo.
Kruci musím lhát. Kdybych mu řekl pravdu, nepochopil by to.
„No....Víš, maminka a já na tom nejsme teď zvlášť moc dobře. Na poli je spousta práce, tví bratři pracují v lese a matka se celý den lopotí doma, abychom dostali teplou večeři a měli v domě uklizeno. Kdybys teď odešel, možná bychom nezvládali tolik práce a maminka by musela začít pomáhat na poli a víš, že se snadno nachladí. Takže kdyby se nějak dozvěděla, že chceš jít do světa, určitě by se zaradovala a podporovala tě, dokonce by ti možná i dala naše úspory, ale my teď zkrátka potřebujeme, aby ještě nějáký čas byla doma, než se úplně uzdraví, takže se to nesmí za žádnou cenu dozvědět. A kdokoli z rodiny nebo vesnice by jí to mohl říct, víš?“
Chlapec přikývl, že rozumí a sklonil hlavu. Bohužel to chápal.
„Můžeš mi tedy slíbit, že o tom nikomu nepovíš?“ ptal se otec.
„Slibuju tati. Nechci, aby se mamince něco stalo.“
Otec přikývl. Syn zvedl hlavu a rozhlédl se po okolních lánech. Usmál se.
„Je tu nádherně, viď?“ řekl otci
Povyskočil si a s křikem pelášil směrem domů. Otec se za ním ještě starostlivě usmál a pak sekl kosou. Na zem dopadlo několik stébel obilí. Otec jedno z nich vzal, strčil si jeho konec do úst a pustil se do práce.
*****
Chlapec seděl na pařezu a v rukou žmoulal stéblo obilí. Vedle něho se na lesní mýtině rozvalovalo obrovské dračí tělo a vyhřívalo se v záři vycházejícího slunce. Sluneční paprsky se odrážely od jeho temně černých šupin a jejich odlesk utvářel na místech kam dopadaly tmavé barvy připomínající v mnohém barvy stínu a tmy. Mýtina se tak střídavě nořila do rudých odstínů slunce, nazelenalých stínů stromů mísících se s neposkvrněnou zelenou místního porostu a oněch nepopsatelných záblesků dračích šupin zahalujících do svého objetí barvy všeho ostatního.
„Už poletíš?“
Drak zvedl hlavu a zadíval se na sklíčenou postavičku kluka uprostřed mýtiny.
„I tak jsem tu příliš dlouho. Musím zas dál.“
Podíval se nad vrcholky stromů kde se právě k nebi vzneslo hejno vlaštovek.
„Vidíš je?“ trhnul hlavou k hojnu ptáků.
„Mohly by tu zůstat, ale prostě nemůžou nebo nechtějí, není to v jejich povaze. Kdyby na těch stromech pořád jen seděli, nebyly by to ony. Vždyť ty tomu už rozumíš. Stejně tak jako ony tu zkrátka nemůžu zůstat navěky.“
„Rozumím, ale to neznamená, že se mi to líbí.....“ zakřičel chlapec vztekle.
Teď tam seděl, hlavu nakloněnou dopředu a vypadal, jako by chtěl vyhulákat plíce. Nakonec se z něj nevydrala ani hláska. Nevydržel to, zahodil stéblo, objal si kolena a začal plakat. Seděl tam a plakal, smýval slzami ze sebe starosti, smýval bolest a ztrátu, vyplavoval z těla všechno to, co v něm už nemohlo déle zůstat. V slzách se odrážela jeho láska k rodině, jejich součástí byla jeh touha po poznání světa a Doremonovo přátelství. Nevěděl, jak to všechno brát, kam se dál ubírat. Bylo toho na něj moc a slzy byly jedinnou cestou ven. Dračí hlava mu zlehka šťouchla do ruky.
„To je stéblo z vašeho pole?“
Kluk si hrubě osušil rukávem oči a přikývl.
„Jo, táta tam každý den pracuje a přitom žvýká v zubech přesně takový. Prý to uklidňuje hlavu.“
Drak přikývl.
„Už jsi mu řekl, že bys rád odešel?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Chci mu to říct až odpoledne. Určitě odmítne, takže to nemá cenu říkat dřív, než to opravdu nastane. Já ale stejně půjdu. Nezáleží mi na tom, co mi řeklne. Člověk musí jít svou cestou, sám si mi to řek.“
„Ty ale nechceš odejít.“ zavrtěl Doremon hlavou
„Miluješ své rodiče, miluješ bratry. Chceš, abys tu mohl zůstat a poznávat svět na místě, tak to ale nejde.“
„Vím to dobře.“ odsekl. „A přesto jsem rozhodnutý to udělat.“
Drak přikývl a chlapec se zvedl.
