Dračí příběh II
Žil daleko odsud, daleko v dáli
Daleko v zemi, kde harfy hrály
Žil v jeskni a stále sám
Nikoho nechtěl, svůj on byl pán
V jeskyni spal, na stromech jedl
Žil život vlastní, sám si ho vedl
Přátele neměl, k sobě je nepustil
Vzpomínal na bratra, který ho opustil
Duši mu změnila, bratra ta ztráta
Samota byla mu, nití co látá
Záplatou na bolest, svobodou v smutku
Krunýřem osudu i klidem zmatku
Se sluncem vzlétával tam nahoru k mrakům
Neboť jen tam nacházel on duši draků
V oblacích zas našel sebe
Našel duši, dračí nebe
Celý den pak vzudchem kroužil
Svojí duši přitom soužil
Bratra hledal, sám se ztrácel
S měsícem se večer vracel
Usnul s hlavou nočních můr
Mysl stáčel stále vzhůr
Zpět chtěl k nebi, zpět chtěl domů
Byť jen bolest přineslo mu
Pokaždé po mnoho let
Drak vždy ráno k nebi vzlét
Celý den tam poté žil
Sílu draků z mraků pil
Opíjel se dračí silou
Žil a strádal, plnou mírou
Bratr nikde, stále sám
S bratrem byl by, nebe král
Jednou leťel nad vrstvou stromů
Sklopil zrak a shlédl dolů
Na cestě lesní jeli jezdci
Pramálo vedeli o dračím letci
Drak přistál u nich, řvát se hned jal
Okamžite k úteku tak zavelet dal
Koně on zabil, mocný ten drak
Všichni se báli, co bude pak
Zeptal se tvrdě, co že zde chtějí
Oni rychle řekli, že projíždí zemí
Rytíři jsou a putují světem
Příbehy vypráví, starcům a dětem
Hned jak to slyšel, naděje vzplála
Nemusel by za sluncem, létat vždy zrána
Zeptal se jich jemně, by mu pravdu děli
Zda draka ve světě, náhodou neviděli
Řekli že ne, však slyšeli zprávy
Daleko v zemích, mezi proudy lávy
Žije prý drak jak oheň rudý
Strašlivý prý jak žádný druhý
Drak na nic nečekal, roztáhl křídla
Nedbal ni vichru, ni pití či jídla
Opouštěl zemi, kde harfy mu hrály
Za bratrem letěl, za drakem z lávy
Jak tak on prolétal, tím širým světem
Zburcoval vojska, strach nahnal dětem
Neměl klidu, všude ho hnali
Kdyby byl ulehl, živo by bralli
Nenáviděn procházel zemí za zemí
Ni noc či den, nepodlehl snění
Slunce ho hřálo, měsic zas chladil
Jako dravec, za kořistí pádil
Letěl snad týden, když uviděl moře
Vzpomněl si na muže, jimž zabil oře
Že za mořem daleko, ostrov ten stojí
Ostrov jenž pálí, ostrov jenž hojí
Smutku už nebylo, v drakovi dosti
Všechen ho vyhnaly, proudy radosti
Jak vlny moře, jenž se do dálek táhne
Tak smutek stal se tím, kdo po místě prahne
Aspoň kousku místa v drakově těle
Však radost mu bránila, hrdě a směle
Smutek byl pryč, konečně volný
Myslel si drak, pryč je den smolný
Na skály usedl, vodou ocas smočil
Do dálek pohlédl, hlavou otočil
Kouknul se za sebe, na to co ztrácí
Ne, už se nevrací
Daleko v zemi, kde harfy hrály
Žil v jeskni a stále sám
Nikoho nechtěl, svůj on byl pán
V jeskyni spal, na stromech jedl
Žil život vlastní, sám si ho vedl
Přátele neměl, k sobě je nepustil
Vzpomínal na bratra, který ho opustil
Duši mu změnila, bratra ta ztráta
Samota byla mu, nití co látá
Záplatou na bolest, svobodou v smutku
Krunýřem osudu i klidem zmatku
Se sluncem vzlétával tam nahoru k mrakům
Neboť jen tam nacházel on duši draků
V oblacích zas našel sebe
Našel duši, dračí nebe
Celý den pak vzudchem kroužil
Svojí duši přitom soužil
Bratra hledal, sám se ztrácel
S měsícem se večer vracel
Usnul s hlavou nočních můr
Mysl stáčel stále vzhůr
Zpět chtěl k nebi, zpět chtěl domů
Byť jen bolest přineslo mu
Pokaždé po mnoho let
Drak vždy ráno k nebi vzlét
Celý den tam poté žil
Sílu draků z mraků pil
Opíjel se dračí silou
Žil a strádal, plnou mírou
Bratr nikde, stále sám
S bratrem byl by, nebe král
Jednou leťel nad vrstvou stromů
Sklopil zrak a shlédl dolů
Na cestě lesní jeli jezdci
Pramálo vedeli o dračím letci
Drak přistál u nich, řvát se hned jal
Okamžite k úteku tak zavelet dal
Koně on zabil, mocný ten drak
Všichni se báli, co bude pak
Zeptal se tvrdě, co že zde chtějí
Oni rychle řekli, že projíždí zemí
Rytíři jsou a putují světem
Příbehy vypráví, starcům a dětem
Hned jak to slyšel, naděje vzplála
Nemusel by za sluncem, létat vždy zrána
Zeptal se jich jemně, by mu pravdu děli
Zda draka ve světě, náhodou neviděli
Řekli že ne, však slyšeli zprávy
Daleko v zemích, mezi proudy lávy
Žije prý drak jak oheň rudý
Strašlivý prý jak žádný druhý
Drak na nic nečekal, roztáhl křídla
Nedbal ni vichru, ni pití či jídla
Opouštěl zemi, kde harfy mu hrály
Za bratrem letěl, za drakem z lávy
Jak tak on prolétal, tím širým světem
Zburcoval vojska, strach nahnal dětem
Neměl klidu, všude ho hnali
Kdyby byl ulehl, živo by bralli
Nenáviděn procházel zemí za zemí
Ni noc či den, nepodlehl snění
Slunce ho hřálo, měsic zas chladil
Jako dravec, za kořistí pádil
Letěl snad týden, když uviděl moře
Vzpomněl si na muže, jimž zabil oře
Že za mořem daleko, ostrov ten stojí
Ostrov jenž pálí, ostrov jenž hojí
Smutku už nebylo, v drakovi dosti
Všechen ho vyhnaly, proudy radosti
Jak vlny moře, jenž se do dálek táhne
Tak smutek stal se tím, kdo po místě prahne
Aspoň kousku místa v drakově těle
Však radost mu bránila, hrdě a směle
Smutek byl pryč, konečně volný
Myslel si drak, pryč je den smolný
Na skály usedl, vodou ocas smočil
Do dálek pohlédl, hlavou otočil
Kouknul se za sebe, na to co ztrácí
Ne, už se nevrací