„Jdu si tajně sbalit věci a pak to říct tátovi, aby věděl, kam jsem šel, až mě doma nenajdou.“
Odběhl a na kraji lesa ještě zavolal.
„Tak zítra za rozbřesku tady.“
Drak opět přikývl.
Chlapec zamával a zmizel v lese.
*****
„Tak pravdu říkáš?“
Drak přikývl.
„Hmm.....“
Kluk seděl před drakem a hrál si s kouskem trávy. Přemýšlel o tom, co se před chvílí dozvěděl, přemýšlel co je tenhle tvor vlastně zač. Že je to ten samý drak, o které slyšel nebylo pochyb, ale v mnohém se od vyprávění lišil. Tak třeba ta jeho cesta.
„A jak dlouho už jí hledáš?“
„Dlouho.....možná až moc dlouho. Taky je možné, že jsem jí už někde našel, ale čím déle hledám, tím víc věřím tomu, že se musí jednat o něco velikého, monumentálního jestli víš, co to slovo znamená. No zkrátka něco, co stojí z to objevit a darovat světu. Jenže možná to tak vůbec není a já jen létám po zemích a přehlížím něco, co jsem poznal už dávno. Rozumíš tomu?“
„Moc ne.....“
„To nevadí, jednou to poznáš sám.“
Chvíli opět seděli tiše.
„Proč jsi vlastně tady? Proč si přiletěl do naší vesnice?“
„Já že přiletěl do vaší vesnice? Je tu snad někde okolo nás nějaká vesnice?“
Kluk zavrtěl hlavou.
„No tak vidíš. Zaprvé jsem nepřiletěl k vám do vsi, ale na mýtinu ukrytou kdesi v největším lese tohoto království a zadruhé....“
Drak protřepal křídla aby našel pohodlnější polohu.
„...nesmíš všechno brát tak, že to má nějaký smysl. Ano, věci ho určitě mají, každý tvůj i můj čin ho má, ale ty ho rozhodně nevidíš a možná ani nikdy neuvidíš. Já sám ho nejsem schopen zahlédnout ani z části a to ho hledám stovky let. Tak si nemysli, že jsem tady z nějakého důvodu, protože nejsem. Důvod mého pobytu na téhle loučce je, že mě bolely křídla a chtěl jsem si odpočinout. Jsem tu protože chci a pokud je za mou chutí něco hlubšího, tak mi to už vůbec nejsem schopný říc co. A ani neznám nokoho, kdo by byl. Myslel jsem, že jsi to snad už pochopil, ne?“
Chlapec přikývl. Chvíli si zase hrál s trávou, ale poté zvědavě vyhrkl.
„A nenudíš se někdy? Víš...no....jak jsi sám a tak?“
Drak se zasmál. Smál se dlouho a chlapci se ten zvuk líbil. Nakonec drak s úsměvem na rtech řekl.
„Možná trochu. Proč se ptáš?“
„No že bych mohl jít hledat s tebou, víš? Dělat ti společnost a tak podobně....“
Dračí oči se na něj laskavě podívaly a jeho obličej se usmíval. PO chvilce se zahleděl na nebe.
„Opravdu bys chtěl?“
Kluk rozhodně přikývl.
„Pár dní nebo i týdnů tu zůstanu, rozmysli si to mezitím a když i pak na tom budeš trvat, můžeš jít se mnou.“
„A můžu tě mezitím navštěvovat?“
Drak se opět usmál a pak ho drcnul čumákem do čela. Jemně, ale přesto silně na to, aby chlapec upadl. Když sledoval jak se vzteká dodal.
„Ty......můžeš přijít vždycky“
*****
Chalpec utíkal lesem. No to snad nemůže být ani pravda, myslel si. Opravdu to byl drak? Vždyť draci jsou prý hrozně vzácní, jestli ještě vůbec existují. Kdysi slyšel o jednom od potulného pěvce, který jejich vesnicí procházel, ale jeho příběhy byly natolik neuvěřitelné, že jim tehdy ani moc nevěřil. I na svůj poměrně mladý věk byl poměrně skeptický a přesvědčit ho, dalo mnohým dospělým hodně práce. Příběhy o drakovi, který putoval zeměmi snad od počátků věků a hledal první a jedinnou pravdu? To byla dle jeho způsobu uvažování zkrátka pěkná hovadina.
Vždyť by se musel nudit, svět je tu dlouho a rozhodně není tak velký, aby se v něm člověk proháněl tisíce let. Tomu bardovi asi na jeho cestách pěkně hráblo. Kdo ví, odkud vlastně přišel.
Každopádně nyní běžel lesem a hnal se za vidinou něčeho, o čem věřil, že už neexistuje. Jeho dětské tělo bylo pokryto malými šrámy, které způsobily větvičky ostružinových keřů, kterými se neopatrně a zbrkle prodíral asi před pěti minutami. Ačkoli ze sebe vydával tu největší rychlost, které byl schopen, čas se neúměrně okamžiku vlekl a každý krok mu připadal zkrátka příliš krátký a pomalý. Necítil únavu, necítil bolest, která mu vystřelovala z levé nohy, kterou si ošklivě poranil při sekání dřeva. Taková hloupost. Sekerou minul polínko snad o dobrého půl lokte a její ostří se mu lehce zabodlo do stehna. Možná to byl osud, pomyslil si. Poprvé v životě se mi tohle stane a hned v takový den.
Teď, když potřebuju každou vteřinu.
Minul velký strom. Posvátnou část přírody kam ho na výlety brával jeho otec. Pokaždé, když šel do lesa, se na tomto místě zastavoval a vzpomínal na vůni listí a jehličí, na dotek otcovy ruky a na příběhy, které mu tehdy vyprávěl. Teď na to ale nemá čas. Proběhl okolo stromu zcela bez povšimnutí. Neexistuje nic, krom toho draka.
Tak počkej přece ty bestie jedna.Kam vlastně letíš, tak máš namířeno, co?
Už se ani nepokoušel na něj volat. Zkoušel to před chvílí a zcela bez účinku, drak letěl dál stejnou rychlostí a neustále se mu pmalu vzdaloval z už tak dost omezeného výhledu skrz koruny stromů. Nemá cenu ještě navíc plýtvat tolik drahoceným dechem, musí zužitkovat každou částečku vzduchu, kterou vdechne. Drak sem tam zakroužil na korunami a chlapec takový okamžik přímo velebil, neboť se při těch chvílích dokázal k drakovi vždy přiblížit o poměrně velký kus. Nicméně teď již nezakroužil asi tři nebo i víc minut, chlapec si nebyl jistý protože rychle ztrácel pojem o čase, asi konečně našel cíl své cesty a letěl tak přímo k němu. Drak se mu tak během té chvíle změnšil na nepatrnou tečku a kluk tak nyní běžel pouze dle svých instinktů. Nepřítomnost dračí siluety v něm vyvolávala poměrně dusnou atmosféru a chlapec najednou nenacházel důvod, proč se žene pustým lesem za něčím, o čem vůbec neví, kde to je a kde to hledat.
Sakra co mě tam žene. Naděje? Víra? Krucinál co to melu. Už jsem jako táta. S takovejhlema slovama si můžu leda tak utřít zadek někde v křoví. Obyčejná lidská blbost to je. To je vono. Normální pako.Stejně se mi to všechno zdálo. Prej drak...já se na to.....
Kluk na místě zastavil a zoufale se podíval do dálky. Neviděl nic. Opřel se o kolena a ztěžka oddechoval. Po chvilce vydechování a odpočinku se znechuceně obrátil na patě, naposledy vrhnul pohled za rameno a sklíčeně se vydal se směrem domů. Zničehonic se za ním ozval ohlušující řev. Byl silný a chlapec měl pocit, že ohýbá snad všechny větve v lese, přesto se mu zdálo, jakoby ho slyšel jen on sám, jakoby patřil jen jemu. Otočil hlavu tím směrem. Řev se ozval znovu. Chlapec se rozzářil. Tak přece, přece je tam. Na tváři se mu rozlil široký úsměv.
Jen počkej ty mrcho, už mi neulítneš.
Rozběhl se tak rychle, jak jen mu to tělo ještě dovolovalo, a po chvíli vběhl na lesní mýtinu. Na jejím druhém konci seděl drak a líně se rozvaloval na slunci.
*****
Žena stála v kuchyni a vařila na plotně. Míchala cosi v hrnci dřevěnou vařečkou a v pravidelných intervalech ochutnávala postupně dochucovaný pokrm. Nyní již byla se svým výtvorem poměrně spokojena a také to dala mírným úsměvem znát.
„Oběééééééd......“ zavolala z okna.
Na dvorku však nikdo nebyl. Žena dokonce ani neslyšela zvuk štípaného dřeva, který se ještě před chvílí po celém prostranství rozléhal. To je divné, kde ten kluk vězí, pomyslela si. Vyšla ze dvří a rozhlédla se na všechny strany.
„Oběéééd.....“
Nikdo na její volání neodpovídal. Žena se podívala směrem k lesu a najednou to uviděla. Temný stín jak letí do hloubi lesa a malého chlapce jak peláší za ním a mízí mezi prvními stromy. Sekera, kterou chlapec před několika okamžiky sekal dřevo, byla pohozená na zemi a z jejího ostří kapaly na zem krvavé kapičky. Ženě se po tváři skutálela slza.
Muž se přitulil ke své ženě a zlehka jí pohladil po vlasech.
„Zítra mu bude dvanáct.“
Žena přikývla a nepřítomně zírala na stropní trámy.
„Myslíš že přiletí? Tehdy řekl, že přiletí až chlapci bude dvanáct a to bude na den přesně právě zítra! Zítra, chápeš?!“
Žena dál mlčela. Muž se převalil na svou část postele. Lehce zuřil, nevěděl co dál říct a tak pozoroval pavučinu soukajícího pavouka v rohu místnosti. Po chvíli se zase ozval.
„Vím. Slíbili jsme mu to. Dal nám jeho život a my mu ho na oplátku slíbili vrátit. Starali jsme se o něj tak dlouho. Teď ho přeci nemůžeme jen tak dát pryč. Nesmíme mu ho dát!“
Během svých slov se na ní opět otočil a snažil se tomu co říkal dát patřičnou váhu. Cítil, že jeho žena chce celé věci dát volný průběh, ale on se tak snadno chlapce vzdát nechtěl. Oblíbil si ho a teď by ho měl po takové době jen tak odhodit? Po chvíli mlčení se žena konečně ozvala.
„Není to na nás, jestli bude chtít jít, musíme ho nechat. Nebudeme ho vyhánět, ale ani přemlouvat, aby zůstal. Můžeš mi to slíbit?“
Prosivě podívala se na něj a muž jí nedokázal odporovat.
„Slibuju.“ Přikývl. Otočil se na bok a pozoroval malou díru ve zdi.
Myši si už zase našly cestu dovnitř, co?
Zavrtěl hlavou. Ne, pokud Doremon přiletí, musí toho kluka přemluvit, aby zůstal. Nesmí ho nechat jít. Zkrátka nesmí.
Muž zavřel oči a zpod víček mu začaly na zem odkapávat slzy. Jeho žena se dívala na měsíc a tu noc vůbec neusnula.
*****
Na poli stál muž, opíral se o kosu a nepřítomě zíral do dálky. Obilné klasy se kývaly v harmonii s letním větrem a pole pod jeho vládou a za pomoci poledních paprsků slunce ožívalo a utvářelo snad až nebeský pohled. Muž si to nejspíš také myslel, protože jeho zasněný výraz byl věnován pouze a jen onomu nekonečnému lánu polí, které se roztahovaly do všech směrů a do neuvěřitelných dálek. Byl natolik okouzlen okamžikem, který mu příroda přichystala, že si vůbec nevšiml malého chlapce, který se k němu usilovně snažil prodrat. Jeho výška mu však očividně značně ztěžovala pohyb i výhled, a tak skákal do vzduchu co jen mohl a při každém výskoku očima hledal místo, kde se asi jeho otec ukrývá. Když ho konečně spatřil, zamířil svými dlouhými skoky přímo k němu.
„Tati, tati....!“
Až chlapcovi výkřiky vytrhly muže z jeho zamyšlení a stočily mu zrak k pelášejícímu čemusi, o čem se nemohl dlouho rozhodnout, co to vlastně je. Pak ale poznal, kdo se to k němu bezhlavě a nadšeně řítí, a na tváři se mu objevil úsměv. Zamával na něj. Chlapec celý zpocený doběhl a nadšeně začal něco drmolit. Jeho otec však klukově rychlé a zadýchané mluvě vůbec nerozumněl.
„Hej....zpomal chlapče, zpomal.....co že to chceš udělat?“
„Říkal jsem, že půjdu do světa.“ prohlašoval údýchaně, ale nadmíru hrdě.
Otce jeho nadšení trochu rozesmálo a tak se smíchem na rtech řekl.
„A nejsi na to ještě moc malý?“
„Ne.“odsekl kluk „Ptal jsem se ho a on mi řek, že na něco takového nejsi nikdy malý. Že prej každej má svou cestu a po té jde od začátku až do konce, a že taky jestli je mojí cestou poznání a putování po světě, tak se jí mám chopit okamžitě a na nic nečekat. A taky mi povídal, že kdo se mi v tom pokusí zabránit, tak není nic míň než prachsprostý nepřítel přírody. No a pak mi začal vyprávět o své první cestě, kterou vykonal když mu bylo pět. Něco takovýho si prostě nikdy neslyšel. Představ si, že tehdy byl až v dalekém......“
Další slova se otci slévala v jednolitou šeď, neposlouchal a jen si přemýlal v hlavě to, co to přesně před chvílí slyšel. Půjdu do světa. Co ho to najednou popadlo? pomyslil si. Taková hloupost. A kdo mu vlastně tohle všechno mohl nakukat? Vždyť má být celou dobu s matkou a pomáhat jí doma a ona mu hlavu rozhodně nepopletla,, když se o původci toho nápadu vyjadřoval jako o muži.
Poklekl k clapci a položil mu prst na rty, aby ho na chvíli utišil.
„Poslyš.......Kdo ti tohle všechno pověděl?“
„No přece Doremon.“
„Počkej, počkej.....A kdo je Doremon?“
Chlapec si povzdychl, jakoby taková samozřejmost snad nepotřebovala vysvětlení.
„No Doremon. D O R E M O N. Neříkej, žes o něm neslyšel? Je úžasně slavnej, abys věděl. Lítá po světě a hledá prvdu nebo něco takovýho a prej je to hrozně složitý a ............“
Proboha cože dělá? Lítá po světě?
„.....a byl už snad všude a pořád to nebo jí nemůže najít. Vzpomínáš, jak máma hledala to polínko, co vypadalo jako jelen, a jak ho chtěla vystavit ve světnici, ale nemohla ho najít? No tak asi tak to hledá on a taky pořád neví, kde to ......“
Chlapec se zarazil.
„Tati, co se děje?“
Jeho otec klečel a ve tváři se mu mísil strach, smutek a vztek, rozhodně v něm však chlapec nespatřil ani špetku porozumění, ve kterou doufal.
„Neřekls to nikomu jinému? Bratrům, matce....komukoli?“
„Ne....“
Otec si oddychl.
„Hele tati, co to má znamenat? Ty nejseš rád, že chci jít do světa? A proč sis oddychl když jsem řekl, že jsem o tom nikomu nepověděl?“
Otec se na syna podíval zkoumavým pohledem a pečlivě vážil každé slovo.
Kruci musím lhát. Kdybych mu řekl pravdu, nepochopil by to.
„No....Víš, maminka a já na tom nejsme teď zvlášť moc dobře. Na poli je spousta práce, tví bratři pracují v lese a matka se celý den lopotí doma, abychom dostali teplou večeři a měli v domě uklizeno. Kdybys teď odešel, možná bychom nezvládali tolik práce a maminka by musela začít pomáhat na poli a víš, že se snadno nachladí. Takže kdyby se nějak dozvěděla, že chceš jít do světa, určitě by se zaradovala a podporovala tě, dokonce by ti možná i dala naše úspory, ale my teď zkrátka potřebujeme, aby ještě nějáký čas byla doma, než se úplně uzdraví, takže se to nesmí za žádnou cenu dozvědět. A kdokoli z rodiny nebo vesnice by jí to mohl říct, víš?“
Chlapec přikývl, že rozumí a sklonil hlavu. Bohužel to chápal.
„Můžeš mi tedy slíbit, že o tom nikomu nepovíš?“ ptal se otec.
„Slibuju tati. Nechci, aby se mamince něco stalo.“
Otec přikývl. Syn zvedl hlavu a rozhlédl se po okolních lánech. Usmál se.
„Je tu nádherně, viď?“ řekl otci
Povyskočil si a s křikem pelášil směrem domů. Otec se za ním ještě starostlivě usmál a pak sekl kosou. Na zem dopadlo několik stébel obilí. Otec jedno z nich vzal, strčil si jeho konec do úst a pustil se do práce.
*****
Chlapec seděl na pařezu a v rukou žmoulal stéblo obilí. Vedle něho se na lesní mýtině rozvalovalo obrovské dračí tělo a vyhřívalo se v záři vycházejícího slunce. Sluneční paprsky se odrážely od jeho temně černých šupin a jejich odlesk utvářel na místech kam dopadaly tmavé barvy připomínající v mnohém barvy stínu a tmy. Mýtina se tak střídavě nořila do rudých odstínů slunce, nazelenalých stínů stromů mísících se s neposkvrněnou zelenou místního porostu a oněch nepopsatelných záblesků dračích šupin zahalujících do svého objetí barvy všeho ostatního.
„Už poletíš?“
Drak zvedl hlavu a zadíval se na sklíčenou postavičku kluka uprostřed mýtiny.
„I tak jsem tu příliš dlouho. Musím zas dál.“
Podíval se nad vrcholky stromů kde se právě k nebi vzneslo hejno vlaštovek.
„Vidíš je?“ trhnul hlavou k hojnu ptáků.
„Mohly by tu zůstat, ale prostě nemůžou nebo nechtějí, není to v jejich povaze. Kdyby na těch stromech pořád jen seděli, nebyly by to ony. Vždyť ty tomu už rozumíš. Stejně tak jako ony tu zkrátka nemůžu zůstat navěky.“
„Rozumím, ale to neznamená, že se mi to líbí.....“ zakřičel chlapec vztekle.
Teď tam seděl, hlavu nakloněnou dopředu a vypadal, jako by chtěl vyhulákat plíce. Nakonec se z něj nevydrala ani hláska. Nevydržel to, zahodil stéblo, objal si kolena a začal plakat. Seděl tam a plakal, smýval slzami ze sebe starosti, smýval bolest a ztrátu, vyplavoval z těla všechno to, co v něm už nemohlo déle zůstat. V slzách se odrážela jeho láska k rodině, jejich součástí byla jeh touha po poznání světa a Doremonovo přátelství. Nevěděl, jak to všechno brát, kam se dál ubírat. Bylo toho na něj moc a slzy byly jedinnou cestou ven. Dračí hlava mu zlehka šťouchla do ruky.
„To je stéblo z vašeho pole?“
Kluk si hrubě osušil rukávem oči a přikývl.
„Jo, táta tam každý den pracuje a přitom žvýká v zubech přesně takový. Prý to uklidňuje hlavu.“
Drak přikývl.
„Už jsi mu řekl, že bys rád odešel?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Chci mu to říct až odpoledne. Určitě odmítne, takže to nemá cenu říkat dřív, než to opravdu nastane. Já ale stejně půjdu. Nezáleží mi na tom, co mi řeklne. Člověk musí jít svou cestou, sám si mi to řek.“
„Ty ale nechceš odejít.“ zavrtěl Doremon hlavou
„Miluješ své rodiče, miluješ bratry. Chceš, abys tu mohl zůstat a poznávat svět na místě, tak to ale nejde.“
„Vím to dobře.“ odsekl. „A přesto jsem rozhodnutý to udělat.“
Drak přikývl a chlapec se zvedl.
„Jdu si tajně sbalit věci a pak to říct tátovi, aby věděl, kam jsem šel, až mě doma nenajdou.“
Odběhl a na kraji lesa ještě zavolal.
„Tak zítra za rozbřesku tady.“
Drak opět přikývl.
Chlapec zamával a zmizel v lese.
*****
„Tak pravdu říkáš?“
Drak přikývl.
„Hmm.....“
Kluk seděl před drakem a hrál si s kouskem trávy. Přemýšlel o tom, co se před chvílí dozvěděl, přemýšlel co je tenhle tvor vlastně zač. Že je to ten samý drak, o které slyšel nebylo pochyb, ale v mnohém se od vyprávění lišil. Tak třeba ta jeho cesta.
„A jak dlouho už jí hledáš?“
„Dlouho.....možná až moc dlouho. Taky je možné, že jsem jí už někde našel, ale čím déle hledám, tím víc věřím tomu, že se musí jednat o něco velikého, monumentálního jestli víš, co to slovo znamená. No zkrátka něco, co stojí z to objevit a darovat světu. Jenže možná to tak vůbec není a já jen létám po zemích a přehlížím něco, co jsem poznal už dávno. Rozumíš tomu?“
„Moc ne.....“
„To nevadí, jednou to poznáš sám.“
Chvíli opět seděli tiše.
„Proč jsi vlastně tady? Proč si přiletěl do naší vesnice?“
„Já že přiletěl do vaší vesnice? Je tu snad někde okolo nás nějaká vesnice?“
Kluk zavrtěl hlavou.
„No tak vidíš. Zaprvé jsem nepřiletěl k vám do vsi, ale na mýtinu ukrytou kdesi v největším lese tohoto království a zadruhé....“
Drak protřepal křídla aby našel pohodlnější polohu.
„...nesmíš všechno brát tak, že to má nějaký smysl. Ano, věci ho určitě mají, každý tvůj i můj čin ho má, ale ty ho rozhodně nevidíš a možná ani nikdy neuvidíš. Já sám ho nejsem schopen zahlédnout ani z části a to ho hledám stovky let. Tak si nemysli, že jsem tady z nějakého důvodu, protože nejsem. Důvod mého pobytu na téhle loučce je, že mě bolely křídla a chtěl jsem si odpočinout. Jsem tu protože chci a pokud je za mou chutí něco hlubšího, tak mi to už vůbec nejsem schopný říc co. A ani neznám nokoho, kdo by byl. Myslel jsem, že jsi to snad už pochopil, ne?“
Chlapec přikývl. Chvíli si zase hrál s trávou, ale poté zvědavě vyhrkl.
„A nenudíš se někdy? Víš...no....jak jsi sám a tak?“
Drak se zasmál. Smál se dlouho a chlapci se ten zvuk líbil. Nakonec drak s úsměvem na rtech řekl.
„Možná trochu. Proč se ptáš?“
„No že bych mohl jít hledat s tebou, víš? Dělat ti společnost a tak podobně....“
Dračí oči se na něj laskavě podívaly a jeho obličej se usmíval. PO chvilce se zahleděl na nebe.
„Opravdu bys chtěl?“
Kluk rozhodně přikývl.
„Pár dní nebo i týdnů tu zůstanu, rozmysli si to mezitím a když i pak na tom budeš trvat, můžeš jít se mnou.“
„A můžu tě mezitím navštěvovat?“
Drak se opět usmál a pak ho drcnul čumákem do čela. Jemně, ale přesto silně na to, aby chlapec upadl. Když sledoval jak se vzteká dodal.
„Ty......můžeš přijít vždycky“
*****
Chalpec utíkal lesem. No to snad nemůže být ani pravda, myslel si. Opravdu to byl drak? Vždyť draci jsou prý hrozně vzácní, jestli ještě vůbec existují. Kdysi slyšel o jednom od potulného pěvce, který jejich vesnicí procházel, ale jeho příběhy byly natolik neuvěřitelné, že jim tehdy ani moc nevěřil. I na svůj poměrně mladý věk byl poměrně skeptický a přesvědčit ho, dalo mnohým dospělým hodně práce. Příběhy o drakovi, který putoval zeměmi snad od počátků věků a hledal první a jedinnou pravdu? To byla dle jeho způsobu uvažování zkrátka pěkná hovadina.
Vždyť by se musel nudit, svět je tu dlouho a rozhodně není tak velký, aby se v něm člověk proháněl tisíce let. Tomu bardovi asi na jeho cestách pěkně hráblo. Kdo ví, odkud vlastně přišel.
Každopádně nyní běžel lesem a hnal se za vidinou něčeho, o čem věřil, že už neexistuje. Jeho dětské tělo bylo pokryto malými šrámy, které způsobily větvičky ostružinových keřů, kterými se neopatrně a zbrkle prodíral asi před pěti minutami. Ačkoli ze sebe vydával tu největší rychlost, které byl schopen, čas se neúměrně okamžiku vlekl a každý krok mu připadal zkrátka příliš krátký a pomalý. Necítil únavu, necítil bolest, která mu vystřelovala z levé nohy, kterou si ošklivě poranil při sekání dřeva. Taková hloupost. Sekerou minul polínko snad o dobrého půl lokte a její ostří se mu lehce zabodlo do stehna. Možná to byl osud, pomyslil si. Poprvé v životě se mi tohle stane a hned v takový den.
Teď, když potřebuju každou vteřinu.
Minul velký strom. Posvátnou část přírody kam ho na výlety brával jeho otec. Pokaždé, když šel do lesa, se na tomto místě zastavoval a vzpomínal na vůni listí a jehličí, na dotek otcovy ruky a na příběhy, které mu tehdy vyprávěl. Teď na to ale nemá čas. Proběhl okolo stromu zcela bez povšimnutí. Neexistuje nic, krom toho draka.
Tak počkej přece ty bestie jedna.Kam vlastně letíš, tak máš namířeno, co?
Už se ani nepokoušel na něj volat. Zkoušel to před chvílí a zcela bez účinku, drak letěl dál stejnou rychlostí a neustále se mu pmalu vzdaloval z už tak dost omezeného výhledu skrz koruny stromů. Nemá cenu ještě navíc plýtvat tolik drahoceným dechem, musí zužitkovat každou částečku vzduchu, kterou vdechne. Drak sem tam zakroužil na korunami a chlapec takový okamžik přímo velebil, neboť se při těch chvílích dokázal k drakovi vždy přiblížit o poměrně velký kus. Nicméně teď již nezakroužil asi tři nebo i víc minut, chlapec si nebyl jistý protože rychle ztrácel pojem o čase, asi konečně našel cíl své cesty a letěl tak přímo k němu. Drak se mu tak během té chvíle změnšil na nepatrnou tečku a kluk tak nyní běžel pouze dle svých instinktů. Nepřítomnost dračí siluety v něm vyvolávala poměrně dusnou atmosféru a chlapec najednou nenacházel důvod, proč se žene pustým lesem za něčím, o čem vůbec neví, kde to je a kde to hledat.
Sakra co mě tam žene. Naděje? Víra? Krucinál co to melu. Už jsem jako táta. S takovejhlema slovama si můžu leda tak utřít zadek někde v křoví. Obyčejná lidská blbost to je. To je vono. Normální pako.Stejně se mi to všechno zdálo. Prej drak...já se na to.....
Kluk na místě zastavil a zoufale se podíval do dálky. Neviděl nic. Opřel se o kolena a ztěžka oddechoval. Po chvilce vydechování a odpočinku se znechuceně obrátil na patě, naposledy vrhnul pohled za rameno a sklíčeně se vydal se směrem domů. Zničehonic se za ním ozval ohlušující řev. Byl silný a chlapec měl pocit, že ohýbá snad všechny větve v lese, přesto se mu zdálo, jakoby ho slyšel jen on sám, jakoby patřil jen jemu. Otočil hlavu tím směrem. Řev se ozval znovu. Chlapec se rozzářil. Tak přece, přece je tam. Na tváři se mu rozlil široký úsměv.
Jen počkej ty mrcho, už mi neulítneš.
Rozběhl se tak rychle, jak jen mu to tělo ještě dovolovalo, a po chvíli vběhl na lesní mýtinu. Na jejím druhém konci seděl drak a líně se rozvaloval na slunci.
*****
Žena stála v kuchyni a vařila na plotně. Míchala cosi v hrnci dřevěnou vařečkou a v pravidelných intervalech ochutnávala postupně dochucovaný pokrm. Nyní již byla se svým výtvorem poměrně spokojena a také to dala mírným úsměvem znát.
„Oběééééééd......“ zavolala z okna.
Na dvorku však nikdo nebyl. Žena dokonce ani neslyšela zvuk štípaného dřeva, který se ještě před chvílí po celém prostranství rozléhal. To je divné, kde ten kluk vězí, pomyslela si. Vyšla ze dvří a rozhlédla se na všechny strany.
„Oběéééd.....“
Nikdo na její volání neodpovídal. Žena se podívala směrem k lesu a najednou to uviděla. Temný stín jak letí do hloubi lesa a malého chlapce jak peláší za ním a mízí mezi prvními stromy. Sekera, kterou chlapec před několika okamžiky sekal dřevo, byla pohozená na zemi a z jejího ostří kapaly na zem krvavé kapičky. Ženě se po tváři skutálela slza.
Muž se přitulil ke své ženě a zlehka jí pohladil po vlasech.
„Zítra mu bude dvanáct.“
Žena přikývla a nepřítomně zírala na stropní trámy.
„Myslíš že přiletí? Tehdy řekl, že přiletí až chlapci bude dvanáct a to bude na den přesně právě zítra! Zítra, chápeš?!“
Žena dál mlčela. Muž se převalil na svou část postele. Lehce zuřil, nevěděl co dál říct a tak pozoroval pavučinu soukajícího pavouka v rohu místnosti. Po chvíli se zase ozval.
„Vím. Slíbili jsme mu to. Dal nám jeho život a my mu ho na oplátku slíbili vrátit. Starali jsme se o něj tak dlouho. Teď ho přeci nemůžeme jen tak dát pryč. Nesmíme mu ho dát!“
Během svých slov se na ní opět otočil a snažil se tomu co říkal dát patřičnou váhu. Cítil, že jeho žena chce celé věci dát volný průběh, ale on se tak snadno chlapce vzdát nechtěl. Oblíbil si ho a teď by ho měl po takové době jen tak odhodit? Po chvíli mlčení se žena konečně ozvala.
„Není to na nás, jestli bude chtít jít, musíme ho nechat. Nebudeme ho vyhánět, ale ani přemlouvat, aby zůstal. Můžeš mi to slíbit?“
Prosivě podívala se na něj a muž jí nedokázal odporovat.
„Slibuju.“ Přikývl. Otočil se na bok a pozoroval malou díru ve zdi.
Myši si už zase našly cestu dovnitř, co?
Zavrtěl hlavou. Ne, pokud Doremon přiletí, musí toho kluka přemluvit, aby zůstal. Nesmí ho nechat jít. Zkrátka nesmí.
Muž zavřel oči a zpod víček mu začaly na zem odkapávat slzy. Jeho žena se dívala na měsíc a tu noc vůbec neusnula.